Hlavní obsah
Má tři dcery a všechny inspirovaly Kristinu Hummelovou k psaní pohádkových příběhů o Nelince a zázracích. Foto: Jan Handrejch, Právo

Proč se lidé i v dnešní době uchylují k psaní pohádek

Nezapomenout snít. Víra v zázraky. Dítě ve mně se přihlásilo o slovo. To jsou nejčastější motivace těch, kteří usedli za spisovatelský stůl, aby poslali do uspěchaného světa pohádku. Dost často ji adresovali nejprve vlastním dětem. Jak a proč dnes vznikají pohádky?

Má tři dcery a všechny inspirovaly Kristinu Hummelovou k psaní pohádkových příběhů o Nelince a zázracích. Foto: Jan Handrejch, Právo
Proč se lidé i v dnešní době uchylují k psaní pohádek

„Kdybych byla zkušená spisovatelka, možná by moje pohádková knížka vypadala jinak. Já ji ale psala srdcem,“ podotýká Inéz Cusumano, majitelka zámku Mcely. Před sedmnácti lety koupila zámeckou ruinu poblíž Nymburka, ze které časem vybudovala jeden z nejluxusnějších hotelů u nás.

„Svou knížkou jsem chtěla vzkázat dětem: nikdy nepřestávejte snít,“ říká vystudovaná ekonomka s diplomem z Harvardu.

Inspirace v hotelu Plaza

Den plný kouzel holčičky Nely, která žije na zámku, začala psát pro svou dceru Julii, když jí byly asi čtyři roky.

„Moc ráda se převlékala do princeznovských šatů a čelenek. Běhala po našem zámku a s ní houf kamarádek. Přátelé z Ameriky se smáli, že jim připomíná Eloise z hotelu Plaza. Vůbec jsem nevěděla, o čem mluví, až mi jednou ukázali knížku spisovatelky Kay Thomsonové. Je o malé holčičce, která řádí v luxusním devatenáctipodlažním hotelu v New Yorku. Začala jsem dceři z knížky číst. Jsem Eloise, je mi šest let a bydlím v hotelu Plaza, zněla první věta. Dcera se do jednoduchého textu úplně zamilovala. Dokonce jsme museli v New Yorku hotel Plaza, kam kvůli této kultovní knížce chodí maminky se svými holčičkami na odpolední čaj, navštívit,“ vzpomíná paní Inéz, co ji k psaní pohádkového příběhu inspirovalo.

Pro holčičky, které si hrají na princeznu, navrhla vystudovaná ekonomka také porcelán s motýlky a dětské hračky.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Nejprve začala psát pro dceru jednoduché veršíky. „Psala jsem o ní jako o princezně, která vyvádí různé kousky na zámku. Chtěla jsem ji pobavit. Bavily se ale i moje kamarádky, protože jsem básničky psala dospělým jazykem. Postupně se ve mně rodil nápad na knihu. Jak dcera rostla, uvědomovala jsem si, že nebude v šatičkách po zámku běhat věčně. A pokud si nějakou princeznu nevymyslím, žádná nám tu nezbyde.“

Sama jenom s fantazií

A tak se zrodila Nely, princezna ze Chateau Mcely. Pohádkový příběh vypráví o tom, jak rodiče malé princezny odjeli pryč a ona zůstala na zámku úplně sama, jen se svými hračkami. A fantazií. Díky ní se pokoje na zámku mění na různé daleké země: Slunná Havaj! Pronajímám si tu domeček na bělostné pláži. Je to báječné žít si tady sama bez maminky a tatínka. Nikdo mi neříká, co mám dělat. Už jsem se příkazů naposlouchala dost! Jak se všem doma po mně asi bude stýskat. Budou mě prosit, abych se vrátila. A slibovat, že už mě nikdy nenechají samotnou na zámku. Jenže pozdě.

„Moje dcera žila velmi dlouho ve světě fantazie. Ve školce si na to učitelky i trochu stěžovaly. A já si uvědomila, jak my dospělí někdy nutíme děti, aby dospěly. Aby opustily svůj fantazijní svět. Já si naopak přála, aby dceři a všem dětem vydržel co nejdéle. Nejlépe napořád.“

Její dcera Julie vyrůstala na zámku Mcely, který Inéz Cusumano patří. Kouzelný příběh o princezně ze zámku napsala podnikatelka pro ni.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Dceři Julii bylo zpočátku líto, že se pohádková princezna nejmenuje po ní. Teď, když je jí dvanáct let a po zámku jako princezna neběhá, je naopak ráda.

„Zámek Mcely princeznami ožívá každý rok při Sletu princezen, kde pravidelně pořádáme zábavné odpoledne pro malé holčičky. Pro princeznu Nely jsem navrhla i motýlí porcelánovou kolekci v něžných fialkových barvách nebo plyšového geparda, který vystupuje v knížce. Díky těmto aktivitám nám princezna Nely skutečně ze života nezmizela.“

U Kristiny Hummelové pohádku odstartovaly létací sny

Snad je Nely typicky pohádkové jméno, že si jej pro sérii dětských knížek vypůjčila také spisovatelka Kristina Hummelová.

„Příběhy mě vždy fascinovaly a už od dětství jsem si různé spřádala. Neměla jsem ale odvahu a trpělivost sepsat je jako knihu. Tu jsem si dodala až po narození nejstarší dcery,“ svěřuje se třiačtyřicetiletá autorka.

„Přispěly k tomu létací sny. V dětství jsem ve spánku plachtila často. Pak dlouhá léta nic. Až jako novopečená matka jsem si zas jednou udělala výlet v oblacích. A pochopila jsem, že jsem dostala možnost si vzpomenout, co bych doopravdy chtěla. A bylo to psaní pohádek.“

Nejprve napsala knížku Nelinka a strom zázraků. Je o létání a splněných přáních. S každou další dcerou spatřily světlo světa další knížky o holčičce Nelince a jejích kamarádech. Knížky jsou zatím tři, ale Kristina má v hlavě celou pentalogii. V různých kouzelných zemích v ní Nelinka a plyšový Zajda bojují proti zlým obrům trhlounům.

„Symbolizují strach. Ten nám brání poznat, kým skutečně jsme a co bychom chtěli v životě dělat. Chtěla jsem nejen svým dětem dodat sebedůvěru, že věřit intuici a nenechat se odradit pochybami a zastrašováním je správné,“ tvrdí Kristina Hummelová.

Ryba s pupínky a lízátkovník

Všichni v celé Kouzelnálii žijí ve strachu před trhlouny. Jsou rudí vzteky, mají obrovské chlupaté nohy a na rukou i nohou velké drápy. Potrhle běhají po kouzelném světě sem a tam. Nikde nemají domov, ale je jich dost na to, aby zničili vše, na co přijdou. Nikdy nevíme, kdy se objeví. Ale když se objeví, tak po nich zůstane velká spoušť.

Jedenáctiletá Karolínka, osmiletá Nikola i tříletá Klárka do psaní pohádek aktivně zasahují.

„Nejen že používám jejich hlášky, ale ony samy mi připomínají situace a postavy, které by se v příbězích měly objevit. Když onemocněly neštovicemi, přibyla ryba s pupínky nebo panda, jejich oblíbený plyšák. Moc je baví obluda, která spřádá žvýkačkové pasti, či strom, na kterém rostou lízátka, lízátkovník,“ dodává Kristina Hummelová, která se ke své původní práci v marketingu již nevrátila a plně se věnuje tvorbě pro děti, včetně audioknih.

Dítě v Pavlovi Bryczovi není vysněné

„Psaní pro děti bych podnikl na každý pád, i kdybych se nestal otcem a docentem tátologie. Miluju úniky ze starostí všedního dne do fantazie. A dítě ve mně pořád není ještě vysněné a vybouřené,“ prozrazuje spisovatel a držitel Státní ceny za literaturu Pavel Brycz.

„Jasně že jsem všechny příběhy testoval i na svých třech synech: Tadeášovi, Theodorovi a Oliverovi. A když mi vyrostli a raději by životopis Ronalda nebo Řepky, čtu na základní škole pro žáky své manželky, protože je učitelka, a tak jsem se obloukem vrátil zase zpátky jako hobit. Inu, pohádka!“

Vedle prokletého básníka jsem i autorem dětské literatury,“ říká.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Padesátník Brycz se snaží rovnoměrně střídat knihy pro dospělé s těmi pro děti a mládež. Od roku 2000, kdy začal psát pohádky a seriály pro redaktorku Českého rozhlasu Dvojka Magdalenu Šorelovou, jich napsal řadu.

Z mnoha původně rozhlasových příběhů vznikly i knihy. Kouzelný svět Gabriely byl v roce 2006 nominován na Magnesii Literu, z Dětského zvěřince se stal i televizní večerníček, stejně jako z Bílé paní na hlídání, která byla v roce 2011 oceněna Zlatou stuhou IBBY jako nejlepší beletrie pro děti a mládež. Stejnojmenný večerníček podle knížky se stal tak oblíbeným, že hlavní postava, Bílá paní, vystupuje i v dětských výukových programech francouzštiny a němčiny, chystá se také angličtina.

Bílá paní i upíři

Bílou paní Perchtu z Rožmberka nebaví, že nemá na hradě, který se rekonstruuje, koho strašit. Dennodenně čtyři sta let trčí v rámu starého obrazu a ztuhlé kosti si protáhne jen při půlnoční procházce po hradním cimbuří. A tak se rozhodne podat si inzerát coby paní na hlídání. Z bohaté nabídky dopisů si vybere ten od paní Černé, ženy námořníka, doma vzácného jako devětadvacátý únor, a maminky paterčat.

Slovo dá slovo – a Bílá paní dostane na starost Barnabáše, Uriáše, Kleofáše, Matyáše a Tobiáše, anoncuje svůj dětský příběh Pavel Brycz a dodává:

„Zatím poslední knížku pro děti jsem pokřtil v září. Jmenuje se Neboj se, vždyť máš česnek. Smál jsem se i bál celé psaní. Jde totiž o upírský horor. Ale žádný strach. Komediální!“ tvrdí spisovatel a přidává i historku, jak s tvorbou pro děti vlastně začal.

Bílá paní na hlídání je nejen kniha, ale i večerníček z pera spisovatele Pavla Brycze.

Foto: Repro foto Právo

Úplně první pohádka jako recese

„Už na základní škole jsem rád psal satiru a mířil s ní na učitele. Na gymnáziu jsem se mohl pochlubit, že má kronika třídního hnutí ondristů, recesistů revoltujících za právo na nekonečné mládí a pubertu, byla profesorským sborem shledána závadnou.“

Někteří profesoři dokonce horovali pro to, aby byl budoucí spisovatel z gymnázia v Mostě vyloučen. Ve třetím ročníku účinkoval v amatérském divadelním souboru.

„Matně si vzpomínám na dramatizaci Lemovy Kyberiády, kde jsem hrál jednu ze dvou hlavních postav. Obličej nalíčený bílým pudrem jako při neštovicích. Nemohl jsem dýchat, natož mluvit. Neměl jsem to představení rád. Vždycky jsem spíš snil o dráze spisovatele a dramatika, který stojí za oponou. Introverta, za něhož nasazují kůži pod make-upem jiní. Naše představení však mělo úspěch a za mnou přišla mladá žena, která pracovala na základní škole a měla tam pod palcem kulturní akce.

Navrhla mně a kamarádovi, jenž své akné taky dráždil tím odporným pudrem, abychom tam s Kyberiádou hostovali. Ne! zavrtěl jsem hlavou. Zahrajeme tam něco lepšího! Něco od divadelního spolku naší třídy,“ prohlásil tehdy Pavel Brycz.

Jeho kamarád a spolužák se divil. Ale neprozradil, že nic takového jako divadlo neprovozují. Jen pustou recesi s názvem ondrismus. „Slovo tedy dalo slovo. Napsal jsem bláznivou pohádku, vyplenili jsme fundus tehdejšího Divadla pracujících v Mostě, v tělocvičně gymnázia pod zástěrkou tréninku volejbalu nacvičili kus a jednoho dne ho s úspěchem uvedli v zaplněné tělocvičně základní školy. Královsky jsme se bavili my i děti.

Organizace SSM na gymnáziu, která nevykonávala žádnou činnost, si naši partyzánštinu přisvojila. Dokonce se ve školním rozhlasu chválili, jak potěšili malé pionýry. Mělo to výhodu. Můj třídní ztopil ondristickou kroniku a vyhlásil díky naší „svazácké“ pohádce pro mě jako kronikáře amnestii. A tak jsem se mimoděk stal vedle prokletého básníka i autorem dětské literatury. Tyto dvě polohy si snažím uchovat dodnes,“ uzavírá spisovatel Pavel Brycz.

Může se vám hodit na Seznamu:
yknivoNumanzeSaNyknalC

Související články

Výběr článků