Hlavní obsah
Herce nadchlo, že jako strážmistr Topinka plní část svých povinností na koňském hřbetu. Foto: archiv ČT

Robert Mikluš: Kdo z nás někdy není jako Topinka

Více než tři roky bavil diváky jako strážmistr Tomáš Topinka v seriálu Doktor Martin, kde byl hlavní hvězdou Miroslav Donutil. Když ten už pokračovat nechtěl, tvůrci se rozhodli postavit na roli horlivého policisty vlastní seriál. Z jeho představitele, do té doby nepříliš známého brněnského herce s ostravskými kořeny Roberta Mikluše (36), se zrodila neokoukaná hvězda.

Herce nadchlo, že jako strážmistr Topinka plní část svých povinností na koňském hřbetu. Foto: archiv ČT
Robert Mikluš: Kdo z nás někdy není jako Topinka

Jak jste vůbec k Topinkovi přišel?

V Divadle Husa na provázku mě viděl režisér seriálu Doktor Martin Petr Zahrádka a nabídl mi roli policisty. Dlouho jsem to zvažoval. Vstoupit do mainstreamového seriálu znamená ztrátu anonymity, nebyl jsem si jistý, zda to chci a zda to ustojím.

A jak to dopadlo?

Život se mi vzhůru nohama neobrátil. Dalo mi to spoustu zkušeností, před kamerou jsem jich moc neměl. Navíc jsem dostal možnost zahrát si s perfektními herci jako Miroslav Donutil, Jana Štěpánková, Norbert Lichý, Jiří Bartoška, ani nedokážu všechny jmenovat.

Robert Mikluš

Foto: Milan Malíček, Právo

Udělalo to s vámi něco?

Hodně lidí mě varovalo, že mě sláva změní a stane se ze mě vůl. Myslím ale, že jsem pořád ten synek z Ostravy. Rozhodně ze svých výkonů neomdlévám a neunáším se sám sebou.

Co se ale změnilo, je vztah některých lidí ke mně. Když se potkám se starými známými, vidím, že se ke mně chovají jinak než při dřívějších setkáních. Jako by se na mě dívali jinýma očima. Není to příjemné.

V pražském Stavovském divadle se představil jako esenbák Frída v inscenaci Kouzelná země. Roli Fízla hraje Pavel Batěk.

Foto: Martin Špelda

Jak vůbec došlo k tomu, že po známém a zavedeném seriálu Doktor Martin, převzatém z Velké Británie, vznikl tzv. spin-off, tedy navazující seriál o jedné z vedlejších postav?

S tím nápadem přišel producent Vráťa Šlajer a já ho s tím tenkrát poslal k šípku. Zdálo se mi, že dělat spin-off Doktora Martina je úplná magořina. Nevěřil jsem tomu. Pak jsem si o tom u piva povídal s kamarádem a spolužákem z JAMU Frantou Skopalem (syn herce Svatopluka Skopala) a ten mě přesvědčil, že mám takové příležitosti využít, protože se už nemusí opakovat.

Nakonec jsem byl rád, že jsem mohl pokračovat v práci s výborným týmem. Natáčeli jsme opět v nádherném prostředí Beskyd, i když nám tamní počasí dávalo pořádně zabrat. A navíc když měl někdo představení v Praze, musel počítat s pětihodinovou cestou.

Doktor Martin - ukázka

Video: Bontonfilm

Britové, kteří vlastní licenci, k tomu ovšem museli dát souhlas.

To, že ho dali, je úspěch. Ještě větší úspěch by byl, kdybychom s tímhle seriálem prorazili do zahraničí. Je to jediný spin-off Doktora Martina ve světě, přestože se natočilo devět jazykových mutací.

Zabydlel jste se v policejní uniformě?

Funguje to jako ve Spidermanovi, obleču si ji a jsem Topinka. Hraje vlastně za mě, inspiruje mě ke koninám. Když mám něco, po čem mohu uklouznout, hned to udělám.

V jevištní podobě Formanových Lásek jedné plavovlásky vytvořil ústřední dvojici s Terezou Marečkovou.

Foto: Magdalena Minolová

Jak si Topinku sám pro sebe charakterizujete?

Jako horlivého troubu, takového inspektora Clouseaua po česku. Je trapný, ztřeštěný, zranitelný, ale kdo z nás takový někdy není? Proto si ho diváci oblíbili. Slabosti lidi pojí víc než ctnosti. Je to zkrátka vůl se smyslem pro spravedlnost.

V reálném životě jste šikovný a zručný?

Jsem spíš topinkovský.

Stává se vám, že když někam přijdete, mají lidé pocit, že před nimi stojí strážmistr Topinka a bude sranda?

Stává a je to milé. Určitě je lepší, když se usmívají, než kdyby se ušklíbali. Problém je, že když se se mnou dají do řeči, ukáže se, že Topinka tak úplně nejsem, a na chvíli znejistí. Nakonec ale zjistí, že se mnou sranda je. Asi bych takovou roli nemohl hrát, kdybych nějaký smysl pro humor neměl.

Málokdo vás asi čekal jako jednoho z hrdinů dramatu o důlním neštěstí Dukla 61…

Když jsem se dozvěděl, že David Ondříček bude točit film o havířích, chtěl jsem v něm hrát. Jsem z Ostravy, můj táta byl havíř, vyrůstal jsem v tom prostředí, mám k němu vztah.

Byl jsem přesvědčený, že by o těch chlapech měl být natočený film, který by o nich pravdivě promluvil, a chtěl jsem k tomu nějak přispět. David Ondříček mě prosadil na poslední chvíli. Myslím, že jsme ani jeden nelitovali.

V Čechovově Višňovém sadu jako Lopachin s Petrou Bučkovou v roli Ljubov Raněvské na scéně brněnského Divadla Husa na provázku.

Foto: Jakub Jíra

Důlní prostředí, kde se natáčelo, vás asi nezaskočilo.

Přestože táta celý život fáral, poprvé jsem se do šachty dostal při natáčení. Věděl jsem, že pracoval v těžkých podmínkách, vždyť si tam zhuntoval zdraví: onemocněl vazoneurózou, což je nemoc z povolání způsobená dlouhodobou prací se sbíječkou a projevuje se necitlivostí rukou.

O dramatické chvíle nebyla v havířských rodinách nouze. Pamatuju se, že se jednou tátovi namotaly vlasy do nějakého stroje a musel si je vytrhnout, jinak by mu to zlomilo vaz. Myslím, že každý, kdo dělal delší dobu pod zemí, zažil okamžik, kdy na něho sáhla smrt.

S jakými ohlasy na film jste se pak v Ostravě setkal?

Pamětníci byli vděční, že si jejich osudů někdo všiml. Ve své době byli dělnická šlechta. Nepotřebovali se ani dál vzdělávat, když se pak doly zavíraly a oni ztratili práci, těžko si nacházeli nové uplatnění. I kvůli podlomenému zdraví, které v nějaké míře postihlo snad každého. Cítili se pak totálně vyřazení. Film jako Dukla 61 jim vrátil kus sebevědomí a důstojnosti.

Vaše postava Edy Slonky prý byla napsaná podle skutečného havíře.

Scenáristé dlouze hovořili s desítkami pamětníků, mezi nimi i s jistým panem Erwinem Urbanczykem, který byl v té době záchranář. Podle jeho příběhu pak napsali moji postavu.

Ještě dříve než já se však do natáčení zapojila moje maminka. Na jednom ostravském divadelním festivalu, kde vystupovalo Dejvické divadlo, se seznámila s Marthou Issovou, daly si spolu nějaké to pivko a padly si do oka.

Když se Martha připravovala na roli v Dukle 61, vzpomněla si na mámu a navrhla Davidovi, aby jí dělala hlasovou poradkyni. Docela mě jako absolventa herecké fakulty překvapilo, že maminka, která dělala různá povolání, od řidičky vysokozdvižného vozíku po hospodskou, bude jednou poradkyní u filmu. Je fakt, že ostravštinu má zažitou.

Co vaše ostravština?

Mám to někde vzadu v hlavě, sloužilo mi to jako kompas. Slýchával jsem ji hlavně po ostravských hospodách, kde vysedávají staří mazáci. Každopádně je umím dobře napodobit. Mohl jsem radit i ostatním kolegům.

Jako horník Eda Slonka v Ondříčkově televizním filmu Dukla 61.

Foto: archiv ČT

Nemuseli vás při výuce na JAMU opravovat?

Žádný velký handicap to ale nebyl. To, že jsem z Ostravy, jsem považoval spíš za devízu. A nemyslím jazykově. Vyrůstal jsem v prostředí, kde lidé zažívali hraniční věci a neřídili se trendy, protože na ně ani neměli.

Když jsem přišel do Brna, měl jsem pocit, že jsem se ocitl na lázeňské kolonádě. Že tam lidé řeší samé capiny (malichernosti). Hroutí se, už když o tom vyprávějí, a mně to přijde srandovní. V Praze i Brně je život mnohem pohodlnější, člověk se tam stává otrokem své pohodlnosti. Snažím se tomu nepodlehnout.

Překvapilo vaše rodiče, na jakou profesní dráhu jste se vydal?

Rodiče neměli velké vzdělání a byli přesvědčení, že pro jejich děti je hrozně důležité vystudovat vysokou školu. Měl jsem proto přísnou výchovu. Maminka mě směrovala na práva, myslela si, že pak zbohatnu a budu se mít dobře.

Když jsem se vydal jinou cestou, nebyla zrovna nadšená. Teď jí sice nemůžu koupit auto nebo ji poslat na měsíc do lázní, ale když třeba vidí moji fotku s Mirkem Donutilem, je šťastná. Už mi odpustila.

Jaké byly vaše herecké začátky?

Na gymnáziu jsem hrál v ostravském amatérském divadle Dividlo a v divadelním souboru Tajfun při Matičním gymnáziu.

Dostal jsem se na JAMU, ale věděl jsem, že uchytit se v tomhle oboru je těžké. Každý rok vychází z různých hereckých škol asi 100 mladých herců. Když se zadaří a dostanou místo v divadle, zjistí, že to je na hranici životního minima. A stráví při tom veškerý čas a energii.

Já měl štěstí v tom, že jsem v Brně udělal konkurz do Divadla Husa na provázku. Strávil jsem tam osm let plných uměleckého kvasu. Bylo to asi to nejlepší, co mě mohlo potkat.

Společně se svou přítelkyní Veronikou Lazorčákovou, členkou činohry ND, kterou následoval do Prahy, se na jevišti setkali v inscenaci francouzského dramatika Rogera Vitraca Viktor aneb Dítka u moci v pražském Divadle v Dlouhé (oba v druhé řadě).

Foto: Martin Špelda

Proč jste odešel?

Cítil jsem delší dobu potřebu změny, ale Husa na provázku byla jako rodina a od rodiny se těžko odchází. Rozhodujícím impulzem byl odchod mé přítelkyně do pražského angažmá.

Vaše přítelkyně Veronika Lazorčáková je členkou činohry Národního divadla.

Je, ale mám zakázáno o ní mluvit.

Ani o tom, že čekáte miminko?

O ničem z našeho osobního života nemám mluvit.

Takže otázka směřující pouze na vás: těšíte se na otcovskou roli?

Velice. Budu určitě pozorný táta, k dětem mám výborný vztah, mám dva o hodně mladší sourozence, o 5 a 10 let, které jsem částečně vychovával.

Dostal jste někdy roli milovníka?

To si pište! Na provázku hraju už dvanáct let v Láskách jedné plavovlásky Mildu, kterého ve Formanově filmu představoval Vladimír Pucholt. Ve filmu mě asi prvoplánově do milovnické role neobsadí, ale zahrál bych ji skvěle!

Ve Strážmistru Topinkovi ale milostnou linku máte.

Tam se ještě bude topit pod kotlem. (smích) Chystá se festival žen, které se o mě budou ucházet!

Jaká práce vás ještě teď čeká?

S Bohdanem Slámou začnu natáčet film Krajina ve stínu. Odehrává se v pohraničí za války a těsně po válce. Budu tam hrát místního řezníka. Sympaťák to nebude.

Ve Stavovském divadle účinkuji v Kouzelné zemi, což je dramatizace románu Jáchyma Topola. Hraji tam esenbáka a s ním taková legrace jako se strážmistrem Topinkou ani trochu není. Je to svině a trochu i chudák. Považuji si toho, že mě režisér Jan Mikulášek oslovil, Národního divadla jako instituce si vážím.

Nemohu se nezeptat, kam zmizel váš typický knírek.

Knírek jsem odložil do šuplíku a občas se na něj chodím dívat. Pokecáme spolu. Třeba mu vyprávím, co jsem měl k obědu, a on mi závidí a nadává mi, že se nepodělím. Znovu ho nasadím, až bude potřeba. Jsme kámoši.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků