Hlavní obsah
Ondřej Havelka Foto: Milan Malíček, Právo

Ondřej Havelka: Dravost pod slupkou jemného gentlemana

„Jsem plachý člověk,“ vysvětluje Ondřej Havelka (65), proč upřednostnil setkání v divadelním klubu před veřejnou kavárnou. Působí jako gentleman z prvorepublikového filmu, je z něj však cítit profesní i lidská dravost. Vystřídal práci herce, hudebníka a režiséra, ale také tři manželky, s nimiž zplodil čtyři děti.

Ondřej Havelka Foto: Milan Malíček, Právo
Ondřej Havelka: Dravost pod slupkou jemného gentlemana

Když jsem se před časem dívala na program vaší swingové kapely Melody Makers, zjistila jsem, že vystupujete několikrát týdně v různých městech. Cestování vás neunavuje?

Teď je to zrovna klidnější. Nejhorší jsou předvánoční měsíce, listopad a prosinec, to hráváme opravdu hodně. Cestování mě samozřejmě unavuje, stejně jako s tím související stereotyp.

Jezdíme s Melody Makers k některým pořadatelům třeba dvacet let, přičemž na stejná místa jsem už předtím jezdil se synkopáčem (Originální pražský synkopický orchestr). Vím, že když přijedu do Jihlavy, bude tam příšerná podlaha, která se za čtyřicet let nezměnila. Snažíme se ale přinášet každý rok nové věci, což je občerstvující pro publikum i pro nás. Pořád nás to díky tomu baví.

Kromě vystupování s kapelou se věnujete divadelní i filmové režii. Nejste workoholik?

Jsem línej člověk! Nebo spíš – chtěl bych si svou lenost hýčkat. Mám však i jednu neblahou vlastnost a tou je zodpovědnost. Dělám věci sice na poslední chvíli, ale termín splním. Mám toho samozřejmě hodně. Teď už se snažím být pracovně střídmější, protože když je práce tak akorát, přináší větší radost.

Ve které profesi jste nejšťastnější?

Nejšťastnější jsem, když nemusím dělat nic. (směje se) Režijní práci směřuji na jaro, protože podzim mívám hustý s koncerty. Jednu režii ročně považuji za ideální. Přelétavost mezi profesemi je ozdravující pro psychiku.

Když už jsem psychicky znaven koncertováním, zavřu se do divadla a režíruji. Jakmile je odevzdáno k premiéře, mívám už plné zuby herců či pěvců a opět se s láskou vracím ke kapele. (směje se)

Máme jaro, podle toho, co říkáte, byste měl být ve fázi příprav nové inscenace. Je to tak?

Chystáme divadelní komedii, v níž bude účinkovat celá kapela Melody Makers. Napsali jsme ji s Martinem Vačkářem a jmenuje se Zítra swing bude zníti všude, což je odkaz na neblaze populární píseň z počátku padesátých let.

Odehrává se v takzvaném nylonovém věku, v letech 1945 až 1948. Pomalu finišujeme, začátkem dubna máme v pražském Divadle ABC premiéru.

Svou kapelu Melody Makers založil v roce 1995.

Foto: archiv Melody Makers

Hudební komedie stavím vždy na stejném principu, použiju originální písničky z té doby, které do děje zasazuju tak, aby s ním konvenovaly, utvářely atmosféru nebo kontrast k situaci, která se odehrává. Používám jen originální věci.

Někdy je docela pracné najít ideální píseň, ale zatím se mi to celkem dařilo. I v tom poválečném období jsem objevil výborné písničky, které jsou méně známé, ale po hudební stránce zajímavé.

Vy to režírujete a zároveň v té inscenaci zpíváte?

Kdepak, já režíruju právě proto, abych měl volný večer!

Vnímáte svou všestrannost coby výhodu, nebo je to i zátěž?

(dlouho přemýšlí) Zátěž spočívá v tom, že se snažím být perfekcionista. A obstát ve více profesích na sto procent je obtížné. Trápí mě pak, když jsem v něčem nedostatečný. A tak se snažím být hoch statečný a bojovat.

Byl pro vás v tomto ohledu náročnější výběr životní cesty?

Trochu asi ano, ovšem nakonec to nějak přirozeně vyplynulo. Začínal jsem jako herec, postupně mi přibývalo víc a víc práce s Originálním pražským synkopickým orchestrem. Dospělo to do fáze, kdy jsem se musel rozhodnout – jazz band, nebo herectví. Udělal jsem, myslím, velmi dobře, že jsem se rozhodl pro muziku.

Pochybnosti o smysluplnosti herecké dráhy jste měl už předtím? Narážím na to, že jste se kdysi po herectví na DAMU vrhl na studium režie…

Režii jsem považoval za zadní vrátka pro chvíli, kdy mě to skákání po jevišti přestane bavit. Neuměl jsem si dost dobře představit, že bych až do pozdního věku musel hrát. Nicméně svůj diplom z operní režie jsem někam založil a moc to neřešil, měl jsem dost jiné práce.

První velká režijní příležitost přišla až v roce ’93 s muzikálem Má férová Josefína, kterou jsem režíroval pro Hudební divadlo Karlín. Pak jsem se zase na dlouhá léta odmlčel…

… a založil swingovou kapelu Melody Makers?

A s tou bylo hodně práce a starostí. Musel jsem to vést, o všechno se starat. K režii jsem se znovu dostal až s inscenací Nagano pro Národní divadlo. Byla to ode mě hrozná drzost, z voleje debutovat jako operní režisér v Národním divadle a ještě takovým kontroverzním titulem! Nicméně se to nějak podařilo a já začal dostávat další režijní nabídky.

Po herectví se vám nestýská?

Ani ne. Nedávno jsme se rozhodli obnovit dříve hranou komedii Zločin v Posázavském Pacifiku, chyběl nám jeden herec, tak jsem do toho z nouze vstoupil sám. Po dvaceti letech herecké „pauzy“.

V seriálu Dobrodružství kriminalistiky jako zapálený antropolog (1989).

Foto: Česká televize

Jaké to po tak dlouhé době bylo?

Strašný. Bylo mi těžko. Ale budeme to hrát dál, protože to je ojedinělá hudební komedie, tak se s tím musím smířit. (směje se) Těžiště mého profesního působení zůstane v hudbě a režii.

Převažuje představa, že režisér musí být autoritativní a přísný, měl by si umět dupnout. Vy na to, s prominutím, moc nevypadáte. Jaký jste, když režírujete?

To se musíte zeptat herců.

Před rokem jsem se na to ptala v rozhovoru Simony Zmrzlé, představitelky Katynky z vašeho filmu Hastrman.

(se zájmem) Jo? A co říkala?

Chválila vás.

Tak to jsem moc rád! Natáčení Hastrmana bylo náročné časově, producent nám zkrátil natáčecí plán. Věděl jsem, že nesmím začít zmatkovat, aby se herci nedostali do vnitřní tenze a zůstali uvolnění a soustředění.

Režíroval film Hastrman, který získal čtyři České lvy.

Foto: CinemArt

Jsou režiséři, kteří chtějí dosáhnout výsledků tlakem, často jsou třeba i agresivní, křičí a tak dále. Já se snažím přivést herce ke své vizi klidnou, mírnou cestou. Měli by mít pocit, že si mohou hrát, protože pak přicházejí na vlastní nápady. To, co vymyslí herec sám, je nejautentičtější, protože je k tomu emocionálně navázán.

Uvolněná, příjemná atmosféra je produktivnější než autoritativní diktát. Ale když se stane, že herci získají neoprávněný pocit, že už to mají v paži, a začnou ztrácet koncentraci, pak je potřeba zařvat.

Hastrman trailer

Video: CinemArt

Zařvat? Vy, člověk s image jemného gentlemana?

No, učím se to… (usmívá se) Taky jsem jen člověk. Když přijde stres před premiérou, mívám pocit, že se to nestíhá, začnu být nervózní a potřebuji vypustit páru.

Jaký máte vztah k meziválečné době, kdy byl na vrcholu váš oblíbený jazz a swing?

Je mi blízká. (odmlčí se) Ale nechci mentorovat.

Trochu mentorovat můžete, jestli to tak cítíte.

Ta doba byla samozřejmě taky složitá, měla své problémy, ale myslím, že lidé v sobě měli ještě zakořeněnou křesťanskou morálku a přísnou, rakousko-uherskou výchovu.

Dalším aspektem byla osobnost prezidenta Masaryka, který byl vážený a lidé k němu mohli vzhlížet. Když řekl, že se nemá lhát a krást, mnoho lidí to skutečně respektovalo.

Rodiče dbali na to, abych se uměl chovat. Abych uměl hezky pozdravit, podat ruku v pravý okamžik. Dostalo se mi klasické kinderstube.

Čtyřicet let bolševismu udělalo s naší společností své a nástup dravého kapitalismu to bohužel ještě umocnil. O masarykovské morální autoritě se nám může jen zdát. Dnes je to úplně naopak – nejvíc lžou a kradou ti nahoře.

Byl jste ke slušnosti vedený z domova?

Oba moji rodiče (herečka Libuše Havelková a hudební skladatel a pedagog Svatopluk Havelka) dbali na to, abych se uměl chovat. Abych uměl hezky pozdravit, podat ruku v pravý okamžik. Dostalo se mi takové té klasické kinderstube.

Vedli vás rodiče i k umění a volbě uměleckého povolání?

Rodiče mě samozřejmě ovlivnili. Původně jsem nechtěl být herec, spíš muzikant, jenže jsem byl líný a málo cvičil.

Když jsem pak během studií na gymnáziu objevil libereckou Ypsilonku (experimentální divadlo Ypsilon vzniklo v Liberci roku 1963, v roce 1978 se přestěhovalo do Prahy), podlehl jsem jejímu kouzlu a zatoužil dělat totéž, co oni. Ve své době byla Ypsilonka zjevením.

Hrál v několika pohádkách, zde O nosaté princezně z roku 1984.

Foto: Česká televize

Na gymnázium jste tedy nastupoval s nejistými ambicemi?

Spíš jsem v té době neměl ambice žádné. Měl jsem to šest minut pěšky do vysočanského gymnázia, což byl pověstný nejhorší gympl v Praze. Když byl někdo vyhozen z nějakého lepšího gymnázia, přestoupil do Vysočan. Ale já, protože jsem to měl kousek od domu, jsem chodil tam. Co bych se trápil dalekou jízdou, že? (směje se)

Rodiče váš laxní přístup netrápil?

Ani ne, na druhou stranu, proč by měl. Nebyl jsem žádný velký výtržník. Zajímal mě hlavně bigbeat. To byl můj svět. Taky výtvarné umění jsem měl rád, obrážel jsem sám výstavy. Bylo to dobře. Když člověk dělá režii, měl by mít přehled nejen o divadle, ale i o dalších uměleckých oborech, aby byl schopen myslet v souvislostech.

Záliba ve výtvarném umění mě drží pořád, mám rád hlavně modernu počátku 20. století.

Jaký rodič jste vy?

Rodičovství je těžká disciplína, kterou se učím celý život. Děti mi dělají radost. Tři z nich jsou už dospělé. Nejstarší dcera Terezie, o které asi nevíte, ta je z prvního manželství, hraje na violu v Janáčkově filharmonii Ostrava. Vojtěch vystudoval herectví na konzervatoři, krom hraní se mnou zpívá v Melody Makers.

Manželka Alice a dcera Rozálie, která se potatila.

Foto: Profimedia.cz

Dcera Rozálie má gymnázium, je to ovšem strašně talentovaná dívka. Od dětství vášnivě tančí flamenco, má díky tomu solidní pohybovou průpravu, i ona se mnou vystupuje a já tak trochu doufám, že by tu kapelu mé děti mohly jednou převzít. Nejmladšímu Hugovi je teprve jedenáct. Hraje na piano a baví ho to.

Takže cvičí pilněji než kdysi vy?

Mnohem! Měli jsme kliku, dostal se k dobrému, inspirativnímu učiteli. Díky tomu ho to baví. Ale taky ho musíme hlídat, aby cvičil. Když ho nějaká skladba zaujme, vrhne se na ni a vytrvá, dokud se ji nenaučí.

Liší se váš přístup k dětem od toho, který uplatňovali vaši rodiče?

Obávám se, že některé ne úplně kladné vlastnosti svých rodičů jsem zdědil. (směje se) Například je to velká benevolence. Ale snad jsem zdědil i nějaké pozitivní. Spíš bych o tom pomlčel. Co si budeme povídat, každý je nějaký, má své chyby i kladné stránky.

Vraťme se ještě k práci. Kdy cítíte největší profesní uspokojení? Na jevišti s Melody Makers? Po divadelní nebo filmové premiéře?

(přemýšlí) To je těžké říct. Být na jevišti s kapelou je skvělý. Svou roli, kterou hraju při koncertech, mám postavenou na živé komunikaci s publikem a částečné improvizaci. Ve chvíli, kdy přicházejí impulzy z publika, navážu na ně a rozvíjím je.

Publikum vidí, že nejsme nabobové, kteří přišli svrchovaně něco předvést z jeviště. Věřím v rovnocenné partnerství, kdy živé představení vytvářejí obě strany. Když se publikum takzvaně zaháčkuje a prostřednictvím svých reakcích jede s jevištěm, energie se v tu chvíli násobí. Každý takový okamžik je neopakovatelný.

U divadla, tedy v mém pojetí, je to stejné, ale film je v tomto úplně jiný. Natočíte scénu a víte, že už se to nedá moc napravit. Snažíte se to vylepšit ve střižně, a když je to i tak úplně blbé, tak nezbývá než to vyhodit. I to se stává. Natáčení je zkrátka definitivní. Očekávání premiéry a divácké reakce je velmi napínavé.

Stačí vám k odpočinku zmíněné střídání profesí, nebo potřebujete relaxovat i jinak?

Potřebuju odpočívat jako každý. Jsou období, kdy odpočívám od rána do večera. (směje se) Pak jsou období, kdy na odpočinek není čas. Dřív jsem byl vášnivý golfista.

Horečku zachvacující golfisty, kdy nemyslíte na nic jiného než na ten sport, už mám naštěstí za sebou. Dostávám se na hřiště zřídka, ale pořád mě to baví, je to krásný sport. Taky jezdím na kole, snažím se plavat a samozřejmě se musím pořád udržovat ve stepu.

Jako úředník Jiří Oulický v komedii Saturnin (1994).

Foto: Česká televize

Vidíte, a já myslela, že stepovat se člověk jednou naučí a pak už má vystaráno.

Nezažil jsem člověka, který by o sobě mohl říct, že je hotový stepař. Samozřejmě kromě těch největších amerických hvězd. Je to strašně obtížná disciplína.

Jak jste se k ní dostal?

Začal jsem hrozně pozdě, až v osmadvaceti. Velcí stepaři začínali třeba ve čtyřech. Krátce jsem se učil u Franka Towena (vlastním jménem František Novotný; taneční pedagog, u nějž bral lekce i Karel Gott, Helena Vondráčková či Jiří Korn).

Styl stepu, který učil, mi ovšem rytmicky nevyhovoval. Vytvořil jsem si pak svůj styl – na principu takzvaného sand dance, tedy tance na písku, minimalistického stepu založeného víceméně na rytmu, ne tolik na velkém pohybu. Teď je to pro mě samozřejmě výhodné, protože, jak roky běží, tělo nemá takovou páru jako ve třiceti. Musí se to však pořád trénovat.

Najdete si čas sledovat kulturní počiny svých kolegů? Zajít si jen tak pro radost do divadla, na koncert nebo film?

Snažím se, ale je to potíž. Filmy sleduju díky tomu, že se dají stahovat. Pořídil jsem si na to domů promítací plátno, aby byl ten obraz trochu reprezentativnější. Hodně se teď těším na Prague spring swing festival, to je krásná událost, na niž se do Prahy sjedou swingoví tanečníci a lektoři z celého světa. Do ní je začleněn velký taneční večer v Lucerně. Neumíte si představit tu energii a radost, když tančí celá Lucerna swing! (rozhovor vznikl před omezením pohybu - pozn. red.)

Ondřej Havelka: muž mnoha talentů

  • Vystudoval herectví na pražské DAMU a režii na brněnské JAMU. 
  • Šest let strávil v angažmá divadla Ypsilon, prosadil se i jako filmový herec.
  • S Originálním pražským synkopickým orchestrem vystupoval jako zpěvák a konferenciér.
  • V roce 1995 založil swingový big band Melody Makers, s nímž vystupuje i v současnosti.
  • Režíroval filmové dokumenty, v současnosti se věnuje operní a činoherní režii.
  • Režijně je podepsaný pod celovečerním filmem Hastrman (2019), který získal čtyři České lvy.

Rád bych viděl spoustu jiných věcí, ale po večerech hraju, tak na to moc času není. Teď sice nemáme tolik koncertů, ale zase režíruju. A to není jen o tom, přijít na zkoušku v deset a odejít ve dvě, musíte se na to průběžně připravovat. Je to proces, který třeba moje rodina nemá moc ráda, protože v tom období nevidím, neslyším, žiju jen tím tématem a jsem naprosto nesnesitelný.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků