Hlavní obsah
Karel Heřmánek jr. Foto: Petr Horník, Právo

Karel Heřmánek jr.: Jsem tvrdohlavý po tátovi

Nese jméno slavného otce, zdědil jeho podobu i některé vlastnosti, zvolil si stejnou profesi. Chce se však vydat vlastní cestou.

Karel Heřmánek jr. Foto: Petr Horník, Právo
Karel Heřmánek jr.: Jsem tvrdohlavý po tátovi

Čtyřiadvacetiletý student posledního ročníku pražské DAMU má za sebou zajímavé role v Disku i v několika filmech a oblíbeném televizním seriálu. V současné době studuje na prestižní newyorské herecké škole, založené slavným Leem Strasbergem. Mezi její absolventy patří takové hvězdy jako Marilyn Monroe, Dustin Hoffman, Al Pacino či Robert De Niro. Z našich herců tam studoval Marek Vašut.

„Přijímací řízení probíhalo korespondenčně,“ líčí Karel. „Poslal jsem jim motivační dopis, doporučující dopis z fakulty, a musel jsem rychle zapracovat na angličtině, protože podmínkou bylo složení mezinárodní zkoušky TOEFL. Naštěstí jsem měl dobré základy.“

Posledním krokem byl skypový rozhovor se zástupkyní školy, při němž musel přesvědčit o své motivaci ke studiu i o znalosti jazyka. „Rád bych tam získal jiný náhled na vytváření postav na divadle i ve filmu,“ slibuje si.

Do New Yorku neodjel sám, jeho přítelkyně a spolužačka z DAMU Nikol Kouklová se dostala na kurz do Stella Adler Studia, jiné věhlasné herecké školy, kde si vybrala pohybový program.

Ředitel natřený namodro

Do New Yorku neodešel bez zkušeností z profesionální scény. V Divadle Bez zábradlí, které provozují jeho rodiče Karel a Hana Heřmánkovi, hraje v jednom představení, které režíruje jeho otec.

„Táta totiž nenašel nikoho, kdo by se naučil bengálsky, natřel se na modro a na konci zatancoval v bollywoodském stylu,“ komentuje své účinkování ve francouzské komedii Indická banka, kde hraje indického boha a zároveň ředitele peněžního ústavu.

Ve slavné italské komedii Filumena Marturano hraje jednoho ze synů Simony Stašové.

Foto: archív agentury Harlekýn

A jak se popasoval s bengálštinou? „Měl jsem štěstí, že jsem se potkal s klukem pocházejícím z Indie. Celý ten text mi namluvil. Říkal sice, že tomu moc nerozumí, protože jeho mateřštinou byla hindština, ale uměl to přečíst. Podle toho jsem se to naučil.“

Když při jednom představení viděl sedět v první řadě skupinku Indů, byla v něm malá duše: „Měl jsem docela strach, abych je nějak neurazil,“ říká a dodává, že česky mluvící diváci – a na jevišti klienti zmíněné banky – se nemusí bát jazykové bariéry, neboť Dana Morávková se v představení zhostila role tlumočnice. Kromě bengálštiny si pro jeviště musel osvojit i hraní na trumpetu.

A to na scéně Národního divadla, kde se spolužáky účinkoval v Topolově dramatu Konec masopustu: „Celý náš ročník hrál maškary. Pan režisér Pitínský chtěl, abych na konci zahrál fanfáru na trumpetu. Nikdy jsem ji nedržel v ruce, ale naučil jsem se to. Byly to docela nervy. Když byla derniéra, bylo mi líto se s ní loučit.“

Hraje otce zamlada

Zúročil i hodiny klavíru, na které chodil jako dítě. Režisérka Alice Nellis si ho vybrala, aby ve filmu Revival, kde jednu z hlavních postav ztělesňuje Karel Heřmánek, hrál svého otce v mladých letech jako klávesistu v bigbítové kapele sedmdesátých let.

Se spolužačkou a přítelkyní Nikol Kouklovou v drsném dramatu pro dva herce Norway Today.

Foto: archív divadla Disk

Divadelní prkna mimo hlavní město poznává se zájezdovým představením divadelní agentury Harlekýn Filumena Marturano aneb Manželství po italsku. V příběhu, který diváci znají ze slavné filmové podoby se Sophií Lorenovou a Marcellem Mastroiannim, se v hlavních rolích objeví Simona Stašová a Svatopluk Skopal. „Hraju jednoho z Filumeniných synů. Díky tomu objíždím celou republiku. Lidem se to líbí, všude máme vyprodáno.“

Docela jiné divadlo hraje v Disku, scéně pražského DAMU, kde absolvoval ve třech představeních. V drsném sociálním dramatu britského autora Punk Rock je šikanovaným studentem, v komedii Petra Kolečka Buchty a bohyně zase poněkud ztřeštěným psychologem. S přítelkyní Nikol Kouklovou hrají v režii Kryštofa Pavelky v dramatu pro dva herce Norway Today. „Je to o dvou mladých lidech, co chtějí spáchat sebevraždu,“ charakterizuje představení. „V zásadě je to ale milá hra.“

S razantní adaptací Schillerových Loupežníků, kterou pojmenovali Grázlové, jel celý jeho ročník, vedený Evou Salzmanovou, na přehlídku studentských divadel do Moskvy. „Měli jsme s tím velký úspěch, diváci na tuhle velmi aktuální hru reagovali úplně jinak než v Praze,“ shrnuje své dojmy. „Během besedy po představení bylo vidět, jaké tam je vzdělané publikum.“

V komedii Indická banka s Danou Morávkovou a Josefem Cardou.

Foto: archív Divadla Bez zábradlí

První příležitost před televizní kamerou získal v seriálu Cesty domů, kde se představil jako feťák Tobiáš Bouda. Větší roli pak dostal v seriálu Gympl s (r)učením omezeným jako oktaván Mates Holeček: „Je to hrozný klaďas, až mi jde občas na nervy, jaký je moula,“ charakterizuje svou postavu. „Jsem za tuhle seriálovou roli vděčný, protože to je pro mě obrovská zkušenost v práci s kamerou.“

V Gymplu dostal možnost zahrát si s otcem, jejich postavy se setkávají v druhé sérii seriálu. A jaké to je? „Už se stalo, že mě začal peskovat: Takhle to Kájo, přece dělat nemůžeš. To musíš… Všichni se smáli,“ vzpomíná Heřmánek junior. „Já jsem ale po něm tvrdohlavý a mám tendenci dělat si všechno po svém, takže tátovy rady nevyhledávám.“

Chybí generační divadlo

Otce nicméně považuje za velkou hereckou osobnost. Nejvíc se mu líbil v Kachyňově Smrti krásných srnců, ve Fešáku Hubertovi nebo v televizním filmu Zámek v Čechách, kde exceloval s Jiřinou Jiráskovou.

Za nejlepší představení, ve kterém měl možnost tátu vidět, považuje monodrama Kontrabas a Gogolovy Hráče: „Bylo to fantastické představení, skvělý byl nejen táta, ale všichni, kdo v tom hráli.“

Karel mladší připomíná, že otec měl velké štěstí, že vykročil na uměleckou dráhu s výjimečnou generační skupinou. „Tahle parta, kde byli Jiří Bartoška a Pavel Zedníček, vždycky něco začínala. Napřed v Divadle Na Provázku v Brně, pak s Evaldem Schormem v Činoherním studiu v Ústí nad Labem a v pražském Divadle Na Zábradlí. Když se odtrhli, začínali spolu v Gongu a v Divadle Bez zábradlí,“ vypočítává.

S otcem Karlem v přestávce natáčení seriálu Gympl.

Foto: Milan Malíček

„Mrzí mě, že dnes nic takového není. Ani nevidím nějakou tendenci, že bychom se dali se spolužáky dohromady a hráli vlastní divadlo. Ne že bychom se neměli rádi, ale jsme tam individuality, které jdou vlastní cestou. Chybí společná vůle udělat něco dohromady.“ A jaké má pro to vysvětlení? „Je to hodně dané dobou. Nechci, aby to znělo alibisticky, ale tenkrát byl jasný protivník, proti kterému všichni šli. Dneska to není. Současná doba se nás nedotýká tak velkým společným osobním prožitkem jako tenkrát.“

Jeden úspěšný generační počin má však přece jenom za sebou: „Kamarád mě obsadil do filmu, který poslal do celosvětové soutěže 48 Hour Film Project. Soutěží se tam o to, kdo natočí nejlepší krátký film za pouhých 48 hodin. Zúčastnilo se toho asi čtyřicet týmů.

Točí se přes víkend. V pátek si tým vylosuje žánr, přičemž všechny týmy mají jednu společnou postavu, jednu repliku a jeden předmět, který se musí ve filmu objevit. Ten má čtyři až sedm minut. V neděli v sedm musí odevzdat hotový film. Bylo to dost zběsilé, moc se při tom nespí. Náš Superman vyhrál diváckou cenu, cenu za kameru a já jsem dostal cenu za nejlepší herecký výkon.“

Protekce v hraní nefunguje

Měl jako syn známého herce a televizní hlasatelky, pokud jde o kariéru, vůbec na vybranou? „Táta mě od toho naopak hrozně odrazoval. Dost jsme se hádali, máma se vždycky zavřela někde v pokoji, aby u toho nemusela být. Říkal, že herců je moc, že je to tvrdé řemeslo, ať dělám něco jiného. Naši nám cpali do hlavy zaslíbené profese jako ekonom nebo právník, ale nějak se to nepovedlo,“ usmívá se Karel.

Jako vzorný oktaván Mates v seriálu Gympl s (r)učením omezeným.

Foto: archív TV Nova

„O rok mladší brácha se dal na režii, vystudoval filmovou školu v Písku, teď studuje na Univerzitě Karlově filozofii. Myslím, že se bude chtít k filmu vrátit.“ S bratrem točili jako gymnazisté amatérské filmy. „Hraní mě hrozně lákalo, když jsem se hlásil na DAMU, moc jsem netušil, co mě čeká. Vzali mě kupodivu hned napoprvé. Sám jsem tomu nevěřil,“ říká.

„Táta mi vůbec nepomáhal. Když jsem mu volal, že mě přijali, nadšený rozhodně nebyl. Teď je s tím smířený.“

Na otázku, zda je pro něho jméno, které nese, břímě, nebo pomoc, nemá jednoznačnou odpověď: „Vždycky jsem se snažil to nevnímat. Spíš to však beru jako handicap, protože cítím veliká očekávání.“

S tím, že by ho někdo mohl považovat za protekční dítě, si hlavu neláme: „Totálně to házím za hlavu. Jestli s tím má někdo problém, tak má problém spíš sám se sebou,“ tvrdí. „Navíc to tak na škole ani nemůže fungovat. Během studia se musí makat, dost se i vyhazuje.“

Spojit svůj další profesní život s rodinným divadelním podnikáním ho neláká: „Vidím, jaký vysilující boj táta roky vede o grant od města. Jsou to hrozné nervy a je v tom hrozně špíny. Ono tam bohužel nejde o kvalitu, ale o prachy. Tohle špinavé prostředí mě odrazuje, nechce se mi do toho zapadnout.“

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků