Hlavní obsah
Lukáš Kopecký propadl kouzlu blonďaté zpěvačky už jako malý kluk. Foto: Petr Horník, Právo

Lukáš Kopecký o Ivetě Bartošové, jeho věčné lásce

Před dvaceti lety došlo k velkému comebacku zpěvačky Ivety Bartošové albem Ve jménu lásky. Dostala za něj zlatou desku, záhy platinovou, a po čase dokonce dvojplatinu. V roce 1998 vznikl také její největší hit Tři oříšky, který ji vystřelil mezi tuzemskou pěveckou špici. Následoval úspěch v anketě Český slavík, vzlet a tvrdý pád.

Lukáš Kopecký propadl kouzlu blonďaté zpěvačky už jako malý kluk. Foto: Petr Horník, Právo
Lukáš Kopecký o Ivetě Bartošové, jeho věčné lásce

Když v polovině 80. let minulého století s Petrem Sepéšim nazpívala Iveta Bartošová duety Knoflíky lásky a Červenám, fanoušci ji nosili na rukou. Tou dobou ji poprvé zaznamenal také její věrný celoživotní obdivovatel. Lukáš Kopecký se do Ivety Bartošové pobláznil ještě jako sedmiletý kluk.

„Kdysi dávali pořady pro mladé Vega a Magion a ona byla v jednom díle hostem. A já jsem uviděl dívku s blonďatou hřívou. Následoval televizní recitál Jenom sen, pak mi mamka pustila Knoflíky lásky a už to jelo. Sám od sebe jsem se nerozhodl. Přišlo to najednou,“ svěřil se devětatřicetiletý Lukáš.

Potkali jsme se náhodou, když jsem v jedné pražské restauraci, kde Lukáš pracuje jako číšník, dělala rozhovor. Byl velmi nápomocný při zajišťování klidného místa a při té příležitosti se mi svěřil, že jako fanouškovi Ivety Bartošové mu v jeho sbírce chybí některé rozhovory, tak jestli bych se mohla podívat do našeho redakčního archivu. Slíbila jsem, a co jsem našla, mu poslala.

Byl s ní stále

Lukáše jsem na oplátku požádala, jestli by nám svou sbírku ukázal. Souhlasil a pozval nás k sobě do bytu, kam se zrovna přestěhoval.

„Budoval jsem ji postupně, jak se ke mně dostávaly různé věci. Každý, kdo mě znal, věděl, že jsem do Ivety blázen, takže když známí něco našli třeba schované na půdě, přinesli mi to. To nejcennější jsem ale koupil na internetových aukcích. Nejnáročnější bylo sehnat její desku Malé bílé cosi. Ta byla velmi drahá,“ prozradil.

Lukáš Kopecký dostal od Ivety Bartošové vánoční přání, které mu sama napsala a on si ho nechal zarámovat.

Foto: Petr Horník, Právo

Českou popovou princeznu viděl poprvé naživo na konci roku 1994 v pražském Divadle ABC: „Bylo mi asi čtrnáct let. Osmělil jsem se a na pódium jsem jí přinesl kytičky. Pamatuji si, že byla velice drobná, a překvapilo mě, kolik měla na obličeji make-upu. Řekl jsem, že jí červená velice sluší, protože měla oblečený pěkný santaclausovský kostým. Byla milá a bezprostřední. Jako potom vždycky.“

Pak už si nenechal ujít žádné její vystoupení, charitativní akce nebo pořady. „Všude jsem Ivetě dával bílé růže. Měla je ráda,“ pokračuje. Postupně spolu začali komunikovat přes esemesky.

„Byli jsme v pravidelném kontaktu. Posílali jsme si zprávy. Věděla, kdo jsem, dávala mi informace, kde bude vystupovat nebo v jaké show nebo muzikálu se objeví, abych nic nepropásl…“ odmlčí se na chvíli. „Promiňte, trochu jsem se zasnil,“ omlouvá se.

Ve sbírce má celou její diskografii, kazety, desky i CD, plakáty, programy, časopisy nebo fotografie. Psal si také deník: „Mám i pár unikátních kousků, které nikdy nevyšly, jako třeba neprodejné singly pro rádia. Například Václavák nebo Letní déšť. Darovala mi některé fotografie, a dokonce mi sama napsala vánoční přání. Mám ho tady zarámované.“

Ukazuje nám rovněž jeden ze slavných magazínových rozhovorů s Petrem Sepéšim, její první velkou láskou i pěveckým parťákem, jenž tragicky zemřel při autonehodě po roce jejich vztahu. „Zajímavé je, jak si byli podobní. Stejně jako s Michalem Penkem. Takové jemnější obličeje,“ míní.

Lukáš Kopecký propadl kouzlu blonďaté zpěvačky už jako malý kluk.

Foto: Petr Horník, Právo

Mně zase připadá docela zvláštní, že Lukáš nemá snad jedinou desku podepsanou. „Nesbíral jsem její podpisy, to nebylo důležité. Důležitější bylo, že jsme si byli duševně nablízku. Nešlo o materiálno, i když jsme tady kvůli sbírce, ale pro mě jsou podstatnější pocity a vzpomínky, protože ona se mnou byla stále. Když jsem měl problémy v dospívání, když mi bylo veselo i smutno, vždycky mi v uších zněl její hlas,“ přiznává.

Podle něj je jejím nejdokonalejším albem Blízko nás. Poslouchá ho dodnes. „Nemám jednu písničku pro dobrou náladu nebo pro depresivnější období. To ne. Mám ale rád Půlnoční smíření. Poslouchám Ivetu na cestě do práce a doma se dívám na staré klipy na YouTube, kde spravuju jeden speciální kanál. Obsahuje všechny staré pořady, kde Iveta vystupovala. Měl jsem je nahrané na VHS, které jsem potom sestříhal, nechal zdigitalizovat a dal na web. Byla to spousta práce, ale bavilo mě to. Když někdo potřebuje nějaký záznam, většinou mu pomůže má internetová sbírka,“ říká profesionální číšník a barman, který nejraději relaxuje spánkem.

Nejvíc se Lukášovi zpěvačka líbila na přelomu let 1998 a 1999, kdy zažila svůj velký comeback do hlavního proudu českého showbyznysu. A to zejména díky cédéčku Ve jménu lásky. „Měla blonďatou hřívu, vypadala přirozeně, pěkně. To bylo, myslím, i její celkem bezproblémové období. Bohužel jí nevydrželo dlouho.“

Iveta Bartošová se podle něj pro tvrdý svět showbyznysu nehodila. „Byla velice křehká. Nechci říct, že naivní, ale podle mě na to neměla povahu. Neměla ostré lokty a nechala se snadno ovlivnit. Nemyslím to ve zlém. Dlouho nad ní držel ochrannou ruku pan Štaidl. Bez něj by nejspíš její problémy veřejně propukly mnohem dřív.“

… a úspěšná cédéčka.

Foto: Petr Horník, Právo

Křehká povaha

Krizových momentů měla Iveta Bartošová až příliš. „Nejhorší pro mě bylo, a na to nikdy nezapomenu, když jsem poprvé viděl na titulních stránkách novin, že se Iveta léčí. To byl rok 2007, kdy byla zavřená na psychiatrii v Kroměříži. Tehdy jsem netušil, že má takové problémy. Docela jsem to obrečel, ale ne proto, že by se mi zbortil ideál. Bylo mi líto, že někdo, koho mám tak rád, má problémy, které možná nezvládne.

A i kdybych chtěl pomoci, nezmůžu s tím osobně nic. Každý den jsem jí psal do léčebny esemesku, třeba úryvek z její písničky, aby věděla, že v tom není sama. Ani jsem nečekal, že se ozve. To nebyl účel. Ozvala se mi po skončení léčení, když jela do Dubaje vystupovat s kouzelníkem Pavlem Kožíškem. Poděkovala mi za podporu,“ vzpomíná rodák z Nymburka.

Ukázka z deníku, který si Lukáš psal.

Foto: Petr Horník, Právo

A dodává: „Myslím si, že už potom neměla jinou cestu než sebezničení. Ten tlak novinářů a článků, ať už pravdivých, nebo nepravdivých, to musí být na psychiku něco hrozného. A když si k tomu připočítáte tlak blízkého člověka, který má na vás kompromitující materiály, nemáte moc na výběr… Ale raději se o tomto nebavme. Podle mě se Josefa Rychtáře bála víc než rozjetého vlaku,“ myslí si Lukáš.

Poslední kontakt spolu měli 27. dubna 2014, dva dny před její smrtí: „Napsal jsem Ivetě jako vždy, že ji mám rád. Od té doby si pravidelně na její počest zapálím svíčku.“

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků