Hlavní obsah
Dáma ve vysoké dvorské toaletě se zdobnou krinolínou. Foto: archív Lenky Bobíkové

Krinolína - módní doplněk, který mohl být i nebezpečný

„Visela na kladce u stropu! Zvrhlý jinoch přivolal k znásilnění i druha! Jest bezpečno choditi na zkoušku šatů bez doprovodu?“ vykřikovali kameloti ve Vídni i Praze 19. ledna 1866. Měli šťastný den, noviny jim lidé rvali přímo z ruky. Jak byli roznašeči spokojeni, tak byl výrobce krinolín, mistr Alois Zwettl, nešťastný.

Dáma ve vysoké dvorské toaletě se zdobnou krinolínou. Foto: archív Lenky Bobíkové
Krinolína - módní doplněk, který mohl být i nebezpečný

Právě jeho se titulky bezprostředně týkaly. Den předtím se totiž rozhodl opustit svou dílnu na Albertgasse 8 ve Vídni a navštívit sestřenici. Zkoušku krinolíny svěřil svým dvěma učedníkům. Byl v dobré náladě, protože právě v 60. letech 19. století zažívali výrobci krinolín konjunkturu.

Dámy bez zvonu z látky napjaté na ocelových obručích tvořících sukni by si neodskočily ani na trh pro brambory.

Novináři se ovšem krinolínám posmívali: „Jest to monstrum, stan, pod nějž se i tucet mužů za deště vejde. Arciť pro výlet do přírody jest to tedy docela praktická věc.“ Zwettlovi skýtaly krinolíny blahobyt. Až do osudného čtvrtka 18. listopadu.

U stropu visí půlka ženské

Právě ve čtvrtek oznámil Zwettl učedníkům, že vyzkoušejí krinolínu slečně Francisce Millerové, takto dceři řezníka. Zkouška krinolíny byla hotová procedura. Zákaznice musela navštívit výrobce třikrát, mistr jí uvázal kolem pasu široký kožený pás, z něhož vybíhaly obruče. Poté ji vytáhl pomocí kladky až do výše jeden a půl metru a na přistaveném žebříčku rovnal obruče nad její hlavou v jakýsi stan, v němž musela mít kupující ještě vztyčené paže. Hezky to popsal manžel jedné ze zákaznic při pozdějším vyšetřování.

Prohlásil: „Vypadá to, jako když visí u stropu půlka ženské a druhá je v koši.“ Taková scéna se jistě učedníkům líbila. Vylepšili si ji po svém.

Anglická královna Alžběta si na parádu potrpěla.

Foto: archív Lenky Bobíkové

Tak dlouhé houpání bych těžko vydržel

Boubelatá šestnáctiletá Francisca vešla do dílny ve dvě odpoledne. Dva stejně staří učni ji patřičně upevnili do řemenů, pověsili ke stropu a podle mladoboleslavského Módního světa „nebohou, na konci kladky visící, jeden z těch zvrhlíků zneuctil“. Pak vybídl kamaráda k vystřídání a nakonec násilníci zajistili kladku kamenem a utekli. Francisku našel až mistr Zwettl „plačící a mysli rozrušené“.

Později u soudu o tom Zwettl prohlásil: „Není divu, že dáma byla rozrušená, já sám bych houpání tak dlouhé těžko vydržel.“ Učni nakonec skončili v ústavu pro choromyslné a mistr Zwettl ztratil hodně kunčaftů. Vzápětí došlo ve Vídni k podobným případům. Spáchali je aférou inspirovaní učni.

Ženy začaly chodit na zkoušky s doprovodem a humoristické listy nabádaly staré panny, aby chodily na zkoušky krinolín, „aby si alespoň něco užily“. Případ vyvolal kritiku novinářů, kteří označili krinolíny jako „nevkusnou, deformující módu“. Udržely se ovšem ještě nějaký čas v kurzu. Konečně, už dlouho patřily nezbytně ke šlechtickému šatníku.

Po předu vypadá jako pivní věrtel

„Proti partykálům kázali všichni kazatelé všudy. Protestantské paní v Curychu přísným rozkazem r. 1575 nesměly na sebe obručů bráti. Nejplastičtěji a s příslušnou dávkou nadávek popisoval ty španělské partykály našich a německých paní doktor Guarinoni, prý vypadá ženská po předu jako pivní věrtel a po zadu jako ohromné kolo parmského sýra,“ popisoval historik Zikmund Winter krinolíny v díle Dějiny kroje v zemích českých. Partykálem mínil sukni – krinolínu španělského typu, sudovitou a postavu rozšiřující.

Tu také kritizoval kazatel Štelcar Želetavský v 16. století: „Mají partykál ve způsob formy od zvonu, na němž sukně leží divně premovaná, drahým kamením a jinými věcmi krumplovaná. Mnohé pak panny a paní časem na sebe naberou hedvábných sukní a mantlíků, že se sotva v tom obrátiti mohou.“

Zkrácená byla „odlehčenější“.

Foto: archív Lenky Bobíkové

První krinolína v evropské historii se objevila právě v módě španělské v 16. století. Byla silně vyztužená plstí, mořskou trávou nebo kruhovými obručemi, podloženými spodničkami. Podobala se nedobytné pevnosti a nosily ji šlechtičny. Brzy se k nim přidaly i měšťanky.

Krinolínu nosila i anglická královna Alžběta (1533–1603), schopná, ambiciózní a také velmi ješitná žena. Její postava „mizela pod obrovskou krinolínou, nabíraným límcem, nadmutými rukávy – muži k ní vzhlíželi jako k obrazu, skvělému, hrozivému, stvořenému vlastní silou – obrazu královskému, který jako by zázrakem ožil“.

Sukni ale měla Alžběta kratší, než nosívaly Španělky – špička jemné botky pod ní vyčnívala. Baroko a rokoko ještě rozmanitost krinolín rozšířily, zejména ve Francii. I tak se poukazovalo na jejich nebezpečnost.

Smrt v obručích

V roce 1869 na žofínském plese zemřela třiadvacetiletá Marie Vetlová jen proto, že ji tanečník prudce přitiskl k sobě a dráty z obruče jí probodly játra. Mravokárci před nošením krinolín brojili už od 16. století. A vyjadřovali se k nim i panovníci. Marie Terezie odmítala nezdravý ženský způsob oblékání. Vystupovala proti nemírnému líčení ženských tváří a krinolínám. Josef II. šel ještě dále – v roce 1787 zakázal užívání bílých šminek jako škodlivých a vyhlásil boj šněrovačkám a korzetům.

Přesto už kolem poloviny 17. století se vžila mohutná krinolína ve většině evropských zemí.

„Měla spodničku s širokými červenými a modrými pruhy, vypadající, jako by byla ušita z divadelní opony. Byl bych dal nevím co za první místo, ale představení se nekonalo,“ charakterizoval širokou sukni Georg Christoph Lichtenberg (1742 až 1799) ve svých Myšlenkách.

Zpočátku měla krinolína kalichovitý tvar, vyztužený dřevěnými nebo železnými obručemi. Pozdější používání velrybích kostic ji poněkud „odlehčilo“. Obrovská krinolína spotřebovala pět obručí, spojených voskovaným plátnem. Při chůzi vrzala, takže příchod dámy byl vskutku impozantní. Navíc se kolébala jako šílená loď, byla naprosto nevhodná k chůzi. Dostala název panier (fr. – koš).

I venkovské ženy nosily zkrácenou krinolínu.

Foto: archív Lenky Bobíkové

Po roce 1725 získala krinolína zvláště ve Francii kupolovitý tvar, po roce 1750 zvítězila tzv. redukovaná krinolína ze dvou oddělených částí, svázaných na bocích stužkou, tvořená pouze ze dvou obručí. Nejbizarnější podobu měla ale právě kolem roku 1745.

I hovězí fraucimor sukně s obručemi nosí

Ve zmíněném roce tvořila krinolína ovál, široký až 150 centimetrů. Dáma si o ni v pohodě mohla opřít lokty – odtud i její název panier a coudes (fr. coude – loket). Kvůli krinolíně ovšem musela vstupovat do dveří bokem a to nebyla jediná nesnáz. Nositelka objemné sukně se nemohla zprudka hýbat, protože při rychlém přesunu se krinolína rozhoupala, stejně tak bylo třeba opatrně volit, kam usednout – s takovým nákladem přicházely v úvahu jen široké pohovky. Proto vznikaly i zvláštní židle a „kanapata“. V Anglii byly krinolíny střízlivější.

Krinolína se uchytila i v českých zemích, nad čímž si povzdechl básník a jezuitský kněz Bohumír Hynek Bílovský (1659–1725): „Než z čeho to panenství poznal? Z toho, že nenosila sukně s obručema, jak nynější panny, ale i hovězí fraucimor nosí, tak široké, že kdyby tolik dětí, kolik dní do roka, pod srdcem nosily, lidé by na nich nic nepoznali, takové sukně, jak vinné bečky, dole obručema roztažené, jsou i na pouti v podezření.“

Koncem 18. století se náhled na krinolínu změnil – návrat k antice a obliba košilových šatů z jemných materiálů ji odsunuly do pozadí.

Až móda druhého rokoka v letech 1854–1868 krinolínu opět oživila. Důraz na spodní polovinu těla pak ještě doplnil honzík, který se vytvaroval právě z krinolíny. Na druhé rokoko vzpomínal poněkud ironicky Ignát Herrmann.

Z krinolíny kry-kry

„Krinolína byla věc jako potápěčský zvon staré soustavy. Byla to zvonovitá nestvůra, jejíž kostra byla z rákosu, ale hlavně z ocelových obručí, opředených bavlněnou nití. Tehdejší něžné pohlaví oblékalo nejprve spodničku, třeba několik spodniček, přes ty se navlékla a okolo pasu uvázala krinolína a přes krinolínu se oblékly šaty. Ocelových obručí bylo vyrobeno tolik, že kdyby se všecky natáhly kolem zeměkoule na samém rovníku, byly by ji asi 257krát obtočily (ať si to po mně, kdo chce, zkontroluje).“

Císařovna Alžběta, zvaná Sisi, s Františkem Josefem v roce 1858 – také ona prožívala znovuzrození obrovských sukní.

Foto: archív Lenky Bobíkové

Ignát Herrmann také popsal příběh několika francouzských továrníků, kteří měli na skladě zásobu krinolínových obručí na deset let. A najednou – tato móda byla pryč! A slovy Herrmanna: „Jakýsi montér jen pouhou náhodou učinil vynález, který vyrabitele obručí zachránil. Ve hněvu rozsekal asi kilometr obruče napadrť, na samé drobné kousky, a ještě prý do každého kousku zvlášť udeřil kladivem, takže vznikla malá prohlubenina. Potom náhodou vzal takový kousek do prstů, zmáčkl jej vzteky – a ten ocelový plíšek se ozval: Kry, kry!“

Vznikla tak nová hračka: kry-kry. Z Paříže se skutečně rozšířila i do českých zemí, i když historie jejího vzniku byla zřejmě pouhou povídačkou. V Praze zájem o ni trval asi dva roky.

I korzety byly nebezpečné

Vedle krinolín poznamenaly dějiny módy i korzety, mravokárci nazývané „vězením, které způsobuje smrdutý dech a otevírá dveře souchotinám“.

Kritizovali je nejvíc lékaři, kvůli „zohavování těla, některé mají v pase jen 40 centimetrů“.

Zmínky o korzetech pocházejí už ze středověku, později se staly nedílnou součástí oděvu.

Korzety jednoznačně zavrhla Velká francouzská revoluce.

Přesto se nosily i nadále, ačkoli bránily v dýchání, stlačovaly žaludek, deformovaly hrudní koš a působily časté mdloby.

V prvních desetiletích 20. století korzety nahradily podprsenky.

Tak či tak – na počátku 20. století ženská móda už nijak nezvýrazňovala pozadí. Krinolína se objevila ještě v roce 1915 jako tzv. válečná, sešitá z obrovského množství látky a sahající po lýtka. Vydržela pouhé dva roky. Názor na ženskou krásu byl už zcela odlišný. Ovšem současná móda se k umírněné krinolíně vrací.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků