Hlavní obsah

Manželství, kde ředitelují oba: Michal a Kateřina Toběrní

Právo, Jana Rovenská

Manželé Michal a Kateřina Toběrní jsou jen těžko přehlédnutelnou dvojicí. Jako lékaři navíc úspěšně zvládají i další profesi, manažerskou. On je primář chirurgie a současně náměstek v nemocnici Na Homolce, ona specialistka na léčbu bolesti a ředitelka Fakultní nemocnice Na Bulovce.

Foto: Jan Handrejch, Právo

O našem vztahu bych řekla, že je vzácně rovnocenný. I naši kamarádi tvrdí, že jsme asi jedna z mála dvojic, kde je hodně vyrovnaný .

Článek

Doktorka Toběrná (47) víc než deset let dělala anesteziologii, postupně získala další odbornost v léčbě chronické bolesti a paliativní medicíny. Udělala si z ní euroatestaci a dostala primářskou licenci. Když pak v nemocnici v Třebotově sháněli novou primářku na lůžka následné péče, stala se primářkou a ředitelkou zároveň.

V roce 2005 získala i manažerskou atestaci z veřejného zdravotnictví. A loni bez váhání přijala i ředitelování velké problémové nemocnice. Vůdčí schopnosti dostala bezpochyby už do vínku.

„Vždycky jsem měla sklony něco organizovat a uměla si věci obstarat a zařídit tak, aby mi to co nejvíce usnadnilo život. V nemocnici mě na to pak přivedli bývalí kolegové. Jednou jsem totiž zastupovala primáře a organizovala je, jako bych to dělala odjakživa, a oni si ze mě pak dělali legraci, že mám velitelské sklony, že by se to mělo využít. A tak to vlastně začalo. Pravda je, že i organizace mého vlastního života byla pro mě vždy nesmírně jednoduchá,“ prozrazuje lékařka a manažerka v jedné osobě.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Kateřina Toběrná

Primář chirurgie a náměstek ředitele Toběrný (47) jako chirurg před víc než dvaceti lety začínal a dnes není pochyb o tom, že je ve svém oboru, stejně jako před lety jeho otec, špička. Patří i mezi naše přední průkopníky robotické chirurgie. Traduje se, že si roboty zamiloval.

„To není láska k robotům, ale k minimálně invazivní, šetrné chirurgii, zákrokům, které nejméně poničí pacienta. Proto jsme před lety bojovali za laparoskopii a stejně tak léta bojujeme o to, aby bylo více robotů. Koncovky robotických nástrojů mají totiž obrovskou výhodu v tom, že jsou pohyblivé a dá se jimi velmi dobře manipulovat i v nepřístupných partiích. Proto se je snažíme prosadit proti argumentům, že jsou drahé,“ vysvětluje se zápalem. Tyto věci pak řeší jako náměstek ve svém úřadě. Podle kolegů je na něm sympatické právě to, že ani v řídící funkci nehledá výmluvy a věci se snaží řešit a dotáhnout do konce.

První otázka, která mě u této dvojice napadá, je, kdo asi řediteluje doma?

K. T.: O našem vztahu bych řekla, že je vzácně rovnocenný. I naši kamarádi tvrdí, že jsme asi jedna z mála dvojic, kde je hodně vyrovnaný. Jsme oba natolik dominantní, že si vyhovíme. Také jsme si automaticky rozdělili role. Já jsem se starala na mateřské o děti, a když už jsem je porodila, tak jsem u té plotny prostě pár let stála. Doma jsem byla semetrika, která kontrolovala úkoly, honila děti do učení a ječela na ně, když nebyly věci v pořádku. Michal byl vlídný, hodný tatínek, který jim všechno dovolil, byl jejich miláček…

M. T.: Tak, moje žena je skutečně zcela svéprávný jedinec a myslím, že to bylo právě to, co mě na ní přitahovalo.

A co se vám líbilo na manželovi?

K. T.: Tak zaprvé jak vypadal – vysoký, hezký… A potom i to, že si ne každého připustil k tělu. V jeho chování a jednání byla určitá noblesa. Až pak jsem zjistila, že jeho dědeček byl velice úspěšný podnikatel, který ve třicátých letech patřil mezi horních deset tisíc. A jak to z těch let známe, oni se opravdu uměli chovat a v Michalovi něco z toho bylo.

Dnes už máte velké děti, kdo vám s nimi, když byly malé, pomáhal?

K. T.: To byl trochu problém, protože tehdy nebyly žádné aupair a paní na hlídání. K tomu mi nečekaně brzy zemřel táta a manželovi maminka, tak jsme to hodně táhli sami a u dětí jsme se při službách střídali. Běžně se stávalo, že Michal sloužil čtvrtek, já pátek, sobotu, neděli, on pondělí, já úterý, takže jsme se viděli až po pěti dnech. Obě děti chodily do školky a od nějakých sedmi osmi let dostaly klíč na krk a zájmy měly jen tam, kam si dojely samy.

M. T.: Naštěstí to v pohodě přežili a jsou oba velice samostatní. Dceři je jednadvacet a studuje mezinárodní vztahy, synovi bylo nedávno osmnáct a je na gymnáziu. Děti jsou na spoustu věcí šikovné, ale medicínu dělat nechtějí. Vidí na nás, že je to hlavně práce a zase práce.

Ve vedoucí funkci nejste poprvé. Co se vám na ředitelování líbí nejvíc?

K. T.: V každém případě je to nepřenosná zkušenost, už proto, že musíte obsáhnout velmi široké pole činností a orientovat se v oborech, které nemáte vystudovány. Já říkám, že ředitel nemocnice by měl být v jedné osobě lékař, právník a ekonom. Ať si vyberete cokoli, musíte mít k sobě dvě další natolik odborně vybavené osoby, abyste vytvořili triumvirát na úrovni a měli tak pokrytou nemocnici po stránce odborné, právní i ekonomické.

Díky ředitelování jsem se už hodně naučila. Docela dobře se orientuji v základních právnických pojmech, už celkem vím, na co si mám dát pozor při řešení ekonomických problémů, včetně problematiky pojišťoven. Je to hodně pestré, každý den je úplně jiný.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Michal Toběrný

A co vy na pozici náměstka?

M. T.: Já se i v té náměstkovské roli zabývám především odbornou částí. Manželka odpovídá za manažerskou stránku, já za tu medicínskou, což je z jedné strany lepší, protože tomu rozumím, jsem v tom doma. I proto si myslím, že pro vedení nemocnice je vždycky nejlepší lékař, protože žádný právník se do zdravotních problémů tak nevcítí.

Ani pro mě ale není role náměstka jednoduchá. Tady je řada špičkových odborníků na světové úrovni a komunikace s vyhraněnými lékařskými osobnostmi je někdy docela složitá. S takovými lidmi nemůžete jednat jako s podřízenými a vše musíte decentně servírovat. I šéfovi musím umět šikovně oponovat, když chci najít kompromis. Když se to ale povede, mám z toho o to větší radost.

Děti vám odrostly – máte na sebe víc času, nebo to s dvěma funkcemi vyjde nastejno?

M. T.: Já jsem v nemocnici denně v 6.45. Odpoledne přijdu ze sálu a jdu úřadovat, manželka začíná kolem osmé. Výhodu máme oba v tom, že nesloužíme, takže máme aspoň víkendy volné.

Jak si nejlépe odpočinete?

K. T.: Chalupařením v jižních Čechách, ale hlavně oba celý život a rádi sportujeme.

M. T.: Snažím se dělat všechny sporty, ale žádný kromě ježdění na kole pořádně neumím, i když jsem, jak říkám, před třiceti kily závodně lyžoval. Na lyže ale jezdíme každou zimu. Při tom si už jedině užijeme dětí, které se stárnoucími rodiči na hory jedou, jinak s námi už dovolené trávit nechtějí. Tam jsme ale semínka zaseli. Syn hraje závodně basketbal a dcera dělala atletiku, skoky do vody a skoky na trampolíně. I já se po práci párkrát do týdne zastavím ve fitness, zacvičím si a dám si saunu. Málem bych ale zapomněl na své kapitánské zkoušky, v létě pravidelně jezdím na moře, dělám námořní jachting a taky sportovní střelbu.

V sedmačtyřiceti jste úspěšnou dvojicí. Zdá se, že to nemá chybu?

K. T.: Dvacet let jsme se učili, dělali atestace, pracovali na sobě a po těch letech usilovné práce jsme se někam dostali. Ale to je taky špatně, protože se hned najdou tací, kteří řeknou, že bůh ví, jak to bylo, a okamžitě to zpochybní. U nás prostě ještě neumíme ocenit úspěch. Jak říká můj muž: „Soucit je zadarmo, na závist se musíš hodně nadřít.“

M. T.: Zvlášť těm mladým bych přál, aby závist zmizela. Když se totiž dostanete na nějaké místo, část lidí vás začne vydírat, druhá část podlézat, propustíte někoho z práce pro neschopnost a on na vás podá trestní oznámení. V tom je to ještě špatná doba.

Na jaké momenty v životě nezapomenete?

K. T.: Určitě mluvím za oba, když řeknu, že na narození dětí a hned pak na bydlení, na rok 1992, kdy jsme se přestěhovali z pronajímané garsonky do většího bytu. Vůbec na ty naše začátky, kdy jsme v roce 1988 začínali na nule, máme pěkné vzpomínky. Měli jsme půjčenou jednu místnost, jednu starou škodovku, a kromě malého mimina a 1900 korun měsíčního platu jsme neměli nic. Ale nám to nepřišlo.

Rádi vzpomínáme na dovolené na Lipně, kde jsme učili děti plavat. Co nám hodně chybělo, bylo cestování, které dnes doháníme. Pořád ale platí, že peníze jsou výborné, že vám dají určitou svobodu, ale štěstí vám nepřinesou.

Jejich pracovní úspěchy

Co se podařilo Kateřině Toběrné

Kompletně vyměnila management, provedla audity, pod jejím vedením na Bulovce ušetřili a hlavně zlepšili hospodářský výsledek. Významně snížili i zadlužení nemocnice, získali nové investice, rozjeli některé akce, jako je rekonstrukce středové části infekční kliniky, kde se budují super specializované sály pro pacienty s vysoce nebezpečnými nákazami typu Ebola, SARS, antrax, ale i rezistentní TBC či AIDS.

Co se podařilo Michalovi Toběrnému

V rámci oddělení všeobecné chirurgie se povedlo sjednotit rozdílné názory lékařů, kteří se specializují ve třech oborech: chirurgie (s důrazem na minimálně invazivní postupy a robotickou chirurgii), urologie (s důrazem na robotické výkony) a ortopedie (s důrazem na endoprotetiku, výměnu velkých kloubů, a artroskopii, minimálně invazivní ortopedické metody).

Podařilo se stabilizovat týmy lékařů i sester, včetně ambulancí a operačních sálů. Pozice primářů všech oddělení NNH byly nově obsazeny metodou otevřených výběrových řízení s nutností obhajoby těchto míst po pěti letech. To považuje za mimořádně efektivní a zcela ojedinělý postup v rámci celé ČR.

Kdo je kdo

MUDr. Kateřina Toběrná - byla do funkce ředitelky Fakultní nemocnice Na Bulovce v Praze jmenována na základě výsledků řádného výběrového řízení v roce 2009. Je členkou Společnosti pro studium a léčbu bolesti. Má mladšího bratra, který má tři malé děti.

MUDr. Michal Toběrný - primář oddělení všeobecné chirurgie, je předsedou Společnosti robotické chirurgie, funkci náměstka pro léčebnou a preventivní péči vykonává od roku 2007. Letos absolvoval postgraduální manažerské studium organizace řízení – s titulem MBA. Má staršího bratra.

Reklama

Související témata:

Související články

Halina Pawlowská: Kdo neflámuje, ten stárne

Při hovoru s naší nejslavnější boubelkou, pětapadesátiletou Halinou Pawlowskou je jisté jedno - zasmějete se z plných plic, a ještě o tom bude vědět celá...

Výběr článků

Načítám