Hlavní obsah

Miroslav Šimůnek: Než špatný vztah je lepší žádný vztah

Právo, Lucie Jandová

Ačkoli se mu po pracovní stránce daří, zůstává sám. Chtěl by to změnit, ale neví jak. „Možná jsem až příliš tolerantní,“ zafilozofuje si osmatřicetiletý herec, který začal kariéru před sedmnácti lety jako Honza v pohádce Z pekla štěstí. „Což nemusí ženám vyhovovat, protože chtějí pevné limity,“ dodává.

Foto: Milan Malíček, Právo

Mirek Šimůnek

Článek

V seriálu Ohnivé kuře máte roli trenéra. Hodí se vám návštěvy fitka?

Ano, ačkoliv nejsou vidět. Přece jen stárnu. I když, řeknu vám, jsem rád, že stárnu. Nemáte ponětí, jak lidi provokujte, když…

Foto: archív TV Prima

V seriálu Ohnivý kuře si zahraje trenéra, na snímku s nepraktickým snílkem Jardou Slepičkou (Michal Suchánek) a jeho ženou Malvínou (Linda Rybová.

Když jste mladý a pohledný?

Ano. A ještě když se daří. To lidé nepřejí.

Závist pociťujete často?

Teď už ne. Ale dříve, no jéje. Však jsem taky kvůli ní dost dlouho nepracoval. Poté, co jsem natočil se Zdeňkem Troškou první film, a k tomu ještě další tři, přešel jsem k jinému režisérovi. Jo, vy jste od Trošky, tak zase běžte, uslyšel jsem. Poslal mě pryč, aniž bych dělal casting.

Kvůli podobným zkušenostem jste před více než deseti lety odjel do zahraničí?

Taky. Tam nejde tolik o to, co zahrajete, ale v jakém filmu. Na základě toho přicházejí další nabídky. V Čechách je to úplně obráceně.

Čím to je?

Právě tou závistí. A tím, že je nás v Česku málo. Ale už nějaký pátek závist neřeším, řeším jen lidi kolem sebe.

Málokdo je rád, že stárne. Berete to snad tak, že zrajete?

Jé, to je krásné slovo. Pojďme si lhát do vlastních řad a říkejme si, že zrajeme.

Neříkejte, že jste pořád stejný jako ve dvaceti!

Ráno mi je osmdesát a večer devatenáct. Ale jasně, zrajeme, aspoň v to doufám.

Foto: archív TV Prima

„Podruhé bych do Boyardu nešel,“ říká po pravdě.

Stal jste se tolerantnějším?

Vůči svému okolí ano. Vůči sobě je to horší. To by se člověk musel mít vyloženě rád. Myslím si ale, že je lepší, když člověk se sebou pořád není úplně spokojen, aby na sobě mohl pracovat. Snažit se něco dělat jinak, sáhnout jinam, nebýt omezený, to jsou důležité věci.

Ohnivé kuře je také o vaření. Jak berete jídlo vy?

Jako nutnost. Labužník opravdu nejsem. Nedávno jsem byl ve Francii, kde mi přinesli malinkatou porcičku, skoro nebyla vidět na talíři, ale vypadala nádherně, nazdobená jako dort. Za patnáct minut jsem měl hlad, ale byla to delikatesa. Tak na to já kašlu. Potřebuju rýži, maso, omáčku. Vychytávky a speciality jsou možná dobré, jenže já jsem klasik.

Někdo si u vaření odpočine, ani to není pro vás?

To už se mi pár let nestalo, protože nemám pro koho vařit. Pro sebe jsem si vařil naposledy, když jsem držel dietu. Docela otrava.

Je vám osmatřicet, daří se vám, pečujete o sebe a nemáte pro koho vařit? V čem je háček?

To nevím. Ale než špatný vztah je lepší žádný vztah. A já bych chtěl někoho už na trochu déle. Mám naivní představu, že by to mohlo jít i do konce života. Moji rodiče jsou spolu dlouho, a dali tak laťku hodně vysoko. Ovšem takové soužití vyžaduje toleranci.

Říkal jste, že tu máte.

Zjistil jsem, že jsem tak tolerantní, až to druhému vadí. Ženy chtějí limity. Já to beru tak, že jakékoli lidské počínání, pokud to není vražda nebo loupež, se snažím tolerovat a chápat.

Foto: Michaela Feuereislová

Setkání po letech: s Míšou Kuklovou a Sabinou Laurinovou kdysi hrál v pohádce Z pekla štěstí.

Což ženy mohou brát jako nezájem.

Anebo jako submisivitu.

Tak si najděte dominu, ne?

No nakonec, proč ne. Žertuju, submisivní fakt nejsem, jen nechávám druhého žít.

Kdybych někdy něco měl s nějakým klukem, objeví se to všude, nikdo by si to nenechal pro sebe

Dovedete si představit sebe jako tátu?

Už jo. Dokonce si říkám, že až se budu blížit k hranici, kdy nebudu moct mít děti, přijmu klidně děti někoho jiného. S tím bych neměl problém.

To ale uvažujete hodně dopředu.

Však ono to letí.

Po vaší loňské dovolené s modelem Robertem Paulatem, přezdívaným český Ken, se vyrojily úvahy o vaší orientaci. Co na ně říkáte?

Že pravda vždy vyjde najevo. Novináři mě tehdy pozvali na akci a chtěli, abych si někoho vzal s sebou. Já nikoho neměl. Tak jsem vzal kámoše, českého Kena. Potřeboval se rozjet, trochu jsem mu pomohl. Zase budou spekulace, říkali jsme si. Nicméně nám slíbili, že se o to nikdo nebude zajímat a že novináři vědí, jak se věci mají. Uvěřil jsem.

Kdybych někdy něco měl s klukem, objeví se to všude, nikdo by si to nenechal pro sebe. Po Facebooku by se zpráva rozjela velmi rychle. Prostě to tak není a nikdy nebude.

Foto: Michaela Feuereislová

V roli moderátora, na TV Prima pravidelně uvádí zprávy z showbyznysu Top Star.

Uvádíte zprávy Top Star. Je moderování pro herce příjemná práce?

Ano. Čtení zpráv je zajímavá disciplína, jde o živý vstup a baví mě, že si tam přidávám své vlastní věci. Dobrodružné taky je, že se neví, jak bude pořad přesně dlouhý, takže dochází k nastavování zpráv a ubírání, aby to vyšlo.

Baví vás svět showbyznysu?

Je to součást mojí práce. Nejsem však z těch, kteří by schválně dělali průšvihy, aby byli vidět. Zaplať pánbůh za herectví a lidi kolem něj, kteří jsou většinou hodnotní. Zejména lidi od divadla jsou oduševnělí a něco znají.

Drby v Top Staru nedělají zlý bulvár, spíš přející, s občasným ironickým komentářem.

O falešných vztazích v showbyznysu kolují legendy, co je na nich pravdy?

Jde o povrchní pohled, nevidím tam víc falše a lží než kdekoli jinde. V 90. letech to možná bylo jinak, ale dnes se vše docela ustálilo. I díky úsilí některých herců dát bulváru hranice, třeba nevtahovat do něj děti. V showbyznysu nejsou špatné vztahy.

Kdysi jsem slyšel, že u zpěváků je to horší než u herců, což nedokážu posoudit. Totéž se říká i o modelkách, mezi nimiž jsem se pohyboval deset let, než jsem začal hrát divadlo. Faktem je, že jsem se pak divil té své výdrži. Běžný rozhovor mezi herci se týká všedních věcí, svět modelek je opravdu povrchnější. Trochu mi po těch deseti letech spadla čelist a říkal jsem si, kde jsem takovou dobu žil.

Kam patříte vy?

Mezi normální lidi. Modeling je fajn, musí se něco umět. Ale herci a vůbec lidé, kteří něco podstatného dokázali, jsou mnohem pokornější.

Kde se vidíte ve stáří?

To by mě zajímalo! Kam já půjdu, když jsem nezaložil rodinu? Nevím, co mě čeká.

Dám vám vidinu: statek v přírodě, kočka, pes.

Tam by musela být i hospodyně, samotného by mě to nebavilo. S někým, s kým bych strávil kus života, si to představit dovedu.

Foto: archív TV Prima

V soutěži Pevnost Boyard si otestoval svoje možnosti. Na snímku se svým týmem, tedy s Viet Anh Doanem, Agátou Prachařovou, Matějem Rychlým a Jakubem Štáfkem.

Jste jedním z účastníků soutěže Pevnost Boyard. Co jste se při ní o sobě dozvěděl?

Že velké pavouky moc nemusím. A že umím překročit své limity.

Co vás motivovalo k výkonu?

Tým. Podporovali jsme se a přáli druhému. Myslím, že mnoho lidí má zážitky, na které opravdu nezapomene. Adrenalin stříkal dlouho do noci.

Šel byste do toho znovu?

Popravdě ne. Sledoval jsem i další díly Boyardu, viděl i jiné disciplíny, které jsme my nepodstupovali, a balancovat na laně patnáct metrů nad tygry bych nemusel. I když je kolem početný tým záchranářů, zase tolik se překonávat nemusím. Člověk může snadno přijít k úrazu.

Přišel jste k nějakému?

Odřeniny, naraženiny, modřiny, spálenina. Víc ne. Ta soutěž je ale náročnější, než se v televizi zdá.

Neměli jste jako soutěžící ponorku?

Naopak, všichni jsme drželi pohromadě. Ani sekundu se nemluvilo o něčem jiném než o Boyardu. Když se někomu něco povedlo, vysloužil si spontánní potlesk. Všichni jsme drželi pohromadě a to bylo super!

Reklama

Související témata:

Související články

Alexej Pyško: Nejsem herec na baterky

Je otevřený, tak trochu rozevlátý a vypráví rád. Nebojí se dotknout i nepříjemných témat, třeba svého odchodu z Národního divadla po čtyřiceti letech....

Výběr článků

Načítám