Kamila Dvořáková: Od Mateřídoušky k realitě

Když vejdete do jejího Vobchůdku, ocitnete se vlastně u ní doma. Už to samo o sobě vytváří osobitou a příjemnou atmosféru. Sem tam tu projde manžel, proběhne pes či pár koček…

Kamila Dvořáková si s lidmi ráda povídá, a zatímco vás bude provázet po domě, kde má vystavené své výrobky, můžete se potěšit i četnými designovými ozdobami. I ty jsou jejím dílem, ať už jde o mozaiky na schodech, nebo dokonce celou kuchyňskou linku. Obchod je to určitě netradiční, ale o to zajímavější…

Kdo by si myslel, že už od dětství seděla šikovná švadlena a výtvarnice u stroje a rozvíjela svůj talent, byl by na omylu. Její nynější povolání, jež jí přináší velkou radost do života, k ní tak nějak přišlo samo až v dospělosti. Do severočeské Mimoně se přestěhovala z Berouna ještě jako malá s maminkou a dvěma sourozenci po rozvodu rodičů.

„Po stavební průmyslovce a nějakých peripetiích se stalo, že jsem byla rozvedená a na mateřské dovolené – tedy bez práce,“ vypráví Kamila. Sehnala ji v Praze, do zaměstnání jezdila v neděli večer a zpět „domů“ do Mimoně zase v pátek po práci. Mezi dvěma pronajatými byty pendlovala i se svým malým synkem.

V Praze to pro ni nebylo jednoduché, bála se, musela se naučit pracovat s novou technikou. „V hlavním městě je méně přírody a více stresu, ale každou chvíli narazíte na něco, nad čím je třeba přemýšlet, co je nutné se naučit. Permanentně dostáváte podněty. Ty mi zase scházely v Mimoni,“ srovnává.

I když je vlastně stavební technik, prošla si v zaměstnání tiskařinou, kterou původně chtěla studovat a jež ji velmi bavila, ale i inzertním oddělením v médiích, na které pro změnu vzpomíná velmi nerada kvůli špatnému pracovnímu prostředí.

Nakonec zakotvila na sedm let ve firmě zabývající se elektro slaboproudem. Musela se tu naučit spoustu nových, ale i zajímavých věcí, sedl jí kolektiv i šéf, našla tu i svou životní lásku.

Prostě se na ni usmálo štěstí, ačkoli původně si myslela, že to bude jen přechodná práce, než si najde něco vhodnějšího.

Se změnou technologií se však rozhodla opustit i toto zaměstnání – v roce, kdy odešla, se také vdala a s manželem se usadili v Mimoni. „Je Pražák, ovšem v Mimoni se mu líbí. Do práce jezdí do Prahy, ale jen každý druhý týden. Když jsme koupili dům, říkala jsem si, že mužských oborů už bylo asi dost a chtěla bych dělat něco ženského,“ říká Kamila.

„V novém domě jsem začala dělat takové ty věci, co s domem souvisejí. Opravovala jsem nábytek, brousila, lakovala, postavila si kuchyň, dělala mozaiky na stěnách… A napadlo mě, že bych si doma mohla udělat i domácí obchůdek. Hodně jsme s manželem cestovali a v Turecku, Maďarsku, Litvě jsem viděla obchůdky, do kterých vejdete vlastně k někomu domů. To mi přišlo hrozně fajn, že by lidé přišli k nám, podívali se na věci, které vyrábím.“

Kamila přitom tehdy vůbec netušila, že také začne šít. Domlouvala se s kamarádkami, které něco vyráběly, představovala si, jak si se zákazníky dají v kuchyni domácí limonádu, popovídají si, vedle bude skříň, kterou otevře a tam budou vyrovnané výrobky…

Svůj vysněný obchůdek skutečně otevřela, ovšem hned přišlo zklamání. Kapsáře, jež zadala kamarádce k ušití, byly nepoužitelné. „Myslela jsem, že budu plakat. Nedokázala jsem si představit, že bych je někomu nabídla, natož prodala.“ Náhodou se ale dozvěděla, že v jedné škole ruší šicí kroužek a mají volných pět šicích strojů.

„Využila jsem toho, vzala si šicí stroj a řekla si, že když říká, že umí šít ona, musím to zvládnout i já.“

Šít na stroji se naučila za večer u jiné kamarádky a hned poté vyrobila svůj první kapsář. „O tři měsíce později jsem dostala zakázku na celý dům v Kryštofově Údolí. V té době už jsem totiž jezdila na trhy s mozaikami, obrázky a postupně přidávala šité výrobky. Lidé se ptali, jestli nešiji chňapky, tak jsem vyzkoušela několik střihů, až jsem našla ten svůj a dělám i chňapky, ale také tři varianty tašek, zástěry, utěrky, batohy,“ rekapituluje Kamila.

Nejraději šije z kvalitního lnu a režných látek. Dnes má seznam asi pětadvaceti různých dodavatelů z celé Evropy. Některé látky se k nám totiž vůbec nedostanou.

„Mrzí mě, že v Česku, kdysi zemi lnu, se dnes pěstují asi jen dvě procenta této rostliny z celkové produkce plodin,“ povzdechne si s tím, že navíc jde o soukromníky, kteří si len drží pro svou potřebu. Látky z dovozu jsou ovšem dražší. „Nemyslím, že by bylo dobře klesat s cenou jen proto, abych zboží prodala. Chci, aby se za mnou vraceli spokojení zákazníci,“ dodává.

Zavedená značka ani originální jméno ovšem nespadly jen tak z nebe.

„V roce 2017 jsem měla pocit, že se hrozně snažím, ale nešlape to tak, jak by po letech mělo. Po adventních trzích jsem už v lednu byla vyšťavená a rozhodla jsem se, že skončím a najdu si práci. To se podařilo rychle, ale manžel mě vytrvale odrazoval s tím, že nemusím pracovat, ale hlavně se mám dát dohromady. Že jsem před chvilkou něco nastartovala, začíná mi to jít a bude to lepší,“ vzpomíná Kamila s tím, že si uvědomila, že je vlastně především vyčerpaná. Do práce proto nenastoupila, jen odpočívala a nápady se začaly rodit.

„Z toho vykrystalizovala potřeba maskota. Vzpomněla jsem si na příběh v Mateřídoušce z dob, kdy pro mě Mimoň bylo cizí slovo. A bylo to! S grafičkou jsme vytvořily logo, postavičky, polepy na auto a můj Vobchůdek začala reprezentovat Koza z Mimoně. A opravdu, od té doby to šlo nahoru. Lidi si pamatují auto, název, ptají se,“ usmívá se Kamila.

Na trhy jezdí stále. I když loňská a letošní koronavirová opatření ji, stejně jako mnoho dalších, o tento způsob výdělku i radosti připravila.

„Když proniknete do komunity trhovců, jste kamarád, ale začátek je těžký. Úplně každý je přece konkurent. Já začínala v době ekonomické krize, nikdo tehdy nechtěl, aby tam stál někdo další. Našli se ale tací, kteří mě vzali pod křídla a poradili mi. Já to teď vracím dnešním novým. Neříkám jim, jak vytvořit cenu, ale poradím s praktickými věcmi, třeba jak popsat zboží podle pravidel hygieny. Nikdy jsem mezi kolegy v práci nezažila takovou podporu jako na trzích. Normálně se s kolegy vídáte každý den, někdy na sebe máte náladu, jinde ne. My se vidíme někdy jednou dvakrát týdně, ale i jednou za rok. To jsme pak rádi! I v téhle době, kdy trhy nebyly, si voláme a pomáháme,“ vypráví s radostí Kamila.

Šití a výtvarné sklony ale nejsou jedinou Kamilinou doménou. Ve svém krásném domě dříve provozovala i ubytování ve stylu babiček. Letní byt, jak prostoru v horním patře říká, teď ale získá novou funkci.

„Z kuchyně i obývací ložnice vytvoříme malé domácí muzeum životního stylu našich babiček. Ještě jsou potřeba různé úpravy a doplnění inventáře, rozmístění předmětů, časopisů a knížek. Otevřeno chceme mít dvakrát v týdnu, ještě vše ladíme.“

Při návštěvě vám přitom mohou v domě i na zahradě dělat společnost kočky. Kamila jich teď má deset. „Kamkoli jdu, nosím s sebou kapsičky. Když se ke mně kočka z ulice přidá, nakrmím ji, a jde-li se mnou, vezmu ji domů, ošetřím, odčervím a otevřu okno. Chce-li zůstat, zůstane. Jestli se chtěla jen pomazlit a nažrat, ale má v okolí domov, odejde.“

Nefunguje však jako klasický útulek. Zachraňuje jen toulavá zvířata ze sousedství. Podporuje ovšem projekt Feliti kastruje, jehož cílem je nejen snížit počet toulavých koček, ale také se o ně stará. Věnovala mu i dvě své benefiční módní přehlídky, kde se Koza z Mimoně spojila s ateliérem DOGALA. Název „Když se Koza hodí DOGALA“ se nedal přehlédnout.

Svými aktivitami Kamila Dvořáková zaujala natolik, že v roce 2019 vyhrála titul Žena regionu pro Liberecký kraj. „Do poslední chvíle jsem si říkala, že to nemohu být já, kdo vyhraje. Nikdy totiž nebývám první. Vždycky druhá nebo třetí. Takže jsem se prostě těšila, že se tam seznámím s lidmi na podobné vlně. Když pak jako ženu Libereckého kraje vyhlásili moje jméno, zůstala jsem sedět. Manžel do mě musel strkat, abych šla a uvědomila si, že jsem tentokrát první,“ vzpomíná na své překvapení a zmatek v hlavě, který způsobilo.

„Mám pocit, že jsem nikomu nepoděkovala. Byla jsem strašně šťastná. Hlavně kvůli kočkám. Když o mně budou lidé vědět, bude pro ně jednodušší se mnou spolupracovat. I pro mě bude snazší se na někoho obrátit o pomoc s přehlídkou, věnováním výtěžku… Kdybych mohla, starám se i o týrané krávy, ale znám svoje možnosti, tak se věnuji alespoň kočkám a přispívám spolku Feliti kastruje.“

A její recept na úspěšné podnikání? „Prostě se nedat!“ Přitom už ale nezapomíná ani na sebe a odpočinek. „Pořád čtu všechno možné, teď jsem zrovna dočetla od Cecilie Ahernové, autorky knihy P. S: miluji tě, její Cestu ze ztracena. Hodně s knihou souzním a mám pocit, že jsem se v ní našla. Dá se říct, že Koza z Mimoně je taky taková moje cesta ze ztracena.“

Může se vám hodit na Firmy.cz: