Hlavní obsah
Milena Holcová Foto: Petr Horník, Právo

Milena Holcová: Nejlepší zážitky začínají průšvihem

Křížem krážem projezdila nadivoko s baťůžkem čtyři světadíly, dnes ráda pořádá filmové „dýchánky“ pro přátele a bojovky pro sedm vnoučat. Vystudovaná právnička Milena Holcová, která se živila i výrobou palačinek nebo vánočním prodejem jmelí, ví své o mezilidských vztazích a umí (nejen) o nich vtipně a s nadhledem vyprávět. Zrovna dopsala šestnáctou knihu – o Buddhovi.

Milena Holcová Foto: Petr Horník, Právo
Milena Holcová: Nejlepší zážitky začínají průšvihem

Co vás v poslední době potěšilo?

Každý den mě něco potěší, aspoň drobně. Včera jsme s vnučkou zkoušely češtinský test na gymnázium a uspěly jsme na 80 procent! Radovaly jsme se, jako bychom střelily gól, protože otázky byly náročné. Zvlášť po dlouhé distanční výuce, s níž někdy pomáhám – a lituju rodiče i učitelky.

Optimismus v sobě obsahuje zrnko debility. Pesimismus je mi taky cizí. Ctím realismus: snažím se vidět, jak věci opravdu jsou

Naposled jsem se zasmála včera v metru na Palackého náměstí, kde jsou velké nástěnné malby à la Banksy. Na jedné Kristus nese kříž, a přitom nakukuje přes rameno dívce, která cosi hledá v mobilu. Zjišťuje, co se stalo na Velikonoce? Pomáhá přes mapy.cz Kristovi najít kudy na Golgotu?

Taky mě teď pobavil vtip, zda by očkování nemohla převzít Alza. Ten zelený skřet by to zorganizoval dokonale.

Jak váš život ovlivnila pandemie?

V loňské první vlně si člověk našel spoustu věcí, na které dřív neměl čas – mohl si uklidit doma i v životě, zaměřit se na vztahy, srovnat se…

Teď už jde o opakovaný vtip. Blbá je ta nejistota. Jako být těhotná a nevědět, kdy porodíte. Nedá se nic domlouvat, s ničím počítat, to mi přijde nejhorší.

Pobývala mezi mongolskými pastevci, africkými Masaji, zambijskými venkovany, islandskými farmáři, laponskými intelektuály, afgánskými táliby, poznala orinocké a mexické indiány, domorodce v Laosu i na Kubě… Na snímku z Íránu.

Foto: archiv Mileny Holcové

Vy jste ale, myslím, naladěním optimistka!?

Ne, optimismus neuznávám. (směje se) Každý optimismus v sobě obsahuje zrnko debility. Ctím spíš realismus, snažím se vždycky vidět, jak věci opravdu jsou. Takže je mi cizí i pesimismus.

Můj muž je optimista a občas mi tím leze na nervy, třeba se noříme do ledové vody a on jásá, jak je teplá. Jsme sice trénovaní, máme chatu u Jihlavky, kde i v létě bývá osmnáct stupňů, ale studená je studená.

Místa, kde máte jediné starosti: aby vám něco nespadlo, a aby se vám nechtělo na velkou.

Zveřejnil(a) Milena Holcová dne Neděle 18. dubna 2021

Čím konkrétně jste si poslední rok vyplnila?

Pro nás to moc velká změna nebyla, protože jsme jako jindy žili půl roku na té chatě u řeky. Jezdí za námi vnoučata a kamarádi… Stihli jsme i trochu cestovat – projeli jsme bezproblémově tři Kanárské ostrovy. Je to jedna z mála destinací, kam se lze dostat i teď, přesto je turistů jen stopové množství.

Ohromila mě tamní disciplinovanost. Domorodci automaticky dodržují hygienická pravidla, hlídají si rozestupy, dezinfikují ruce, vzájemně se vlídně upozorňují na přestupky. Asi té své vládě prostě věří.

Jinak myslím, že způsob, jak teď přežít v duševní pohodě, je vytvořit si aspoň rámcovou strukturu, mít rituály, střídat náročné a relaxační aktivity a občas se odměnit.

Například?

Zacvičit si, vyluštit křížovku, ujít pět kilometrů, dát si čokoládu, podívat se na film… Když splníte úkol, vyplavíte dopamin, oxytocin vám dodá pomazlení s dítětem, pejskem, kočkou. Když vše správně funguje, vyplaví se serotonin a po fyzické námaze endorfiny.

Věří, že celý svět se dá objevit v jedné vesnici, jde jen o to umět se dívat a naslouchat. Fotka z Etiopie.

Foto: archiv Mileny Holcové

V Praze chodíme denně na procházky, teď bez turistů má Praha silného génia loci. Ve čtvrtek míváme vnoučata, většinou jich dorazí pět až šest. Potřebují se potkávat, tak aspoň u nás. Povídáme si, hrajeme, občas pro ně vymýšlíme bojovky.

Každý pátek si pak otevřeme víno a dopřejeme si promítání artových filmů. Máme zkrátka svůj svět, který funguje. Výrazně mi chybí jen sauna a kryokomora, která mi vyléčila vše od kloubů po kůži. A podporuje imunitu, proto by měla být otevřená a hrazená pojišťovnou!

Taky jste napsala novou knihu. Proč právě o Buddhovi?

Jsem vyprávěcí babička, zdá se mi to důležitější než dětem číst. Je tam přímý kontakt a jste to vy, ne ten, kdo to napsal. A to nemluvím o tom, že vyprávěním děti utáhnete na vařené nudli. Stačí skončit v nejnapínavějším místě a pokračovat, až si uklidí.

Než pokračuji, chci, aby řekly, o čem jsem předtím vyprávěla. Jde to už od pěti let. Při tomhle učení vyprávěním jsem zjistila, že mám mezery ve vzdělání. Jako k ateistce se ke mně některé informace vůbec nedostaly. Tak jsem to chtěla dohnat a předat. Začala jsem u Mohameda, teď dokončuji Buddhu (Já nic, já Mohamed; Buddha. Ale to je jedno – pozn. red.).

Jaký je výsledek?

Mohamedův příběh byl dramatický, plný zvratů, propletený řadou žen a bitev. Vypravěčsky vděčné. Buddha byl oříšek. Sice k němu existuje hodně materiálů, jenže dramata se odehrávají zejména v jeho hlavě. Sedí a přemýšlí. Navíc si téma vynutilo napsat i něco o buddhismu.

Spousta informací, citace, jména – a fabulace jen opatrně při zdi. Moje editorka, které důvěřuji, se po přečtení nejistě zeptala: „Opravdu to chcete vydat takhle?“ Prostě se to četlo blbě, skoro jako skripta. Takže jsem rukopis na chvíli odložila – a posléze vzala do ruky nůžky. Ne, spíš motorovou pilu. Celé jsem to přepsala.

Nechala jsem sotva třetinu informací a přidala fabulaci, protože Buddhovy vztahy k vlastní rodině jsou, řekněme, problematické. S tím už se dalo něco dělat. Někdo by řekl, že jsem zbulvarizovala text na úkor serióznosti. Ovšem na konci kapitol vždy udávám, co jsou fakta a co se tak stát jen mohlo.

Kde se vlastně vzala vaše vášeň pro cestování a pro psaní? Musela jste být osobitá už jako holka.

S touhou poznávat, co je za plotem, jsem se narodila. V rodině sedláků jsem byla černá ovce. Jednou jsem slyšela rodiče, jak se hádají, po kom jsem to chytla. Asi po dědovi, kterého jsem v životě neviděla, protože ho rodina exkomunikovala.

Na tržišti v Barmě.

Foto: archiv Mileny Holcové

Vyrůstala jsem se starším bráchou a dvěma bratranci, kteří potřebovali čtvrtého do party, tak si mě vychovali. Panenky a kočárky šly mimo mě. Střílela jsem z pistolky a závodila v čurání do dálky.

Už ve školce jsem se ztrácela a organizovala výpravy, aspoň do sousední vesnice. A po návratu jsem svá dobrodružství barvitě líčila. Tam někde byl začátek obou mých vášní…

Podporovala jste v „toulání“ i své děti a vnoučata?

Děti jsme odmala tahali všude s sebou, jako kočka koťata. Asi jim to stačilo. Cestují s jakousi samozřejmostí, není tam ta potřeba objevovat, posedlost, přetlak. Vnoučata se teprve vybarvují. Podporuji je, strkám do nich…

Nejstarší vymýšlí dobrodružný program pro menší děti, z další se klube spíš kavárenský typ. Uvidíme. Jsou ve věku změn.

Co je podle vás důležité, aby si vnoučata odnesla do života? Jakou výbavu, dovednosti?

Vědomí, že nejdůležitější je svoboda, možnost rozhodovat o svém životě. Snažila jsem se to uplatňovat už u dětí – že nejsou moje, ale svoje. Kdykoliv přišly s čímkoliv, podporovala jsem je. Ať si to zkusí, třeba si natlučou ústa, to je v pořádku. Odolnost je důležitá, proto není dobré je moc šetřit.

Vyprávěcí babička s částí svých vnoučat.

Foto: archiv Mileny Holcové

Když bylo Pavle s Petrem 15 a 14, vyjeli sami do Maďarska, kde je po třech dnech plácání u Balatonu totálně okradli, zbyla jim pyžama, spacáky a jedny pantofle. Vrátili se stopem za týden a jejich líčení potvrdilo můj názor, že ty nejlepší zážitky začínají průšvihem.

Každý malér má svoji energii a je dobré nechat ji rozvinout, nevyhýbat se takovým situacím. Dvě zoufalé děti vzbuzovaly sympatie, takže je dobří lidé nakrmili, oblékli, nechali přespat… A oni zjistili, že se světa nemusí bát.

K té svobodě jste ale musela dojít. Kolem třicítky jste odložila roli spořádané manželky, matky a právničky a vrhla se do nejistoty.

Stála za tím špatná volba manžela, nová láska i vlastní uvědomění. Pracovala jsem tehdy v nedůležitém podniku a jednou na pivu s kolegou jsme si řekli: „Co to žijeme? Máme práci, která nás nebaví, s lidmi, jichž si nevážíme, žijeme s partnery, které nemilujeme, v zemi, která vše zakazuje…“

Šla jsem domů jako spráskaný pes s vědomím, že to za mě nikdo nevyřeší. Že je to jen na mně. Že s tím musím něco dělat.

Změnila jsem partnera, porodila třetí dítě, přestěhovala se a odešla na volnou nohu.

Zní to jednoduše, ale tak snadné to asi nebylo?

Když máte motiv, tak najdete i odhodlání. Jo, začátky nic moc. Od té doby tvrdím, že muže nepoznáte, dokud se s ním nerozvádíte. Můj nový partner Martin se za námi přestěhoval do Brna, bydleli jsme se třemi dětmi v plesnivém 2+1 a živili se, jak to šlo: provozovali jsme skákací hrad, pekli palačinky, prodávali jmelí. To trvalo deset let.

„S touhou poznávat, co je za plotem, jsem se narodila. V rodině sedláků jsem byla černá ovce,“ říká paní Milena.

Foto: Petr Horník, Právo

Jak jste se z té situace zvedli?

Po revoluci jsme založili s Martinem a jednou ekonomkou realitní kancelář. A začalo se nám docela dařit. Přechodně jsem se vrátila k právům, ale už jsem začínala psát.

Napsala jsem první knihu, zachycující moje životní kotrmelce (Nech tu děti a zmiz – pozn. red.) Přijetí bylo rozporné, ale pro mě představovala ideální terapii. Taky jsme konečně mohli cestovat. Nejprve jsem psala reportáže do novin a časopisů a po dobrém ohlasu i knihy. Jenže jsem došla k závěru, že žánr klasického cestopisu je vyčerpaný. Tak jsem začala psát jakési road movie. Příběh, který se odehrává na cestě. (Orinokem k přechodu, Věčný striptýz, Babky na divoko – pozn. red.)

Později jsem přešla k opomíjenému tématu: život žen po padesátce. (tetralogie Žena, Růže, Píseň, Kost). Tam se vše odehrává v domácích kulisách. No a dnes už příběhy nevymýšlím, ale popisuji ty, které se staly. Chci, aby výsledek byl nejen čtivý, ale i poučný.

Zpět k cestování: podle čeho jste volili cíle a jaká jste si zavedli pravidla?

Většinou to odstartoval nějaký kulturní zážitek, knížka nebo film. A my si řekli, že místa, kde se děj odehrává, chceme poznat. Spíš než památky nás zajímali lidi, víc než prohlídka muzea mě baví sednout si na náměstí, popíjet třeba místní pivo, sledovat život na ulici a domýšlet si scénáře.

Což provozujeme vlastně pořád, i tady. Zažila jsem i all inclusive – a fakt jsem si zoufala. Nezavrhuji to, chápu, že jsou profese, u kterých je potřeba občas totálně vypnout. Ale to není cestování. Při cestování musíte najít odvahu být bezmocný, oddat se situaci, nechat ji na sebe působit. Barvy, vůně, tón řeči, hudbu. Malé zavazadlo, autostop, bez mapy, naslepo.

Většinou nic neplánujeme ani předem nezjišťujeme. Jde nám o to, udělat si nezatížený názor. Když nás něco zaujme, dohledáváme si informace zpětně.

„S manželem Martinem jezdíme stopem pořád, teď už spíš na soucit.“

Foto: archiv Mileny Holcové

Co nejsilnějšího jste zažili, šlo vám někdy o život?

Několikrát asi ano. V Africe Martinovi nad vodopádem uklouzly nohy a zachytil se až na hraně, na Kavkaze v Gruzii si zase bodl nůž do ruky a hodně krvácel, nejbližší lékař dva dny jízdy na koni. Já jsem na Šrí Lance blbě zakopla, hlavou spadla na skálu a chvilku byla v bezvědomí.

Zabloudila jsem v tundře. Zapadli jsme v písku pouště v Ománu… a několikrát na nás mířila hlaveň Tálibánce. Ale to jsou extrémy. Většinou se cítíme bezpečně. Možná proto, že se pohybujeme hlavně mezi domorodci, takže jsme svým způsobem jejich. Na druhou stranu nějak přitahuji drobné zlodějíčky. Asi vypadám jako důvěřivá ovce.

Cestování vám dodá sebedůvěru i důvěru, že lidi jsou spíš dobří než zlí, schopnost povznést se nad prkotiny, nechat věci plynout. Nepočítat s úspěchem, prostě se bavit

Řekla jste si někde: tady bych chtěla žít?

Jsem hluboce zakořeněná v oblasti Dukovany – Mohelno, znám své kořeny do 17. století. Takže bez možnosti se sem vracet bych asi pošla steskem. Ale klidně bych rok pobývala v Itálii (kvůli kultuře, temperamentu, jazyku) nebo na Islandu (pro rozumnost, schopnost domluvy).

Pokud jde o přírodu, absolutně mě uchvátilo Grónsko. A ráda bych opakovaně jezdila do Mexika.

Madeira je taková jedna velká homole s více vrcholy.

Zveřejnil(a) Milena Holcová dne Středa 14. dubna 2021

Co vás cestování naučilo?

Tvrdit, že jsem poznala svět, si netroufám. Čím víc jsem ho křižovala, tím méně ho znám. Když už si myslím, že něco vím, další zkušenost mi to vyvrátí. Psát cestopisy považuji tak trošku za drzost.

To, že člověk na cestě objevuje sám sebe, je sice otřepané, jenže pravdivé klišé. Vše, co budete v životě potřebovat, vás naučí nejen v mateřské školce, ale taky při cestování. Sebedůvěru i důvěru, že lidi jsou spíš dobří než zlí, schopnost povznést se nad prkotiny, nechat věci plynout, netlačit na pilu, nechat se vést. Všechno je dobře. Nepočítat s úspěchem, prostě se bavit. Což jsou mimochodem i východiska buddhismu.

Spaní v ománské poušti

Foto: archiv Mileny Holcové

Můžete uvést příklad?

V Betlémě nám taxikář nabídl výměnu peněz a až večer jsme zjistili, že nás strašně napálil. Můžete mít buď zkaženou dovolenou, nebo se s tím vyrovnáte, anebo řeknete: ať ten malér pracuje. I když jsme nevěřili v úspěch, vrátili jsme se na štafl toho hocha najít. Jen tak, ono to něco hodí. Už jen dívat se, jak budou reagovat ostatní taxikáři.

Staří se mračili, že jim někdo kazí pověst, mladší krčili rameny a evidentně mu volali, ať zmizí. Pak nám někdo poradil, že na policii mají fotky a mohli bychom ho identifikovat. Pak už to šlo rychle. Do hodiny nás vyhledala celá taxikářova rodina s penězi, dojemnou omluvou a prosbou, abychom odvolali obžalobu. Když jsme to udělali, nadšeně jásali: „Celá Palestina je vám vděčná! “

Když je vám přes padesát, začne vám každý někoho připomínat. Domorodka v Zambii mi naturelem připomene Jiřinu z Brna, a hned je mi sympatická

Takže nakonec hezký zážitek.

Lidi na celém světě jsou stejní, jen žijí v jiných reáliích. Rozdíly vedou spíš napříč každým národem. Naše babička si bude rozumět spíš s babičkou z masajské vesnice než s fanouškem Baníku.

Naše slečny se zdobí a hihňají úplně stejně jako holky v Mexiku. A puberťák se vymezuje vůči otci, ať má ušanku, nebo turban. Když je vám přes padesát, začne vám každý někoho připomínat. Přiřadíte si k němu někoho, koho znáte z domu a máte ho ráda.

Domorodka v Zambii mi naturelem připomene Jiřinu z Brna a hned je mi sympatická. S tím se dá pracovat.

V poslední době se už tolik netouláte, je to věkem?

Jasně. Náš styl poznávání je fyzicky dost náročný, takže jsou tu limity. Tělesné i duševní. Už si nemůžu se svými zády dovolit spát na tvrdém, karimatka nestačí. Potřebujeme brýle, občas špatně slyšíme. A taky prostě hloupneme, nepamatujeme si, trvá, než nám něco dojde, neustále bojujeme s technologiemi.

Ale jinak mě stárnutí baví, role babičky mě nadchla, je to asi nejhezčí ženská role. Máte splněno a jen se zájmem sledujete životy potomků, jste jim sice oddaná a k dispozici, přitom se však musíte držet, abyste jim do ničeho nekecala.

Vůbec mi ta mladší generace přijde docela fajn. Vzdělanější a uvědomělejší než my v jejich věku, v tom vidím naději.

A co partnerský vztah po třiceti pěti letech?

Odpovědnost, vlídnost, dobrá je špetka sobectví. Člověk se naučí vyhýbat minovým polím, ví, kam nešlapat. Skoro se nehádáme, jen si občas šíleně lezeme na nervy.

Stárnutí partnera člověk vnímá jaksi citlivěji než své vlastní. Taky se nijak nehlídáme, nekontrolujeme. Jen chceme vědět, kdy se ten druhý vrátí. Kam jdeš? S kým jdeš? Vůbec. Když má jeden touhu odpočinku od druhého, je mu dopřána.

Teď začínáme mluvit o tom, že je potřeba se připravit na poslední životní fázi. Objet domovy důchodců, vytipovat, kde by se nám jednou líbilo – a přihlásit se. Na co čekat?

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků