Hlavní obsah
Hercem nechtěl být za každou cenu. Dokonce chvíli studoval filozofii. Foto: archiv Marka Adamczyka

Marek Adamczyk: Jsme hodně zahledění sami do sebe

Při natáčení snímku Lidice stál poprvé před kamerou – a hned si zahrál jednu z klíčových rolí. Naposledy jsme ho mohli vidět v seriálu Poldové a nemluvně. Dvaatřicetiletý Marek Adamczyk také rád sportuje a snaží se tak držet krok se svou partnerkou, snowboardistkou Evou Samkovou.

Hercem nechtěl být za každou cenu. Dokonce chvíli studoval filozofii. Foto: archiv Marka Adamczyka
Marek Adamczyk: Jsme hodně zahledění sami do sebe

Vaše partnerka, snowboardistka Eva Samková, se na začátku krize vrátila ze Švýcarska a musela do čtrnáctidenní karantény. Vy jste ji prodělal s ní…

Ano, žiju s ní, tak jsem se zavřel taky, přišlo mi to logické a solidární. Taky máme celkem malý byt, takže aby se někam zavřela jen ona sama, by ani nešlo.

Jak se tehdy lišil váš den od toho běžného?

Naprosto zásadně. Doháněl jsem resty, četl to, co jsem si chtěl už dávno přečíst, a díval se na filmy, které jsem nestihl vidět. Trochu jsem cvičil a Eva hodně vařila. Já se jí do toho radši moc nepletu.

Vy dva jinak často trávíte čas odděleně, každý máte své aktivity. Jaké to bylo, být spolu dvacet čtyři hodin denně na malém prostoru?

První týden to bylo úplně v pohodě. Druhý to bylo trochu znát. Já jsem více zvyklý trávit čas doma a tam si ho i strukturovat, ale Eva vyrůstala na horách, její život se hodně odehrává venku. Není zvyklá trávit tolik času zavřená doma. Těšila se, až karanténa skončí.

U čeho za normálních okolností relaxujete?

Hodně sportujeme. Eva má přípravu, takže s ní chodím do posilovny, běhat…

Pocítil jste během krize strach?

Mám štěstí, že mě tahle situace zastihla v dobrém rozpoložení, takže jsem se ničeho neobával. Strach jsem měl možná trochu o svoje blízké, o rodiče. Z čeho ale mám obavu a co očekávám s napětím, je, jak se bude situace vyvíjet. To je to, co nikdo neví a co by mohlo vést k něčemu nepříjemnému.

Jinak jsem byl pozitivně překvapen, jak se situace zvládla, jak byli lidé disciplinovaní v dodržování nařízení, jak se snažili si pomáhat. To mě naplňuje optimismem. Ale co bude dál, jakým způsobem se společnost bude restartovat? Nejsem si jistý, zda se to povede, tak jak by mohlo.

Teď se hodně mluví o možné finanční krizi, co si o tom myslíte?

Já jsem spíš optimista. Nějaká krize asi přijde, ale mohla by vést spíš k obrodě. Ve výsledku se to v dobré obrátí. Otázka je, jestli pro všechny. Jsou lidé, kterým to hodně zkomplikuje život. Snad to bude ta menší část společnosti.

Ve filmu Zloději zelených koní o kopáčích vltavínů, který vznikl podle knižní předlohy Jiřího Hájíčka, si zahrál s Pavlem Liškou.

Foto: CinemArt, Michaela Buchtová

Kdysi jste tvrdil, že jste s herectvím váhal, protože jste se chtěl při práci cítit komfortně. Splnilo se vám to?

S tím, jak se věci vyvinuly, jsem spokojený, i když jsem nechtěl být hercem za každou cenu.

Jaké jste měl alternativy?

Uvažoval jsem o humanitních vědách, hlásil jsem se na sociální antropologii. Absolvoval jsem nedávno také jeden semestr filozofie, ale nešlo to dlouhodobě skloubit s mojí prací, tak jsem to zase ukončil. Vždy mě lákaly humanitní obory. Obzvlášť ty syntetičtější, které se na svět dívají širším způsobem a vnímají ho komplexně.

Využijete podobný pohled v herectví?

Naprosto, ty věci spolu souvisí. Herectví beru jako způsob, kterým lze komplexně promlouvat k problémům a otázkám těžko formulovatelným. Divadlo je schopno popisovat svět kolem nás jinak, než jak to dělá věda. Herec pracuje sám se sebou a věci, které nasává, se do hraní promítnou.

Nedávno jsme vás mohli vidět v seriálu Poldové a nemluvně. Chtěl jste někdy být policajtem?

Možná jsem s tím koketoval. Vím, že jsem si u mámy poručil, aby mi ušila vestu s nápisem FBI. V ní jsem pak lítal doma a hrál si na policajta poměrně intenzivně. Ale byla to spíš jen ta dětská hra.

Jeho velká první filmová role – Lidice. „Ještě cestou na casting jsem si v mobilu četl heslo z Wikipedie, abych věděl, co přesně se v Lidicích stalo,“ říká.

Foto: Magic Box

Zásadní pro vás byl film Lidice. Jak natáčení filmu změnilo váš pohled na onu historickou událost?

Do té doby jsem samozřejmě věděl, co se v Lidicích stalo, ale podrobnosti jsem příliš neznal. Pamatuji si, jak jsem si ještě cestou na casting v mobilu četl heslo z Wikipedie, abych vůbec věděl, co přesně se v Lidicích stalo.

Celá ta zápletka s odbojem, který si vymyslel místní frajírek, aby se předvedl, je neuvěřitelná. A ta nestydatost, s jakou okupanti vraždili, ačkoli bylo zřejmé, že o žádný odboj v Lidicích nešlo.

Myslím, že je potřeba si takové věci připomínat, abychom si uvědomili, že takhle se neomezená moc taky projevuje. Někde jinde možná někdo zrovna zažívá podobné hrůzy jako tenkrát Lidičtí.

My se rádi prezentujeme jako oběti událostí, ale nyní jsme už dál. Už nejsme oběti, ale máme zkušenost, jaké to je, jimi být. A právě proto bychom na podobné bezpráví měli být extra citliví.

Ve filmu Zloději zelených koní hrajete kopáče vltavínů. Máte nějaký doma?

Mám jeden kousek, co jsem dostal od kluků, kteří nám pomáhali při natáčení – od opravdových kopáčů.

Co se vám vybaví při vzpomínce na toto natáčení?

Abych řekl pravdu, jako první se mi vybaví to, jak bylo natáčení vyčerpávající. Zrovna nedávno jsme se s jednou mladší kolegyní bavili o tom, jak ji při natáčení vždycky bolí hlava z nervů a jak je těžké se při práci „hodit do klidu“.

Teď už to umím, ale Zloději byli pro mě nálož. Neuměl jsem si to tak užít. Ale hned druhá věc je krásná krajina jižních Čech a pocit toho, že se tam v lesích dá zažít opravdové dobrodružství. Nedivím se, že si Jiří Hájíček ve svých knihách často s jihočeskými reáliemi vystačí a nepotřebuje se vydávat nikam dál.

V Divadle na Vinohradech hrajete s Hanou Maciuchovou v Haroldovi a Maud. Máte pochopení pro netradiční vztahy?

Ano, mám, byť ve svém okolí nemám pár, který by, tak jako ty dva, od sebe dělil šedesátiletý věkový rozdíl. Je málo běžné, že je žena starší než muž – a ještě o tolik. Moji rodiče mají mezi sebou deset let, což celkem sedí, ale starší je táta. Harolda a Maud jsem viděl jako film ještě dřív, než jsem se dozvěděl, že v tom budu hrát.

S přítelkyní, snowboardistkou Evou Samkovou. Ona s ním chodí do posilovny, on ji rád vyvede do divadla.

Foto: Profimedia.cz

Kamarádka mi doporučila, abych se na něj podíval. Film mi přišel hrozně zvláštní, odlišný od všeho ostatního, co jsem do té doby viděl. Ta zvláštní love story mezi mladým klukem a starší ženou je velmi odvážná. Takže jsem se na svou roli moc těšil.

Hrajete i v Čarodějkách ze Salemu. Vidíte v té hře paralelu s dnešní dobou?

Ta hra byla napsaná jako paralela k moderní době. Arthur Miller ji vydal v Americe v 50. letech, v době, kdy probíhal hon na levičáky. Hodně lidí z uměleckých kruhů k nim tíhlo nebo byli k levici zařazeni společností, Charles Chaplin třeba.

Hra je o davové psychóze, šílenství, nepříteli, který se označí, aniž by se pohlíželo na fakta. Je nadčasová. I dnes je to tak, někdo si na tom dokonce vystaví kariéru. Paralela se současností je zjevná.

Jak moc je pro vás motivující mít vedle sebe vrcholovou sportovkyni?

Velmi. Příští zimu by se měl točit film o Hančovi a Vrbatovi, kde mám hrát Němce Emericha Ratha, velkého sportovce a úžasného atleta, který dělal vše: od kajaku přes maraton až po lyžování. A ve všem byl dobrý. Snažím se na roli připravovat.

Takže nedávno jsme byli s Evou na skialpech, abych si zažil chození po horách. Že mám vedle sebe Evu, od které mohu hodně věcí okoukat, mi pomáhá.

Co okoukává Eva od vás?

Asi teď chodí víc do divadla než předtím. Když jsme se poznali a já zjistil, že bydlí kousek od Dejvického divadla a ještě se tam nebyla podívat, hned mě napadlo, že to musím co nejdříve napravit. Samozřejmě to tenkrát byla spíš záminka ke schůzce než kulturní obroda, ale šlo to ruku v ruce. A pokračujeme v tom i nadále, když je tedy kam jít. Myslím, že ji zajímá, co dělám, a mě zase, co ona.

Když se zajímáte o filozofii, nemáte ambice psát?

Mám. Ale zároveň cítím k psaní velký respekt. Něco je rozepsáno, ale nejsem ve fázi, kdy bych to chtěl někomu ukázat.

Kromě toho, že váš dědeček byl divadelní dramaturg Karel Kraus, máte i polské předky. Máte v Polsku někoho, koho byste mohl navštěvovat?

Většina příbuzných válku nepřežila. Navštěvujeme občas tátovy známé. Jeho otec a můj dědeček byl Polák, který se seznámil s babičkou v Německu během totálního nasazení. Nakonec se usadili v Čechách.

Já se už ale odpolštil, polsky neumím. Ale můj tatínek má k té zemi silný vztah.

Zajímá vás historie vašeho rodu?

Ano, zatím ale jen povrchně. Dělám si přehled, odkud jsme přišli. Mám trochu zmapovanou polskou větev, jiná zase míří do Plzně. Dostal jsem se zatím k praprarodičům, dál ne.

Polsko se o nás zajímá, my o něj tolik ne. Máte pro to vysvětlení?

Zrovna čtu knížku od Mariusze Szczygiela, který se zaměřuje na vztahy našich zemí a píše o nich hezky. Vystihuje, co na nás Poláci spatřují zajímavého. My jsme pro ně v něčem… nechci říct bizarní, ale dívají se na nás jako na poťouchlou verzi sebe sama. To, co se u nás děje, v nich rezonuje.

My říkáme, že je pro nás něco nepřehledné jako španělská vesnice, oni, pokud jim něco nedává smysl, tvrdí, že je to jako v českém filmu.

Mluvil jsem o tom i s režisérem Petrem Zelenkou, jeho filmy mají Poláci moc rádi. V seriálu Dabing street, který napsal, se přijede do studia podívat Polka, polská postava je i v jeho filmové verzi bratrů Karamazových. Poláci mají rádi i Hrabala a taky se víc než my rozhlížejí kolem sebe. My jsme hodně zahledění sami do sebe.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků