Hlavní obsah

Roman Luknár: Rodina člověka zásadně poznamená a nese si to celý život

Právo, Klára Říhová

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Dvacet let žil ve Španělsku, kam odešel za láskou. Když ztratil zrak, vrátil se na rodné Slovensko a od slepoty ho zachránila fyzická práce. Dnes herec s tváří Paula Newmana natáčí po celém světě – ve filmech Bruce Willise i Jana Hřebejka. Sám si cení nejvíc role ve filmu Lidice.

Foto: Milan Malíček, Právo

Já nikdy nechtěl hrát Hamleta, bral jsem, co přišlo, přiznává asi nejpilnější a v zahraničí nejznámější slovenský herec.

Článek

Jistě nejen mě očaroval v telefonu podmanivým barytonem, takže jsem byla ochotná prominout mu dvojí odklad našeho setkání. Točil totiž skoro najednou čtyři filmy v Praze a Bratislavě. Do metropole ho doprovázela blonďatá přítelkyně, která pečlivě sledovala celý rozhovor. Roman v klidu usrkával kafe a barvitě vyprávěl.

Můžete mi udělat pořádek ve vaší současné práci?

Moc zajímavý bude česko-německo-slovenský film Andrey Sedláčkové Fair play o mladých sportovkyních z 80. let, které závodily na olympiádě v Los Angeles. Ústřední téma je doping, já hraju trenéra hlavní hrdinky a Anna Geislerová její matku. Ta role není jednoznačná, na jednu stranu je mi líto ničit mladým holkám zdraví, na druhou jsem tlačený papaláši, abych z nich vyždímal nejvyšší výkony…

Předtím jsem ještě s Annou hrál pro ČT v příběhu Moje malé tajemství ze série Nevinné lži. Tam jsem byl jasný hajzl, psycholog, který zneužívá situace. Pro ČT vzniká taky film Neviditelný, který si po vzoru slavné komedie Jak utopit doktora Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách pohrává s myšlenkou existence vodníků mezi námi. Vyšla na mě role gynekologa v podolské nemocnici, kde už jsem natáčel Medvídka. A sestřičku mi dělá opět Kristýnka Boková.

A na Slovensku?

Tam točím film Kandidát, zobrazující případ Gorila – o praktikách ve vysoké politice. Já hraju toho největšího hajzla, šéfa premiérovy kanceláře. Jde o parafrázi na konkrétního člověka, kterého všichni známe, a není to ani Dlouhý, ani Bystrozraký…

A s mladými kluky jsem začal dělat snímek z bratislavského sídliště Petržalka s pracovním názvem Kufr, jde o detektivku kolem jedné mrtvoly v autě – no a já si střihnul zase hlavního mafiána. A už čtvrtý rok dělám od pondělí do neděle nekonečný seriál Panelák, na Slovensku nejsledovanější televizní pořad. Jsme někde u 900. dílu. Je to můj základní zdroj příjmu, žádné umění, spíš rutina, ale baví mě.

Mám kliku, že pracuju s lidmi, na které se těším, jsme fajn parta a pořád se smějeme. Scénář nečtu, stačí, že mi režisér přibližně nastíní, oč jde, a já improvizuju. Říkám: „Jsem hmota, tak mě modeluj!“ Hlavně ale poslouchám, jak mluví lidi na ulici – i proto má seriál tak velkou odezvu.

Foto: ČTK

Ve slovenském snímku Pokoj v duši (2007) o kamarádech, kteří se ocitli na životní křižovatce, si zahrál vedle Jaroslava Hanzlíka a Attily Mokose (vlevo).

Zapomněl jste na Smrtonosnou past: Opět v akci.

Jo vidíte! S Brucem Willisem. I tam hraju samozřejmě největšího lotra, ruského oligarchu Antona. Je to jen taková čurda, žádná extra velká role, ale bylo příjemné vidět, jak se dělá film jinde, jak může všechno fungovat. Je to dost o penězích.

Když jsem se zeptal, kolik mají natáčecích dnů, řekli sto a dvacet rezervu. Za to by se tady natočilo pět bijáků. Vzbudili mě ráno v sedm a do jedenácti mi nosili do karavanu dobroty, suši, šťávičky… Už jsem byl nervózní, že chci pracovat. Mezitím na place pilně zkoušeli, místo mě tam chodil čtyři hodiny chlap s mým jménem na prsou, na něm si všechno měřili, svítili. Mě pak přivezli autem, řekli, co mám udělat, já to jednou přehrál a zase mě odvezli. Tak to měla každá postava, herce zkrátka neotravují hloupostmi.

A jaký byl Bruce Willis?

Já točil nejdřív s jeho synem. Pak jsem odjel do Prahy za Alicí Nellis a režisér John Moore přehrával záběry z natáčení Willisovi. Zmínil se, že mu připomínám Paula Newmana a že jsem to zahrál přesně na první dobrou. Bruce to zaujalo a chtěl se se mnou taky setkat, takže mi připsali další scénu. Asi po měsíci mi zavolali a já se s ním konečně viděl a zahrál naživo. Byl velmi příjemný a normální, fajn.

Většinou hrajete drsoně a grázly. Kdosi mi říkal, že se mu role vždycky nějak promítne do života. Jak to máte vy?

Já mám negativní postavy nejraději. Snažím se je trochu polidštit, protože všichni jsme se narodili čistí a nazí. Máme cosi zakódované, ale věřím hodně na vliv výchovy. Myslím, že lidem kolem nás, o nichž říkáme, že jsou zlí nebo se tak chovají, se muselo něco stát – a proto jsou takoví. Rodina člověka zásadně poznamená a nese si to celý život. I postavě četníka Vlčka v Lidicích jsem se pokusil dát lidský rozměr, nebyl to jen kolaborant a hajzl. I proto ho pokládám za svoji zatím největší příležitost, na malé ploše jsem se ho snažil vykreslit ve všech barvách. Což mě baví nejvíc. Být jen hodný, dobrý a hezký je brzy pruda a nuda.

A ty souvislosti a náhody?

Něco by se našlo… Moje absolventské představení bylo Jakub fatalista a od té doby mám všechno napsané tam nahoře. Když jsem točil na Slovensku Zahradu, trhal mě na stromě pes Egon. A moje první postava ve Španělsku byl Rumun, kterého taky trhal pes. Říkám jeho majiteli, že jsem podobnou scénu s podobným psem už zažil – a ukázalo se, že ten pes byl Egonův syn.

Foto: Falcon

S Natašou Burger v Medvídkovi – hořké komedii o světě, ve kterém je ženský princip mocnější než mužský, měkké je mocnější než tvrdé a voda je mocnější než kámen.

Natočit film o vašem životě by asi nebyla nuda. O zápletky nemáte nouzi. Jak to začalo?

Vyrůstal jsem v Bratislavě a chtěl jsem být lecčím. Nejdřív pilotem, jenže ten může spadnout. Nebo námořníkem, že bych jel do Gdaňska… Spíš jsem vždycky šilhal za hranice republiky. V deseti letech jsem se dostal k filmu s režisérkou Vošmikovou. Ve škole jsem pomáhal oddílové vedoucí s přípravou recitační akce a přišel chlapík, že hledá děti na konkurz. A od té doby hraju, jen ve Slovenské televizi jsem stihnul do svého odchodu osmdesát filmů.

Maminka je aranžérka a táta personalista, dělal náměstka ve fabrikách. Takže fakt nevím, po kom se ve mně probudily geny. Táta měl akorát blízko k muzice a dal mě jako malého do sboru Národního divadla. A na klarinet. Ale s filmem všechno ostatní skončilo.

Takže místo blbnutí s kamarády jste prožil dětství zavřený ve studiu?

Přesně tak. Já nebyl nikdy na lyžařském zájezdu, na bramborové brigádě, pořád jsem točil a do školy jsem šel jen na přezkoušení. Je fakt, že kdyby mě to nebavilo, asi bych se vzepřel. Ale dětská přirozenost je hrát si – no a já si takhle vlastně celý život jen na něco hraju. Jsem šťastný, že můžu být každý měsíc někdo jiný. A nikdo mě nekritizuje, že jsem blázen. Stejně dopadli i moji synové, natáčeli už odmalinka. Vyrůstali ve Španělsku a s modrýma očima a blonďatými vlásky budili velký poprask, zastavovali nás na ulici a lákali do prostředí divadla a filmu. Nejdřív jsem to tvrdě odmítal, chtěl jsem, aby měli svoje dětství. Ale neuhlídal jsem to.

Odešel jste za láskou, ale zřejmě byste odjel stejně, ne?

Mě to táhlo ven, když jsem viděl, co se u nás po revoluci dělo. Uchopení moci, rozkrádání… Bylo mi pětadvacet a chtěl jsem žít. Na Slovensku už jsem znal každého od filmu, vyzkoušel jsem všechno a neměl jsem pracovně kam dál jít.

Čtyři roky jsem si dopisoval se španělskou herečkou Lolou, kterou jsem poznal na festivalu v Lyonu – vystoupila z autobusu a já oznámil kamarádovi, že to bude moje žena. A tak jsem se nakonec sbalil a vyrazil za ní. Později už bych to asi neudělal. Otevřel jsem mnoho dveří a klik… Tady bych možná hrál golf jako moji kolegové a to by bylo všechno.

Foto: archív ČT

V úvodním dílu dlouho očekávaného cyklu ČT Nevinné lži nazvaném Pod hladinou hraje Roman jednu z hlavních rolí vedle Vandy Konečné.

Neuměl jste řeč, začátky asi nebyly růžové?

Ale když člověk nemá co jíst, tak všemu rychle rozumí, je pokorný. Učil jsem se za pochodu, moje učitelka byla Lola. Na začátku jsme si moc nepovídali, šlo o chemii. A pak, nejsem typ, co se bifluje z učebnice slovíčka. Lola mě třeba poslala, ať přinesu koště – a vracela mě s hrnci a brýlemi tak dlouho, až jsem se trefil. Číst jsem začal v dětských leporelech. Pracoval jsem nejdřív v restauraci, kde jsem celou směnu loupal brambory, mrkev, cibuli, krevety… Když mi zavolali kamarádi z jednoho mejdanu, smáli se, jaký jsem blbec. Když volali za dva roky, už jsem točil film, dokonce hlavní postavu.

Jak se vám to povedlo?

Opět sehrál roli film Zahrada, který jeden španělský známý od filmu poslal na vlastní pěst na festival v Bilbau – a druhý den stála před mým domem černá limuzína s nabídkou… Dvacet let jsem točil jeden film za druhým, zato s tím zdejším jsem ztratil kontakt, takže když se mi pak ozval Honza Hřebejk s nabídkou role, nevěděl jsem vůbec, o koho jde.

A jak to bylo s divadlem?

Z toho jsem ve Španělsku oslepl, ze dne na den. Hrál jsem zrovna postavu jednookého, v jednom kuse každý večer čtyři měsíce stejnou hru. Oslepl jsem z celé zvláštní atmosféry španělského divadla, z herců kolem.

To představení bylo o Hitlerovi a moji kolegové, aby se jim dostalo pod kůži a nasákli německou atmosférou, odjeli do Berlína, otírali se o stěny starých domů, nakoupili všechny dokumentární filmy té doby a hodiny je prožívali. Setkávali se pak dlouho před představením a brečeli, aby se na to drámo správně naladili. Horší než Stanislavskij. Na jeviště pak vyšli zcela bez energie. Tak se nedivte, že jsem od té doby na jeviště nevkročil.

Co přesně vás vyléčilo?

Doktoři si se mnou nevěděli rady, bylo to hodně psychosomatické. Měsíce jsem obcházel různá vyšetření, bez úspěchu. Až jsem pochopil, že musím pryč. Tak jsem odjel do Bratislavy a překvapilo mě, že jsem nenašel na sídlišti skoro žádné prostory pro děti, na hřištích se válely injekční stříkačky a prezervativy. Tak jsem se rozhodl udělat dětský interiérový park, kde by si mohly hrát přes zimu. Pomohla mi jedna španělská firma, ale hodně jsem udělal sám, a když jsem boural zednickým kladivem staré zdi, zvedl se prach, já si promnul oči – a najednou jsem začínal vidět.

Říkáte o sobě, že jako Blíženec potřebujete stále změnu, nové podněty…

Změna je život. Před čtyřmi roky jsem se vrátil ze Španělska definitivně a cítím se tu hrozně dobře. Doma jsem zkrátka v Československu. To bylo při mém odchodu a já to tak mám stále.

Foto: Michaela Říhová, Právo

Režisér Vladimír Balko (na snímku druhý zprava) představil ve Varech svůj soutěžní film Pokoj v duši. Delegaci doplnila zpěvačka Jana Kirschner a dva herci Roman Luknár a Attila Mokos (vpravo).

Co vám ve Španělsku chybělo a co naopak postrádáte u nás?

Nemají vepřo knedlo zelo. Je to tam jiné, hlavně díky podnebí, ulice i domy jsou rozpálené. Tím jsou lidi nucení spolu víc komunikovat, ne jako tady, kde se zeptáte, kolik je hodin – a každý utíká. Tam skončíte u něj doma, za stolem patnáct lidí, psi, kočky a všichni se radují a vyptávají, odkud jste. V baru si stačí k někomu přisednout během sledování televize a už to komentujete spolu, nakonec si dáte sklenku a potykáte si. Ta otevřenost mi tady chybí.

Ale vlastně ji ani nepostrádám, protože moc nechodím mezi lidi. Nejlíp je mi v lese. Tam jsem sám a neposlouchám hlouposti.

Kam vyrážíte do přírody?

V Praze nikam, tady bývám jen pracovně a bydlím v takovém apartmánku na Smíchově. Ale v Bratislavě mám přírodu za barákem, autem asi čtyři minuty, pěšky dvacet – a jsem úplně jinde, na samotě v lese. Sednu si, zuju si boty, opřu se bosýma nohama o dub a přijímám energii. Ta je neuvěřitelně silná, normálně měřitelná, jasně ji cítím, protože dělám už dlouho reiki a vím co, jak a proč. Nad ničím nepřemýšlím, jen tak medituju a poslouchám ptáky, povídám si s nimi nebo se srnkami. Dokážu i čtyři dny jen ležet, to je můj největší relax. Lidi mi vážně nechybějí, naučil jsem se, že nejšťastnější jsem sám se sebou. Což je asi i kontrast k mé profesi.

Jak často teď pobýváte ve Španělsku?

Naposledy jsem tam byl v srpnu roku 2009. Od chvíle, kdy točím v Bratislavě Panelák, nestíhám. Vždycky v pátek nám řeknou, jak bude vypadat další týden, a to už neseženu žádnou letenku na jeden dva dny. Ale předtím jsem létal sem tam i šestkrát za měsíc, třeba jen kvůli fotce na plakát – a zase zpátky. Jak jsem měl čím dál víc práce tady, přetáhl jsem sem celou rodinu, protože se stávalo, že jsme se neviděli dva měsíce.

Takže dnes žije na Slovensku i vaše rodina?

Chtěl jsem, aby se kluci naučili pořádně slovensky. Dřív tu bývali jen na Vánoce a v létě na pár týdnů. Najednou přišli a mohli dělat, co chtěli – starší Jan toužil hrát na kytaru a mladší Luis na bicí, tak jsem pozval domů ty nejlepší muzikanty, aby je učili. To v Madridu neměli. Do loňska tu žili oba, teď jen Honza, který studuje grafický design. Lola tu pobyla chvíli, ale nic moc nepochopila, tak to vzdala a vrátila se domů. Luis se vrátil za ní a začal studovat animaci počítačových her – obor, který na Slovensku není. Ale lítá každé dva měsíce za námi.

Jste známý hlavně z rolí sukničkářů, nevěrných manželů… Za jakou ženou se otočíte?

Za hezkou. A nesmí být hloupá, když otevře pusu, to je dost podstatné. Chci být korektní, ale vážně věřím, že je člověk nejšťastnější, když se naučí být sám se sebou. Druhý vám jen bere energii. Ne že bych ženy k životu vůbec nepotřeboval, ale jak nastoupí ženské hormony, ztrácím trpělivost něco řešit. Já nechci řešit už nic, chci se jenom smát. A mít klid. To je celé.

Taková ta moudra, jako ty seš moje druhá půlka pomeranče, jsou hloupost. Ty jsi pomeranč, já jsem pomeranč a můžeme se kutálet vedle sebe. Víc ne. Navzájem si nepatříme, to je můj film. A pokud v něm člověku některé postavy vadí, musí je přeobsadit, jinak nebude šťastný. To je moje filozofie. Žít nezávisle.

Jsou velké rozdíly mezi ženami ve Španělsku a u nás?

Určitě. Španělky se pořád starají a lamentují, co s námi bude, co děti? Jsou ohnivé, ale taky hysterické. I tělesně jsou jiné – malinké, mají větší zadeček, krátké nožičky a malá prsa, brzy jim naskakují vrásky ze slunce... Slovanky jsou prostě nejkrásnější.

Vidíte nějaký posun ve společnosti za roky vaší nepřítomnosti?

Teď je to na Slovensku takové jako v Madridu na začátku 90. let. Vše, co se odehrává, jsem zažil v bleděmodrém ve Španělsku. Třeba stávku herců v dabingu. Snad se to trochu srovná s vývojem techniky, všechno je rychlejší. Ale jsem rád, že jsem to už jednou přežil a vím, jak to asi dopadne.

Doufám, že za dalších dvacet let nebudeme stejně zadlužení jako dnes Španělé, za poslední roky se tam stavělo třikrát víc než v Anglii s Francií dohromady a přistěhovaly se milióny emigrantů. Najednou měli práci, mohli posílat domů peníze, upsali se na hypotéky. Když ta bublina praskla, šlo všechno do háje. Dnes je fůra prázdných bytů a vláda jim nabízí letenku zpátky. Kvůli nim se zvýšila kriminalita, gangy z Kolumbie si vyřizují účty, desetiletá holčička na vás vytáhne kudlu, vedle stojí dvacetiletý kluk, ale míří ona – a jelikož není plnoletá, nic se jí nestane.

Prý jste nikdy nepil pivo? Proč?

V dětství mi páchlo. A v dospělosti jsem pochopil, že kdybych s tím začal, propadnu pití a stane se ze mě pupkatej strejda. Navíc když jsem měl špičku, rýpal jsem do ostatních, popichoval jsem je, zkrátka byl jsem nepříjemný a dnes se za to stydím. Nechal jsem toho, když mi umřel kamarád, výtvarník.

Třináct let jsem nepil ani víno. Teď vínko piju, vybírám si dobré bio, které není cukrované ani jinak dochucované a po kterém nebolí ráno hlava. Kousek od Bratislavy je vinařská oblast, takže využívám místní zdroje. Nepít pivo jsem vydržel dodnes, možná na smrtelné posteli si dám v rámci posledního přání dobře vychlazenou plzeň. A řeknu si, jak jsem byl hloupej!

Co je pro vás štěstí?

Když můžu, tak pořád spím. Stane se, že točím bez přestávky třicet pětatřicet hodin, jen mě převezou na jiný plac. Jsem jako zedník, dejte mi maltu a cihly a postavím vám zeď. Štěstí je to, když člověk nic nečeká. Přijde samo. Ti, co pořád remcají, že ještě nemají nebo nezažili to a to, se jenom zbytečně trápí. Já se naučil od života nic nečekat, a proto jsem šťastný. Jsou to většinou jen malé věci, které mi dělají radost, třeba pohlazení…

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám