Hlavní obsah
Šárka Maixnerová říká, že podvodníky se nepodaří nikdy úplně zastavit. Foto: Petr Horník, Právo

Spoluautorka Infiltrace Šárka Maixnerová: Stojíme na straně slabších

Stála u zrodu investigativního televizního cyklu Infiltrace, ve kterém se skrytou kamerou odhaluje zlo páchané za zavřenými dveřmi. Novinářka Šárka Maixnerová je přesvědčená, že média se musí umět zastat slabších a v České televizi to se svými kolegy z týmu dokazuje.

Šárka Maixnerová říká, že podvodníky se nepodaří nikdy úplně zastavit. Foto: Petr Horník, Právo
Spoluautorka Infiltrace Šárka Maixnerová: Stojíme na straně slabších

Nový díl z cyklu Infiltrace nazvaný Obchod se svědomím, který měl premiéru počátkem června, se zaměřil na pochybení zdravotníků, která nemocnice a jejich zřizovatelé zametají pod koberec.

Ze tří příběhů, jež film sleduje, nejvíce vystupuje do popředí osud rodiny Vyčítalových z Pardubic. V květnu roku 2017 skončil tehdy osmiletý Adam po operaci krčních mandlí v krajské nemocnici v tzv. bdělém kómatu. To je stav, který se někdy rozvine po těžkém poškození mozku.

Pacient působí dojmem, že se probral, protože otevírá oči, ale není možné s ním navázat kontakt, chybí emoční reakce. Tělesné funkce Adámka pracují, dýchá sám přes tracheostomii, výživa probíhá hadičkou do bříška.

Jeho stav je velmi vážný, ale stabilizovaný. Paralelně stále probíhá i policejní vyšetřování.

Na záběrech z bezpečnostní kamery jste ve filmu ukázali, co se dělo v noci v nemocnici na chodbě, kde Adámek po operaci mandlí krvácel. Jasně ukazují, že v kritické chvíli tam vládl chaos. Přesto je to jen výsek událostí té noci. Nepokoušeli jste se vypátrat, jak se to tehdy celé odehrálo?

My jsme v této části příběhu chtěli ukázat, co se v té rozhodující době na chodbě dělo. A potom i dnešní stav a život celé rodiny. A také průběžnou reakci aktérů, respektive neúčast všech zúčastněných.

Z těch záběrů běhá mráz po zádech. Okamžitě jsem si v té situaci představila svého syna. Jak na film zatím reagují diváci?

Většina vyjadřuje podporu a zbytek se brání realitě úplně klasicky: „Je to sestříhané a bulvarizující“. Střih je ale nutnou součástí filmu, dokonce i kratičké reportáže. A skandální je samotná realita, ve které tato rodina žije, ne film.

Záznam z bezpečnostní kamery

Foto: archiv ČT

Setkala jsem se i s názorem, že tam chybí pohled nemocnice. Postrádal ho i někdo z těch kritiků, kteří vás nařkli z bulvárního přístupu?

Ano, ale přitom si pod tíhou emocí neuvědomují, že „vyjádření nemocnice“ se promítá do života téhle rodiny v průběhu dvou let každý den. I v průběhu dalších dvou příběhů. Jinak tohle není zpravodajská reportáž, kde si lidé už zvykli na „pět minut žida a pět minut Hitlera“.

Přestože na to někteří nadávají, novinářským sdělením typu: „Dobrý den, ukradl jste tu svačinu?“ „Ne, neukradl,“ se bohužel mnohdy už ani vnitřně nebráníme. Je opravdu zvláštní, jak moc jsme ochotní se s něčím takovým spokojit, a to i my, novináři.

Kdekdo nám řekne, že se bude něčím zabývat, pak, že něco nejde nebo že někdo nemůže něco komentovat, a my to přijímáme jako dostačující vyjádření.

V případě rodiny Adámka Vyčítala pro mě bylo opravdu důležité ukázat vše bez obalu. Ať každý posoudí sám, jestli by se chtěl ocitnout na místě Vyčítalových. Ano, souhlasím s názory, že film je hodně emocionální. Jenže jejich realita je přesně taková.

Překvapily vás kritické ohlasy?

V podstatě ani ne. To, co se stalo v pardubické nemocnici, a co se kolem Adámka stále děje, je totiž tak strašné, že to vlastně vědět a vidět nechcete. Lidi nejsou zvyklí na „studenou vodu“, nejsou otužilí.

Jestliže se jich nějaký problém přímo netýká, klidně budou tvrdit, že se něco nemá ukazovat jen tak, samo o sobě, a budou trvat na té své iluzi o „vyváženosti“. Všechno by nejradši zabalili do hedvábného papíru.

Ale potom se klidně budou dívat na Texaský masakr motorovou pilou, to jim nevadí. Každý z těch kritiků se k tomu ale bude takhle stavět přesně jen do té chvíle, než půjde o jeho vlastní dítě. Potom hodně rychle změní názor a bude si přát, aby se ho někdo zastal. Už jsem to zažila.

Jak po té události nemocnice jednala s rodiči?

Když to zkrátím, druhý den s Vyčítalovými mluvili, ale kvůli jejich stížnosti na postup nemocnice. Na jednání je vzali do ambulance, kde v noci oživovali Adama. Pak zavolala tehdejší paní ředitelka, navštívila Adama v nemocnici v Hradci a slíbila pomoc. Pak dlouho nic. Jen soudy.

Po roce a osmi měsících najednou pozvali otce a jeho právního zástupce k jednání o mimosoudním vyrovnání. Pan Vyčítal jejich nabídku nepřijal. Paralelně stále probíhá soud o vydání části dokumentace. Po odvysílání pořadu nemocnice reagovala oficiálním vyjádřením, kde se tvrdí, že při jednání o mimosoudním vyrovnání nabídla rodině bezlimitní kartu na krytí nákladů na péči o Adama.

Když to četl pan Vyčítal, volal mi a ptal se mě, jestli tehdy nebyl náhodou jinde. Je tu jasně vidět obrovský rozpor mezi tím, co se nahlas říká, a co se doopravdy děje.

Adam Vyčítal skončil po operaci krčních mandlí v bdělém kómatu

Foto: archív ČT

O co tu tedy podle vás doopravdy jde?

Pravděpodobně se hraje o čas. Víme o podobném případu, kdy se soudní spor o odškodnění táhl deset let, dokud dítě nezemřelo. Takový moloch je vůči slabšímu, vůči oběti, nemilosrdný. Vyčítalovi nemají šanci se z toho vymotat sami.

Cestou našeho právního systému, který je ve filmu popsaný taky, můžou jít i patnáct let. S kreativní producentkou Lenkou Polákovou, se kterou spolupracuji už dvacet let, jsme o nich hodně mluvily a dospěly jsme k závěru, že oni jsou příběhem pro Infiltraci.

Změnil se jim dramaticky život a několikanásobně stouply životní náklady. Špitálu je možná jedno, jak dlouho to všechno potrvá, ale Vyčítalovi v tom žijí každý den. To je obrovský nepoměr sil. Něco takového nemůžou sami zvládnout.

Kam mají ještě jít? K čemu by potom byli na světě novináři, dokumentaristi? Novinařina není jen zpravodajství. Média, hlavně veřejnoprávní, by se měla umět postavit na stranu slabších.

Skutečnost, že se po takovém průšvihu nemocnice v podstatě opevní, je myslím pro hodně lidí i nepříjemným překvapením. Adámkova maminka navíc byla tou dobou v pardubické nemocnici zaměstnaná jako sestra. To ji opravdu tak lehce hodili přes palubu?

Lékaře a zdravotnictví jsme si nesmyslně zbožštili a je dobré mít pořád na paměti, že nemocnice v průšvihu se beze všeho zachová jako obyčejná akciovka. Ale taky, že většina lékařů a sester jsou fajn lidi, kteří pracují v nějakém systému…

Myslím si, že spousta lidí se původně chtěla k Vyčítalovým zachovat jinak. Nejspíš je pak zastavili právníci, pojišťovny a zřizovatel.

Často pracujete časosběrnou metodou. Kdy jste se začala Adámkovým případem zabývat? Už když ho otec zveřejnil?

Ne, my se zpravodajským kauzám vůbec nevěnujeme. Samozřejmě jsme ale o případu věděli. Tehdy k Vyčítalovým přijela spousta novinářů, nemocnice se vyjádřila, že se nemůže vyjadřovat, a pak všechno utichlo.

Po čase si na ně vzpomněla naše infiltrátorka Iva Lokajová. Takže jsem jim zavolala a tatínek mě uvítal docela naštvaně: „No to je prima, že si na nás zase někdo vzpomněl!“ A já se ještě hloupě zeptala, jak dopadlo vyrovnání, protože mi přišlo nemyslitelné, že by vůbec nic nedostali.

Jak probíhá soudní spor s nemocnicí?

Právníkovi se hned zkraje povedlo vysoudit záznam z bezpečnostní kamery. Naštěstí. Protože bez záznamu by se svědectví matky nedalo nijak dokázat.

Existují i nahrávky telefonátů ze záchranky, kterou volala sestra, místo vlastního oddělení ARO. Nemocnice se taky vytrvale soudí o část zdravotnické dokumentace, nevydala všechno.

Soud třeba rozhodl, že má rodičům dát i předoperační vyšetření, na jehož základě se lékaři na poslední chvíli rozhodli operovat i krční mandle. Původně měli odstranit jen nosní. Nemocnice ale neposlechla, řekla, že to není součást zdravotní dokumentace, a odvolala se. Proběhne tedy další soud a takhle to může jít donekonečna. Po dvou letech jsou rodiče pořád na začátku.

Obrovský ohlas u diváků jste vyvolali i před rokem, když se vám podařilo s pomocí skryté kamery odhalit podvodné praktiky v psychosomatickém léčitelském centru Aktip. Čekala jste tehdy tak mohutnou reakci?

Ani ne. Zvláštní ale je, že oni mají přesto dodnes dojem, že neudělali vůbec nic špatně a že my jsme jim ublížili.

Aktip sice zavřel, ale ti lidé stejně pojedou dál, jen se přejmenují. Tyhle podvodníky se nikdy nepodaří úplně zastavit, ale důležité je, aby si lidé případně ověřili, ke komu chodí.

Doktorka Jarmila Klímová, která to všechno zaštiťovala, je přesvědčená, že bylo všechno v pořádku?

Ano. Původně jsem si myslela, že třeba uznají aspoň nějaké pochybení. Neuznali. Stále tvrdí, že film byl tendenčně sestříhaný a zmanipulovaný.

Já tedy nevím, jak bychom mohli někoho zmanipulovat k tomu, aby doporučil léčit si rakovinu milencem, nebo ji vykadit, nebo jak bychom dokázali dávno před natáčením přesvědčit terapeutku, aby si psala před jméno titul, který nemá…Tohle nemá cenu.

Ale díky skandálu, který váš dvojdílný film Obchod se zdravím rozvířil, centrum dokonce nedávno zavřelo, protože přišlo o klienty. To je obrovská výhra, ne?

Až tak velká zase ne… Aktip sice zavřel, ale ti lidé stejně pojedou dál, jen se přejmenují. Tyhle podvodníky se nikdy nepodaří úplně zastavit, ale důležité je, aby si lidé případně ověřili, ke komu chodí.

Byla by škoda, kdyby zanevřeli na psychosomatický přístup jako takový, protože je báječný a nutný.

Jsou pro vás medicínská témata přitažlivější, nebo je to jen náhodný divácký dojem, protože zrovna tyhle vaše filmy vždycky tak moc zarezonovaly?

Já se vždycky trefím do něčeho, co zarezonuje. To ale nejsou medicínská témata!

Ale dotýkají se zdraví, léčby, péče…

Dotýkají se hlavně života, obyčejných lidských životů, vyrovnávání se se ztrátami, s překážkami. Medicínská témata mě dokonce ani nijak zvlášť nepřitahují. Mě opravdu nejvíc zajímají normální lidi. Z každého obyčejného života by se dal natočit dobrý film.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků