Hlavní obsah

Marta Jandová: Stárnutí je podle mě sexy

Právo, Klára Říhová

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Marta Jandová má několik tváří a životů. V Německu je úspěšnou rockerkou, v Česku muzikálovou zpěvačkou a ráznou porotkyní pěveckých soutěží, v civilu romantičkou, která obuje bačkory a stará se o dceru a manžela. Nedávno se ale poměr sil obrátil – na mateřskou nastoupil její muž, porodník Miroslav Verner.

Foto: TV Nova

Výhra v soutěži SuperStar ještě neznamená vydlážděnou cestu k úspěchu. Aby nezkušení adepti nenaletěli podvodným producentům, dává jim Marta i svůj telefon.

Článek

Jednačtyřicetiletou zpěvačku jsem odchytila těsně před odjezdem na pozdní dovolenou: balila, v bytě měla řemeslníky a dvouletá Maruška nechtěla usnout. Přes hektiku okamžiku Marta zachovala klid a odpovídala s vtipem a nadhledem.

Působíte jako dobrá manažerka, tak doufám, že jiné dny máte klidnější.

Určitě. SuperStar je pár dílů předtočená, další práce si moc neberu a snažím se být co nejvíc s rodinou. Většinou všechno správně odhadnu a zvládnu, už jsem se to naučila. Chaos nastává jen ve chvíli, kdy musím být někde na čas a vyskytne se nečekané zdržení. Ale to má asi každý.

Při našem minulém setkání jste byla čerstvě zamilovaná. Od té doby jste se vdala a máte dítě. Posunul se váš žebříček hodnot?

Svatbou se určitě nic nezměnilo, ale bylo to pro mě krásné vyznání lásky. Čímž nechci říct, že odsuzuju ty, kdo žijí na hromádce. Hlavní je, aby se partneři měli rádi a byli šťastní. K tomu žádný papír nepomůže. Ale mně se manželství prostě líbí, líbí se mi ta tradice, líbí se mi říkat: můj manžel. Jsem na něho pyšná, že o mě pečuje a má mě rád. Těšíme se na sebe, až přijdeme domů. V době, kdy se každé druhé manželství rozvádí, je to velká vzácnost.

Když přijdete o práci, obrečíte to, nic z toho nemáte, jen jste ztrhaná. Ale rodina vám zůstane navždy.

A jak vás zasáhlo mateřství?

S dítětem pro mě není na světě nic důležitějšího. Dřív jsme šli po Praze jen tak ve dvou, a kde se nám líbilo, sedli jsme si do kavárničky, na víno. Dnes jsme rodinka a víme, že musíme respektovat určitý režim, že Maruška půjde za chvíli spát. Ale zase si to užíváme jinak. A někdy se nabídne kamarádka, že pohlídá, ať si vyrazíme. O to jsou chvilky naší intimity hezčí…

Foto: archív TV Nova

Je pro vás rodina prioritou i proto, že jste ji sama moc nezažila?

Stoprocentně. Člověk to pozná až ve chvíli, kdy někoho blízkého ztratí. Já i Mirek jsme přišli brzy o maminku a jsme rozhodnutí udělat pro rodinu maximum. Když přijdete o práci, obrečíte to, kariéra je pryč a nic z toho nemáte, jen jste ztrhaná. Ale rodina vám zůstane navždy. A až vám bude osmdesát, vždycky vám někdo zavolá, přinese do domova důchodců pár banánů a mandarinek. To žádná „paní kariéra“ neudělá…

Rodina je zkrátka základ. Pokud jste šťastná doma, daří se vám i všechno ostatní.

Jste relativně starší matka, berete to spíš jako výhodu, nebo to nedoporučujete?

Má to své výhody i nevýhody. Přece jen už ubývá energie, když se pětadvacetiletá maminka týden nevyspí, nevadí jí to jako mně a pořád vypadá skvěle. Starší matka je asi úzkostlivější, víc se o dítě bojí… Ale zároveň si ho víc vychutnává.

Jako výhodu beru, že jsem si užila bezstarostné mládí a volný život, od devatenácti let až do otěhotnění jsem byla pořád někde s kapelou, cestovala. Takže dnes nemám pocit, že by mi něco utíkalo, že bych ráda jela tam a tam, šla na diskotéku… Část pestrého života mám za sebou a jsem ochotná žít hlavně pro dítě.

Žádný chlap se nechce vázat – a když už se sváže, na potomky nespěchá, protože je může mít i v šedesáti.

A nebála jste se, že už to třeba nestihnete?

To víte, že ano. O dítěti jsem uvažovala už dřív, jenže k tomu potřebujete vhodného partnera. Mně to nevycházelo, žila jsem s muži, kteří byli na dítě moc mladí a ještě ho nechtěli, nebo nechtěli nikdy. To se bohužel stává.

Vidím to u některých známých, kterým se blíží čtyřicítka a nikoho nemají. Žádný chlap se nechce vázat – a když už se sváže, na potomky nespěchá, protože je může mít i v šedesáti. Jakmile mu partnerka řekne, že jí tikají hodiny, lekne se a uteče.

Foto: Michaela Feuereislová

Chápete ženy, které si v takové situaci pořídí dítě s kýmkoliv a starají se o ně samy?

Nechci je nijak posuzovat, každá maminka se musí rozhodnout sama. Ale absolutně to chápu. Kamarádka to vyřešila moc hezky: má kámoše, který slíbil, že v případě potřeby jí dítě klidně udělá. Ale ona si nakonec řekla, že když je na světě sama, vezme si k sobě miminko, které je taky samo – a adoptovala holčičku. Takže dvě, které se potřebovaly, se našly. Mají jedna druhou a moc se milují. To se mi hrozně líbí.

Já jsem měla kliku, že jsem potkala úžasného muže, který chtěl děti přesně jako já.

Při adopci bych asi měla trochu obavu z neznámých genů…

Já vím. Ale špatný gen může mít i váš partner po nějakém vzdáleném předkovi, to nikdy nevíte. A nestačíte se divit, když se vám z roztomilého miminka vyklube nedobrý spratek.

Je pravda, že váš muž šel na mateřskou?

Je to tak – a výborně se to osvědčilo. Oba naši tatínci byli celý život pryč, hodně pracovali a s námi byli málo. Takže můj muž vyslovil myšlenku, že nechce, aby mu to nejhezčí období uteklo. Stávalo se, že přišel večer domů a Maruška k němu nechtěla jít. Dnes je pro ni stejně důležitý jako já. Vidím, jak si to užívají, mají nádherný vztah.

Mirek zvládá i všechno kolem, vaří dokonce víc než já. A báječně! A je hrozně trpělivý. Dělají spolu blbosti, na jaké jsem poseroutka, bála bych se, aby si malá neublížila. On už se těší, až ji naučí lyžovat, lézt po skalách…

Foto: ČTK

S Martou Jandovou reprezentoval s vlastní písní Hope Never Dies letos v květnu ČR na soutěži Eurosong.

Komu z vás je zatím podobná?

Je docela cílevědomá. To má spíš po tatínkovi. Když si něco vezme do hlavy, tak to udělá. Zároveň je veselá a pozitivní – po mně. Dokonce už nám dělá vystoupení: musíme si sednout, ona přijde, ukloní se, my zatleskáme, ona zazpívá nebo zatancuje, ukloní se a odejde.

Můj táta říká, že jsem byla úplně stejná. Jednou jsem spadla ze schodů a strašně si nabila nos, minutu jsem plakala a pak se začala smát. Maruška tuhle upadla na louce do díry, hlínu měla všude, i na pusince. Jen na sebe mrkla – a dostala záchvat smíchu. Jo, je to moje holčička!

Váš muž je gynekolog. Nevadí vám, že se dívá cizím ženám jinam než do očí?

Už ani ne. Seznámili nás přátelé a zpočátku se samozřejmě objevily vtípky na jeho profesi, ale brzy utichly. Já sama jsem se taky zasmála a tím to zhaslo. Je prostě doktor jako každý jiný.

Mě osobně nerodil, nechtěli jsme. Nejsem jeho pacientka, ale žena. Byl u porodu jen jako otec.

Jaké je vůbec soužití bohémky a lékaře?

Měla jsem v životě pár vztahů a všechno byli muzikanti. Poprvé nemám partnera z branže – a je to velice výhodné. Když spolu žijí umělci, moc se nepotkají, přes den zkoušejí, po večerech spěchají do práce, taky si do toho kecají.

Když se podívám po českých zpěvačkách, s kým skončily, většina má muže odjinud, protože se s ním cítí víc doma. Jsme excentrické a potřebujeme chlapa, který nám tu naši plandající a povlávající kotvu zakotví.

Čím vás dostal právě on?

Partner vám musí imponovat, a Mirek toho má hodně. Líbí se mi, jak je strašně chytrý. Někdy si vedle něj připadám jako holka ze základní školy s profesorem nejlepší univerzity. Má neuvěřitelnou paměť, jednou si něco přečte a hned mu to utkví. Taky je schopný rétoricky, vše dokáže vysvětlit. Říkám, že se minul v oboru – měl být psycholog.

Kolikrát se přijde vypovídat kamarádka, já si odskočím a po návratu už sedí vedle něho a on jí vysvětluje, proč její přítel reagoval tak a tak. Naposled měla kámoška špatnou zprávu od lékaře, který ji tak vystrašil, že myslela, že pozítří umře. Mirek se podíval na její diagnózu – a za hodinu odcházela s úsměvem.

Foto: Michaela Feuereislová

Velká rodina. Marta i její muž výborně vycházejí s otcovou ženou Alicí a jeho dalšími dětmi (Eliška, Anežka a Rozálie).

Takže to, že jste teď klidnější, je taky jeho zásluha?

Určitě. Jsem občas veliký nervák. Já Mirka přiměju k lítání a on mi zase, když jsem moc vysoko, pomůže přistát. Ale oba jsme nabití stejnou energií, říkám, že jsme „duracelky“, pořád něco vymýšlíme a nikdy se nenudíme.

Shodnete se i na výchově?

V tom jsme měli jasno už dávno. Nelíbí se nám děti, které smějí všechno, my Marušku vychováváme autoritativně. Což znamená, že když řekneme ne, znamená to opravdu ne. Ale moc často to neříkáme, jen pokud něco rozbíjí nebo jde o zdraví. Většinou se ji snažíme odlákat na něco jiného, a když to nepomůže, vysvětlíme jí, proč se to nedělá.

Naše výchova jí nechává velký prostor, protože chci, aby si hrála, skákala, lezla. Samozřejmě pokud vyleze na okno, zasáhnu. Nebo když začne malovat tužkou na zeď, zakážu jí to a jdeme to spolu umýt. Odměnou je, že umí za všechno poděkovat a omluvit se.

Mluvíte na ni německy, jak jste plánovala?

Rozmyslela jsem si to, jsem maminka a ta má mluvit svou mateřštinou. I otec je Čech, bydlíme v Čechách… Němčinu ji hodlám učit tak, že ji budu hodně vozit do Německa, kde žije řada přátel. Některé už zná z návštěv u nás. A za rok ji pošlu k bývalé tchyni a tchánovi, beze mne, aby byla nucená se přirozeně dorozumět. A pak ji asi dám do německé školky.

Zatím umí čtyři slova: děkuji, prosím, ahoj, na shledanou. Ovšem na jednu pohádku se dívá jen v němčině a líbí se jí, takže myslím, že v hlavě už něco z němčiny má.

Zpíváte si spolu, pouštíte jí muziku?

Hudbu má ráda, většinou se do ní zaposlouchá, ale ještě jsme neřešili, jestli dá přednost klasice, nebo rocku. (směje se) Dnes je nejfrekventovanější Skákal pes. Oblíbila si i dětské písničky z cédéčka, které jsem koupila, když byla miminko. Některé mi připadaly příšerné, ale už jsem si zvykla a pouštím je v autě. Pokud jsou rychlé a nestíhá je zazpívat, nafrázuje poslední slovo přes celou větu, což mi přijde vtipné.

V SuperStar musíte vyslechnout i jiné věci. Ještě se vám to neomrzelo?

Porotkyní hudební soutěže jsem už počtvrté. Roku 2009 to byla SuperStar, o rok později jsem porotcovala v Německu PopStar, pak jsem hledala talenty v Hlasu Československa a letos jsem podruhé v SuperStar. Je to pro mě zábava, adrenalin, poučení, prestižní i dobře placená práce, která mě navíc baví.

Je fajn pozorovat zrození nových zpěváků, jak se mění, okoukávají a snaží se probojovat. Někteří mají po pár vystoupeních pocit, že jsou světové hvězdy, jiní zůstanou stále stejně super… Je to velmi zvláštní sociologická studie. A protože jsem „cíťa“, jsem ta, která je v zákulisí vezme do náruče, když jsou smutní. A pokud jsou protivní, řeknu jim svůj názor.

Odhadla jste nějaký výrazný talent, který úspěšně pokračuje?

V první SuperStar se mi velmi líbila jedna holka se zastřeným hlasem, dobrý týpek, pěkně vypadala i dobře mluvila, prostě fajn, i lidsky. Přestože jí bylo teprve osmnáct a mně nějakých čtyřiatřicet, měla jsem pocit vrstevnice. Byla správně trhlá, ale už i trochu dospělá. Jenže vypadla hned v prvním kole.

Foto: Právo - Jan Handrejch

Marta Jandová a Václav Noid Bárta nás budou reprezentovat v soutěži Eurovision Song Contest.

Nebyla to Debbie?

Byla. A já jsem vůbec nechápala, proč jí lidi neposlali žádné hlasy, pro mě byla absolutně jasný talent. Obrečela jsem to. Dnes je velice úspěšná, chytla se. Našel se pán, který viděl její potenciál a pomohl jí vypracovat se. Ne že by s ní na vlně popularity objížděl V.I.P. akce. Trvalo rok, než jí vyšlo CD a jela opravdové turné. Má čím dál víc fanoušků, zpívala i v reklamě a je stále lepší…

Naopak mě mrzí, že Martin Chodúr, který tehdy vyhrál a měl nakročeno k úspěchu, usnul na vavřínech. Místo turné vystupoval pro firmy, občas se mihl v televizi, ale nedělal nic pro to, aby lidi znali jeho tvorbu. A tak se přes svůj talent (měl nakročeno být nový Karel Gott) zahrabal.

Jsme pořád národ muzikantů a zpěváků? Nebo je to bída?

Myslím, že je to spíš bída. S kapelou jsem procestovala Evropu, mám srovnání a nezdá se mi, že bychom jako národ byli hudebně dál než ostatní. Mně tatínek říkal, že dříve všichni krásně zpívali, byli na to zvyklí odmala z kostela. Hlasivky jsou taky jen sval a potřebují trénink, aby byly schopné určité zátěže.

Dnes lidi muziku spíš jen poslouchají – a navíc hlavně americkou, která má jiné frázování než čeština. Bohužel i někteří naši textaři nepíší správně foneticky – dávají důraz na špatnou slabiku. Což výsledku neprospěje.

Na obrazovce, ale i naživo vypadáte úžasně. Co pro to podnikáte?

Asi to bude geny, protože dělám všechno špatně: nechodím cvičit, málo piju a moc nespím. Můj táta taky vypadá mladší. Možná funguje i to, že mám pár kilo navíc. Vyhlazuje to vrásky. Hlavní ale je, jakou má člověk náturu, s úsměvem vždycky vypadáte mladší než zamračená.

Zákroky chirurgů ani botox na sobě nemám, jehel se bojím. Stárnutí je podle mě sexy – pokud stárnete s hrdostí. Když má žena všechno umělé a její rty vypadají jako nafukovací člun, přijde mi to trapné. Ale ať si každý dělá, co chce. Mám kamarádky, které znají míru – jednou za půl roku si odpíchnou vrásku, s níž nechtějí žít.

Vy takovou nemáte?

Přiznám se, že po seznámení s manželem jsem se byla taky poradit na téma vráska mezi očima, ale ona se lekla a na chvíli se sama vypnula. A jelikož mi Mirek opakuje, jak jsem krásná, už ji moc nevnímám.

Držela jste někdy diety a toužila být hubenější?

I když jsem byla hubená, měla jsem dvě tři kila navíc – v prsou. Díky tomu jsem vlastně vždycky vypadala oplácaná. Diety jsem pochopitelně držela, ale nikdy ne déle než dva dny. Jsem požitkář. Jasně, pokud se člověk hlídá v jídle a chodí cvičit, má pak odměnu při pohledu do zrcadla a všechno ze skříně mu sluší. I bikiny.

Já vím, že by mi neuškodilo zhubnout čtyři kila, hlavně na bříšku, ale nehrotím to. Jsem spokojená a ráda si užívám života. Bříško jako Darinka nikdy mít nebudu, s tím jsem se smířila. (směje se)

Na čem ulítáváte při nákupech? Prý sbíráte ponožky?

Jasně. Mám spoustu barevných a strakatých fusek. Když jsou jen černé, těžko dáváte dohromady páry. Já sbírám všechno, jsem typická žena: svetr, který se mi líbí, koupím hned dvakrát v různých barvách. Stejně tak kalhoty – a ty pak nosím klidně deset let. Ale teď nejvíc ulítávám na dětských oblečcích, pořád bych nakupovala pro Marušku. Nenajdete tam moc růžové, spíš modrou, zato už má triko s rockovými nápisy.

Umíte pět jazyků, považujete se za Evropanku. Jak vnímáte současné stěhování národů?

Člověk se vždycky bojí neznámého, to je normální. Taky jsem se bála, když měla Maruška prvně horečku. Strach by se ale neměl rovnat nenávisti. Je hloupé, že se společnost dělí na dvě skupiny, mrzí mě, jaká vlna odporu se strhla. Té nenávisti se bojím víc než stěhování národů.

Nejsou přece nadlidi a podlidi, každý člověk potřebuje pomoc. Nelíbí se mi poznámky: jaký uprchlík, když má lepší džíny a mobil a čisté zuby? My když jsme utíkali za komunismu, byli jsme taky čistí. Samozřejmě tihle lidi jsou z různých konců světa a nevím, jak to dopadne, ale místo zloby bychom si měli společně sednout a pokusit se situaci vyřešit.

Jenže jak?

To nevědí ani politici. Určitě bych utečence neodsuzovala, být v jejich kůži, taky bych utíkala. Všechno bych prodala, abych mohla s dětmi do lepší země bez války. Aby mě někdo odvedl za tisíc eur třeba do Norska, kde by byla šance na lepší budoucnost než v hladu mezi bombami.

Jak si představujete svoji vlastní budoucnost?

Chtěla bych žít v zemi, kde je klid, milí a upřímní lidé, kteří si pomáhají a žijí v souladu s přírodou. Líbilo by se mi v Provence, v Kanadě, teď zrovna přemýšlím o Novém Zélandu…

Ale vážně: Momentálně chci dokončit svoji profilovou desku, s kapelou budeme mít ještě tři koncerty – poslední 30. prosince v Hamburku. Muzikály jsem teď nebrala, mihla jsem se v seriálu, ovšem jako herečka se nevidím. Jsem snad dobrá zpěvačka, to stačí. Pokud cokoli hezkého přijde, nebráním se, život je moc krátký na to, abychom něco odmítali.

O druhém dítěti neuvažujete?

Bylo by to hezké, uvidíme… Tarotové karty už si nevykládám, půjčila jsem je kamarádce. A já už ani nechci vědět, co mě čeká. Raději se těším na blízké věci, konkrétně na Vánoce.

Reklama

Související články

Výběr článků

Načítám