Hlavní obsah
Martin Pechlát Foto: Milan Malíček, Právo

Martin Pechlát: Jsem Husákovo dítě, ale dětství jsem měl hezké

Jako plachý potápěč na sebe výrazněji upozornil už v úspěšném filmu Účastníci zájezdu. Role samotářského podivína mu sedla, ačkoli sám sebe označuje za společenského člověka, jemuž k herectví dopomohla spolupráce s kamarády. „Raději si povídám s nimi, než bych své názory vykládal veřejně. Tu potřebu necítím,” říká třiačtyřicetiletý herec Martin Pechlát.

Martin Pechlát Foto: Milan Malíček, Právo
Martin Pechlát: Jsem Husákovo dítě, ale dětství jsem měl hezké

Vaše tvář z novin často neshlíží. Jste introvert?

To bych úplně neřekl, ale rozhovory nevyhledávám.

Neláká vás podělit se o svoje názory? Někteří vaši kolegové to dělají rádi.

To je od nich moc hezké, ale já se o své názory dělím spíš s přáteli. Nemám potřebu se podílet na veřejné rozpravě a ani nemyslím, že by mi to příslušelo.

Informace o Martinu Pechlátovi jsou strohé. V dětství vás divadlo nelákalo, zamířil jste na strojní průmyslovku. Proč?

Byla to nezbytnost. Průmyslovku jsem vystudoval, ale některým profesorům jsem musel slíbit, že se oboru dál věnovat nebudu. A herectví? Vzniklo z toho, že jsem nevěděl, co jiného se sebou.

Člověk, který neví, co se sebou, se doma potácí v depresích s hlavou pod peřinou. A nejde na jeviště, nebo ne?

K herectví jsem se dostal přes přátelství. Bylo nás víc, kteří nevěděli, co se sebou, tak jsme začali něco psát a zkoušet. Nikdy jsme to nedodělali, ale tvorba do šuplíku nám šla báječně. Až mě přivedla k divadlu.

Přes přátele, říkáte. Musíte být velmi oblíbený člověk, když jste se dostal do Stavovského divadla v Praze.

To se zeptejte jich, já vážně nevím. Prostě se to tak vyvinulo.

Zlo oslovuje pořád a je lákavé. Pohodlné. Je to jednodušší cesta, která si však vybírá svou daň.

Po maturitě jste nastoupil jako mikrofonista v České televizi. Ještě žádné herectví?

Ne, tam jsem byl pomocníkem zvukaře. Dělali jsme vše, od sportovních přenosů přes záznamy koncertů a televizních inscenací.

Později jste vystudoval katedru alternativního a loutkového divadla, kde vás učil Miroslav Krobot. Vaše první angažmá bylo v Hradci Králové. To už jste byl ženatý, že?

Nejen to, ale první dcera už byla na cestě. Pendloval jsem asi tři roky mezi Klicperovým divadlem v Hradci, kde jsem hrál, a Prahou, kde jsem měl rodinu. Dneska si to skoro neumím představit. V 6.15 mi jel autobus z Florence, což obzvlášť v lednu a únoru bylo docela náročné. Nedojížděl jsem denně, ale dost často. Chtěl jsem být co nejvíc s rodinou.

Jako podivínský samotář na sebe upozornil ve filmu Účastníci zájezdu v roce 2006.

Foto: archív TV Nova

S manželkou Andreou vás seznámil švagr, herec David Švehlík?

Ne, seznámili jsme se přes společné známé.

Jakou má manželka profesi?

Pracuje v bance.

Když jste pak odešel do Prahy, jak jste to udělal? Řekl jste Haló, tady jsem?

Ano, přesně tak jsem to udělal. Odešel jsem z Hradce, protože se narodilo druhé dítě a já už chtěl být tady, na dálku to nešlo. Tak jsem v Praze obešel asi osm divadel, která mi přišla zajímavá.

Dnes nechápu, jak jsem to mohl udělat, byl to asi výraz zoufalství. Někde se chovali příjemně, jinde ne. Nakonec z toho nějaké spolupráce vyplynuly, i když ne hned.

Někdy v té době jste na sebe upozornil jako plachý potápěč v Účastnících zájezdu. Líbila se vám ta role?

Ano, moc. Psal se rok 2006, už jsem měl za sebou práci v Arše a Řeznické a pracoval jsem v Divadle Komedie. Ta role byla skvělá, bavila mě a s Aničkou Polívkovou se výborně spolupracovalo.

Jako spalovač mrtvol vystupuje ve stejnojmenné hře Stavovského divadla. Spolu s ním Radúz Mácha, Pavla Beretová a Lucie Polišenská.

Foto: archív ND - Petr Neubert

Ve výčtu vašich rolí jsem našla dvakrát ceremoniáře a dvakrát esenbáka. Máte rád uniformy?

Takové role si mě párkrát našly, ale uniformy mě nijak neoslovují. Mám raději volnost, ať si lidi dělají, co chtějí.

Takže jste spontánní a uvolněný člověk, který si rád povídá?

Popovídám si rád, ale chvíli mi trvá, než vznikne vzájemná důvěra.

Že bychom se sešli ještě třikrát?

To bychom museli asi víckrát.

Míváte trému?

Ani ne. A když tak přiměřenou, co zbystřuje smysly. Takovou, co paralyzuje, nemívám. Myslím, že ani v životě panice nepropadám.

Ztvárňujete divadelní postavu Fausta. Co jste v ní objevil?

Je to univerzální archetyp od doby svého vzniku až po dnešek a v jakékoli části světa. Smlouvu s ďáblem může člověk uzavřít kdykoli, i v současnosti. A bez magických formulí. Zlo, temno, ďábel je všudypřítomný.

Mírně despotického manžela hraje v novém filmu Pepa, jeho manželku Anna Stropnická.

Foto: archív TV Prima

A každý člověk je jím oslovitelný. Rozumíte tomu?

Naprosto. Každý se dá zkorumpovat. Zlo oslovuje pořád a je lákavé. Pohodlné. Je to jednodušší cesta, která si však vybírá svou daň. Pokouším se tomu předcházet a volit si cesty těžší.

Odoláváte svodům?

Snažím se. Třeba svojí lenosti.

Jak to vypadá, když jste líný?

Nedělám nic. Ovšem to vydržím půl dne a pak začnu být nervózní a nesvůj.

Jedna z vašich posledních rolí je ve filmu Pepa, kde hrajete muže sledovaného sousedem. Prozradíte víc?

Ano, sleduje mě Michal Suchánek v roli outsidera, kterému svět moc nevrací, a tak je jeho největší zálibou pozorovat lidi dalekohledem. Já s Aničkou Stropnickou jako manželský pár jsme jím šmírováni.

Máme navenek idylický vztah, i když hraju lehce despotického manžela, ke kterému mladší manželka vzhlíží a je ve stresu, že udělá nějakou chybu. Jsem pedantský, nekompromisní, a tím jí lezu na nervy. Pak to vybouchne, ona odejde, já se proberu a zase se dáme dohromady.

Dokázal byste pochopit někoho, kdo by vás sledoval?

Rozhodně ne. Je trochu divné si takhle přivlastňovat cizího člověka a zmocňovat se jeho života. Musí za tím být velká vnitřní prázdnota.

S Ivou Janžurovou coby královnou Alžbětou se sešel ve hře Audience u královny, kde ztvárnil postavu Davida Camerona.

Foto: archív ND - Martin Špelda

Máte po premiéře pocit úlevy?

Ano, každodenní přípravy se před ní zvyšují, premiéra je pak uvolnění. Podrážděný před ní moc nebývám, spíš trochu mimo, přemítám o roli a týden před premiérou po mně nemá cenu něco chtít.

Chodí vaše manželka na premiéry?

Ano, a myslím, že tentokrát přijde i nejstarší šestnáctiletá dcera.

Švagr chodí též?

Když to jde, přijde i širší rodina.

Je to pro vás podpora?

Jsem rád, když přijdou. Těším se, že to pak společně probereme, že můžeme sdílet.

Já myslela, že to společně oslavíte.

To taky.

Dotočil jste seriál Rédl s režisérem Janem Hřebejkem. Tam jste mimochodem taky v uniformě.

Ano, hlavní roli má Ondřej Sokol a děj se týká pašování zbraní. Scénář jsem četl jedním dechem. V létě mě čekají Shakespearovské slavnosti a taky máme v plánu natočit film s Michalem Nohejlem, jehož děj se odehrává na divadelní premiéře za doby normalizace. Zatím na něj sháníme peníze.

Jak jste prožil dobu normalizace vy?

Jsem Husákovo dítě, ale dětství jsem měl hezké. Bylo mi patnáct, když přišel Listopad, ale je fakt, že do té doby mi mnoho věcí přišlo normálních. Třeba učit se, kdy byly sjezdy a jak se jmenují různí soudruzi.

Chodil jste do Pionýra?

Ne, ale myslím, že jsem někdy i chtěl. A někdy to byla ostuda, třeba když jsme v branné soutěži O partyzánský samopal postoupili do celostátního kola, kde všichni byli v modrých košilích s červenými šátky, a mě, ač kapitána, na konec fronty uklidila učitelka, neboť jsem měl košili zelenou. To jsem si připadal divně, ale trochu mi lichotilo, že se liším.

Taky jsem necvičil na spartakiádu, protože jsem nebyl pionýr. Ti, co cvičili, měli volno a dostali softbalové rakety s pěnovými míčky. Ty jsem jim záviděl. Ale zase jsem nemusel držet stráže u pomníčků. Tam jsem chodil jen provokovat. Když na to tak vzpomínám, bylo to pěkné dětství, které jsem prožil ve Stromovce. Po škole jsem obvykle sedl na kolo a vyjel ven.

Uniformu příslušníka SNB oblékl v novém českém seriálu Jana Hřebejka Rédl.

Foto: archív ČT

Celkem nic nenasvědčovalo tomu, že budete hrát. Rodiče se divili?

Ano, všichni se divili, já taky. Mezi předky nemám žádné ochotníky nebo neprojevené talenty. Moje o sedm let starší sestra taky nemá umělecké sklony. Jsem první ve svém rodu, úplný unikát.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků