Hlavní obsah

Klára Vytisková: Vadí mi, když jsou lidé hulváti a neumějí se chovat

Právo, Lucie Jandová

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Dvaatřicetiletá zpěvačka Klára Vytisková je známá svým působením v kapele Toxique, nyní vystupuje pod hlavičkou Klara & The Pop. Se svým manželem, bubeníkem Romanem Víchou, vychovává dvě dcery. Poslední deskou Home se přiznala ke svým niterným pocitům souvisejícím s mateřstvím a životem mimo pódium. „K tvorbě potřebuju intenzivní emoce. Mnoho z nich se odehrává doma,“ tvrdí.

Foto: Ivy E. Morwen

Klára Vytisková

Článek

Jak vaše dcery reagují na muziku?

Obě skvěle. Baví je. Starší, čtyřletá Emilka, miluje tanec, což ale není nic neobvyklého. Skoro všechny malé děti se spontánně hýbou, když slyší rytmus.

Mladší Olivka se zase směje, když zaslechne hudbu, ale nevkládám do nich žádné ambice. Častokrát se stane, že spolu žijí dva muzikanti, stejně jako já s Romanem, a z jejich dětí muzikanti nejsou. A je to tak v pořádku.

Berete s sebou dcery na koncerty?

V létě, když je hezky, beru obě, jedeme na koncert jako na výlet. Ale do klubů zvlášť tu devítiměsíční brát nechci.

Kolik vám bylo, když jste se poprvé ocitla na pódiu?

Bylo mi pět, když mě tam zpěvačka z kapely Panika, což byla moje oblíbená dívčí punková kapela, vzala. Odzpívala se mnou celou jednu písničku, dodnes z toho mám zážitek.

Foto: Ivy E. Morwen

Se svou druhou dcerou Olivií.

Líbilo se vám to, nebo jste se styděla?

Myslím, že jsem byla v euforii.

Kdy jste stála na pódiu poprvé sama za sebe?

Jako holka jsem u nás na vsi zpívala v divokém smíšeném sboru. Vlastně jsem sama za sebe moc nevystupovala, neměla jsem sólové ambice. Nebyla jsem dítě, co by si vzalo mikrofon a stoupalo si na vyvýšená místa.

Že chci vystupovat, ke mně přišlo až ve chvíli, kdy jsem začala skládat písničky. Měla jsem pocit, že je potřebuju někde předvádět.

Kdy jste začala skládat?

Zhruba ve třinácti. Psala jsem texty i hudbu a v prváku na gymplu dala dohromady kapelu. Zkoušeli jsme ve sklepě.

Je jednoduché dát dohromady kapelu?

Docela jo, protože jsem se potkávala s lidmi, kteří měli podobné zájmy. Poslouchali hudbu, někdo brnkal na kytaru, jiný bubnoval, moje nejlepší kámoška hrála na basu. Stačilo to dát dohromady.

Asi vám to přišlo normální, protože váš tatínek je muzikant. Byla jste hrdá, když jste ho vídala hrát?

Táta mě někdy bral s sebou, když vystupoval s Nerezem. Pamatuju si na natáčení v České televizi, tam mě tenkrát nejvíc zajímala kostymérna, kde jsem zakotvila. Fascinovaly mě kostýmy pro princezny, z toho jsem byla hotová. Bavilo mě prostředí kolem muziky, ne že by mě primárně fascinoval pobyt na pódiu.

Prý máte dvacet banánových krabic kostýmů, je to tak?

U nás doma je to tradice. Kostýmy má ráda moje máma i táta, který hraje i v Divadle Sklep, kde je to taky hodně o kostýmech. V naší rodině se střádají, mám pocit, že to jinak ani nejde.

Měla jsem pratetu, která pracovala v módním průmyslu v Miláně. Posílala nám pytle s neuvěřitelnými a originálními outfity. Tenkrát jsme nad nimi kroutili hlavou. Ale teď vidím, že je spousta z nich nositelných. Občas v nich zahrabu, jsou to nesmrtelné záležitosti.

Foto: archív Kláry Vytiskové

Často a ráda jezdí s kapelou na soustředění do severočeské Doubice. „Panuje tam domácí atmosféra,“ říká.

Berete si na sebe kostým víckrát?

Na pódium někdy ano. Nicméně teď už v tak divokých kostýmech nevystupuju, to bejvávalo. Skončilo to mou deskou Home, která je docela přelomová a taková domácí.

Potřebovala jsem se vrátit ke svojí podstatě, k té Kláře, která funguje doma. O tom byly mé písničky, a proto jsem také ubrala na kostýmech. Pracuju stále na nových písničkách, tak uvidíme, jakým směrem se to bude ubírat dál.

Jak funguje domácí Klára na zájezdech v dodávce plné muzikantů?

Dobře. Vybírám si kapelu tak, abych se v ní cítila jako doma. Mám v ní ségru, takže si část domova beru na koncerty s sebou. Pro mě je důležité, aby muzikanti fungovali ve velké harmonii, snažím se o domácí prostředí všude.

Jezdíme rádi na soustředění do severočeské Doubice, kde je fakt krásně. Se ségrou upečeme koláče, vaříme si k snídani vajíčka a děláme nový písničky. Samozřejmě to není domov, ale jde o ten pocit.

Zpíváte si doma?

Děláme doma spoustu věcí. Zpíváme, tancujeme, vaříme. Vařím ráda a moje starší dcera taky. Přímo to miluje, pořád by dělala těsta.

Foto: Ivy E. Morwen

Obě těhotenství pro ni byla zdrojem inspirace.

Kdo pak uklízí kuchyni?

Já a ona mi pomůže. Nechávám ji vařit s vášní. Takže je fakt, že kolikrát je mouka všude na podlaze.

Na vaší desce Home je několik písní zachycujících vaše niterné pocity. Vídáte na koncertech i slzy?

Tak dobře na dálku nevidím, ale čas od času mi někdo napíše, že ho téma zasáhlo. Třeba u skladby Forever mi psalo pár maminek, že je jim to blízké a ztotožňují se s pocity, o kterých píšu.

Proč píšete v angličtině?

Protože většina kapel, na kterých jsem vyrůstala, byla anglických. Když jsem byla malá, měli jsme penzión, kam jezdilo hodně cizinců, takže jsem s nimi od mala mluvila anglicky. Mám ráda soul a zdá se mi, že se angličtina lépe ohýbá do mých melodií. Ale češtině se nebráním, zkusím něco složit i v ní. Nechci to však lámat přes koleno.

Když přijde nápad, jako to bylo v případě Forever, kdy jsem seděla na gauči a na ruce měla malou Emilku, napadl mě popěvek s anglickými slovy, nemůžu to pak dávat do češtiny.

Foto: Ivy E. Morwen

Jako Klára & The Pop vystupuje spolu s Matějem Belkem, svou sestrou Terezou, Adamem Kollerem a Janem Alešem.

Myslela jsem, že pro vyjádření pocitů je bližší čeština.

Pocity nevyjadřuji jen textem, ale i tím, co ho spojuje s melodií a harmonií, aby to bylo komplet, stejně jako dort má nejen korpus, ale i náplň a ozdobu. To musí mít písnička taky.

Říká se, že umělec by měl trpět, ale vy skládáte i z pocitu štěstí. Jaké jsou pro vás impulzy k tvorbě?

Je to intenzivní emoce, a to jakákoli. Měla jsem asi pětileté období, kdy jsem nesložila vůbec nic, nenapadaly mě žádné písničky. Psali jen kluci z Toxique a já z toho byla nešťastná, protože jsem byla zvyklá skládat a zpívat svoje věci. Roman Holý mi řekl: To máš z toho, že už jsi tak dlouho s tím svým bubeníkem, nemáš žádné vzruchy. To se vyřeší jedině tak, že se s ním buď rozejdeš, nebo budete mít děti. Já si klepala na čelo, že se zbláznil, že s dětmi neudělám už vůbec nic. Jenže s prvním těhotenstvím, což je pro ženu veliký emoční zvrat, přišly nové nápady.

Druhé těhotenství bylo stejně intenzivní?

Taky. Dokončila jsem při něm písničku 2in1, kterou jsem rozepsala, když jsem byla těhotná s Emilkou. Musela jsem otěhotnět znovu, abych ji mohla dokončit. (směje se)

Jak jste se dali dohromady s vaším manželem, bubeníkem Romanem Víchou?

Před třinácti lety při koncertu v pražské Akropoli. Znám dost párů z mého okolí, co se daly dohromady taky tam. Pro naši generaci to byl asi důležitý prostor.

Foto: archív Kláry Vytiskové

Se svým manželem, bubeníkem Romanem Víchou, žije již třináct let.

Jak se žije spolu dvěma muzikantům?

Skvěle, nemůžu si to vynachválit. Náš vztah není žádná nuda, nemám pocit, že bychom mohli upadnout do stereotypu. Roman hodně hraje, máme společné známé, podobný rytmus, posloucháme stejnou muziku. Dokážeme si o hudbě dlouho povídat. Roman je pro mě vzor i lidsky. Mám se od něj co učit, dáváme si hodně.

Potkala jste v životě i jiný vzor?

Vyrůstala jsem na černošských zpěvačkách, jako je Lauryn Hillová, Diana Rossová nebo Erykah Badu. Když přemýšlím o vzoru v životě, napadá mě rodina, se kterou se naši seznámili. Táta často jezdil hrát na pouliční festivaly. Mimochodem když zmiňuju tátu, k rodičům taky chovám velký respekt.

Naši jednou na podobném festivalu potkali rodinu z Rakouska, on byl původem z Ukrajiny a Ameriky, ona byla rakouská malířka. Měli tři syny a moji rodiče se s nimi často navštěvovali. Jejich způsob života, jeho vnímání, přístup k tvorbě, byl pro mě velmi inspirativní. Jednou jsem u nich strávila čtrnáct dní a zanechalo to ve mně hodně.

V čem?

Líbila se mi jejich bezprostřednost, lehkost, dlouhé snídaně, vkus, jak vystupovali a jakou poslouchali muziku. Těžko se ten dojem vyjádří slovy.

To je pozitivní vzor. Co vás naopak dokáže vytočit?

Moc se nevytáčím, nejsem vytáčecí typ. Vadí mi, když jsou lidé hulváti a neumějí se chovat. Nebo když jsou nepříjemní a sami si tím kazí život.

Nepříjemné situace zvládáte s klidem?

Nejsem impulzivní. Dokážu se emočně hodně vydat, ale intenzivní pocity ventiluju do písniček. Když mě něco trápí, vyřeším to takhle. Nedávno se mě někdo ptal, kdy jsme se s mužem naposledy pohádali. Přemýšlela jsem o tom a zjistila, že se vůbec nehádáme.

U nás doma se taky nikdo nehádal, takže v tom nemám vzor. Hodně se o všem bavíme, a to otevřeně. Pokud se objeví nepříjemnost, hned o ní mluvíme.

Co aktuálně tvoříte?

Do záznamníku v telefonu si nahrávám, pokud mě něco napadne, a je toho už celkem dost. Zpracovávám teď téma spalování nejistot. Když si dám volno od práce a vyřizování e-mailů, dostanu se k sobě a do té hladiny, kdy mohu skládat.

Chystám novou desku, ale nejsem schopná si dávat termíny. Mám pocit, že nyní jsou důležité děti, proto nechci spěchat. Doba je rychlá, já bych raději vše zpomalovala.

Chystáte pražský koncert na 8. března. Je v tom symbolika?

Ano, je to k Mezinárodnímu dni žen. Budu na něm vystupovat ještě s Antonií Vai, což je švédskomaďarská zpěvačka.

Foto: ČTK

Přede dvěma lety získala ocenění za své první sólové album Home.

Svátek žen byl zprofanován, teď se k němu feministky vracejí. Jaký máte k feminismu postoj?

Feministka nejsem. Přátelím se s holkami, co jsou ve vztahu hodně emancipované. Líbí se mi, když se mužský a ženský svět prolíná, ale muži se v něm stále chovají jako gentlemani.

Neberou ženy mužům místo, když vše zvládnou samy?

Je to možné, ale těžko se škatulkuje. Co pár, to jiný model. Jsou holky, které milují, když pro ně kluci dělají první poslední. A pak jsou holky, co jsou v takovém modelu svázané. Každý to má jinak.

Když jsem začala chodit s manželem, rozčilovalo mě, a vida, jsme u toho, že se taky někdy rozčiluju, že se někdo choval nepochopitelně. On mi tvrdil, že je zbytečné, abych se kvůli tomu rozčilovala, protože každý je nějaký.

Nejprve jsem to brala jako nesmyslnou všeobecnou poučku, ale pak jsem zjistila, že lidé si fakt nemusí být podobní. Že nemůžeme být všichni stejní. Ulevilo se mi.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz:

Reklama

Související články

Marta Davouze: Nebrečím ani zatím neumírám

Když se po pavlači jednoho z domů na Malostranském náměstí blížím k pražskému bytu Marty Davouze, vidím, jak se z něho pootevřenými dveřmi valí dým....

Výběr článků

Načítám