Hlavní obsah
Pokud napadne hodně sněhu, jezdí rolba až do rána, kdy provoz ve stopě začíná houstnout. Foto: Petr Horník, Právo

Radosti a strasti strážců bílých stop

V půl deváté ráno už není kde zaparkovat a celé dopoledne autobusy v pravidelných intervalech vyplivují desítky lidí s běžkami v rukou a výrazem plným dychtivosti si je co nejdříve nazout. I když to na nástupním místě Jizerské magistrály v Bedřichově chvílemi vypadá jako na hromadném startu jakéhosi závodu, jedná se o běžné výletníky, kteří si chtějí užít sobotu v bílé stopě.

Pokud napadne hodně sněhu, jezdí rolba až do rána, kdy provoz ve stopě začíná houstnout. Foto: Petr Horník, Právo
Radosti a strasti strážců bílých stop

„Na návštěvnosti je vidět, že to děláme dobře,“ se zadostiučiněním poznamená Martin Kunc, který se po náročné noční šichtě se založenýma rukama opírá o dřevěnou ohradu a pozoruje skrumáž osob všech generací a jejich lyžařského vybavení. Jako řidič rolby, který, když padá sníh, upravuje trasy pro běžkaře každý den, ví, o čem mluví. Jenže najdou se i rýpalové, kterým je to málo a mají vždycky důvod reptat. „Češi jsou zkrátka experti na všechno a kolikrát je těžké se jim zavděčit,“ povzdychne si pětatřicetiletý rolbař.

Samozřejmost, která je zdarma

Na Jizerské magistrále, která patří v republice mezi nejvyhledávanější cíle vyznavačů bílé stopy, se trasy strojově upravují od roku 1984. Pořadatelé Jizerské 50 tehdy chtěli umožnit účastníkům závodu trénink v průběhu celé zimní sezony a tento nápad si získal velkou podporu. Už dvacet let kvalitu stop nejenom pro závodníky, ale i pro širokou veřejnost zajišťuje Jizerská obecně prospěšná společnost založená obcí Bedřichov.

Martin Kunc, který udržuje běžkařské trasy na Jizerské magistrále, pracuje v zimní sezoně především v noci.

Foto: Petr Horník, Právo

V současné době jde o téměř 200 kilometrů, které využívají rekreanti zejména – soudě podle poznávacích značek na zaparkovaných vozech – z Prahy, Libereckého kraje a Německa, odkud je to asi 50 minut jízdy. Přestože je nelze spočítat, zasvěcení hovoří o tom, že tento druh sportu v současnosti zažívá nebývalou vlnu popularity. „Lidé v něm vidí zimní alternativu k běhu, který je dnes také velmi módní záležitostí,“ připouští ředitelka Jizerské o. p. s. Radka Davidová.

„Ti, co přijedou poprvé, jsou většinou nadšení a tvrdí, že takový rozsah tras a intenzita jejich úpravy se v Evropě vidí málokde,“ říká Martin Kunc, který se zároveň nezdráhá některé běžkaře označit za zhýčkané. „Přestože za naši službu nemusí přímo platit ani korunu, pokládají ji za samozřejmost a ještě nám kdeco vytýkají. Že jsme úpravu špatně načasovali a stopa mezitím zapadala, nestačila zmrznout nebo ji zavál vítr, že jsme neprojeli konkrétní úseky…

Přitom správně odhadnout vývoj počasí je velká alchymie. Nemáme žádné speciální předpovědi a vycházíme z více běžně dostupných zdrojů, které vyhodnocujeme,“ přibližuje činnost, jež předchází nastartování rolby, stroje vyžadujícího zkušeného řidiče znalého terénu. Práce trvá pět až sedm hodin a v poslední době je čím dál obtížnější vytipovat dobu, kdy se lyžařský provoz ve stopě zklidní, aby lidé rolbu neomezovali.

Radka Davidová věří, že většina běžkařů je spokojených.

Foto: Petr Horník, Právo

Noční běžkaři a pěší ničitelé

„Potkáváme velké množství běžkařů s čelovkami, takže vyrážíme až po půlnoci, kdy provoz na magistrále až na výjimky ustane,“ vysvětluje Martin Kunc, který na turisty párkrát narazil třeba i ve tři ráno. Jednou ho dokonce uprostřed stopy překvapil stan. „Prosvítil jsem ho reflektory a připadal si jako v kině. Pozoroval jsem, jak vzniká panika, jak se muž a žena rychle oblékají. Byli dost vystrašení, omlouvali se a snažili se co nejrychleji uhnout,“ líčí s úsměvem jeden z nočních zážitků rolbař, který jezdí už 17. sezonu.

Práce samotná ho baví, co ho ale dokáže otrávit, je nevybíravé chování lidí. „Někteří jsou neohleduplní vůči dětem nebo pomalejším lyžařům, jiní nechají kolem volně pobíhat psy. Konflikty mezi protijedoucími běžkaři jsou na denním pořádku. Pokud si to lidé neužívají a jsou vůči sobě agresivní, bere mi to chuť do práce,“ přiznává Martin Kunc.

Vzhledem k tomu, že běžkařské trasy netvoří uzavřený areál, který by provozoval jeho majitel, jsou způsoby, jak vybírat poplatky za jeho užívání,dost omezené. Kromě dárcovských SMS je možnost poslat peníze na účet nebo zakoupit samolepku.

Foto: Petr Horník, Právo

Ředitelka Jizerské o. p. s. potvrzuje, že s tím, jak přibývá běžkařů, stoupá i počet slovních útoků, kterými se častují. „Loni nám někdo na Facebook umístil příspěvek, že se ještě rozmyslí, jestli do Jizerek vůbec znovu vyrazí, protože během svého prvního výletu viděl najíždění na lyže pomalejšího běžkaře, mlácení hůlkami, nadávání. Možná si vzpomenete, jak před rokem srazil muž na magistrále čtrnáctiletého chlapce, kterému zlomil ruku, ale po střetu ani nezastavil, aby se zajímal, co se stalo,“ připomíná lidský hyenismus, o němž se zmínila i celostátní média, Radka Davidová.

Brigádníci oslovují výletníky před nástupním místem v Bedřichově s žádostí o příspěvek.

Foto: Petr Horník, Právo

Jizerská o. p. s. sice na svých webových stránkách i na cedulích v terénu jasně informuje, co by se ve stopě dělat nemělo, řada lidí však na to nedbá. „Dodržování pravidel bohužel nemůžeme vymáhat a někteří toho zneužívají. Vezmou si s sebou například psa, což u ostatních může vyvolat vlnu nevole a někdy i agresivity, naštěstí jen verbální. Nehledě na to, že skoro každý z místních obyvatel, kteří se do stopy vydávají hodně často, už někdy přelétl přes vodítko nebo se psa lekl a spadl,“ dodává ředitelka.

Kromě chlupáčů jsou to také pěší turisté, kteří ničí stopu, čímž přispívají k napjaté atmosféře. Stejný problém se ale vyskytuje napříč republikou, jak potvrzuje například starosta Dolní Moravy Richard Novák. „Často upravenou stopu rozšlapou bez respektu k tomu, že údržba něco stojí.“ Pavla Nývltová z Regionální rozvojové agentury Šumava, o. p. s., popisuje tutéž zkušenost: „Přestože mají alternativu tras pro pěší, která je v mapách vyznačená zeleně, vydají se v běžecké stopě.“

Zákazové cedule nebere řada turistů na vědomí.

Foto: Petr Horník, Právo

Spokojení můžou přispět

Radka Davidová však věří, že spokojených běžkařů je takzvaná mlčící většina. Zdvižený palec či smajlík je možné spatřit na facebookových stránkách Jizerské magistrály, ale pochvalná slova uslyšíte třeba i cestou na nástupní místo v Bedřichově, kde postávají výběrčí dobrovolných příspěvků. „V Jizerkách je to vždycky úžasné, jezdím sem už padesát let,“ říká postarší muž z Prahy. Jeho partnerka dodává: „Když vidíme, že je stopa upravená, tak proč bychom nepřispěli?“ Oba si od brigádníků, tak jako každou sezonu, koupí dvousetkorunovou nalepovací známku.

Atraktivní příroda a zvlněný terén lákají do Jizerských hor čím dál víc běžkařů.

Foto: Petr Horník, Právo

„Máme schválenou veřejnou sbírku, v rámci níž nám lidé posílají peníze formou dárcovských esemesek nebo přímo na účet. Nejvíc ale funguje, když běžkaře osloví naši výběrčí,“ konstatuje ředitelka. Tímto způsobem se získá asi 90 procent příspěvků od veřejnosti. „Lidé většinou vyjadřují spokojenost, takže málokdo brigádníky odmítne,“ dodává. Známka nejnižší hodnoty přijde na 50 korun. Kromě toho Jizerské o. p. s. plyne 15 procent z ceny parkovného, které konkrétně v Bedřichově činí 150 korun na den. Jinak organizaci financuje především obec a Liberecký kraj.

Vzhledem k tomu, že běžkařské trasy na rozdíl od sjezdovek zpravidla netvoří uzavřený areál, který by provozoval jeho majitel nebo nájemce, jsou způsoby, jak vybírat poplatky za jeho užívání, dost omezené. Na Šumavě kromě dárcovských SMS, možnosti poslat peníze na účet a zakoupit samolepku vsadili na prodej suvenýrů. Podle Pavly Nývltové z Regionální rozvojové agentury Šumava, o. p. s., na údržbu bílé stopy tímto způsobem získají jen zanedbatelnou částku, která ovšem rok od roku nepatrně roste. „Nepravidelným, ale podstatným příjmem jsou sponzorské dary,“ dodává.

Nadávky zahání bonbony

Miloslav Hromas (39) už téměř 20 let upravuje stopy kolem krkonošského Strážného a Špindlerova Mlýna. „Musíte fungovat v brzkých hodinách ranních a pozdě večer a při řízení rolby mezi lidmi být maximálně obezřetná,“ vysvětluje, v čem spočívá náročnost jeho práce. „Mnozí totiž mají představu, že když k nim přijedu, po zmáčknutí tlačítka zúžím pětimetrovou mašinu na polovinu a v pohodě je minu,“ dodává. Dřív na běžkách i závodil, ale teď už si takový pohyb kvůli bolavým kolenům nemůže dov

Když už narazí na neukázněného turistu, nasype si do úst želatinové medvídky, aby si obalil nervy a nemusel začít nadávat. „Na některé už z dálky troubím a blikám, jenže oni mají v uších sluchátka a vůbec o mně nevědí. Pokud kvůli nim zastavím v kopci a před sebou tlačím hromadu sněhu, většinou už se znovu nerozjedu.“

Miloslav Hromas,jezdí s rolbou v Krkonoších už téměř 20 let.

Foto: Vlaďka Merhautová, Právo

Údržbou stop pomáhá i lidem žijícím v chalupách vysoko v horách, aby nezůstali odříznuti od okolního světa. Není divu, že mu nabízejí občerstvení zdarma. „Pamatuju si, jak mi jedna paní nosila domácí housky s máslem a se šunkou a brodila se přitom po pás ve sněhu,“ usmívá se.

Při práci běžně potkává srnce, jelena i tetřívka. „Snažím se od nich držet co nejdál, ale někdy si na ně posvítím. Zůstanou stát a já si je můžu v klidu prohlídnout. I zvěř využívá uježděný sníh, který po zmrznutí ztvrdne, takže se do něj její úzká kopýtka tolik neboří.“

Jezdí, dokud sníh neslehne

Čtyřicetiletý tesař Petr Smutný z Albrechtic v Jizerských horách je jedním ze tří obyvatel obce, kteří tráví zimní noci tím, že udržují stopu pro běžkaře v okolí osady Mariánská Hora. Za sezonu na skútru, který k tomuto účelu přede dvěma lety pořídil, najezdí kolem dvou set hodin. Šestikilometrový okruh nacházející se pár minut od jeho domu má lidem nabídnout alternativu ke tři kilometry vzdálené Jizerské magistrále.

„Když jdete hodinu do kopce po silnici, není to přece nic zábavného. Než se dostanete do stopy, tak děti ztratí zájem. Autem to zase musíte nesmyslně objíždět,“ vysvětluje důvody, proč se sdružení Jizerské Albrechtice, jehož je členem, rozhodlo věnovat čas, energii a peníze do údržby stopy v blízkosti obce. Kdo nebrázdí terén, připravuje mapky, letáky či orientační cedule. Kromě toho je potřeba domlouvat se s vlastníky pozemků, zda je tudy vůbec možné trasu pro běžkaře vést.

Petr Smutný pomáhá ve volném čase udržovat stopu v blízkosti Albrechtic, kde s rodinou žije.

Foto: Petr Horník, Právo

„Na začátku to nebylo nic jiného než nadšení. Chtěli jsme zjistit, s jakým ohlasem se náš nápad setká, a dneska už víme, že to má smysl,“ vypráví otec dvou malých dcer, který nikdy předtím skútr neřídil. Jako tesař vlastnoručně vyrobil zařízení na tvorbu „manšestru“ (viz snímek), který využívají běžkaři preferující bruslařský styl. Spoustu rad a návodů odkoukal z internetu a tras jinde a coby perfekcionista si dává velký pozor, aby se pod svou práci mohl vždycky podepsat.

„Když napadne půl metru sněhu, jezdím od osmi večer do dvou do rána, pořád dokola, dokud sníh neslehne. Někdy dám i 65 kilometrů. Rolba by to měla za chviličku, ale i kdybychom ji měli, úseky, které jsou příliš úzké, by neprojela.“ Odhaduje, že pokud se jim podaří domluvit s majiteli pozemků a sponzory, do sedmi let by okruh v okolí Mariánské Hory mohli propojit s magistrálou a udělat z něj regulérní běžkařský areál s parkovištěm a bistrem. Sám loni paradoxně strávil na běžkách asi hodinu a půl. Na víc mu nezbyl čas.

Může se vám hodit na Zboží.cz:
yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků