Článek
Na svého muže Miloše Formana (1932–2018) vzpomíná s velkou láskou. Byl pro ni vzorem, rádcem, oporou.
„Holči, to musíš napsat,“ odpovídal jí, když mu cosi vyprávěla a ptala se ho, co on na to. Sděloval tím jediné: počítá se výsledek, ne slova. Poslechla ho. Jako vždy.
Její prvotina Skladatelka voňavého prádla vyšla v roce 2002. Dnes její knihy najdete v každém dobrém českém knihkupectví. Píše hlavně doma, v americkém Connecticutu, odkud na začátku června poslala i odpovědi na mé otázky. A obratnost v užívání slov hodlá brzy využít ještě jinak: jako stand-up komička.
Kdysi jste váhala, co napsat do úřední kolonky zaměstnání. Uvažovala jste o ženě v domácnosti, spisovatelce či popisovatelce. Jak jste na tom teď, v roce 2019?
Ale ano, dnes bych řekla „spisovatelka“, v uvozovkách. Po sedmi knížkách a dvou televizních scénářích to snad sedí.
S manželem na křtu audioknihy Skladatelka voňavého prádla v dubnu 2011.
Odskočme na chvíli od literatury do světa filmu. Na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech se promítal dokument Heleny Třeštíkové Forman vs. Forman...
Do Varů jsem se, bohužel, letos nedostala. Už v zimě jsme si totiž naplánovaly se sestrou společnou dovolenou. A ona si musí brát volno s předstihem. Složitě jsme navíc koordinovaly čas i s našimi dětmi, takže se to již nedalo změnit.
Ale jinak mám na Vary jen ty nejlepší vzpomínky! Je tam sice na můj vkus pořád slyšet trošku moc ruštiny, ale taky jsou tam skvělé restaurace a pohostinná atmosféra.
Když jsem tam byla naposledy s Milošem, přicestovali jsme s celou partičkou přátel a náramně si pobyt užili. A loni jsem se vrátila se sestrou a rodiči. Bylo fajn strávit čas jen tak pohromadě, na procházkách, plaváním...
Už jste dokument Forman vs. Forman viděla? Nebo jste do něho mohla dokonce zasahovat?
Film jsem viděla a moc se mi líbí. Paní Třeštíkovou mám ráda jako člověka i tvůrce a nikdy bych si jí netroufla jakkoli do práce zasahovat. Víte, ona u nás byla před pár lety na návštěvě, ještě s další velkou dámou českého dokumentu, Olgou Sommerovou, a strávili jsme takhle spolu nezapomenutelný večer.
Miloš znal Heleniny a Olžiny filmy, takže to bylo setkání plné vzájemného respektu i legrace. A zpětně jsem ráda, že Helena poznala Miloše osobně jako úžasného, vtipného člověka.
Do Varů jste sice nedorazila, ale v Česku budete. Kdysi jste si postěžovala, že při podobné návštěvě máte pobyt naplánovaný téměř hodinu po hodině. Kam pojedete letos?
No zas to bude fofr. Já ani nevím, proč se to takhle vždycky seběhne… Kromě rodičů a kamarádů mám domluvených i pár pracovních schůzek a taky pojedu do Starých Splavů na svatbu vnučky Milošova bratra z Austrálie.
Mám Milošovu část rodiny moc ráda a těším se, že se potkáme i s Matějem, Petrem a jeho rodinou. Za ženu má moji spolužačku z FAMU, Kláru, a společně mají tři báječné dcery, které se zas kamarádí s našimi kluky, Jimem a Andym. A určitě si dáme večeři také s Věrou (Křesadlovou – pozn. red.) a jejím synem Radimem.
První z osudových žen Miloše Formana - Věra Křesadlová.
To není moc běžné, aby se kamarádily dvě manželky stejného muže.
Ale to, že se cesty Miloše a Věry kdysi rozdělily, přece neznamená, že nezůstala matkou jeho dětí. A já k ní měla vždycky úctu, je nesmírně pracovitá a šikovná.
A kam byste se v Čechách vydala, kdybyste přece jen měla pár dnů volna?
Většinou dělím čas mezi Prahu a Brno, do jiných míst se podívám jen na autogramiády. Je zajímavé vidět, jak se Česká republika proměnila. Města, která pamatuji z dob předvádění (kdysi se živila jako modelka – pozn. red.) nebo zájezdů s Jiřím Kornem, jsou dnes barevná a čistá, k nepoznání.
Což mi připomíná, že Bloomberg, který sestavuje svůj žebříček prosperity zemí: a to podle bezpečnosti, míry nezaměstnanosti, dostupnosti zdravotní péče a tak, zařazuje Českou republiku na příští rok na deváté místo na světě.
To je skvělá zpráva. Proč tedy občas tolik brbláme?
My Češi máme tendenci vidět spíš to negativní, nicméně porevoluční propojení se západními strukturami nám přineslo velké bohatství.
Vrátím se k práci. Jak vypadá váš tvůrčí proces? Kde berete náměty pro své knihy?
Zatím mi vždy přišla inspirace tak nějak sama. Hodně je z mého života, ale taky jsem vášnivá posluchačka osudů jiných, takže o nápady nemám nouzi.
Obecně se jaksi víc a víc snažím hlavně pobavit, protože humor je pro mne absolutně nepostradatelný lék na všechny trable. V tom byl život s Milošem nejlepší, protože on byl vtipný až do konce. A najednou bylo pochopitelně po legraci...
S Michaelem Douglasem a Catherine Zeta-Jonesovou v únoru 2008 v New Yorku.
Přijít o milovaného muže je vždy těžké. Vy jste se s jeho smrtí ale vyrovnávala dosti originálně, že?
Půl roku po Milošově odchodu jsem se rozhodla vzít v New Yorku kurz stand-up komedie, abych v sobě zase tu veselejší Martinu probudila. A moc mi to pomohlo.
Taky jsem zjistila, že zatímco psát literaturu v angličtině je pro mne obtížné, ke srandě naopak můžu využít i těch nedokonalostí.
Sníte ještě v češtině, nebo už v angličtině?
A víte, že ani nevím? Opravdu nevím.
Přepsala byste něco, co jste už vydala?
Nad tím moc nepřemýšlím, spíš si říkám – příště lépe. Určitě bych dnes napsala jinak první autobiografickou knížku (Skladatelka voňavého prádla – pozn. red.), ale paradoxně právě ta je stále nejúspěšnější.
Mimochodem před Vánoci vyšla už ve čtvrtém vydání, tentokrát s fotopřílohou ze všech těch let, o nichž v ní píšu. To byl nápad mého nakladatele Aleše Lederera a mě vlastně přiměl probírat se celé týdny starými fotkami, což bylo terapeutické.
Jakou úlohu má ve vaší práci obecně autocenzura?
Autocenzuru jistě používám, spíš podvědomě, asi. Rozhodně bych třeba nechtěla nikoho ranit. Někomu to pomůže, když si veřejně vyleje vztek, mě by to spíš trápilo.
Jeho tvorba budila emoce. Lid versus Larry Flynt (1996) zachytil kariéru vydavatele pornografických magazínů.
Dáváte, případně dávala jste knížky ke schválení rodině nebo blízkým lidem?
Pokud jsem psala o rodině nebo skutečných postavách, vždy jsem jim to dala číst. Ale píšu i mluvím o nich s láskou, takže jim nevadí, ani když líčím nějaké zábavné situace.
Ačkoli v Snědla dětem sladkosti popisuji, jak se jednou maminka a synové ohradili, abych o nich psala, a jak jsem je musela přesvědčovat, že už nejsou jen rodina, ale též mé literární postavy, a tudíž se mi nemohou takhle vzbouřit.
Miloš měl naopak nejraději, když jsem popisovala náš život, a když se stalo něco legračního, často mi říkal: „Holči, to musíš napsat.“
Jednou, v televizním Hydeparku, jste o sobě řekla, že jste velice poslušná a úslužná. Platí to stále?
To se týkalo jen Miloše! Ale vážně, vůči němu jsem byla submisivní, obecně moc nejsem. Ale péče o něj i syny mi přijde přirozená, ta mě těší.
Předpokládám, že vám čtenáři píšou, co nejčastěji vám sdělují? Chválí vás?
A víte, že v drtivé většině jen milá poděkování za moje knížky? To je pro mne ta nejhezčí odměna: cítit, že má moje práce pozitivní ohlas.
Martina Formanová, za svobodna Zbořilová, kdysi tvořila pár s Karlem Gottem. Snímek pochází z dubna 2011.
Jak jsem procházela rozhovory s vámi, zjistila jsem, že se vás lidé hodně ptají na politiku, média… V Česku, ve Spojených státech. Dokážete si vysvětlit proč?
Tak teoreticky je asi zajímá, jak vidí politiku člověk „zvenčí“, což jsem vlastně v obou zemích. Ale ve skutečnosti si je každý z nás jistý, že on/ona má pravdu, a nějaké přesvědčování to stejně nezmění. Protože v úplné podstatě ani nejde o politickou diskusi, ale o to, jak dění vnímáme, jak jsme lidsky nastavení.
Já nemám ponětí, jak by měly fungovat vztahy s Čínou, ale vím, že mi bytostně vadí, když se chová prezident jako hulvát. Přičemž někdo jiný může naopak stejné chování obdivovat coby prezentaci síly. A to není o argumentech, jen o pocitu.
Do Česka pravidelně létáte. Jak se sleduje dění tady z pohledu Američanky s českými kořeny? Zajímá vás vůbec, co se tady děje?
To si pište, že se o to zajímám. A dnes je to tak lehké: přečíst si zprávy na internetu, podívat se na televizní pořady přes Apple TV, e-mailovat, skypovat…
Já jsem velmi napojená na dění tady, tedy doma. Ale už ho nehodlám nijak veřejně komentovat. To jsou vlastně jediné negativní ohlasy, které od lidí dostávám. Ne na knížky, ale na to, že Češi v zahraničí nemají do domácí politiky co mluvit. Už jsem to nějak zkousla.
Miloš Forman se seznámil s Václavem Havlem už na elitní střední škole v Poděbradech.
Je to více než rok, co váš muž zesnul. Nastal už čas, abyste se ze vší bolesti třeba vypsala? Napadá vás třeba název knihy, který by váš společný život vystihl?
V době, kdy Miloš odešel, jsem měla rozepsaný scénář romantické komedie. Na něj pak dlouho nebyly myšlenky, ale koncem roku jsem se k práci vrátila a nyní jej dokončuji.
A možná kniha? Doposud jsem vydala dvě autobiografické knížky, tak se jaksi nabízí završit trilogii těmi posledními lety našeho života, ale připravená na to ještě nejsem.
Nebojíte se teď sama v Connecticutu? Přece jen, viděla jsem pár záběrů z něj a pochopila jsem, že je poměrně na samotě.
Já si na zdejší klid a prostor zvykla, zamilovala si je. Vyrostli nám tu synové, navíc zde mám přátele, i když třeba nebydlí „ve vedlejším vchodu“. A až bude zrekonstruovaný náš newyorský byt, budu jistě trávit víc času i tam. Těším se, že ve městě budu vystupovat se svými stand-up scénkami, a v Conouši psát.
Přeskočíme od malých sálů k velkému filmovému světu. Vy jste se do něj dostala díky manželovi. Dělala jste mu asistentku u filmu Lid versus Larry Flynt (1996). Ten byl posledním, kde jste byla s panem Formanem takzvaně na place?
Netroufám si tvrdit, že jsem pracovala s Milošem, spíš pro něj. Než přišly děti, čítávala jsem scénáře, které mu chodily, ale to už je dávno.
Jinak jsme samozřejmě mluvili o jeho projektech, mém psaní, ale on si na nějaké rozvleklé teoretizování nepotrpěl. A když jsem mu začala nadšeně líčit nějaký svůj nápad, prostě mi řekl: „No tak to napiš.“ Jinými slovy – co se počítá, je výsledek.
Čestný doktorát AMU získal Miloš Forman v roce 1998.
Předpokládám, že jste se doma na filmy dívali společně. O jakém snímku vy sama řeknete: je kvalitní. Co vás například zaujalo v poslední době?
Loni vzniklo docela dost dobrých filmů. Ze světa byla skvělá například Bohemian Rhapsody (režie Bryan Singer – pozn. red.), pak Roma (režie Alfonso Cuarón – pozn. red.) či Favoritka (režie Yorgos Lanthimos – pozn. red.).
Z českých Všechno bude (režie Olmo Omerzu – pozn. red.), Toman (režie Ondřej Trojan – pozn. red.), a to záměrně vynechávám filmy svých kamarádů, spolužáků, které mám ráda a nemůžu stoprocentně tvrdit, že jsem objektivní: Honzy Hřebejka, Andrey Sedláčkové, Davida Ondříčka.
Probraly jsme vaše doporučení na filmy, včetně těch českých. A co knihy? Ty se asi do Států posílají hůře, ne?
Knížky jsou vlastně jediné dárky, které si nechávám z Čech vozit. A speciálně samozřejmě sleduji ženy spisovatelky, z nichž jsou některé opravdu výborně.
Alena Morštajnová, Petra Stehlíková, Petra Procházková, Petra Soukupová… To je vlastně nějakých Peter!
Taky je čtu. Jejich díla nejsou zrovna tenká. Je pro vás, spisovatelku, řešením třeba čtečka?
Beru si ji na dovolenou, když nechci tahat nadbytečnou zátěž. Čtu v ní většinou spíš humoristickou literaturu. Doma vyhrávají na celé čáře tištěné knihy. Prostě mám ráda, když vidím, kolik mi ještě zbývá stránek do konce, baví mě i to otáčení stránek.
S dětmi vyrazili v roce 2009 na karlovarský filmový festival.
Patří do vašich volných chvil ještě hraní mariáše, kterým vaše rodina proslula?
Ne, já ho neumím! Na to zas musejí přijet Petr s Matějem, aby si se svými bratry zahráli.
Dobře, hrát karty se už asi nenaučíte. Ale co váš sen jet se sestrou napříč Amerikou v kabrioletu? Už jste si ho splnila?
Ještě ne, brání nám praktické překážky. Simča pracuje a má dceru dosud na střední škole. Ale jakmile tyto pominou – vyrážíme!
Už asi nebudeme dvě bezstarostné dlouhovlasé holky, ale snad to stihneme, než se staneme babičkami. Ačkoli my dostáváme dodneška záchvaty smíchu jako školačky.
Může se vám hodit na Zboží.cz:
