Hlavní obsah
Marie Šabacká Foto: Petr Horník, Právo

Polární ekoložka Marie Šabacká: Tropické ledovce jsou na změny klimatu nejcitlivější

Jako polární ekoložka žije zhruba čtvrtinu roku za polárním kruhem, na norských Špicberkách. Dobrodružství, o nichž my ostatní jen čteme v knihách, jsou její každodenní chleba. Jinak bydlí mladá vědkyně Marie Šabacká (39) v Českých Budějovicích, kde pracuje na Jihočeské univerzitě.

Marie Šabacká Foto: Petr Horník, Právo
Polární ekoložka Marie Šabacká: Tropické ledovce jsou na změny klimatu nejcitlivější

Jezdíte na Špicberky jako já na chatu. Kolikrát už?

Už to bude ke dvacítce, přestala jsem to počítat. Někdy jedu i víckrát za rok, většinou na jeden až dva měsíce. Jde o nejblíž dostupnou Arktidu, která je ideální pro moje zkoumání.

Navíc tam máme zázemí, vědeckou infrastrukturu: stanici v hlavním městě i v terénu plus loď s potřebným vybavením.

Nemrzí vás, že přicházíte o naše léto?

Léto je tam pravda chladnější, asi jako tady v listopadu, což je ale v posledních letech kvůli zdejším horkům docela výhoda. Průměrné teploty se točí kolem pěti stupňů.

Ale jsou dny, kdy teploměr vyšplhá na 15 a svítí sluníčko. Když ne, musím holt chodit nabalená. Pořád je to příjemnější než sedět v Budějovicích v rozpálené kanceláři bez klimatizace. Letos jsem ale nepřišla ani o koupání v moři, na Špicberky jsem letěla z dovolené v Řecku, z Lefkády.

Co přesně zkoumáte?

Jsem povoláním mikrobiolog a zkoumám organismy v extrémně studených prostředích, hlavně v ledu a sněhu. Život na hranici možného.

Nejvíc mě zajímá ledovec. Jako ekosystém, podobně jako je louka nebo rybník. Které organismy v něm žijí, jak se tam dostaly, vyvíjely. Ale i jakým způsobem se ledovec pohybuje, co se děje, když odtává do moře, a jak to ovlivňuje okolí…

K čemu je to dobré?

Jednak si doplníme mezery o dávném vývoji života na naší planetě. Zároveň lze odhadovat možnosti života mimo ni – pokud by existoval, bude pravděpodobně mikrobiální a přizpůsobený extrémně studeným podmínkám.

Zkoumáním změn polárních krajin vlivem globálního oteplování se snažíme taky částečně odhadovat naši budoucnost.

Objevila jste letos něco mimořádného?

Část pobytu jsem učila na univerzitě v hlavním městě Longyearbyen, což je pro mě docela prestižní pozice. Na terénní stanici jsem pak pracovala na dlouhodobějších měřeních, jejichž výsledky budu teprve hodnotit.

Pomáhala jsem americkému kolegovi na projektu průzkumu virů, které hrají v oblasti ledovců roli predátorů: parazitují totiž na buňkách a pomáhají recyklaci živin. Ovlivňují zřejmě výrazně evoluční vývoj společenstev, ale zatím o tom moc nevíme.

V ledovci stačí jen milimetrová vrstva slané vody mezi ledem a kamenným podložím – a už tam mohou žít bakterie.

Foto: archiv Marie Šabacké

Jaký je váš běžný den v terénní stanici?

Každý je naštěstí jiný. Na stanici se vejde až dvanáct lidí a střídají se dvojice, které ráno a večer vaří. Snídaně bývá na osmou, pak vyrážíme podle počasí a výskytu medvědů do terénu, minimálně ve dvou. Což znamená často cestu člunem na ledovec – a tam až deset hodin kutáme, měříme, sbíráme vzorky.

Někdy míváme práci na 24 hodin, a to přespáváme v okolí. Po návratu na stanici většinou ještě nahrubo zpracováváme materiál v laboratoři.

S civilizací moc propojení nejsme. Máme jen satelitní telefon pro případ nouze, kde minuta stojí dolar. Fungují i SMS, jenže ne vždy dojdou. Jsme naštěstí vzdušnou čarou 60 km od města, kde je mobilní připojení, takže pokud vylezeme na kopec, někdy signál chytíme. Že nemáme většinu času povědomí o politickém dění u nás a ve světě, nám ale nechybí.

A co relax, rozptýlení?

Jasně, že nelze pořád jen pracovat. Letos jsem navíc handicapovaná úrazem z lyžování... rozsekala jsem si ošklivě koleno a absolvovala operaci. Musela jsem si tedy udělat volnější program, po výpravě na ledovec dát vždy den klidu. Pomáhala jsem s chodem stanice, vařením, uklízením, vožením zásob a vědců na člunu…

Koukala jsem i občas na filmy, chytil mě seriál Černobyl. Taky se dají hrát hry. A hodinku od nás pěšky je město duchů Pyramiden, kde dřív žila a těžila asi tisícovka lidí. Pak došlo k důlnímu neštěstí plus se rozpadl SSSR – a město se v krátké době zcela vylidnilo. Teď z něj Rusové udělali Potěmkinovu vesnici, opravili fasády, funguje tam hotel a jezdí výpravy na prohlídky.

My se skamarádili se skupinou Tádžiků, kteří tam pracují, hrajeme s nimi fotbal… Vedle nás je polská stanice, takže družba národů funguje.

Podmínky života jsou tam drsné, co vás tak přitahuje: adrenalin, dobrodružství, romantika?

Ze začátku určitě přání poznat prostředí a vyzkoušet si to. Pohodlí pro mě nikdy nebylo moc důležité. Nejtěžší je odtržení od rodiny, přátel a běžného života.

Rizika se liší podle místa, období i mé osobní zkušenosti. Nebezpečný je pohyb na ledovci nebo na moři s člunem, setkání s medvědem…

Zároveň je tamní život výrazně jednodušší. Člověk řeší primárně bezpečnost, vědu a základní potřeby a nemusí dumat nad balastem civilizace. Svým způsobem mě to nabíjí. Touha po dobrodružství a romantika jsou v tom určitě taky.

Jaké nejdramatičtější momenty jste zažila?

Snažím se rizika minimalizovat, mám často zodpovědnost za víc lidí, a když už jsme získali peníze na projekt, chci, aby proběhl v pořádku. Rizika se liší podle místa, období i mé osobní zkušenosti.

Třeba pobyt na ledovci je hodně rizikový, obnáší dlouhé pochody a velké fyzické vyčerpání. Ale to už dělám dlouho a jsem vytrénovaná, takže se nebojím. Zatímco pohyb na sněžném skútru po mořském ledu tolik vyzkoušený nemám a vnímám ho jako potenciálně hodně nebezpečný. Cestou hrozí prudké sjezdy a převrátit se je snadné.

Podobně pohyb na moři s člunem, kdy se lehce dostanete do velkých vln, případně dojde k poruše motoru. I vylodění mohou být dramatická.

Dopravní prostředky jsou za polárním kruhem omezené.

Foto: archiv Marie Šabacké

A co slaňování do jeskyní?

To provádíme na jaře, kdy jsou vyschlé, ledovec se moc nepohybuje a je relativně bezpečný. Dřív jsme se slaňovali i v srpnu a září, kdy je tam hodně vody a pohybu, a tudíž i nebezpečí. Může dojít k prasknutí, chodba se během pár vteřin zaplní vodou nebo se ledovec posune. Do toho bych už nešla.

Jednou jsem spadla do trhliny – na africkém ledovci v Ugandě, naštěstí asi jen šest metrů, ne až na dno, což bývá i kolem stovky. Nic se nestalo, jen jsem musela pár hodin čekat, než mě kolegové vytáhnou. Jindy mi omrzly prsty při přechodu Špicberků, doteď mám dva citlivější na chlad, užila jsem si taky dramatické chvíle na lodích…

S medvědem jste se potkala?

Loni asi osmnáctkrát, ale žádný nebyl agresivní a nezaútočil. Nic vyhroceného, že bych nabíjela pušku. Spíš se objevil v naší cestě a my tím pádem museli počkat, až odejde.

Jednou jsme strávili skoro celou noc tím, že jsme ho odváděli od naší stanice do vedlejšího údolí, ale v klidu, bez světlic. Takže mám relativně kliku. Občas slyším o případech, jak přišel v noci do kempu a zaútočil.

A kdy jste pocítila největší štěstí, radost?

Asi pokaždé, kdy jde o něco, co vás potká jen jednou za život, je to hodně výjimečné, a ne každému se podaří. Třeba jsem pomáhala s mláďátky tučňáků nebo jsme se dostali k hnízdům albatrosů stěhovavých, což jsou ptáci s největším rozpětím křídel na světě.

Z vědeckého hlediska byl pro mě zásadní moment, když jsme na projektu v Antarktidě prokázali, že při odtávání ledovců se dostává velké množství železa do okolního moře. Jeho nedostatek je hlavní faktor, který limituje život fytoplanktonu. Normálně není pro mikroorganismy moc stravitelné, rychle na vzduchu oxiduje na rez.

Ovšem železo vytékající z ledovce se váže na různé sloučeniny a má na řasy pozitivní vliv. A co dělají - získávají oxid uhličitý z atmosféry čili malinko zmenšují negativní dopad toho, že ho vypouštíme.

Zrovna se chci zeptat na globální oteplování. Nakolik ho může ovlivnit jednotlivec?

Existuje IPCC, mezinárodní panel pro změny klimatu, zavedený roku 1988 při OSN. Jeho poslední zprávu vypracovávalo přes 800 odborníků z 80 zemí plus další tisícovka přispěvatelů. Došli k závěru, že s 95procentní pravděpodobností je lidská činnost a uvolňování skleníkových plynů do atmosféry hlavním faktorem způsobujícím globální oteplování.

Potud fakta. Vadí mi ale tendence svádět vše na jednotlivce. Když se rozhodnete, že nebudete létat a jezdit autem, ničemu samozřejmě neuškodíte, ovšem velký dopad na planetu to mít nebude, pokud v tom pojedete sama. Je to trestání někoho, kdo za to nemůže.

Tyhle věci se musí řešit v mezinárodním měřítku, tlakem na korporáty a vlády, aby podporovaly vývoj technologií, které planetu nepoškozují.

A ne vždy vládne slunečné počasí jako na fotkách.

Foto: archiv Marie Šabacké

Pokud se nic nezmění, jak to bude dál?

Odhady jsou složité a stále se upřesňují. Za posledních sto let se hladina oceánů zvedla o 20 centimetrů, ročně dnes asi o 3,3 mm.

Vlezla jsem i do jezera, které mělo lehce pod nulou. Jsem trénovaná a nekomfort mi nevadí – jako holka jsem chodila do skautu.

Roztátí všech ledovců by mělo za následek zvednutí cca o 70 metrů. Což by způsobilo ohrožení řady živočišných a rostlinných druhů i obrovskou lidskou migraci.

Jaká teplota vyhovuje vám osobně? V kolika stupních je vám zima a kdy se koupete?

Na zemi asi neexistují teploty, na které by se nedalo připravit. Stačí se pořádně obléknout. Nejméně jsem zažila v Antarktidě – minus 40. Taková suchá zima se dá snést docela dobře, horší je teplota kolem nuly s velkým vlhkem a větrem.

Během dne se v terénu často svlékám a oblékám: v klidu na člunu potřebuju víc vrstev, při výstupu s batohem je mi horko, vystřídám i tři čepice… Ale může mi být zima i ve dvaceti nad nulou, stačí, když se u nás po létě rychle ochladí a já to špatně odhadnu.

A koupání? V horských jezerech a v moři za polárním kruhem bývá kolem plus jednoho stupně, vlezla jsem i do jezera, které mělo lehce pod nulou. Jsem trénovaná – jako holka jsem chodila do turistického oddílu a do skautu. Vyráželi jsme do přírody za každého počasí, spali venku, učili se rozdělávat oheň…

Jste z vědecké rodiny?

To ani moc ne. Maminka byla ředitelka Vyšehradu, takže jsem vyrůstala na vernisážích, v galeriích. Myslela jsem, že půjdu studovat humanitní vědy nebo jazyky. Přírodní vědy mě nenapadly.

Překlopilo se to až v druhé půlce gymplu, kdy mě začala bavit biologie a chemie. Uvažovala jsem o medicíně, ale nakonec vyhrála přírodověda na Jihočeské univerzitě, kde dnes i pracuju. Dva moji profesoři jezdili na výzkumné stanice za polární kruh, což mě okamžitě přitáhlo. Vždycky mě bavilo o podobných výpravách číst. A brzy jsem se v tom našla i vědecky.

Doktorské studium jste absolvovala v Montaně, jak se vám to podařilo?

Kvůli magisterské práci jsem hodně četla články profesora J. C. Priscua a všimla si, že hledá studenta na projekt do Antarktidy. Přihlásila jsem se a vyšlo to. Takže jsem se přestěhovala a jezdila pět let s ním.

Hodně jsem se naučila. Včetně angličtiny, samostatnosti, rozhledu v oboru i jiných kulturách. Se známým vědcem to ale nebylo jednoduché. Naučila jsem se nenechat odbýt a nevzdávat se. Rodina si chtě nechtě zvykla, že bývám často pryč. Věří, že jsem zodpovědná…

Je možné při takovém způsobu života založit rodinu?

Určitě to skloubit jde, řada kolegyň má manžela i děti – a jezdí. Takže věřím, že se mi to taky podaří. Pro muže obecně je asi tahle profese jednodušší, nemívají problém být delší dobu pryč. Ženy snášejí výpravy hůř i proto, že jejich tělo není dost vybavené na extrémy.

Ani v jeskyních nečekejte idylu. Ale Marii Šabackou její práce baví a naplňuje.

Foto: archiv Marie Šabacké

Na polární stanici je asi víc mužů než žen. Nedochází občas ke střetům, napětí?

Funguje tam rovnost, člověk je často rád, že se postará sám o sebe. Mnohokrát jsem byla na expedici jediná žena, ale stalo se taky, že nás bylo víc holek. A ze studentů se na kurzy hlásí víc holky než kluci.

Pro celkové dobro je nejlepší namíchaný kolektiv. Na Špicberkách se vždycky sešla fajn parta. Zažila jsem i výpravy, kde jsem si s lidmi moc nesedla – bez rozdílu pohlaví. Zvlášť s jednou britskou výpravou, kde mi házeli klacky pod nohy. Ale měla jsem tolik práce, že nebyla šance to řešit.

Jak se připravujete na výpravy fyzicky a psychicky?

Vloni jsem se začala otužovat, každý den si dávám ráno pět minut studenou sprchu. A s kolegy z univerzity se přes zimu chodíme dvakrát týdně koupat do Vltavy plus do sauny. K tomu se snažím pravidelně cvičit. Ale spíš obecně pro zdraví než cíleně kvůli cestám.

Raději se soustředím na to, abych měla v pořádku všechna povolení a výstroj, musím počítat s tím, že se něco ztratí, rozbije. Před každou cestou absolvuju přezkoušení ve střelbě, jízdě na člunu a sněžném skútru.

O psychice nemám moc čas přemýšlet, před i po výpravách honím resty. Pomáhá mi meditace. Důležité je taky být flexibilní a reagovat rychle na změny.

A jaké je vrátit se domů? Co uděláte nejdřív?

Návraty dramaticky neprožívám. Někdo říká, že jsou pro něj zpočátku strašně divné veškeré hluky a barvy, to mně vůbec nepřijde. Dřív jsem si běžela koupit nové kalhoty, protože na výpravách jsem pravidelně přibrala, až deset kilo.

Souviselo to s chladem, spoustou práce a stresů, nedostatkem spánku a stravou obsahující hodně cukru. Ten už omezuju, navíc držím bezlepkovou dietu a víc si hlídám životosprávu. Naposled jsem nepřibrala nic.

Co je váš další cíl?

Vědecky mě nejvíc zajímají tropické ledovce v Africe, ale i v Andách. Chystám se v lednu do Ugandy, kam jsem získala projekt díky nadačnímu fondu Neuron.

Tropické ledovce jsou úplně jiné, nepříliš probádané, a přitom velmi vzácné – už bohužel dlouho nebudou, jsou nejcitlivější na změny klimatu. Organismy se tam vyvíjely zcela separátně a v odlišných podmínkách.

Na Špicberkách je k životu potřebná voda pouze v době léta, zatímco kolem rovníku se rozvíjí život celý rok, každý den. Jako by louka kvetla neustále. Možná se mi tam podaří udělat nějaký objev, aspoň malý krůček…

Může se hodit:
Termíny jarních prázdnin v roce 2020 ve všech regionech ČR: Jarní prázdniny 2020
Šest prodloužených víkendů: Jak vychází svátky v roce 2020
yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků