Kateřina Breiská: Žiju i jiný život než jen divadelní

Když mi bylo dvacet, moje maminka odcházela s rakovinou a já si dala slib, že si vezmu její jméno za svobodna. V mých čtyřiceti u mě nastal zlom. Dělo se mi v životě hodně zásadních věcí a já cítila, že nastal ten správný čas, abych svůj slib splnila.

Pár lidí mě na nevýhody takového kroku upozorňovalo. Pro mě je ale důležitější žít podle toho, co cítím. Ne podle toho, jak se jevím okolí a světu. Byla to dlouholetá touha mojí duše. Splnila jsem si svůj sen a přestala řešit, jestli to bude něco znamenat v práci. Řekla jsem si, že jsem to pořád já a nové jméno se zavede stejně jako to staré.

To byla dlouhá cesta. Narozená jsem skutečně v západních Čechách, ale když se naši rozvedli, žila jsem s maminkou ve východních Čechách. Když maminka začala odcházet, už jsem studovala v Brně a přes konkurz jsem se dostala do Ostravy. Tehdy pro mě Ostrava byla příliš temné město, nepochopila jsem ji. Navíc jsem si v té době s sebou táhla odchod maminky, a tak jsem z Ostravy napoprvé utekla.

Do Prahy. Tam jsem porodila dcerku a pak mě osud vrátil zpět do Ostravy. Vzal mě a přemístil. Opravdu to byl osud, ne moje vůle. Potkala jsem tu svého druhého muže, se kterým mám syna a krásnou rodinu. Máme baráček, který teď rekonstruujeme.

Určitě. Přímočará a upřímná jsem taky, s tím problém nemám. Spíš s tím, že někdy jsem taková až moc. A napodruhé tu žiju i jiný život než jen divadelní. Mám přátele mimo divadlo, budu bydlet na samotě u lesa, trávím hodně času s rodinou.

Už to pro mě není černá industriální Ostrava, ale bytí v lůně přírody. Domek jsme koupili i s desetiletým vlčákem, máme spoustu koček. Je to tu pestré.

Vlastně jsem pořád někam běhala. Dlouho jsem byla v souboru jediná, kdo měl malé děti. Starší kolegové je měli odrostlé a už je neřešili, no a mlaďoši je neřešili vůbec. Jen já pořád někam běhala, ze zkoušky do školky, na kroužky, na představení. Ale já jsem nerada nečinná. Když sedím a čekám v šatně, mám pocit, že mi něco utíká.

Ne. Já byla naopak introvertní a hloubavé dítě, co chodilo po lesích a koukalo do vody. A hodně četlo. Teď si to asi kompenzuji. Anebo je to tím, že jsem moc nevyrostla a v Ostravě je obří jeviště. Tak abych nezdržovala, často po něm svýma krátkýma nožkama popoběhnu.

S jeho současným boomem se už spojovat nemůžu, já s nimi spolupracovala v úplných začátcích. Tehdy jsme s pár kolegy z divadla Aréna a od Bezručů (ostravské Divadlo Petra Bezruče) nazkoušeli hru Bůh masakru. Měli jsme text, obsazení i režiséra, ale neměli jsme to kde hrát.

Albert Čuba nám nabídl, že zakládá divadlo a že můžeme hrát u něj. Byli jsme nadšení a užili si s Masakrem krásné dva roky. Bylo to tragikomické téma, žádná řachanda, ale diváci Míru byli tak smíchu chtiví, že jsme někdy měli co dělat, abychom dohráli do konce a nesmáli se s nimi.

Vlastně ano. Na plese našeho gymnázia se spolužačka bavila s klukem, co vypadal jako Kurt Cobain. Mě zajímalo, odkud se s ním zná, a ona, že spolu chodí na loutkářský kroužek. A že pokud mě to zajímá, za týden jsou přijímačky, tak ať se zkusím přihlásit. A oni mě vzali.

Začala jsem s loutkami v Hradci Králové, pak jsem zkusila činohru a bylo jasné, že mě to baví. Nasávala jsem tamní tvůrčí atmosféru a rozhodla se, že to je styl života, který chci žít.

To je pravda, dělala jsem jeden z monologů ve slovenštině, ale štěstí mi asi přinesla až později. Do divadla mě přijímal tehdejší ředitel Juraj Deák, rodilý Slovák. Měla jsem říkat monolog v různých situacích, pokaždé jinak, a já začala improvizovat. To mu asi přišlo vtipné, protože jsem patlala páté přes deváté. Půlku jsem říkala česky, půlku slovensky.

Zakončila jsem to slovy: „No, nedivte sa, mám matku Slovenku a otca Čecha.“ To byl samozřejmě vtip. Slovenštinu mám ráda, je zvukomalebná a krásně se s ní hraje.

Já chtěla jít na matfyz.

Já matiku milovala. Chodila jsem do matematické třídy, na gymnáziu jsem pak zkusila humanitní větev a zjistila, že mi matematika hrozně chybí. Tak jsem se k ní vrátila. Její studium jsem zvažovala hodně, než mě uchvátilo divadlo.

Párkrát jsem si to řekla. Ono to divadlo není na život jednoduché, obzvlášť s rodinou a dětmi. Před koronou jsem mívala i šest představení v týdnu a už jsem padala na ústa. Tak mě taky napadlo, jestli by mi nebylo jako matematičce pohodlněji. Ale osud mě zavál jinam.

Ozývá se ve mně teď hlavně proto, že mám prvňáčka. Vzhledem k distanční výuce jsme spolu hodně dělali školu. I příklady podle profesora Hejného, což je trochu jiná matematika. Je víc založená na logice, ne jenom na počítání. Děti se díky ní učí logicky přemýšlet a přicházet na to, jak co vypočítat. To mě baví hodně.

Dceru mám v sedmé třídě, té jsem zase vysvětlovala například procenta. Takže hlavně díky dětem jsem stále matematička.

Jak kdy a jak u které role a inscenace. U své role vždy potřebuju vědět, co je v základu postavy, proč jedná tak, jak jedná, a kam se má dostat. Když toto vše vím, mohu do role dát i nálož emocí. I přes svou logickou část jsem emocionální člověk.

Je to jiné, velké a je to venkovní scéna. Je kladen důraz na hlas, hraní je hodně o gestu, vše se musí zveličit. Mám ráda variabilitu práce. Na malé scéně si mohu dovolit komorní a niterné divadlo a jinde se mohu vyřádit. Třeba právě na Shakespearovských slavnostech. Navíc se tam sejdou kolegové z různých divadel a je léto. Takže je to radost.

Velmi. Mám ráda jeho komedie, miluju Sen noci svatojánské. Líbí se mi naše překlady, jsou krásně zpracované. Tam se nemusí hrát, stačí jen říct smysluplně text. Což myslím s nadsázkou ve smyslu, že v Shakespearových textech už všechno je.

Ne, jen začalo trochu krápat, ale bylo to v době, kdy jsem na jevišti zrovna nebyla. Kolegové to odklouzali. Ale že bychom rušili představení, to jsem nezažila.

Vůbec nechci situaci zlehčovat, vím, že mnoha lidem se obrátil život naruby. Ale mně vlastně nechybělo nic. Neměla jsem na to čas. Těsně před koronou jsem toho měla tolik, že lockdown v mém případě přišel za minutu dvanáct.

Kamarád lékař mě několik měsíců posílal na nemocenskou, ale já oponovala, že ne. Že v divadle se na nemocenskou nechodí a že musím hrát.

Poslední premiéra měla být dvanáctého března, pak jsem měla mít volný turnus. Už jsem mlela z posledního. „A co se stane 12. března?“ smál se lékař mým slovům, že do té doby musím vydržet. „No, bude volno,“ řekla jsem mu. A bylo. Trochu delší, než jsme předpokládali.

Stoplo nás to den před premiérou Revizora, kde hraju hejtmanku. Ta stopka byla něco jako coitus interruptus (přerušovaná soulož). Ale já díky ní prospala celý týden, pak jsme koupili dům a pustili se do rekonstrukce.

Do toho dvě děti na distanční výuce, takže já naštěstí neměla čas přemýšlet nad tím, co mi chybí. Jestli něco chybí dnes, tak trocha logiky kolem vládních nařízení.

Ve snění jsem už opatrná. Vnímám to trochu ezotericky, něco ve smyslu - dej pozor na to, co si přeješ. Takže se snažím si nic konkrétního nepřát. Život je už tak dost zajímavý.

Snažím se žít s pokorou a vděkem. Máme doma každovečerní rituál, kdy děkujeme za to, co den přinesl, ať už byl jakýkoli.