Hlavní obsah
Absolventky kurzu porodních asistentek v Košicích 1932. Dvacetiletá Sojka stojí vpravo. Foto: archiv Petra Vašiny

Paměti porodní báby: Jak se rodilo před sto lety

Ošetřovala těhotné ženy s prostřelenými břichy i patnáctiletou matku, která pořezala vlastní novorozeně. Vezla rodičku na trakaři k sanitce, zatímco otec zapíjel děcko v hospodě. A všechno ženské utrpení zachytila porodní bába Julie Vašinová ve svých pamětech.

Absolventky kurzu porodních asistentek v Košicích 1932. Dvacetiletá Sojka stojí vpravo. Foto: archiv Petra Vašiny
Paměti porodní báby: Jak se rodilo před sto lety

„Jsem porodní asistentka. Podle dnešního úředního názvu ‚ženská sestra‘. Pro Bojkovjany babka Vašinová. Rozená jsem Sojová, a když jsem byla mladá, všude mne nazývali Sojka… Píši to pro svoje potomky, aby se dozvěděli, jak jsme žili začátkem 20. století.“

Tak začínají paměti porodní asistentky, která přivítala na svět celou jednu generaci obyvatel Moravských Kopanic. Magazínu Práva je poskytl její syn Petr Vašina, jenž dodnes žije z Bojkovicích nedaleko Žítkové. V kraji žítkovských bohyní.

Sotva složila kufr na internátu, vzala ji další adeptka na sestřičku rovnou na sál k císařskému řezu

„Následující text napsala ve svých 82 letech moje matka. Já jsem její dílo jen přepsal. Prosím, nečtěte to naráz. Slova jsou jako déšť. Když je déšť přívalový, voda steče po povrchu a nevsákne do půdy,“ napsal mi pan Vašina.

Nedokázala jsem ho poslechnout. Vzpomínky jeho maminky Julie mě vtáhly do světa kopaničářů a nepustily, dokud jsem nedočetla poslední řádek. Věřím, že na vás budou působit stejně.

Skácela jsem se k zemi…

Slečna Julie Sojová nastoupila v Košicích na zdravotní školu pro porodní asistentky v osmnácti letech. Sotva složila kufr na internátu, vzala ji další adeptka na sestřičku rovnou na sál k císařskému řezu.

„Oblékly jsme si bílé pláště a běžely. Já jsem byla jak v Jiříkově vidění. Celou noc jsem jela ve vlaku. Nespala jsem. A najednou jsem na operačním sále. Bílé kachličky od země až po strop. Podél zdí v lesklých stojanech poniklované bubny s operačním materiálem. Uprostřed operační stůl, kolem něj z každé strany dva doktoři a mezi nimi Mařenka, moje sestřenice. Její oči, to bylo poslední, co jsem viděla, než jsem se skácela k zemi,“ popisuje první zkušenost s porodem. Přestože napoprvé omdlela jako špalek, školu nakonec skončila s vyznamenáním.

Poté sbírala dva roky zkušenosti v porodnici při brněnské nemocnici u sv. Anny. Hodně se tam naučila a loučila se jen nerada. Ale musela. Lékař, jemuž asistovala při operacích, přesídlil do Olomouce a šikovnou sestřičku vzal s sebou. Dvaadvacetileté slečně se moc nechtělo.

„Byla jsem nešťastná, protože jsem věděla, že v Olomouci jsou řádové sestry, a já jsem měla z nich strach. Také to rok trvalo, než jsme si na sebe zvykly,“ přiznává. Nakonec tam zůstala skoro deset let. Dokud nemusela utéct před nacisty. Ale to předbíháme.

Maminka a vražedkyně

V Olomouci v roce 1935 zažila mladá sestra Julie jeden z nejsmutnějších případů své praxe. Mařence Trávníčkové bylo patnáct a půl roku, když se stala maminkou a vražedkyní. Pracovala jako přidavačka u zedníků na stavbě naproti nemocnici.

„Zalíbila se ženatému panu polírovi a ten jí ve své boudě udělal chlapečka. Nezkušená a hloupá, nikomu nic neřekla. Snad ani sama nevěděla, jak žena pozná, že je těhotná,“ vzpomíná Julie.

Porodní bába Vašinová váží novorozeně.

Foto: archiv Petra Vašiny

Jednoho rána zazvonil na sále telefon a vzrušený hlas prosil, aby na stavbu hned přišla porodní asistentka. Už tam byla policie.

„Nějaké ženské nás vedly k doupěti, ve kterém se to všechno stalo. Když už to na ní bylo vidět, chtěl se jí polír zbavit. V rohu narychlo sbitá postel, v druhém rozpálený vincek (bubínková kamna), v kterém mělo být to dítě spálené, všude plno krve. Mařenka byla téměř vykrvácená. Dítě zmrzačené, jak je nožem pořezala. Ten nůž jí podal polír a křičel na ni: Rychle, rychle! Omdlela, tak to dítě chtěl dořezat sám. Jenže ženy, které na stavbě pracovaly, slyšely křik a zavolaly nás i policii,“ vypráví.

Políra odsoudili na sedm let. Mařenka pobyla šest neděl v porodnici a pak rovnou zamířila na pět a půl roku do nápravného ústavu pro nezletilé. „A pro mne to bylo hrozné poučení, že se mám chlapům vyhýbat,“ dodává Julie.

Občané, zachovejte klid…

O dva roky později už olomoucká nemocnice čelila prvnímu náporu uprchlické vlny ze zabraného pohraničí.

„U nás začala válka o dva roky dříve, než uvádějí historici. Henleinovci po našich lidech stříleli už od roku 1937, hned po smrti T. G. Masaryka. Byly to hrozné služby. Nemocnice plná utečenců, lidé posedávali a postávali, kde se dalo. Přiváželi k nám zraněné těhotné ženy, některé s prostřelenými břichy. A do toho rozhlas hlásil: Občané, zachovejte klid, nenechte se vyprovokovat! Čekali jsme netrpělivě na vyhlášení mobilizace, protože to už nebylo možné, co si ty svině dovolovaly,“ popisuje situaci před obsazením Československa.

Mobilizace byla vyhlášena. Lékaři narukovali, zbylé dvě lékařky nestíhaly. Sestřičky musely často vést porody samy: zpočátku jen ty normální, posléze porody koncem pánevním, nakonec i drobné operace. Přitom vyčerpaná a nevyspalá Julie s nedůvěrou poslouchala zvěsti, které uprchlíci přinášeli. Jak henleinovci ztýrali a odvlekli do Říše židovského advokáta z Českého Těšína. Jak byli rakouští sociální demokraté po anšlusu svědky střílení, věšení a okrádání Židů…

„Říkali, že nás to čeká taky. Nevěřili jsme. Jsme přece suverénní stát, samostatný, chráněný mezinárodními smlouvami! Čas ukázal, jak krutě jsme se mýlili. Přišel 15. březen 1939 a už nebylo kam utíkat. Hitler nás měl pod ochranou,“ vzpomíná trpce.

Pro naše vojáky budete dobrá!

Z pana docenta Bělohradského byl najednou docent Beogradzky a brzy povýšil na primáře. „Zabrali židovské sanatorium naproti naší nemocnici. Měla to být porodnice jen pro Němky a já jsem tam měla jít dělat vrchní sestru. Vymlouvala jsem se, že neumím německy,“ popisuje Julie.

„Já vás naučím!“ nabízel docent Beogradzky šikovné mladé sestřičce, pro kterou měl slabost. Když odmítala, přitvrdil: „Sojka, tady už přestává všechna legrace! Vy se přidáte k nám! Přihlásíte se do NSDAP, budete se psát Zója a budete z toho mít výhody!“

„Nikdy! Moji rodiče i prarodiče jsou Češi!“ odmítala. „Tak budete sloužit našim vojákům! A víte jak? Ne jako ošetřovatelka! Jistě mi rozumíte! Zítra po noční službě se budete u mě hlásit a půjdete se se mnou do toho sanatoria podívat!“ naléhal lékař.

Neměla na vybranou. Vyrazili časně ráno. „Vila stála v parčíku. Na zahradě byl altánek a ve vchodu toho altánku visel majitel sanatoria. Žid. Pan docent se ptal vojáka, který tam rozkročený stál na stráži, kdo to udělal. My, Němci! A já jsem se otočila a utíkala zpět do nemocnice,“ vzpomíná.

Poválečná akce Mezinárodního červeného kříže 1947: Julie dává dětem po lžičkách rybí tuk.

Foto: archiv Petra Vašiny

Přesto nadřízený naléhal dál: „Sojka, až se vyspíte, tak přijdete za mnou a půjdeme tam znova. Ten tam už nebude…“ Nespala. Přemýšlela o útěku. Ale kam? Pořád jí znělo v uších: Pro naše vojáky budete dobrá… Rozhodování však byla nakonec ušetřena. Přišlo si pro ni gestapo.

Na útěku před gestapem

Když vypukla v létě 1936 občanská válka ve Španělsku, vypravili z Hodonína vlak dobrovolníků na pomoc republikánům bojujícím proti fašistickému generálu Frankovi. Mezi nimi tenkrát odjelo i několik chlapců z Bojkovic.

„Byli to moji známí a přišli za mnou, abych jim přispěla na cestu. Dala jsem jim pět set korun,“ popisuje Julie. Němci to zjistili a předvolali ji k výslechu.

Na gestapu byl k jejímu překvapení přítomen i docent Beogradzky v uniformě SA. „Ptali se mě, proč jsem podporovala republikány. Já jsem říkala, že jsem nikoho nepodporovala. Že jsem jen Jindřichu Dvořáčkovi půjčila peníze, aby si mohl koupit sako. A to jsem opakovala při každém výslechu.

Až po válce jsem se dozvěděla, že Jindra byl konfident. Nechtěla jsem tomu věřit a docela tomu nevěřím ani teď. Vždyť on si mě chtěl vzít za manželku! Ale já mu řekla, že nemíním svého muže živit – byl totiž lechtivý na práci. Je ale divné, že neskončil jako všichni ostatní ,španěláci‘ v koncentráku,“ trápila se ještě po letech Julie.

Děti vychovávala přísně, zejména chlapce – viděla příliš mnoho ženského utrpení a mužské bezohlednosti.

„Nakonec mě z toho dostal Beogradzky, budiž mu za to dík. Gestapáci, co můj případ vyšetřovali, byli odveleni a on moje papíry roztrhal a spálil. Mně doporučil, abych se rychle z Olomouce ztratila,“ popisuje.

Začátkem roku 1942 se vrátila domů do Bojkovic a začala nový život, jako porodní bába. To už byla dva roky vdaná za šikovného stolaře Bohumila Vašinu a měla ročního syna Petra.

Dcera Anna přišla na svět o čtyři roky později. Děti vychovávala přísně, zejména chlapce – viděla příliš mnoho ženského utrpení a mužské bezohlednosti. „Příčinou všeho zlého na světě jsou chlapi. Od porodních bolestí až po války,“ říkala s nadsázkou.

Mráz jako u Stalingradu

Jako porodní asistentka měla na starost ženy v Bojkovicích a okolí: Krhov, Bzová, Žítková, Komňa, Přečkovice, Kladná Žilín, Pitín, Starý Hrozenkov, Vyškovec, Vápenice…

Ze sterilního prostředí porodního sálu spadla rovnou do tvrdé reality domácích porodů v jednom z nejodlehlejších a nejchudších regionů republiky. V průběhu dalších třiceti let se z mladé sestřičky Sojky stala babka Vašinová.

„Mrzlo, až praštělo. Byla to ta krutá zima, ta samá, v níž umrzla Paulusova armáda u Stalingradu. Navečer k nám přiběhl cikán ze Skalky. Celý vyděšený prosil, abych rychle šla s ním, že jeho žena rodí a že je to zlé. Že jejich baba, která si vždycky věděla rady, už nemůže pomoci,“ vzpomíná na jeden z prvních porodů, ke kterému byla přizvána.

Popadla kufřík a utíkala za nastávajícím otcem. Nakonec těžký porod zvládla. „Narodil se pěkný chlapeček, a když jsem jej poplácala po prdelce, řval, až to ozvěna vracela od lesů. Rodička byla k smrti vyčerpaná. Cikánovi jsem přikázala, aby celou noc topil, jinak že to malé zmrzne a žena mu umře,“ vypravuje.

Julie Vašinová doma na zahrádce. „Maminka zemřela v roce 2004 ve věku 92 let. Život měla naplněný prací pro trpící ženy a novorozeňátka,“ říká její syn Petr.

Foto: archiv Petra Vašiny

Novopečený otec sliboval a děkoval… Druhý den ráno se porodní bába vypravila zkontrolovat matku a miminko: „Přicházela jsem k cikánské osadě. Nad většinou chatrčí se v mrazivém jitru vinuly pramínky dýmu z ohnišť, jen nad chatrčí, ve které jsem včera pomohla na svět cigáňátku, kouř nebyl. Jatá zlou předtuchou jsem zrychlila krok a nakonec běžela. Vběhla jsem do chatrče. Cikánka seděla u vyhaslého ohniště, v náručí dítě a tiše plakala. Cikán spal. Od prvního okamžiku jsem věděla, že ten pěkný chlapeček je mrtvý. Zmrznul.“

Do Juliina rajónu patřila i Žítková. „Prašná silnice vedla k hospodě a obecnímu úřadu, dál k roztroušeným chalupám se vinuly jen polní cesty. U některých chalup ani chlévy nebyly, tam se v zimě dobytek i slepice schovávaly dovnitř. Platilo pravidlo: čím bídnější chalupa, tím víc dětí kolem ní. A také slova písničky: Na Žítkovej v každém domku / pálíjá tam samohonku,“ popisuje zapadlou vesnici, kde žily bohyně, jež léčily, radily a prý i viděly do budoucnosti.

Drsný kraj, drsný mrav

Pokud potřebovala pomoc žena na Žítkové, znamenalo to pro porodní bábu vyšlapat jedenáct kilometrů na kole do strmého kopce. V zimě nezbývalo než dojet taxíkem a potom sejít dolů pěšky. Když konečně dorazila k rodičce, musela napřed ze světnice vyhnat všechnu drůbež a domácí zvířata…

Na antikoncepci tam šly ženy po svém: „Přijdu do chalupy, matka deseti dětí sedí u stolu a před sebou má z chlebové střídky uhněteného pajduláka. Píchá do něj jehly, nejvíc do rozkroku. Ptám se jí, co to dělá. Ona se ke mně otočí, oči se jí divně lesknou a povídá: To je můj starý. A já doňho pichám, aby už nerobil dzeci. Bohyňa mi poradzila,“ vypráví Julie a dodává: „Po jedenácté už neotěhotněla.“

Málokterý žítkovský chlap byl u rodící manželky. Většinou zůstávali nahoře v hospodě, kam vede silnice, a dopředu zapíjeli svoje, bůhví už kolikáté děcko. Tak tomu bylo i při jednom komplikovaném porodu koncem pánevním.

„Vypadalo to na císařský řez, tak jsem poslala nejstaršího z dětí, patnáctiletého kluka, do hospody, aby řekl tatovi, že maminka musí do porodnice, a zavolal do Brodu pro sanitku. Toto byl její pátý porod, nikdy předtím žádné komplikace neměla. Teď však už jenom sípala a nepravidelné ozvy dítěte začínaly slábnout. Hodiny se vlekly, sanitka nikde. Bylo to v listopadu, venku se stmívalo, začal poletovat sníh,“ vzpomíná Julie.

Konečně, snad po dvou hodinách, přiběhl chlapec. Že sanitka nemůže nahoru do prudkého kopce vyjet. „Kde máš tatu, ptám se kluka. ,Tatko leží v hospodě na stole a hovorí, čo si tie baby vymýšlajů, dzecka sa rodíja vždy doma…‘ Máte tragač? ,Máme!‘ Na tragač jsme dali polštář a deku, na to položili rodičku. Chlapec se zapřáhl, já zvedla rukojeti a už jsme jeli. Ve tmě, po sněhem obalené, kluzké trávě. Mokré vločky nám zalepovaly oči. Štěstí, že chlapec znal cestu zpaměti,“ popisuje porodní bába. Nakonec dorazili k sanitce včas a v hradišťské nemocnici přišlo na svět zdravé děvčátko.

„Jen doufám, že z chlapce nevyroste takové hovado, jako je jeho otec,“ uzavírá porodní bába vyprávění.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků