Hlavní obsah
Marie Doležalová Foto: Petr Horník, Právo

Marie Doležalová: Věci ráda shazuju, dělám si z nich legraci

Přišla se čtyřměsíční dcerou Alfrédou zavázanou v šátku. „Ona je můj program na nejbližší dobu,“ směje se jedenatřicetiletá herečka Marie Doležalová a dodává, že by se taky ráda zdokonalila v tvůrčím psaní. V rozhovoru vysvětlila proč, i když její kniha, kde vzpomíná na své předky a dětství, z pultů mizí rychle. Dětství, to jsou hlavně prázdniny, babičky a dědové, videopůjčovny, tamagoči nebo Kačeří příběhy, vzpomíná v ní.

Marie Doležalová Foto: Petr Horník, Právo
Marie Doležalová: Věci ráda shazuju, dělám si z nich legraci

V jakém období jste začala psát knížku Jeden kopeček šmoulový?

Po StarDance. Nejdřív přišly pocitové články, kde jsem se zaměřovala na věci, ze kterých jsem se chtěla vypsat. Byly smutné. Dávala jsem je na svůj blog a nakladatelství Albatros o ně projevilo zájem.

Zašla jsem za režisérem Comebacku Zdeňkem Duškem a požádala ho, zda by si to mohl přečíst. Byly to zápisky velmi osobní a já chtěla, aby mi dal zpětnou vazbu. Přečetl si je a řekl, že jsou hodně smutné, trochu zmatené a je tam hodně životní tíhy.

S čím jste se vypořádávala?

Psala jsem vzpomínky na moji babičku i dědu, kteří během StarDance a krátce po ní oba zemřeli. Smutek po nich byl v textech otisknutý. Zdeňkovi jsem byla za jeho názor vděčná, ujistil mě v postoji, že je vlastně ani vydávat nechci. Stopla jsem to, nakladatelství řekla, že si jejich zájmu cením, ale že se necítím na to jít s texty ven.

Jenže v tu dobu už ilustrátorka Eliška Podzimková pracovala na ilustracích k mým rodinným fotkám. A já začala uvažovat, jak to předělat, aby vznikla knížka stravitelná, hezká a milá. A aby v ní zůstaly vzpomínky na moji rodinu, propojené nějakým řádem.

S tanečníkem a choreografem Markem Zelinkou se seznámila během soutěže StarDance, kterou před čtyřmi lety vyhráli.

Foto: archiv ČT - Mikuláš Křepelka

Napadlo mě, že půjdu za jednotlivými členy rodiny, zeptám se jich na různé události a ty pak zpracuji do fejetonů. Takhle to plynulo krok po kroku, až vznikla knížka plná fotek. Chtěla jsem v ní mít nostalgii i úsměv. Snad v ní zůstal otisk pocitu, že když nám někdo blízký odejde, nejprve se dostaví smutek a vzpomínky na něj bolí. Ale pokud si tyto pocity zpracujeme, vzpomínky mohou zůstat krásné a těšit nás.

V momentě, kdy jsem si byla jistá, že taková energie v knize je, řekla jsem si, že tohle by mohla být moje výpověď, která lidi osvěží, a ne že je hodí do depky.

Vidíte, a já myslela, že jste knížku napsala pro dceru.

Je pravda, že druhou půlku knihy jsem psala těhotná. Nějakou dobu předtím jsem se už na rodinu ladila. Můj cíl však nebylo psát kroniku dceři. Tu bych asi psala jinak.

V čem by byla jiná?

Asi bych necítila tolik volnosti a měla bych pocit, že musím jednotlivé členy rodiny nějak představovat. V mé knize se taky představují, ale tak nějak spontánně.

Jak reagovali na vaše otázky o rodinné historii rodiče?

Až jsem se divila, jak moc na některé věci rádi vzpomínali. Nijak je to neobtěžovalo, naopak. Já se zprvu tvářila, že jsem velká novinářka s velkým úkolem. Vždy ale z toho nakonec vyšlo milé odpoledne plné vzpomínání. Při něm se tvářili hezky.

Když jsem to zpracovala do článku, hezky se tvářila už jenom moje mamka. Táta je jiný typ, přišlo mu zvláštní, že si jeho příběhy bude moci přečíst úplně cizí člověk. Knížka ale není bulvárem naší rodiny. Nenašla jsem nic, co by se muselo tajit nebo se o tom nesmělo psát.

Překvapilo vás něco ve vašem pátrání?

Že jsem se na některé věci nikdy nezeptala a nevěděla o nich. Třeba jaké měla máma jako holka Vánoce. Proč jsem se na to do té doby nezeptala? A co mě překvapilo? Možná vyprávění o mých prababičkách a pradědečcích.

Zjistila jsem, že jeden můj praděda rád tančil, zpíval, hrál na harmoniku. Že byla jedna z mých prababiček ochotnice jsem věděla, stejně mi však vyprávění o ní přišlo milé a krásné.

Prababička Anna, které se říkalo Anuša, zase velmi živě prožívala víru. Vedla si notýsek o papežovi, který byl Polák jako ona. Vychovala pět dětí a u toho chodila s velkou chutí do kostela. Bylo to pro ni za odměnu.

To se mi moc líbilo, protože celý život mám touhu po duchovních věcech, pátrám po nich a mám pocit, že něco z té prababičky se na mě přeneslo. Zjišťuju, že z každého praprarodiče něco mám. A to je neuvěřitelné. Jsou to lidi, které jsme často ani nepoznali, a stejně máme jejich vlastnosti.

Upozornila na sebe již před pěti lety v divadelní hře Eva tropí hlouposti.Na snímku s Dennym Ratajským.

Foto: archiv Divadla Na Fidlovačce

Hezky píšete i o babičce a dědovi ze Sezemic. Třeba o čtyřech dědečkových životních gestech. To mě dojalo.

Jeho povahu jsem zjišťovala až zpětně. Z dědy Ludvíka jsem měla vždy respekt, možná jsem se ho i trochu bála, i když byl úžasný. Jako patnáctiletá jsem vnímala, že je trochu zapšklý a hodně nadává na Rusko. Když se řeklo Rusko, odplivl si.

Nechápala jsem ho zcela, až když jsem sbírala historky o něm, pochopila jsem, že to byl člověk s velkým srdcem. V srpnu 68 byl jediným ze sousedů, kdo zmatené ruské vojáky pustil před sebe ve frontě, když si chtěli koupit jídlo. Ostatní je předbíhali, aby se nedostali na řadu, ale on oddělil politiku a lidský postoj. To mi přijde úžasné.

„Večer jdu spát a přes sebe se mi překrývá několik těšení. Nejvíc na moře, ale taky na tábor. A nejlepší na tom je, že se netěším jen na jednu věc, protože pokaždý, když skončí jeden kousek prázdnin, bude se hned na co těšit dál,” píšete. Vypadá to, že jste měla šťastné dětství.

Moje dětství v devadesátých letech se k těmto vzpomínkám připojilo později. Chtěla jsem vyprávět o Karviné, kde žila jedna babi s dědou, o Sezemicích, kde byla druhá.

No a pak jsem zjistila, že další část knihy bych chtěla vyprávět o mém dětství. O sídlišti v Trutnově, kde jsem vyrůstala, a když jsem si uvědomila reálie, jako sladkosti, pohádky, hračky, pochopila jsem, že už je to retro. A staly se z toho vzpomínky na dětství v devadesátých letech, i když jsem to tak původně nemyslela.

Jak se v dětství projevovalo vaše budoucí herectví?

Důležité bylo, že jsem začala chodit do dramaťáku, který vedla Naďa Kábrtová. Byla pro mě osvícenou osobou, protože kromě toho, že nás nechala svobodně tvořit, naučila nás třeba otčenáš bez toho, že by nám nutila víru.

Naučila nás i jógové dýchání. Dávala nám volnost, inspiraci. V jejích hodinách jsme na sebe mohli vzít jakýkoli kostým, zahrát jakoukoli scénku, nevedla nás podle knížek. Že jsem začala chodit k ní, byla první vlaštovka v rozvíjení mého potenciálu. S ní bylo v pořádku být jinou osobou, vymýšlet příběhy a převlékat se.

Křest knížky Jeden kopeček šmoulový s ní oslavil nejen partner Marek Zelinka (vpravo), ale i herci Lukáš Pavlásek a Iva Pazderková.

Foto: Michaela Feuereislová

Než jsem dostala tento impulz, organizovala jsem kolem sebe děti, aby se mnou hrály scénky. Snažila jsem se i ve škole, pokud k tomu byly učitelky svolné, abychom to, co se učíme jako suchou teorii, zahrály spolužákům jako scénku.

Odmala jsem měla tendenci reflektovat okolí. Bavilo mě přijet na tábor, týden zkoumat, kdo je jaký, a pak společně udělat parodii na to prostředí. Podle mě se děti, pokud je necháme, beztak odmala věnují tomu, co jednou budou dělat.

Budoucí biolog zkoumá broučky a podobně. Mě dodnes nejvíc baví se k dění okolo sebe vyjadřovat, komentovat ho a dělat si trochu legraci. Nejsem vážný mluvčí nebo filozof.

Ale z té knížky je znát širší reflexe doby. Třeba že jste z první generace dětí, které se rodiče rozhodli učinit šťastné.

Asi to chce každý rodič a pro mě je to nová role. Okolí mě vždy spojovalo s nadsázkou a humorem. V hraní i psaní. Věci ráda shazuju, dělám si z nich legraci.

V téhle knížce jsem trošku vystrčila růžky v tom smyslu, že poprvé naznačuju, co si myslím o životě, jak uvažuju. To jsem si zatím nikdy nedovolila. Možná lidi řeknou, že je to nezajímá a že mám radši dělat srandu. Ale doufám, že ne.

Mimochodem stále nelyžujete?

Ne.

Nepříjemný pocit pevně svázaných nožiček vám zůstal?

Asi ano. Marek tuhle navrhl, že pojedeme na hory, ale já prostě nelyžuju.

Musela jste se vymykat. Nelyžovat v horském Trutnově je protimluv.

Byly jsme asi tak dvě holky, co tam nelyžovaly. Pro mě je lyžování soubor věcí, které mi nejsou vlastní. Je o odvaze a ježdění rychle z kopce. A já, když jedu z kopce na kole, představte si, že brzdím!

Já taky.

Aha, tak to mi rozumíte. Ten pocit, když se to rozjede moc, nemám ráda. Navíc je u toho zima. A je to jednotvárné, pořád dokola, nahoru, dolů.

Vyrůstala jste v době, kdy si děti ještě chodily hrát ven. Dnešní děti to moc neznají, není to škoda?

Je, a veliká. Jsou to moje nejhezčí vzpomínky, lítání po sídlišti. Musím nějak zařídit, aby o to moje dítě nepřišlo. Ale jak bydlet v Praze a vypustit ho, aby mohlo svobodně lítat? A jak k tomu přemluvit i ostatní rodiče, aby mělo s kým?

Vždyť to k dětství patří! Lítaly jsme venku a rodiče neřešili, jak se rozvíjíme a na co si hrajeme. Byla v tom svoboda. Dnes mám pocit, že dětství slouží k tomu, aby byl člověk co nejdokonalejší.

Ano, dětství jako projekt. A když se dítě nudí, považují to rodiče za své selhání. Znáte to?

Ano, neustálá snaha vytvářet dítěti program není dobrá. Jenže je to těžké, vidím to u sebe. Už teď mám pocit, že když se holčičce chviličku nevěnuju, je to špatně. Přitom chvíle bez zájmu rodičů skýtají prostor ke zkoumání všeho důležitého, což je pro Alfrédu momentálně její tělo, svaly, okolí.

Člověk by rád řekl, nemluvte dětem do všeho, ale pak má vlastní a s nimi i pocit, že dělá něco špatně. Jsem na tom stejně. To dítě je po mně, jen tak samo od sebe se vyvinout nemůže, říkám si. Musím tomu dát řád, jinak bude jako dříví v lese. No a už je to tady.

S Patrikem Děrgelem si zahrála v divadelní hře Penzion pro svobodné pány.

Foto: Divadlo Palace - Lucie Vítková

Ale z nudy vznikají ty nejúžasnější věci!

Je to tak, i v dospělosti. Když se někdy nudím celý den, začnu vymýšlet zajímavosti, které nemohou spatřit světlo světa, pokud někde plním povinnosti a jedu ve vyjetých kolejích.

Vidím, že holčičku máte skoro pořád v šátku. To asi nebude jen módou.

Začalo to kamarádkou, která porodila a řekla mi, že sice měla připravený kočárek i postýlku a chtěla dítě vychovávat klasicky, ale zjistila, že ji zavedlo jinam. Půjčila mi knihu, která je úžasná, jmenuje se Koncept kontinua. Napsala ji autorka, která zkoumala děti divokých domorodých kmenů.

Zjistila, že jejich děti jsou jiné, než na jaké jsme zvyklí. Nejsou ubrečené, vyděšené ze světa okolo. To mě oslovilo. A zkouším to s Alfrédkou.

Můj výhled je Alfrédka. Pracovat se nechystám, do divadla se hned tak nevrátím.

Není to samozřejmě takové, jak si to člověk vysní. Představovala jsem si, že si ji zavážu do šátku a budeme všichni šťastní. Zpočátku na to nebyla naučená, zvykala si postupně. Baví mě ji chovat, nosit v šátku, být s ní co nejvíc.

Teď už se to malinko rozvolňuje, jsou jí čtyři měsíce. Někdy se říká, že po narození ještě dobíhá 4. trimestr těhotenství, protože je nepřirozené, aby se dítě okamžitě poté, co vyjde z bříška, od mámy oddělilo.

Jméno Alfréda rozvířilo nejednu diskusi. Jak jste na něj přišli?

Zrovna nedávno jsme s Markem narazili na diskusi na internetu, raději ji nečíst. Hodně lidem to jméno leží v žaludku. Názory jako Dva mimoni nemohli ani jiné jméno dát. Nebo: Oni jsou podivíni, jak by se holka mohla jmenovat jinak. Takové názory mě spíš rozesmívaly.

Vím, že k Alfrédě jméno patří a je pro ni správné. Pátrali jsme po jménech, měli i knížku, kde jich bylo na tři tisíce, ale žádné se nám nelíbilo natolik, abychom jej dítěti dali.

Pak jsme narazili na Alfrédu a Marek řekl okamžitě, že to je ono. Já zprvu namítala, že je to pro holčičku tvrdé jméno, navíc trochu zvláštní. A nechtěla jsem ho. Pak jsem uviděla její fotku z ultrazvuku, představovala jsem si ji a došlo mi, že by se tak jmenovat mohla.

Ale řekli jsme si, že pokud se nám narodí holka, nejprve se na ni podíváme a zjistíme, jestli jsme neustřelili. No a přišla k nám velká zemitá holčička, s eskymáckým obličejem, výraznou pusou a spoustou vlasů. Alfréda.

Shodli jste se na tom?

Krátce po porodu nastaly nějaké zmatky, Marek musel odběhnout a nestihli jsme si nic říct. Když za hodinu přišel, prohlásil, že má pocit, že to je Alfréda, jen to ještě nechtěl nikomu říkat. No a já si to myslela taky, takže jsme se na tom shodli docela nezávisle, že se nám narodila Alfréda.

Co vám v dnešní době oproti devadesátkám chybí?

Videopůjčovny. Ty hodně. A co je lepší? Internet. Přináší mnoho dobrého, je tam spoustu informací. Samozřejmě že i těch zavádějících, ale to už k tomu patří. A kolik je knih třeba o mateřství nebo o duchovním vývoji!

Nedávno jsem přemítala, jak to muselo být pro mou mamku těžké, když dřív nebylo zvykem v časopisech rozebírat, jak třeba pěstovat vztah. Jak v něm komunikovat. Jak se rozvíjet, aby byl člověk šťastný. Jasně, taky jsme nějak vyrostli a nic se nestalo.

Dnes jsme možná přemotivovaní a knih je moc, ale co bych dělala, kdyby mi bylo třicet v roce 1980? Mně se líbí, že mi někdo dává připomínky, že mi radí, jak mám komunikovat s partnerem, to mi přijde úžasné. Kdo chce, může si najít informace, jak žít líp.

Mám pocit, že vstoupit do manželství bez toho, aby nám někdo dal radu, a může to být i kněz, je jako pustit se ze svahu šusem, pořádně to rozjet a doufat, že se nic nestane, i když neumíme lyžovat. Klobouk dolů před generacemi, co tohle zvládly.

Co máte letos před sebou?

Můj výhled je Alfrédka. Pracovat se nechystám, do divadla se hned tak nevrátím. Vyhrála jsem kurz v tvůrčím psaní a chtěla bych se v něm vzdělat, abych uměla fabulovat příběh. Abych mohla psát o cizích osobách. Asi si toho lidé všimli, že pořád píšu jen o sobě. A o tom, co se doopravdy stalo.

Není těžké vymyslet zápletku, když je skutečná. Chci se tedy v psaní vzdělat, a to je pro mě nová oblast. V hraní umím být jinou postavou, ale v psaní ne.

A to je asi jediné, čemu se budu věnovat, protože se chci věnovat jen tomu, co jde s holčičkou. Slíbila jsem si, že později v práci budu dělat jen to, co chce mé srdce, a nic jiného. Ale možná nebudu mít tři roky práci a pak sklopím uši a řeknu si, že budu ráda dělat to, za co jsou peníze.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Související články

Výběr článků