Hlavní obsah
Modelku z Markéty Stehlíkové udělal kadeřník Honza Kořínek v Paříži. Foto: Hair studio Honza Kořínek

Markéta Stehlíková: Nejsem typ na vdávání

V osmnácti dala sbohem rodičům i rodné Ostravě a s batohem se vypravila do Prahy studovat DAMU. Herečka Markéta Stehlíková má ráda výzvy. Kopala tunel jako lesba, producírovala se ve videoklipech, s kapelou na megafestivalu nebo v Paříži jako modelka kadeřníka. Maminku šestileté Josefiny pravidelně vídáme v Ulici.

Modelku z Markéty Stehlíkové udělal kadeřník Honza Kořínek v Paříži. Foto: Hair studio Honza Kořínek
Markéta Stehlíková: Nejsem typ na vdávání

Vaše Karla řeší v seriálu s přítelem nezdary při početí potomka. Jako žena trpíte dost přesvědčivě. Můžete prozradit, jestli se zadaří?

Nevím, jestli můžu, abych něco dopředu neprokecla. Snad se nic nestane, když řeknu, že všechny zlé věci se nakonec v dobré obrátí.

I když jste coby policistka působila na poli nejtěžších zločinů, příliš akčních scén neproběhlo. Teď vás scenáristé „uklidili“ na jistější pozici. Nelitujete?

Pro mě byla velmi zajímavá linka střetu mezi kariérou a rodinou, to mě hodně bavilo. Postavě dodávala šmrnc. Ale rozumím tomu, že se stáhla na klidnější místo, když zatoužila po rodině.

Koncem května jsme točili díly, kdy se Karla vrací zpátky do původní práce, k vyšetřování, ke svému parťákovi. Uvědomuje si, že jí práce chybí, k životu pracovní naplnění potřebuje, což máme podobně.

Troufla byste si na nějakou akčnější kriminálku, ve které není nouze o dramatické akce?

Samozřejmě, okamžitě! Baví mě dobrodružství, výzvy, učit se nové věci. Klidně bych se kvůli roli naučila zacházet s pistolí.

Častěji než s pistolí vídáme Karlu s Márou, v podání Kryštofa Rimského, v obýváku nebo v posteli. Nevyděsilo vás, že vypadáte vyšší, než je kolega?

Já jsem vyšší. Když jsem se dověděla, že nás scenáristé spárují, byla jsem si Kryštofa očíhnout. Na tajňáka jsem se šla na kolegu podívat i do divadla. Je pravda, že jsem to řešila, říkala si: vždyť je menší a působí i drobněji. Ale život je takový.

Když se potkají lidé se společnými hodnotami, a pokud se mají rádi, nějakých pár centimetrů nevadí. Spíš jde o to, jestli výškový rozdíl muž unese.

Policistka Karla z Ulice se nějaký čas ráda starala o Máru.

Foto: TV Nova

Na rozdíl od seriálové postavy máte šestiletou dcerušku. Ta byla plánovaná?

Vždycky jsem děti chtěla, už od nějakých patnácti let. Mám mladšího bratra, všechny děti v rodině jsem ráda hlídala. Otěhotněla jsem poměrně brzo proti vrstevnicím a spolužačkám, v devětadvaceti, a měla z toho radost.

Přemýšleli jste s jejím tatínkem o společném životě, svatbě?

Ne, ne, já nejsem typ na vdávání, ale začali jsme spolu žít a fungovat a nějak spontánně otěhotnění vyplynulo a vzniklo. Bylo to hezké překvapení.

A pak spontánně vyplynulo i to, že jste se rozešli?

Člověk je mladý a nemá tolik zkušeností, příchod dítěte spoustu věcí ukáže, předtím jde spíš o zkoušku. Když lidi zjistí, že mají rozdílné hodnoty a cesty se jim rozcházejí, většinou jdou od sebe.

Když absolvujete natáčení, které trvá spoustu hodin, kdo se stará o Josefinu?

Chodí do školky a funguje rodina. Ta moje je sice poněkud dál… Ale máme bezvadné hlídačky, partnerovy dcery. Dohromady jsou všechny spokojené, Pepina je šťastná, že má dvě velké ségry.

Po prázdninách půjde do první třídy. To vám nastane pořádný kolotoč…

Už teď mám z toho nervy, na třídní schůzce nám říkali různé termíny, přemýšlím, jak všechno skloubit s natáčením a dalšími věcmi. Navíc je divoch, usměrnit ji, uklidnit a posadit do lavice bude možná náročné.

Naštěstí se těší. I když pravila, že jí kamarádka Márinka, druhačka nebo třeťačka, řekla: Škola mi zkazila celej život. Pepina má ráda děti, snad ji škola bude bavit. Uvidíme.

S dcerou Pepinou rády chodí do kina, zhlédnou všechny animáky.

Foto: archív Markéty Stehlíkové

Pocházíte z Ostravy, jak vzpomínáte na dětství?

Dobře, měla jsem to štěstí, že ještě nebyly mobily ani tablety, takže se lítalo venku, jezdilo na kole. Mám za sebou takové sígrovské období, kdy jsme s klíči na krku běhali po škole hodiny venku. Dnešní děti už takovou volnost nemají. Nehledě na ambice rodičů navalit na potomky všechno možné.

V Ostravě jste chodila i na střední školu?

Dělala jsem Janáčkovu konzervatoř, hudebně-dramatické oddělení. Jako takové jelito mě ve třeťáku děsila představa, že nastoupím někam do divadla. Přitom jsem už hostovala během školy a věděla, jak to chodí, ale převládal ve mně pocit, že nejsem zralá nastoupit do provozu.

A co dál? Po konzervatoři těch možností příliš není. Zjistila jsem, že existuje DAMU, jenže moc neberou studenty konzervatoře. Je pro ně zajímavější „nepopsaný papír“. Nedávala jsem si naděje, šla to zkusit a prošla zkouškami. Herectví jsem začala pořádně vnímat až tam.

Takže po maturitě nastal přesun do Prahy?

Ano, zamávala jsem rodičům a s batohem odjela na Jižní Město. Tehdy to byla hrozně dlouhá a šíleně drahá cesta vlakem, domů jsem jezdila jednou za dva až tři měsíce.

Na víkendy všichni z koleje odjeli a já a spolužačka Zuzka Stavná z Košic jsme zůstávaly a vedly takový pražský život. A slzy a telefonáty s rodiči, stýskání si. Nicméně to vnímám jako obrovský krok k dospělosti.

Co dělají rodiče? Máte mezi příbuznými nějaké herce?

Máma je ekonomka, táta pracuje v chemičce, nejsou umělecky zaměření. Asi mám geny po dědečkovi z maminčiny strany, kterého jsem nezažila. Měl doma sbírku děl od Shakespeara, stavěl lodě, byl prý zvláštní bohém.

Ovšem pravdou je, že konzervatoř a umělecká cesta pro mě znamenaly revoltu vůči poměrně striktním rodičům. Chtěli ze mě mít doktorku nebo právničku. Když jsem odjížděla, máma to nebrala nijak dramaticky, jenže pak se přijela podívat na kolej a viděla, v čem žijeme. Tři holky v pokoji 2 x 2 metry, při odjezdu dost brečela. Tuhle jsme se o tom bavily. Říkala, že to byl strašný šok.

Markéta Stehlíková

Foto: Jan Handrejch, Právo

Praha vám umožnila angažmá v některém divadle?

Ve druhém ročníku mě potkalo štěstí v podobě záskoku v Činoherním klubu, spíš kvůli podobné postavě, nechtěli přešívat kostým…

Účinkovala jsem ve hře Dámský krejčí, pak už se to tam rozjelo, oslovil mě Ondřej Sokol. Na škole přišla nabídka hostování v Pardubicích nebo v pražském Švandově divadle, možností bylo dost.

Ale v angažmá jsem nikde nebyla, od dokončení školy si práci řídím sama, což je na jednu stranu náročné, jenže mě to baví. Ta volnost, i s hranicemi rizika horšího období, kdy práce není.

Našla jsem vás mezi herci ve třech epizodách německého špionážního dramatu Pod jedním nebem. O jakou roli šlo?

Tři příběhy se proplétaly navzájem. Byla jsem součástí takové partičky gayů a leseb, chtěli zdrhnout a kopali tunel z východního do Západního Berlína.

Umíte tak dobře německy?

Vůbec, na konzervatoři jsem se učila čtyři roky, umím asi jednu větu. Šlo o neplánovanou záležitost, výzvu. Zúčastnila jsem se castingu, aniž bych pořádně věděla, o co jde. Když mi napsali, o jaký projekt se jedná, byla jsem nadšená: jen dva Češi, jinak samí Němci.

Produkce nám dvěma zaplatila koučku, která s námi pracovala, trénovala přízvuk, akcent, aby to znělo dobře, ačkoliv od začátku bylo jasné, že nás předabují. Užila jsem si těžké scény, kaskadérské akce, hezkou práci a jiný druh natáčení.

S herečkou a zpěvačkou Bárou Polákovou účinkujete ve všech jejích videoklipech: Kráva, Nafrněná a Generace. Je pod nimi režijně podepsaná Tereza Kopáčová. Klipy mají pochvalné a zábavné komentáře. Asi to všechny hodně bavilo.

Taky to celé přišlo neplánovaně, kdy člověk nemá ambici udělat něco velkého. V tom tkví to kouzlo. Každopádně Kráva vznikla v roce 2012 způsobem, že jsme s Bárou, jako spolužačky z DAMU, řešily nějaké naše splíny ze vztahů a osobní lapálie. Já psala básničky ve slovenštině...

Ve slovenštině?

Moje nejlepší kamarádka Zuzka Stavná na mě celé roky od prváku mluvila slovensky, ten jazyk se mi moc líbí. Ráda tak mluvím, čtu ve slovenštině knížky. Báru to nadchlo, společně jsme napsaly písničku a šly ji jen tak zazpívat do pořadu Barování Sandry Novákové v Malostranské besedě.

Zafungovalo to, lidem připadalo vystoupení zábavné. Shodou okolností tam seděla Tereza Kopáčová a nabídla, že by písničku zrežírovala jako klip. Kráva vznikla doslova na koleně, za den byla natočená u Báry v bytě, já doma posbírala, co mi viselo ve skříni, sehnaly jsme maskérku.

Lavina ohlasů pro nás znamenala překvapení. Další věci jsou už prací Báry, kdy si pozve lidi, s nimiž souzní. Pak došlo k tomu, že jsme začaly koncertovat s kapelou, a člověk se najednou ocitne na festivalu Colours of Ostrava, kde ho vidí 15 tisíc lidí.

V klipu Báry Polákové Nafrněná

Foto: Repro foto Právo

Zpíváte s kapelou?

Ze zpívání mám fobii, spíš jsem v Ostravě rapovala, občas něco řekla, užívala si to. Pořád se směju tomu, že já, která se stydím vylézt před lidi a zpívat, stojím na tak obrovském pódiu a mávám do davu na rodiče. Jde o zábavné zážitky, které přinese život, ale jinak docela bizarní záležitost.

Ráda tancujete?

No, tancuju… Vždycky nám řeknou, že v klipu máme něco dělat, tak improvizuju. Zase musím překročit sebe samu.

A co viset ve vzduchu na lankách?

To bylo loni v létě, kdy jsem točila reklamu na produkt pro lepší dýchání. Zavolali mi, ať přijdu na casting, já měla o dost kratší vlasy než teď, tam samé dlouhovlásky. Říkám si: co tu dělám, to je omyl.

Z nějakého důvodu si mě vybrali a v salonu mi přidělali vlasy do půl zad. Celý den jsem točila reklamu, při níž levituji nad postelí, vznáším se, bylo to boží.

S Janou Plodkovou v seriálu Lady

Foto: Repro foto Právo

Když jsme u vlasů, s kadeřníkem Honzou Kořínkem jste se zúčastnili světového mezinárodního finále soutěže v Paříži, s mistry z 32 zemí. Jak náročné je být modelkou kadeřníka?

Dělat modelku Honzovi je super, protože jsme kamarádi. Měla jsem radost za něj, dostal se do finále a zároveň mi zprostředkoval možnost jet na dobrodružný výlet do Paříže.

Ukázalo se, že profese modelky patří k hodně náročným. Velký respekt k jejich práci. Celodenní zkoušení na podpatcích, musíte vylézt na pódium před 3500 lidí z celé branže, i z té módní. Potom se prezentovat, protože jsem šla defilé. Zase jsem si hrábla na dno, ale byl to zážitek.

Zřejmě nepostrádáte pořádnou dávku odvahy. Už poněkolikáté zmiňujete pouštění se do něčeho, co není vaším šálkem kávy.

To dělám často, protože jsem velký srab, navíc se primárně stydím. A tak musím jít přes ten pocit. Překonat trému. Pak nastane úleva a pocit štěstí, což mě baví nejvíc.

Díky klukovskému účesu se mezi herečkami vymykáte. Vidím, že si necháváte narůst vlasy. Krátký střih už omrzel?

Koketuji s tím, že vlasy zase šmiknu. Krátký účes vznikl po porodu kvůli nechuti načesávat se. Do Ulice jsem nastoupila s úplně krátkými vlasy. Už jsem je měla asi pět let a nedá se s tím nic moc dělat. Taky mi říkali, že jsem v tom moc přísná...

S kadeřníky jsme vymysleli polodlouhý účes, nemám husté vlasy, ale když s nimi Honza začne kouzlit, vždy mě překvapí. Nejspíš kolem čtyřicítky vlasy definitivně šmiknu.

Působíte dojmem vyhraněného názoru na módu. Po čem v obchodě ráda sáhnete?

Baví mě volné, asymetrické věci, skládat oblečení trochu jinak. Miluju černou, šedou a bílou, každý barevný experiment skončí stejně: nenosím ho.

V Ostravě jsem mívala období, kdy vyjít neskutečně vyoblékaná a mít na hlavě třeba klobouk s umělým hroznem a kytkami, nebyl problém. Máma chodila deset kroků přede mnou a dělala, že mě nezná.

Teď se mi to vrátilo na dceři. Má šílené období, nakombinuje nekombinovatelné, což mě příšerně vytáčí. Většinou Pepině chystám oblečení a pak se vztekáme, protože vzdoruje, že si to nevezme.

Letos vám bylo 35 let. Kdybyste si chtěla splnit nějaké herecké přání k půlkulatinám, po jaké roli toužíte?

Nemám vysněnou roli ani projekt. Moc si přeju dělat s lidmi, kteří mě baví. Je mi jedno, o jakou roli půjde. Chci se s kolegy cítit dobře, abychom si rozuměli a byla to pro mě příjemná práce.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků