Hlavní obsah
Ivan a Josef Trojanové Foto: Jan Handrejch, Právo

Otec a syn Trojanové: Jako vejce vejci

„Je výhoda, že jsme - jak se říká - z jednoho vejce,“ tvrdí mi herec Ivan Trojan. Kouká přitom na syna Josefa, s nímž nedávno sdílel jednu roli. Podobní jsou si i v řadě jiných věcí, jak záhy zjistím. Patří k nim třeba pracovitost, přemýšlivost a zájem o psychologii.

Ivan a Josef Trojanové Foto: Jan Handrejch, Právo
Otec a syn Trojanové: Jako vejce vejci

Asi málokterý český herec má pozici jako Ivan Trojan (55). Je úspěšný v divadle, ve filmu, diváky bavívaly i reklamy, jejichž se stal tváří.

Se synem Josefem (18) se shodují, že pracovní zápřah táty čtyř kluků je enormní. A právě Pepa, jak mu doma říkají, se přede dvěma lety vydal v jeho stopách. Začátkem července dotočili se slavnou režisérkou Agnieszkou Hollandovou nový film - Šarlatána. Na place se nepotkali, hrají totiž stejnou postavu.

Jak často doma používáte větu: nehraj to na mě.

Josef Trojan (JT): Tady vedle mě sedí přímo psycholog, který je na emoce, i ty velmi skrývané, velmi citlivý.

Ivan Trojan (IT): Pro mě je důležité spíše poznat, co se za danou emocí skrývá. A teprve pak, kde se vzala. To je také jeden z principů herectví. Odhalovat emoce. Proto má herectví tak blízko k psychologii a psychiatrii. Určitě by mě tyhle obory, kdybych nedělal svou profesi, zajímaly.

Domovskou scénou Ivana Trojana je Dejvické divadlo.

Foto: ČTK

V tom se, Josefe, s tátou ovšem shodujete, že?

JT: Konkrétně psychologie patří k oborům, které zvažuji ke studiu, až budu mít po maturitě. Má představa ovšem je, že bych chodil na přednášky, ale nestudoval ji jako student. Vybíral bych si z oboru jen to, co vážně chci poznat. Jak říkal táta, psychologie s herectvím úzce souvisí…

A k těm emocím doma? Je to občas panoptikum. Občas by člověk, když přijede z natáčení, chtěl vidět nějaké normální lidi. (smích) Chtěl zažít normální chod rodiny. Abyste to líp pochopila, ona funguje krásně, ale to trošku…

IT: Je důležité říci, že nás je hodně. Což je velmi důležité kritérium hodnocení. Malí Josefovi bráchové jsou ještě vážně malí, je jim sedm a devět. Doma se nám míchají různé věkové skupiny, různé zájmy, každý máme nějak nastavená ega. A když se ta ega hlásí v různý čas, v různé situaci o svůj kus žvance, prostoru, je to někdy těžké.

Josef Trojan sbíral zkušenosti před kamerou také v internetovém seriálu Skvrna. V pozadí režisér Peter Bebjak.

Foto: Stream.cz

Za pár měsíců půjde do kin Šarlatán, v němž Agnieszka Hollandová využívá vaší podoby otce a syna. Hrajete léčitele Jana Mikoláška. Mám jako divačka očekávat jeho psychologický, či historický portrét?

IT: Žádný dokument to rozhodně nebude. Scenárista Marek Epstein si jeho příběh vzal a s ním pracoval. Proto je Šarlatán spíš inspirovaný životem Jana Mikoláška. Alespoň jak to vidím já.

Poměr mezi tím, co je pravda a co je vyfabulované, bude ovšem nejlíp vědět Marek. Z mých zkušeností mohu říci tohle: v případě takovýchto scénářů do toho nemá cenu rýpat, pátrat po tom, jaký byl Jan Mikolášek skutečně. To bychom se dostali do nějakých rozporů.

Obdobnou roli beru jako herec v podobě uměleckého záměru. Do toho vstupuje jiný výrazný element: Agnieszka, což je osobnost, jíž skoro nemáte právo zasahovat do jejích představ.

Vy, Josefe, hrajete léčitele zamlada. Kdy po vás táta roli přebírá?

JT: Asi kolem dvaceti let, svou roli mu tedy předávám někdy na konci první světové války. V době, kdy už jsem doma s rodinou po návratu z Rakouska, kde Mikolášek jako mladý skutečně žil a pracoval. Právě v rodinném zahradnictví získává hluboký vztah k bylinám a rostlinám. Následně odchází do učení k léčitelce Josefě Mühlbacherové.

Josef Trojan hraje v Šarlatánovi režisérky Agnieszky Hollandové mladého léčitele Jana Mikoláška. V roli se střídá s tátou Ivanem.

Foto: Marlene Film Production

Doba pokročila. Zmodernizovala se. V jaké formě teď dostáváte vůbec scénáře?

JT: Chodí stále poštou, ale myslím si, že se již počítá i s tím, že spousta herců tištěnou podobu ani nevyžaduje. Stačí jim elektronická verze, kterou procházejí v nejrůznějších čtečkách, iPadech a tak. Já to mám jinak, tedy stejně jako táta. Nedokážeme si oba představit, že bychom měli scénář v jiné formě než v té tištěné.

IT: Jsem starostrukturní. Mám rád papír. Když to čtu z počítače, z elektronických zařízení, mám vůči látce pocit jakéhosi odcizení. Potřebuji se na ni stoprocentně soustředit. Čtu ji velmi pomalu a poctivě.

Do tištěné podoby si navíc můžete dělat poznámky, což - pokud se týká elektronické podoby - je pro mě trošku problém. Mně prostě vyhovuje papír.

Odskočím od začátku natáčení k jeho konci. Co uděláte se scénářem, když padne poslední klapka?

IT: Já si je dávám do knihovny. Schovávám si je. Ty filmové i divadelní. A tím, že si do nich dělávám ty zmíněné poznámky, tak se k nim občas vracím.

To ale při vašem vytížení musíte mít scénářů plné police.

IT: Taky mám. Žena se na mě kvůli tomu trošku hněvá, ale tu knihovnu plnou scénářů mám. Není to ovšem důsledně tak, že bych do ní odkládal úplně všechno, ale některé věci si rád, cíleně schovávám.

Vy, Josefe, jste říkal, že vás táta v přístupu k herectví hodně inspiruje. Co vy a scénáře?

JT: (smích) Tohle není zrovna ta část naší profese, kde bych se chtěl nutně tátou inspirovat… Asi je to i tím, že těch scénářů, samozřejmě, doma nemám tolik, moje poznámky v nich nejsou tak sofistikované jako ty tátovy, proto nemám tendenci se k nim zatím vracet.

IT: Jak víš, že jsou sofistikované?

JT: Kvůli Šarlatánovi jsem chodil na tajňačku k tobě do pracovny dívat se, co si do svého scénáře zapisuješ.

IT: Aha.

Ivan Trojan v roli léčitele Jana Mikoláška, v níž se střídá se synem Josefem.

Foto: Marlene Film Production

A co si tak obvykle táta do scénářů píše, mi prozradíte? Přečtete to třeba vůbec?

JT: Občas to nebylo lehké, pravda, rozluštit všechno. Ale nejde o nějaké složité, dlouhé věty. Spíš u každé druhé repliky je nějaký výkřik…

Abych se vrátil k meritu vaší otázky, co dělám se svými scénáři, když se dotočí: dávám je do šuplíku. Občas na ně pak narazím a je to pro mě vždy milé setkání spojené s řadou emocí.

IT: Já do toho vstoupím, aby to za mě bylo pochopitelné. Ty zásadnější, filozofičtější, praktičtější poznámky si ke každému scénáři dělám ještě jaksi mimo, do notýsku. Týkají se mimo jiné rekvizit, kostýmů…

Přímo do scénáře si dělám spíše poznámky vyloženě herecké. Mám třeba mnoho zkratek pro vyjádření různých emocí. Na první pohled pak vše může vypadat až zajímavě.

Chápu dobře, že si do scénářů rovněž kreslíte?

IT: Taky. Třeba sluníčko u repliky znamená, že scéna bude veselejší…

JT: Ano, to jsem přesně vyluštil.

A když je scéna smutná, kreslíte mráček?

IT: Řeknu vám spíš, že u milostných scén kreslím srdíčko.

JT: To potvrzuji.

IT: (smích) Takhle to zní velmi triviálně, jenže pak zjistíte, že daná scéna se většinou velmi proměňuje. Pod každou její replikou musí být jakýsi podtext, aby se požadovaná emoce vyjádřila. A mně podobné malované zkratky pomáhají v uchopení, ztvárnění celkové struktury scény, emočních, myšlenkových pochodů dané postavy.

V případě Šarlatána to bylo přímo zásadní. Během jedné scény jsem musel jako herec pro Mikoláška získávat sympatie a on je zároveň záhy ztrácel, což převést z textu na plátno jednoduché vážně není. A těch scén je ve zmíněném filmu řada. Podle mě si jako divák budete říkat: proboha, co je tohle za člověka?

Ivan Trojan fandí fotbalové Bohemce. Její dres dostal k nedávným pětapadesátinám.

Foto: ČTK

Mně to nedá, promiňte, vracím se k vaší knihovně. Předpokládám, že ke scénáři dáte i notýsek s poznámkami.

IT: Ano, vkládám ho často do scénáře. Ale není to tak, že bych měl ve všem pečlivý systém, pořádek, nicméně také notýsek zůstává uložený, pokud si schovávám scénář. Třeba jednou to někdo v mé pozůstalosti bude analyzovat. (smích)

Žijete v početné rodině. Respektují její členové, že se zrovna připravujete na roli? Vynechávají vás například dobrovolně z povinností nakupovat, uklízet, mýt nádobí…

JT: Co jsem si všiml, bere se na nás, na ty, co se učí roli, ohled. Na druhou stranu, čeho jsem si taky všiml, že i když je táta v maximálním pracovním vypětí - připravuje se na roli - tak nikdy neupozaďuje roli otce a plnohodnotného člena rodiny.

Abych to shrnul, ano, my všichni doma víme, že se táta učí, ale nikdy nás nedává na druhou kolej, nezaleze si dolů do svého kumbálku, který má jinak moc rád, na dlouho.

Slýcháváte teď, Josefe, když máte jako gymnazista několik natáčení ve školním roce: Josefe, vykašli se na ten scénář, tam máš učebnice?

JT: Ne, tohle mi táta neříká. Ale mnohdy jsem slyšel jen tu druhou část, tedy bez scénáře. Zněla: „Tamhle máš učebnice.“

IT: (Reaguje smíchem - pozn. red.)

Takže poslední vysvědčení dopadlo dobře, že, Josefe?

JT: Takže vysvědčení dopadlo dobře.

IT: Já bych to viděl tak, že jsem tolerantní táta. Vysvědčení dopadlo tak, aby byl Pepa ve svém životě šťastný. Nehleděl bych tak úplně na výsledek, ale spíš na to, co bude následovat, jakou perspektivu před sebou má. Což, myslím si, je nejpodstatnější.

Zakladatelem umělecké dynastie Trojanů je oblíbený herec Ladislav Trojan, zde s Josefem.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Pro vás, Josefe, končí prázdniny. Byly vážně nepracovní, jak jste mi říkal v červnu?

JT: Ano, Šarlatána jsme dotočili začátkem července. Proto mám prázdniny opravdu volné.

IT: Já na tom takhle nejsem. Hned po létě mám točit něco s bráchou (režisér Ondřej Trojan - pozn. red.), tak se připravuji.

Jde o jeho nový film Bourák?

IT: Je to Bourák. Mám v něm pár věcí, které se musím naučit, a to budu muset udělat o těch prázdninách.

Pochopila jsem z toho, co se zveřejňuje, že to bude taneční film. Budete tančit?

IT: Není to taneční film, ovšem důležitou úlohu v něm hraje rock and roll. A moje postava by podle scénáře měla umět tančit rock and roll.

Na divadle skutečně řemeslo potřebujete. U filmu se to dá vždy nějak udělat, aby to - jak se říká - dopadlo.
Ivan Trojan

Umíte rock and roll?

IT: Ne. Absolutně ne. Proto budu muset dřít, abych se k něčemu dopracoval. Jinak budu hrát člověka, který se rád rýpe v autech, staví cadillaky, tedy americké vozy. To je jedna jeho vášeň. Ta druhá je už zmíněný tanec, rock and roll.

V tom je mi ten pán sympatický, taky mám tenhle hudební žánr rád. Ale tancovat ho? To opravdu vůbec neumím. A hrabat se v autech mě nebaví. Dá se říci, že mi brácha touhle rolí svěřil docela protiúkol.

Ondřej Trojan při natáčení filmu Bourák, do nějž obsadil bratra Ivana i Jiřího Macháčka.

Foto: Total Helpart – Bára Lockefeer

Jako laik si nedokážu představit, kolik stránek textu se musí herec naučit na průměrně velkou roli. Prozradíte mi nějakou cifru?

JT: Já v tomhle ještě odhad nemám, ani řádově. Táta se rozhodně učil více textů než já, i když - na každou svou dosavadní roli (mj. film Cena za štěstí nebo seriál Skvrna - pozn. red.) - jsem se toho učil taky poměrně dost.

IT: Mám vám zmínit zase Šarlatána?

Klidně.

IT: Tam s postavou procházím několika desetiletími. Jsem v ordinaci, u výslechu, ve vězení, všude možně jinde. U téhle role přesto bylo spíše než učení se stran a stran textu složitější osvojit si různé odborné a poloodborné termíny užívané v jeho oboru.

Když k tomu přičtete, že se u filmu běžně scény točí jaksi nechronologicky, na přeskáčku, já jsem k tomu ještě zpočátku po večerech hrával v divadle, doprovází vše rovněž velká únava.

V prvním týdnu natáčení Šarlatána jsem spával denně jen tři hodiny. Maska starší Mikoláškovy verze se totiž připravovala pokaždé poměrně dlouho. Neboť její tvůrce Renda Stejskal je světová špička v oboru, tedy velmi důsledný člověk… Jako herec prostě ve finále neřešíte „pouze“ text, co se musíte na danou roli naučit, ale všechno výše popsané kolem.

Zahrál jste si, pane Trojane, někdy se svým tátou Ladislavem?

IT: Na divadle určitě. V televizi, když mi byly čtyři roky, v Čertovi a Káče. On hrál čerta a Káču hrála Jiřina Bohdalová. Teď ještě pátrám v paměti...

JT: Humoresky.

IT: Vidíš, Četnické humoresky. Tam jsme si spolu taky zahráli. Trošku jsem ho tam vyslýchal, co si vybavuju. Ale jinak jsme spíš spolu nehráli.

Ivan Trojan s manželkou Klárou, herečkou.

Foto: ČTK

Pane Trojane, letos máte za sebou půlkulatiny, vy, Josefe, jste se stal plnoletým. Dělají s vámi podobné věkové zlomy vůbec něco?

JT: Jak to vnímám? On je to pro mě podobný zlom vlastně první. Přijímám ho tedy asi skrze to, že jsem státem vnímán jako dospělý člověk. Už si můžu dát legálně pivo, kde chci, zajít si na něj do jakékoli hospody, co si vyberu. A díky bohu mohu jít k volbám. Obecně jinak nejsem zastáncem toho, že z vás číslovka osmnáct udělá dospělého člověka.

IT: V obecné rovině to mám jako Pepa. Kvůli narozeninám nebilancuju, necítím žádný životní zlom. Ale slavím je. Takže jsem oslavil i své poměrně nedávné půlkulatiny.

Ovšem tuto tradici jsem si částečně zapříčinil sám, protože již patnáct let ve vesnici, kde jsme se se ženou kdysi brali, tedy v jejím okolí, pořádám kolem data, kdy jsem se narodil, setkání našich přátel. Hrajeme fotbal.

Takže mezi hosty nechybí mí umělečtí kamarádi, kteří mají sport rádi podobně jako já, případně fotbaloví internacionálové. Plus se sejdou nesportovci.

Společné hraní před kamerou máte za sebou. Kdy přijde na řadu divadlo?

JT: Divadlo jsem zatím na vážno nikdy nedělal. Jsem jím neošukaný. Je to věc, již si neumím představit, respektive umím, ale mám k tomu velkou pokoru. Díky tátovi vnímám, jak je těžká příprava na představení, zkoušení...

Ovšem hodnotit celý tenhle proces? To si vážně netroufám. Člověk do něj musí plnohodnotně nastoupit, aby to dokázal. Já navíc od tátových kolegů vím, jak pracuje, takže se - obávám - že teď by to mohla být pro mě až traumatizující zkušenost.

IT: (smích)

Hraní s tátou v divadle by vám mohlo způsobit trauma?

JT: (smích)

IT: Já bych to vůbec nespojoval se mnou. U divadla se daleko více odhalí, zda je někdo herec, myslím tím skutečný herec, zda má alespoň základy našeho řemesla. Tam skutečně řemeslo potřebujete.

U filmu se to dá vždy nějak udělat, aby to - jak se říká - dopadlo. Ovšem míra pravdivosti musí u obojího zůstat stejná. Co se týče výrazových prostředků, je však divadlo určitě těžší. To ale neznamená, že se nedá dělat hned s plnoletostí.

Jsou mezi námi kolegové, jako například Jaromír Hanzlík nebo Václav Postránecký, kteří žádnou divadelní školu neměli a hráli v divadlech jako velmi mladí. A velmi dobře.

Může se vám hodit na Zboží.cz:
yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků