Hlavní obsah
Naďa Hynková Dingová Foto: Petr Horník, Právo

Naďa Hynková Dingová: Český znakový jazyk je krásný

Asi jste si také všimli sympatické brunetky, která se během zpráv objevuje na obrazovce v rámečku vpravo dole. Pomocí gest a mimiky tlumočí informace, o nichž se hovoří, do znakového jazyka pro neslyšící. Suverénně, elegantně a s lehkostí. Tedy na první pohled. Jde totiž o velmi náročnou práci, ve které patří Naďa Hynková Dingová ke špičce.

Naďa Hynková Dingová Foto: Petr Horník, Právo
Naďa Hynková Dingová: Český znakový jazyk je krásný

Zkušená tlumočnice je schopná přeložit neslyšícím nejen běžnou řeč, ale i divadlo nebo hudbu. Kromě 20 let praxe plné zajímavých příběhů jí v tom pomáhá i velká dávka vlastní kreativity a empatie.

Jak se pozdravíme ve znakovém jazyce?

Existuje jakýsi univerzální pozdrav, který vypadá jako lehké zasalutování, podle kontextu znamená formální „dobrý den“, „ahoj“ nebo i „dobré ráno“. Každý znak má dvě části: pohyb rukou dotváří a upřesňuje pohyb úst, ne vždy to ale napodobuje nějaké české slovo.

Kudy vedla cesta k vaší specifické profesi?

Dostala jsem se k ní úplně náhodou. Nikdy se tomu nepřestanu divit a říkám, že náhoda snad ani neexistuje. Nechtěla jsem jít na vysokou školu, toužila jsem se vdát a mít spoustu dětí. Žít v klidu v rodném Chebu, měla jsem letitou známost…

Jenže okolí mě postrkovalo ke studiu. Tak jsem otevřela Učitelské noviny a hledala obor, kam bych jen naoko poslala přihlášku a nevzali by mě. A všichni by tak byli šťastní. Prst mi padl na výchovnou dramatiku neslyšících na JAMU v Brně. Až na místě jsem zjistila, že jde o obor pouze pro neslyšící. Kolem mě se jich bavilo čtyřicet a já ničemu nerozuměla. Se znakovým jazykem jsem se setkala poprvé.

Pro mnohé spolužáky, kteří měli nedobré zkušenosti se slyšícími, jsem znamenala milé překvapení

Nechtěla jste utéct?

To víte, že ano. Nezapomenu na hovor s tlumočníkem oboru, který mi to rozmluvil. Když jsem přijela tak zdaleka, mám to aspoň zkusit. Talentovky zjišťovaly vizuální paměť, pohybové a vyjadřovací schopnosti, umění dramatizace. Postupně jsem to prostředí oťukávala a začalo mi připadat velmi zajímavé. Nakonec mě vzali, ale vůbec netušili, jak se mnou naložit, na slyšící studentku nebyli připravení. Dostala jsem podmínku, že se musím do roka naučit komunikovat s neslyšícími spolužáky, jinak mě přemístí do jiného oboru.


To byla výzva!

Bydlela jsem na koleji, tak to šlo rychle. Studium bylo velmi intenzivní a ve 2. ročníku mi dokonce učitelé vyčetli, že jsem se stala kulturně neslyšící. Přestala jsem reagovat na zavolání jako slyšící člověk a splynula se skupinou.

Nechci to malovat na růžovo, nastávaly i složité momenty, ale zpětně šlo o nejlepší školu, jakou jsem mohla dostat. Pro mnohé spolužáky, kteří měli nedobré zkušenosti se slyšícími, jsem znamenala milé překvapení.

„Bydlíme v Odoleně Vodě – vybudovali jsme si dřevěný bungalov, kde chceme zestárnout. V zahradničení jsem se ale zatím nenašla…“

Foto: archiv Nadi Hynkové Dingové

Ale stále jsem nevěděla, co budu dělat dál. V rámci studia jsem absolvovala praxi v experimentální mateřské škole Pipan v Praze a usoudila, že učit malé neslyšící děti nechci. Připadalo mi to nesmírně náročné. Nakonec jsem zůstala čtyři krásné roky. Ta škola měla obrovskou sílu, založili ji sami rodiče a dnes jsou z tehdejších dětí velké osobnosti v komunitě neslyšících. Jsme pořád v kontaktu.

Musí to být hezký pocit. Proč jste odešla?

Konečně jsem se vdala a s manželem jsme se dohodli, že se vrátím do Chebu. Ale vydrželo to jen tři roky. Učila jsem na běžné škole a začalo se mi po neslyšících opravdu stýskat. Když mě oslovili z Televizního klubu neslyšících, abych tlumočila a psala scénáře, dozrálo ve mně rozhodnutí. S mužem jsme se v dobrém rozešli a já se přemístila do Prahy.

Touha mít rychle děti mě paradoxně opustila a vrhla jsem se naplno do práce. Dalších sedm let jsem neměla žádný osobní život, dodnes nechápu, jak jsem to mohla všechno zvládnout. Pak jsem se poznala se současným manželem…


Jak?

Romanticky. Po letech podnájmů jsem se odhodlala koupit byt a našla poslední volný v čakovické novostavbě, v nejvyšším patře bez výtahu. Asi za rok se soused rozváděl a prodával svůj byt. A v té době jsme se seznámili. Skončili jsme v mém, který byl menší, i s jeho třemi dětmi. Bydlí s námi dodnes, trvale nebo na střídačku.

Takže po letech samoty, kdy jsem zacházela s časem podle svého a měla veškerý prostor jen pro sebe, nás náhle bylo pět. Všude plno a rušno. Ale zvládli jsme to, všechny nás to obohatilo a posílilo. Před sedmi lety přibylo naše čtvrté dítě a jsem moc ráda, že má velké sourozence, že není sám. Má svoji smečku.

Rodina je jistě ráda, zvládla jste školu i děti!

To bylo složitější, já nežila se svými rodiči, ale vyrůstala jsem v dětském domově. A tam nebylo běžné, aby někdo studoval gymnázium nebo vysokou. Proto se jim asi líbilo mít vysokoškolačku.

Velká rodina Nadě „spadla z nebe“ a je pro ni v životě na prvním místě.

Foto: archiv Nadi Hynkové Dingové

Mám na období v domově hezké vzpomínky a dodnes jezdím na návštěvy za jednou „tetou“. Stala se babičkou našich dětí. Vypráví jim, že jsem jako malá byla hrozná a chtěla pořád něco zkoušet. Chodila jsem na hudebku, na výtvarku a nejvíc na sport – na atletiku.

A když už něco dělám, tak pořádně a co nejlíp. Dostala jsem se na hezkou úroveň, soutěžila jsem i s Ludmilou Formanovou. Pak to přebila touha zkusit silový trojboj a párovou kulturistiku.

Je vidět, že máte dobrý základ, energie z vás přímo čiší.

Dnes už se sportu tolik nevěnuju, rodina a tlumočení mě zaměstnávají na 100 procent, ale jsem šťastná. Nedovedu si představit, že bych dělala něco jiného. Vyhovuje mi určité odosobnění, že nemusím být sama za sebe, jsem „jen“ prostředník.

Základem je komunitní tlumočení: chodím s neslyšícími do jejich zaměstnání, k lékaři, na úřady, na policii, matriku… Tlumočníka si objednávají většinou až ve chvíli, kdy nastane problém, často tedy běží o vyhrocenou, konfliktní situaci.

Před akcí si musí zahřát ruce, ale speciální cviky nemá.

Foto: archiv Nadi Hynkové Dingové

Nejsložitější to bývá v rodině. Uvedu konkrétní příklad: brali se dva třicetiletí neslyšící a objednali si mě nejen na svatbu, ale i na její předvečer. Nevěsta si přála vyčistit vztah se svými slyšícími rodiči. Za život se nahromadila řada věcí, které jim nedokázala říct tak, aby jí přesně rozuměli.

To musel být silný moment!

Byl. Situaci jsem zvládla, ale pak mi to celé přišlo strašně líto a dlouho jsem o jejich vztazích přemýšlela… Nastanou i chvíle, kdy mě pozice tlumočníka svazuje, třeba u soudu: nedávno jsem tlumočila neslyšící mamince, jejíž matka měla dojem, že se nedokáže plně postarat o miminko, a požádala o svěření do své péče.

Doufala jsem, že soudkyni logicky dojde, že matka je nejvíc. Marně. Místo toho svěřila dítě na rok do péče babičky – s odůvodněním, že hluchoněmá neslyší pláč a tím je rizikem. Cítila jsem se zoufale, ale nesměla jsem ze své role vystoupit a říct, že je to nesmysl.

Nejkrásnější okamžiky zažívám u porodů, občas jsem první člověk, který drží v ruce miminko. A jediný, koho rodička vnímá na své straně

Dokážete si ochránit vlastní psychiku?

Do chvíle, než jsem měla svoji rodinu, mě tyhle příběhy hodně pohlcovaly, všichni moji tehdejší přátelé byli neslyšící. Což bylo myslím až nezdravé. K seznámení s manželem došlo v nejvyšší čas. Ale pořád jsem značně emocionální. Mezi neslyšícími v zahraničí mám přezdívku „ta uplakaná“, protože jsem se na jedné konferenci při loučení kolegy odcházejícího do penze neubránila slzám.

„Při tlumočení si nemůžete být nikdy na sto procent jistá, že jste předala sdělení přesně tak, jak ho dotyčný myslel. Do hlavy nikomu nevidíte. Vždyť si často nerozumí ani dva slyšící, mluvící jedním jazykem a z jedné rodiny!“

Foto: Petr Horník, Právo

Jaké tlumočení vás baví nejvíc?

Vyzkoušela jsem snad všechny oblasti od školy po klub seniorů. Pak jsem začala tlumočit na FF UK a později i učit budoucí tlumočníky. Nejkrásnější okamžiky zažívám u porodů, občas jsem první člověk, který drží v ruce miminko. A jediný, koho rodička vnímá na své straně. Stírají se mezi námi profesionální hranice, což beru jako obrovský projev důvěry.

Takové žádosti neodmítám, i když znamenají být určitou dobu v pohotovosti. Vzápětí bývám pozvaná na křtiny a stávám se trochu členem rodiny. Je smutné, když stejné lidi potkám u rozvodu nebo řešíme vážné zdravotní problémy.

Dnes vás lidi znají hlavně z obrazovky. Živé tlumočení je taky nápor na nervy!

Zpravodajství a tiskovky tlumočím teprve od loňského března, přišlo to s koronou, s potřebou přesného informování všech diváků. Je to velký stres, navíc se rychle mění jazyk. Na tiskovky se připravit nemůžu, snad jen celkovým sledováním dění.

U plánovaných zpravodajských pořadů si aspoň rychle přečtu obsah. Zvenčí to vypadá atraktivně, většina těch, kdo uvažují o profesi tlumočníka, se vidí právě v médiích. Dá mi práci jim vysvětlit, že je to fajn, ale potřebnější budou v komunitní komunikaci, kde tlumočníci stále chybějí. Teprve pak mají nárok vychutnat si nějaký pořad v televizi. Nebo v divadle.


To máte „za odměnu“ vy, že?

Přesně tak. Myslím, že jsme s kolegy vybudovali dobrý systém tlumočení divadelních představení. Začali jsme jako jedni z prvních v Evropě roku 2002 a spolupracujeme i s neslyšícími tlumočníky. Je to moje dobíječka. Počínaje atmosférou – neslyšící si přijdou odpočinout, pobavit se.

Tlumočit lze vše, i hudbu, muzikály. Paradoxní situace nastane, když herci vypadne text: my musíme jet dál jakoby nic. Texty se proto učíme nazpaměť. Jednou jsme vyjeli s představením pro neslyšící do Alžíru a herci si v půlce řekli: „Co tady děláme, když nás nikdo neslyší?“ Začali si vymýšlet a čekali, co se bude dít. Neslyšící nic nepoznali, protože jsme pokračovali podle scénáře.

Jak lze tlumočit hudbu?

Pouze s důkladnou přípravou. U zpívané písničky si musíte zanalyzovat text, vědět co nejvíc o autorovi, kdy a proč skladba vznikla, zda z radosti nebo třeba smutku ze smrti dítěte…

To vše v textu je, i když možná skrytě. Nejde ale jen o převyprávění příběhu. Je třeba vystihnout i rytmus, melodii. Podle toho děláte různě velké znaky, rychle nebo pomalu, v různé výšce. Cílem je vytvořit plastický vizuální obraz, jako by se neslyšícím přehrával film. Vloni jsme takto připravili muzikál Kdyby tisíc klarinetů v Divadle Semafor.

Neslyšícím, kterých u nás žije 20–40 tisíc, lze tlumočit i hudbu a zpěv. Ovšem je to náročné.

Foto: archiv Nadi Hynkové Dingové

Tlumočit skladbu bez textu je ještě těžší. Roky jsme tlumočili koncert Podepsáno srdcem na Pražském hradě. V rámci přípravy se nám třeba u hudby ze Star Treku vybavovaly konkrétní obrazy z filmu, které jsme se snažili neslyšícím předvést. Samozřejmě ne každý z nich určitou hudbu nebo divadlo miluje. Když pak utrousí, že se mu představení nelíbilo, neznamená to, že bylo špatně tlumočené. Jen si stejně jako slyšící porovnává odlišné umělecké žánry a dělá si vlastní názor, což je fajn. A vlastně i pochvala pro tlumočníka, neřeší se překlad, ale samotné dílo.

Jak se vám tlumočí filozofické Čtyři dohody v podání Jaroslava Duška?

S Jardou partneříme už spoustu let a museli jsme se k tomu dopracovat. Od běžného divadla přes hry, kde vystupují i neslyšící. Málokdo by to ustál jako on. Neslyšící se o Jardu zajímali čím dál víc a následně si pro tlumočení vybrali právě Čtyři dohody, kde je obrovská část improvizace. Pro tlumočníka noční můra. Zvládáme to díky tomu, že jsme s kolegyní Kateřinou skvěle sehrané. Z představení odcházíme jako po terapii, uvolněné, je nám zase trochu líp. Navíc je to dobrá osvěta.

Jak to myslíte?

Když slyšící vidí, že tlumočíme do znakového jazyka náročný filozofický text, přestane snad pochybovat o tom, že to lze. Stále se totiž objevují názory, že neslyšící nejsou schopni abstraktního myšlení, že jsou částečně omezení a nesvéprávní. Tahle zkušenost je účinnější než nějaká přednáška.

Stalo se vám někdy větší nedorozumění?

Určitě. Český znakový jazyk má stejně jako němčina zápor až na konci, takže se věta dlouho tváří jako pozitivní a pak se to celé zneguje. Popíšete událost a pak řeknete, že se vůbec nekonala. K tomu přistupuje fakt, že si při tlumočení nemůžete být nikdy na sto procent jistá, že jste předala sdělení přesně tak, jak ho dotyčný myslel. Do hlavy nikomu nevidíte. Vždyť si často nerozumí ani dva slyšící, mluvící jedním jazykem a z jedné rodiny! Proto jsem skeptická a ostražitá. Moji studenti jsou mnohem sebevědomější, nepřipouštějí si pochyby, že by to mohlo být jinak, než jak pochopili.

Kdy jste se nejvíc zapotila?

Velký přešlap jsem udělala kdysi ve firmě, kde pracovala neslyšící starší paní. Její mladý šéf se k ní choval arogantně, ponižoval ji, takže jsem nevydržela být jen za tlumočníka a vynadala jsem mu, jestli si uvědomuje, co říká a zda by se bavil stejným způsobem se slyšícím zaměstnancem. Uznal, že ne. Ale ve výsledku jsem té paní spíš zavařila, než pomohla.

Nedávno dostala z přemíry tlumočení zánět šlach. Jak to jde, nechá svůj pracovní nástroj raději odpočívat.

Foto: archiv Nadi Hynkové Dingové

Zapotila jsem se taky při posledním tlumočení projevu našeho prezidenta. Na to není žádná příprava a přišla fáze, kdy jsem neporozuměla přesně jeho narážce, nevěděla jsem, jak to myslí, co chce říct. Vyžívá se v bonmotech, dělá spoustu odboček. Neexistuje možnost poprosit ho o zopakování, vysvětlení. A jelikož jde o velmi formální věc, nesmí být nic poznat. Naštěstí jsem vše zvládla.


Kdy a jak vlastně vznikl znakový jazyk?

Znakové jazyky se liší v každé zemi a nemají psanou podobu, neznáme tedy jejich přesnou historii. Neslyšící říkají: „Kdo ví, jak to bylo, znakový jazyk byl úplně první způsob, jak se lidi dorozumívali! Až později, když ruce obsadila práce, přešli na mluvení.“

Něco na tom je… Existují prameny z 16. století, že proběhla svatba, kde neslyšícímu snoubenci tlumočil prostředník. Jednu z prvních škol pro neslyšící otevřeli v 18. století ve Francii. Z téže doby je znám i český znakový jazyk a naše vzdělávání neslyšících se považuje za velmi pokrokové. Před časem přijela misionářka z USA a byla přímo unesená, že je mnohem vizuálnější a hezčí než ostatní.

Manžel neznakuje, ale když se u nás objeví neslyšící řemeslníci, nemá problém se domluvit. I pro syna je komunikace s neslyšícími běžná věc

Mezi jednotlivými znakovými jazyky lze překládat, na setkání zástupců členských zemí na půdě Evropského parlamentu se roku 2016 tlumočilo do 37 znakových jazyků. Úžasný zážitek!

Vaše rodina ovládá znakový jazyk?

Manžel ne. Ale když se u nás objeví neslyšící řemeslníci, nemá problém se s nimi domluvit. Pracovně se pohybuje v jiném světě: podniká, má motoobchod. Ze své záliby – je vášnivý motorkář – si vybudoval profesi. Sedmiletý Mikoláš znakový jazyk aktivně nepoužívá, ale dobře rozumí. Chodil do školky, kde jsem kdysi učila, a setkávat se s neslyšícími je pro něj zcela běžná věc. Když starší bratr zmínil novou partnerku, jeho první otázka byla: „Je slyšící nebo neslyšící?“

Vy jste taky motorkářka?

Nemohla jsem jinak. Jezdím sama na větším skútru a na velké motorce s manželem. Teď koupil sajdkáru, abychom mohli vyrážet i s Mikym. Milujeme výlety do přírody. Taky lyže, brusle a potápění. Občas si jdu kondičně zaběhat a jednou bych se chtěla vrátit k trénování atletiky dětí. Ale rodinná sounáležitost je pro mě na prvním místě. Konkrétnější vizi nemám, je taková zvláštní doba, učím se moc neplánovat a užívat si současnost.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků