Hlavní obsah
Michal Isteník Foto: Petr Horník, Právo

Michal Isteník alias výčepní Eda: V Mostě nám bylo dobře

Výčepní Eda ze Severky je ve skutečnosti milý, empatický a vzdělaný divadelník. Na natáčení seriálu Most! vzpomíná pětatřicetiletý herec z Brna moc rád. „Obával jsem se, že některé scény ani nenatočíme. Tak moc jsme se u nich smáli,“ přiznává Michal Isteník.

Michal Isteník Foto: Petr Horník, Právo
Michal Isteník alias výčepní Eda: V Mostě nám bylo dobře

„Režisér Honza Prušinovský mi poslal první čtyři díly a já to četl ve vlaku cestou z nějakého natáčení. Seděl jsem v tichém oddíle, ale neustále mě někdo okřikoval, protože jsem se strašně nahlas smál, moc mě to bavilo. Zároveň mi běželo hlavou, že jestli tohle má jít na veřejnoprávní televizi v pondělí v devět večer, vzbudí to velký rozruch. A když jsem se podíval na obsazení, bylo mi jasné, že se té nekorektnosti a vulgarizmům bránit nebudeme, spíš naopak.

Okamžitě jsem si začal představovat, jak může to, co už je ve scénáři dáno, ještě nabobtnat. Trochu jsem z toho měl i obavu, ale ta pak na natáčení rychle vymizela.“

Role Edy byla rovnou pro vás?

Ano. Honza Prušinovský pak ještě něco promýšlel prohodit, ale Eda mi nakonec zůstal. Psal jsem mu rovnou z toho vlaku: Honzo, to snad nemyslíš vážně, že bych já hrál toho Edu, to hovado!

Honza mi odepsal: Míšo, buď v klidu, prostě vypustíme džina z lahve. A přesně to jsme udělali. Když se na Most! teď dívám, vlastně se nepoznávám. Eda je úplně jiný člověk než já.

Kdo vám přičaroval Edův účes?

Ten mi přišili v maskérně Lukáš Král, Martin Větrovec a Miládka Marková. Nosil jsem ho skoro půl roku.

Výčepní Eda

Foto: archiv ČT Michaela Buchtová

Jak jste se v něm cítil?

Strašně. Sebevědomí mi nepřidal. V podstatě jsem strávil půl roku v čepici. Snažil jsem se účes maskovat a v divadle jsem hodně věcí musel hrát v paruce. Třeba do dobových věcí ze 30. let minulého století se takový účes úplně nehodí.

Zamilovat se do transsexuála – co to je pro Edu a jak jste se k tomu jako herec postavil?

Eda je role, která má pro herce strašně zajímavý vývoj. Zprvu s jeho světonázorem nemůže otřást vůbec nic. Během čtyř, pěti dílů přijde úplně o všechno. O přátele, lásku, ani to pivo už neumí natočit, až úplně ztratí identitu, sebe sama.

Proto se začne častěji obracet k Bohu, ale stejně vůbec neví, co se sebou má dělat. Nakonec zjistí, že poskládat se dílek po dílku může jen tehdy, když si přizná a přijme změny v něm samém i v okolí… V tom je ta role krásná.

A zamilovat se do transsexuála? S tím jsem problém neměl, Dáša je žena. Tečka. Navíc, Erika Stárková je moje spolužačka z JAMU. Známe se dobře už od dvaceti let.

S transsexualitou obecně žádný problém nemám, mám dvě kamarádky, které jsem poznal jako kamarády, takže o tom tématu něco vím. Vím, jaké jsou motivace, jaký je ten přerod, jak dlouho to trvá a jak se s ním vyrovnává okolí.

Eda si prošel osobní krizí, rozuměl jste mu?

Tehdy ještě ne nějakou osobní zkušeností. Nechci to srovnávat, to by nebylo fér, ale teď už možná rozumím tomu, co to znamená vyhořet – ztratit chuť a motivaci k práci, o kterých jste si mysleli, že vás nikdy neopustí.

Coby rasista a impotent Eda pobavil spolu s partičkou z hospody Severka v seriálu Most!

Foto: archiv ČT

Opravdu? Vždyť tak starý nejste. Hrajete asi s velkým nasazením!

Asi ano. Všichni kolem mi říkali: Uber, nebo vyhoříš. Ale myslím, že už je vše zpátky a na dobré cestě.

Býval jste třídní komik?

Ano, na základní škole jsem patřil k třídním šaškům. Ale na gymplu už jsem byl klidnější. Sice jsem byl vždy v nějaké partě a srandu nikdy nezkazím, ale nebyl jsem vůdce.

Rozhodnutí věnovat se herectví předcházely peripetie. Jak to tehdy bylo?

Hrál jsem fotbal, nejprve v Novém Strašecí, kde jsem vyrůstal, a posléze za Kladno, ostatně jako všichni Isteníci. Fotbal mě bavil a divadlo mě nepřitahovalo ani nezajímalo. Pak jsem ze zdravotních důvodů musel fotbalu nechat.

Čas, kterého jsem měl najednou strašně moc, jsem potřeboval něčím zaplnit. Můj spolužák a kamarád z gymnázia mě přitáhl do dramaťáku. Přemluvil mě, ať se tam jdu aspoň podívat, že potřebují kluky, protože on je tam skoro sám, jinak samé holky.

Tak to znělo dobře, ne?

Právě, takže jsem si řekl, že jestli tam jsou holky, za zkoušku nic nedám. Od prvního dne, kdy jsem tam vešel, jsem věděl, že tohle chci dělat. Bylo to okamžité okouzlení a rozhodnutí.

Bylo mi šestnáct a nepochyboval jsem o tom, že herectví půjdu studovat. Věnoval jsem mu od té doby dost energie, všechen volný čas. Takže šok, když jsem se nedostal na DAMU, byl ohromný. Vůbec jsem nevěděl, co se životem.

Jako Čeněk Udavač vystupuje ve hře Osmyčky v Městském divadle v Brně.

Foto: archiv Městského divadla Brno

Měl jsem nabídku dělat kulisáka do Divadla Komedie, ale moje maminka mě přesvědčila, ať jdu ještě studovat, a já se přihlásil na poslední chvíli na historii do Ústí nad Labem. Tam jsem strávil rok na pajdáku, za rok jsem se pokusil znovu o DAMU, opět jsem se nedostal, ale zkusil jsem i JAMU a tam to vyšlo. Přesunul jsem se do Brna, a už tu zůstal.

Jak to přijala vaše rodina?

První reakce byla: Míšo, nechceš vystudovat něco normálního a herectví dělat jako koníčka? Mám však fantastické rodiče. Vždy, když věděli, že se chci něčemu skutečně věnovat, podpořili mě.

Podporovali mě na divadle i na škole. Tam jsem měl období, kdy jsem musel přerušit studium z důvodů názorových neshod s pedagogem. Tehdy mě taky podpořili, i když věděli, že to bude zase stát víc peněz. Jsem jim vděčný, protože nebýt jejich podpory, nikdy bych nedostudoval, nestal se hercem atd.

Za názorem si zřejmě stát umíte, ale s týmem Jana Prušinovského jste si asi rozuměl.

Nejsem konfliktní typ a na Mostu! k žádným zásadním konfliktům nedocházelo, sešel se výborný štáb. Všichni na sebe byli milí a nic nebyl problém. Byla tam výborná parta, protože Honza Prušinovský má dar shromáždit kolem sebe lidi, kteří dokážou pracovat spolu a dostředivě…

Což je u tak velkého projektu nesmírně důležité. Třeba jeho spolupráce s kameramanem Petrem Koblovským byla výborná. Přestože jsou oba silné osobnosti, nepamatuju se, že by na place byl výraznější problém.

A to samé v herecké partě. Velmi jsme se na sebe těšili, nás pět chlapů, co posedávají v Severce, a Erika, Dominika, vlastně všichni. Bylo to krásné natáčení.

Jak mezi vás zapadl ochotník Zdeněk Godla?

Já měl spíš dojem, že my zapadli k němu. Zdeněk je úkaz. Ačkoli jsme si s Martinem Hofmannem při natáčení říkali, že už teď má Zdenda zajímavější filmografii než my oba dohromady, teprve Most! z něj udělá opravdovou hvězdu.

Zdeněk Godla se díky roli Franty stal hvězdou.

Foto: Česká televize, Právo

Je neuvěřitelně autentický a kamera ho má ráda – je to snědý Clark Gable. Navíc je příjemný kolega, je s ním prča a svými improvizacemi vás neustále drží na špičkách.

Vzpomenete si na nějakou scénu, ve které jste se zasekli?

Bylo pár těžších, třeba ty davové, přímo v Severce, v závodech, v Chanově. Sladit lidi dohromady vyžadovalo trpělivost. Byly však i momenty, kdy jsme museli přerušit natáčení, protože jsme se prostě potřebovali vysmát.

Jednu scénu s Martinem v kuchyni jsem téměř vůbec nebyl schopný natočit. Prušinovský chtěl rozhovor dvou velkých tvrďáků jako z westernu. Takže se sejdou k dialogu české mutace Clinta Eastwooda a Gena Hackmana. V Severce, v kuchyni. To bylo něco tak absurdního, že jsem se obával, jestli vůbec vznikl nějaký záběr, ve kterém není žádné cuknutí koutků.

Jak na vás působilo město Most?

Musím říct jednu věc – dost lidí se mě teď ptá na problematiku Mostecka. Já nejsem odborník na sociální problematiku severních Čech, jsem především interpret a pracoval jsem s tématy scenáristy a režiséra. Téma, které jsem přinesl já, to už byl jen takový drobný přídavek.

Most je hodně specifické místo. Myslím, že to, co je zachyceno v seriálu, není zas tak přehnané. Jistě, počítá se s komediální nadsázkou a jistou uměleckou licencí, jinak by to lidi nebavilo, ale není to daleko od pravdy.

Hraje také v brněnském Buranteatru, například ve hře Pan Polštář.

Foto: Michal Hančovský

Občas jsme zašli na pivo a bavili se s místními lidmi o jejich životě v Mostě. O obchodě s chudobou, o nepovedené integraci nepřizpůsobivých do společnosti, o rasové segregaci, která, jakkoli mě děsila, místním přijde jako přirozený obranný mechanizmus, o realitním trhu, kde nemovitosti absolutně ztrácí hodnotu podle toho, koho máte za souseda, o kriminalitě. Problémů je tam hodně a týkají se všech skupin obyvatel.

Na druhou stranu mě velmi překvapilo, jak město vypadá. Mezi obrovskými nevzhlednými baráky z éry socialistického realismu je velkoryse mnoho prostoru, všechno zelené, každý trávník upravený, na zemi nenajdete vajgl.

Objevil se jako vojenský prokurátor v Hřebejkově seriálu Rédl.

Foto: archiv ČT Michaela Buchtová

Dělali jsme si srandu, že bodejť by nebylo čisté, když je tu tolik lidí na veřejně prospěšných pracích. (směje se) Bylo nám tam dobře, žili jsme tam s přestávkami čtyři měsíce.

Jste zkušený divadelník, který má na kontě i Thálii za mimořádný mužský výkon za roli Čičikova v roce 2014. Teď zase zkoušíte Annu Kareninu. Jsou vám blízká i dramata?

Nejbližší je mi tragikomedie, když se míchá komedie i tragika.

Tak na to jsou ruští autoři ideální!

Naprosto. Mám k nim blízko. Na mojí fyziognomii je také vidět, že tam asi nějaké předky mám. Mám blízko k ruské literatuře a moc rád mám ruskou dramatiku. Ať už jsem se zatím setkal s Čechovem, Gogolem, Gončarovem, nebo Šukšinem, vždycky to pro mě byl nádherný herecký zážitek.

A blízko máte i k Janu Werichovi, nebo ne?

Já vím, kam tím míříte. Hráli jsme v Městském divadle Brno Těžkou Barboru a já měl roli, co původně hrál Jan Werich. Nechtěli jsme se pouštět do forbín, jak je hráli s Jiřím Voskovcem a později s Miroslavem Horníčkem. Zvolili jsme jinou cestu.

Napsali jsme si forbíny vlastní, ve kterých jsem se stylizoval do stárnoucího Jana Wericha. A moc jsem si to užíval, opíral se o portál, moc toho nenachodil, improvizoval, trousil moudra. Byla to odpočinková role, jedna z mých nejoblíbenějších.

Vyjadřujete se však nejen jako interpret, ale i jako autor. Proč?

Ted už méně a méně, ale chtěl bych se k tomu co nejdřív vrátit. Dřív jsem psal hodně, samozřejmě hlavně do šuplíku, ale napsal jsem i dvě divadelní hry, které se uvedly v Buranteatru.

Psal jsem i kabarety pro Městské divadlo Brno, pomáhám s jedním sitcomem, který je momentálně ve výrobě. Takže jako autor se realizuju rád a poslední dobou mi to trochu chybí, potřebuju i jinou tvůrčí činnost než jen stát na jevišti.

S Martinem Hofmannem se sešel už v seriálu Trpaslík.

Foto: archív ČT

Ne na jednom, jste rozkročen mezi Městským divadlem v Brně a Buranteatrem. Vyhovuje vám tedy klasika i alternativa?

Výborně se to doplňuje. Co se dělá v Buranu, by se nikdy nemohlo dělat v Městském divadle a naopak. Je to výborná symbióza a skvělý herecký trénink. Což je situace všech, kteří jsme tam tak nějak od počátků. Inu, stárneme, jsou tu děti, hypotéky, ambice…

Věci, které děláme jenom z lásky a bez honoráře, se musí někdy trochu odsunout na vedlejší kolej.

Jste z Rakovníka, jak jste se v Brně zabydlel?

Nikdy neříkej nikdy, ale už mě odsud asi nikdo nedostane. Jsem naturalizovaný Brňák, jsem tu doma.

Převládá ve vašem pětiletém synovi fotbalista, nebo herec?

Fotbalista z něj myslím nebude, i když se dědeček snaží a kupuje mu balony. Bude opravář praček, možná kuchař. Nebo speleolog. Někdy mám dojem, že ho láká spekulativní archeologie nebo petrochemický průmysl.

Už jsem na něm vypozoroval i určité umělecké sklony. Zatím to vypadá, že by to mohl být muzikant.

Na co se těšíte?

Že odpremiéruji Annu Kareninu a potom začnu zkoušet Valmonta v Nebezpečných vztazích. Myslím, že je odvážné obsadit mě do takové role, nejsem vizáží don Juan.

Na jaře a v létě se těším do Prahy na Hrad, kde bych měl účinkovat v Letních shakespearovských slavnostech…

Michal Isteník

Foto: Petr Horník, Právo

U čeho si odpočinete?

Nejvíc se synem. To je největší relax. Syn a divadlo, na víc není čas. A taky se snažím spát, co to jde.

Neříkají vám teď lidé Edo?

Ne, to se nestává. Ale poznávají mě. Myslel jsem si, že když mám brýle, jiný účes a zhubl jsem, zůstanu anonymní.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků