Soňa Červená: Stýskání a vzpomínky jsou břemena

Na jeviště vstupuji pokaždé s velkou odpovědností a velkou pokorou. Vždyť tu stáli Wolfgang Amadeus Mozart, Carl Maria von Weber, František Škroup, Josef Kajetán Tyl…

Elině Makrolupos je 337 let. Takže do té role ještě musím zmoudřet a zestárnout. Mně je teprve pětaosmdesát.

Vůbec bych slovo nejtěžší nevyslovila. Divadlo je můj život, a i když mám spoustu textu, pohybů a zároveň stání, nikdy to pro mě není těžké.

Vzpomínám si na něj velice přesně. Jako malá jsem začínala jeho knížkou Dášenka, čili život štěněte. Tu jsem milovala, protože mám ráda zvířata. Později jsem v naší knihovně našla všechny Čapky, ale nejvíc jsem hltala jeho činohry - R. U. R, Bílá nemoc, Válka s mloky a právě Věc Makropulos. Jako malá holka jsem také četla Julesa Verna. Ty jeho ponorky, vzducholodě a všechny vynálezy, které za jeho života ještě neexistovaly, mě ohromovaly. A právě tak Čapek se svou předvídavostí. Ovšem navíc ještě: s hlubokou filozofickou jasnozřivostí.

To si opravdu nepamatuji, byla jsem malá, ale otec se s ním znal.

Nikoli, mýlíte se. Červená sedma byl literární kabaret. Předtím existovaly bulvární kabarety nebo šantány, což byla většinou trochu podpásová zábava. Otec svůj podnik založil se šesti studenty, proto sedma, a jméno dal podle sebe. Recitovaly se v něm a zpívaly texty Eduarda Basse, Františka Gellnera, Artura Longena, Františka Šrámka, Hanuše Jelínka.

Určitě tam byly také veselé scénky, ale vše na vyšší než bulvární úrovni. Kabaret zavřeli po první světové válce v roce 1922, to jsem ještě nebyla na světě, to mi věřte, že ne. Tehdy si hoši mylně mysleli, že už nebude čemu se posmívat, co kritizovat a šli do svých profesí. Otec byl advokátem.

Strašně stydlivá a lítostivá, pořád jsem měla pláč na krajíčku. Doma mi říkali - naše tragédka. Bydleli jsme u Vltavy, nejdřív na Smíchově a pak naproti v samotném centru Prahy. Mám ještě starší sestru Jiřinu, která vychovala tři děti, žije na Moravě.

Hrála jsem si sama se zvířátky, vždycky jsme měli psy a kočky, a také jsem si kupovala figurky slonů, velbloudů, žiraf nebo divokých šelem. S panenkami jsem si nikdy nehrála.

Já jsem byla tátova. Otec byl bohém, muzikant, básník. Vše, co ve mně je, on probudil. Matka byla jeho protipól, byla naprosto amúzická. Byla krásná (směje se), ráda chodila do společnosti, ale s kumštem neměla nic společného. Nechápu, jak se tihle dva lidé do sebe mohli zamilovat, ale manželství jim vydrželo celých deset let, potom se rozvedli. Otec od nás odešel a já jsem to těžce nesla.

Nic jiného jsem neuměla a nic jiného jsem si nepřála. Učila jsem se zpěvu a herectví a toužila jsem po opeře. Jenže na tu jsem si ještě musela počkat. Moje učitelka se dověděla, že Voskovec a Werich hledají mladou zpěvačku a herečku pro svůj nový muzikál Divotvorný hrnec a poslala mě na audici do divadla V plus W.

Mezi několika uchazečkami jsem byla vybrána pro hlavní roli Káči Maršálkové a hrála jsem s Janem Werichem coby vodníkem Čochtanem. Celé to režíroval Jiří Voskovec a od roku 1948 jsme odehráli přes tři sta úspěšných představení. Pak jsme se přesunuli do pražského Karlína. Tam jsem se setkala v několika muzikálech s Oldřichem Novým a Vlastou Burianem.

Carmen. Zpívala jsem ji nejdřív v divadle v Lokti, hostovala jsem s ní v Plzni a v Liberci a pak jsem dostala nabídku na angažmá do Janáčkova divadla v Brně. Bylo to v roce 1952.

Začala jsem tam s barokní hudbou. To bylo pro mě a pro moje hlasivky velké štěstí, že jsem zpívala Mozarta, Händla, Glucka, Monteverdiho. V západním Berlíně, kam jsem odešla v roce 1962, už chtěli dramatičtější opery. Účinkovala jsem v Maškarním plese, v Trubadúrovi, v Aidě a tak dále. Pak jsem po několik sezón působila na festivalu v Bayreuthu. Tam jsem se přiklonila k tomu, co mě nejvíc oslovovalo a obšťastňovalo: hudbu dvacátého století od Richarda Wágnera přes Albana Berga, Igora Stravinského, Gustava Mahlera až k Leoši Janáčkovi. Tehdy mi bylo kolem čtyřiceti a zažívala jsem nejšťastnější období své kariéry.

Vlastně jsem těch třicet let žila v Německu, ale jedenáct sezón jsem měla operní angažmá v San Francisku. Tam bývala podzimní mezinárodní operní sezóna. Po ní jsem se vracela do Německa. Bydlela jsem nejprve v západním Berlíně, jenže jsem se tam necítila úplně volná a jistá. Z Berlína jsem mohla cestovat jen letadlem, přes východní zónu jsem autem ani vlakem nemohla vyjet. Proto jsem po třech letech přijala nabídku frankfurtské opery, přestěhovala jsem se tam a vytvořila si svoje zázemí. A odtamtud jsem vyjížděla hostovat do celého světa.

Neměla jsem žádný volný čas. Žila jsem jenom svojí prací. V noci jsem se učila operní partie, ve dne jsem zkoušela a večer bylo představení. Na soukromí a na rodinu nebyl čas. Za svůj život jsem nazpívala pět tisíc představení.

Po Československu, kde vládla nesvoboda, kde se zavírali a věšeli lidé, se mi nestýskalo. Stýskání a vzpomínky jsou břemena, proto jsem si to zakázala.

To je věc disciplíny a musíte se dívat jen dopředu.

Protože tu žili rodiče i sestra a já bych je tady vystavila výslechům a trestům. Navíc tehdy nikdo nevěřil, že ten režim potrvá tak dlouho.

Ano byl (směje se), měl továrnu na čokoládu. Jmenoval se František Slabý a ta čokoláda nesla značku Luna - Slabý.

S čokoládou to rozhodně nepřeháním. A když někdo nabízel čokoládu Františkovi, odpovídal - Děkuji, já vím, jak se vyrábí.

Ne, už jsme se pak vůbec neviděli. A přitom naše tříleté manželství bylo moc hezké. Rozdělila nás doba.

Tak Kubelík samozřejmě ano. Ale všichni lidé, se kterými jsem pracovala, věděli, že jsem český emigrant, věděli také, proč jsem odešla, a všude jsem našla velké porozumění. Nikdy jsem se netajila tím, že jsem Češka. V novinách o mně kritici psali jako o Carmen z Prahy. Ostatně, Češi se v cizině těší velké oblibě a uznání. Přece už Jan Neruda vychvaloval český fortel.

V Německu i v Americe, kde jsem převážně pracovala, vládne větší disciplína a vážnost. Tady se leckde jede ve smyslu: Ono se to nějak zmákne. Ano, vždycky se to víceméně zmákne, ale mně to jde někdy na nervy. Já jsem narozená ve znamení Panny, té nesnesitelně puntičkářské a nesmlouvavé Panny.

Myslíte, na jakou roli? Bylo jich přes sto, mnohé byly krásné, mnohé nádherné. Kromě už jmenované Carmen bych snad jmenovala Gluckova Orfea, za kterého jsem získala čestný titul komorní pěvkyně města Berlína.

To ano. Stála jsem na jevišti Národního divadla, kam jsem za komunistů nesměla, a cenu mi předával pan prezident Václav Havel. To bylo zadostiučinění!

Ano, před padesáti lety jsem tam dvakrát zpívala Carmen. Měla jsem už podepsanou smlouvu na trvalé angažmá, ale zasáhla vyšší moc, byla jsem třídní nepřítel. V Praze už nechtěli mou Carmen vidět. No tak ji viděl svět 156krát ve třech jazycích.

Ze dvou důvodů: jsem tu narozená a mluví se tu česky. Miluji český jazyk a moc si na něm zakládám. V emigraci jsem hodně četla, psala, překládala. Češtinu jsem rozhodně nechtěla ztratit.

Na zkouškách ne, to se nedělá kvůli ostatním. On byl ale dost uzavřený, všeho se stranil. Bylo to zrovna v roce 1968, když se tady uvolnily poměry, tak jsem se ho jednou zeptala, jestli se hodlá vrátit. Tehdy mi řekl, že jim nevěří ani slovo. Tím mě vlastně zachránil, i já jsem pak přestala myslet na návrat.

Po těch třiceti letech jsem se tu cítila jako cizinka. Nikdo mě tady neznal; všechny rozhlasové nahrávky, titulky ve filmech, kde jsem hrála, zmizely, nikde jsem nesměla figurovat. Byla jsem jako vymazaná.

Naštěstí se ke mně přihlásilo pár přátel, televize se mnou natočila nějaké pořady, začala jsem psát svoji životopisnou knížku… Teď už se na mě lidé na ulicích usmívají.

Já si zvykám a nezvykám všude na světě. Kdekoliv mám práci, která mě těší, cítím se doma.

Dvacet let jsem v Německu pracovala s americkým režisérem Robertem Wilsonem. Seznámili jsme se v roce 1985 v Hamburku, když už jsem ukončila svoji operní dráhu. Nabídl mi roli v muzikálu Černý jezdec a s produkcí jsme procestovali všech pět kontinentů.

V roce 2002, nikoli mým přičiněním, ho Národní divadlo angažovalo jako režiséra Janáčkova Osudu. A on si přál, abych ztvárnila alegorickou postavu Osudu. Tehdy jsem poprvé stanula na jevišti Národního divadla. Bylo to úžasné. Celý život jsem po tom toužila.

Teď Robert Wilson režíruje Věc Makropulos, je to naše šestá společná inscenace. Hudbu k tomu skládá Aleš Březina, který už pro mne složil komorní operu „Zítra se bude…“. Je to o procesu a justiční vraždě Milady Horákové a Národní divadlo ji uvádí v Kolowratu.

Co pořád máte s tím volným časem! Nemám ho a ani ho nechci mít. A když ano, jdu do divadla nebo na koncert. Programy v Praze a vůbec v celé republice jsou úžasné.

Ale to by bylo kacířství! Už se mi splnilo tolik věcí, nechci být neskromná. Všechny role, které jsem chtěla, jsem zpívala. Projela jsem celý svět, jsem doma a mám práci. Co si víc přát?

Zrovna včera jsem přišla celá uhoněná ze zkoušky a řekla jsem si - Všechno se stihne, když se nespěchá. A najednou jsem se zklidnila a bylo mi dobře.