Hlavní obsah
„Žeru svou práci!“ zvolal při focení virtuos Jaroslav Svěcený a zakousl se do svého nástroje. Foto: Petr Horník, Právo

Jaroslav Svěcený: Jsem velkým propagátorem českých nástrojů

Nejtěžší housle, na které kdy hrál, byly ze žuly a vážily pět kilo. „Vydržel jsem to s nimi jen dvacet minut,“ vzpomíná virtuos Jaroslav Svěcený (60). Běžně ale hraje spíš na nástroje italských mistrů v hodnotě statisíců korun a jeho zkušené oko bezpečně pozná kvalitu. Je totiž i soudním znalcem. „Mám na housle razítko,“ usmívá se.

„Žeru svou práci!“ zvolal při focení virtuos Jaroslav Svěcený a zakousl se do svého nástroje. Foto: Petr Horník, Právo
Jaroslav Svěcený: Jsem velkým propagátorem českých nástrojů

Kolik máte doma houslí?

Mám osmery housle. Ale nemám je doma.

Kde je máte?

V trezoru v bance.

To musíte pokaždé, když chcete začít hrát, nejprve do banky?

Ne, to ne. Nějaké housle u sebe samozřejmě mám. Většinou dvoje. Pokud se mám ale zúčastnit projektu, ke kterému potřebuju některé z těch dalších nástrojů, tak si pro ně musím dojít do banky.

Housle, které musíte zavírat do trezoru, asi nebudou jen tak obyčejné. Jak vzácné kousky to jsou?

Já jsem obecně velkým propagátorem českých nástrojů od počátků 18. století až po dnešek. Ty nejvzácnější, které tady teď mám, se pohybují ve statisícových částkách v korunách.

Mám tady ale i jedny mistrovské housle z roku 1752 z Milána a další z roku 1837 z Florencie. Ty nejlepší italské nástroje z tohoto období jsou opravdu po všech stránkách výjimečné a znějí nádherně. Někdy se cena pohybuje i v řádech milionů. Ale musí to být samozřejmě nesporný originál.

Proč jsou právě italské nástroje z 18. století těmi nejlepšími na světě?

Protože je vytvořili skuteční géniové svého oboru. Do dnešní doby je nikdo nepřekonal. My sice dneska máme technologicky lepší struny, tehdy se používaly méně odolné střívkové, ale model nástrojů Stradivariho či Guarneriho zůstal vzorem i pro dnešní generace.

Vybrat dřevo na stavbu hudebního nástroje, a to nejen smyčcového, je i dnes velký kumšt. A nesmírně krásný!

Foto: Petr Horník, Právo

Ty nástroje mají dokonalý geometrický tvar jako stvořený pro ideální zvuk. Fascinující je, že tehdy houslaři neměli žádné moderní technologie, ale jen vlastní hlavu, ruce, trochu nářadí a výborný sluch spojený s citem pro dřevo.

Vrchní deska houslí je smrková, zadní včetně lubů a hlavy je většinou z rezonančního javoru.

O javoru jako o nejlepším materiálu na stavbu houslí mluvíte celkem často. Někde jsem dokonce četla, že úplně nejideálnější je javor bosenský. Proč právě toto dřevo je na výrobu houslí dobré?

Javor má obecně velmi pevnou strukturu. A v době, kdy vznikaly housle starých italských mistrů, to bylo ještě o něco lepší. V Evropě totiž byla takzvaná malá doba ledová, byla tady obrovská zima. To dřevo proto bylo husté a homogenní. Aby strom tu „kosu“ ve zdraví přežil, musel jeho kmen držet perfektně při sobě.

Houslaři, kteří po tomto dřevě sáhli, s ním pak mohli daleko snáz pracovat. Mohli desky perfektně vypracovat, vyladit, nehrozilo žádné zborcení klenby. To dřevo vydrželo všechno a má skvělé zvukové vlastnosti až dodnes.

To znamená, že dneska už se tak kvalitní dřevo nesežene?

Sežene, ale je ho už málo. Protože už dávno není doba ledová a místo toho přibývá tepla a krátkodobé proměnlivosti počasí, tak se houslaři zcela logicky snaží dostat ke starému materiálu.

Jakmile se někde restauruje stará budova, v jejíchž krovech neřádila dřevomorka nebo červotoč, tak hned začnou okolo brousit houslaři a javorové či smrkové trámy vykupují – pokud je to tedy materiál vhodný na stavbu houslí.

Já jsem spíš myslela nové dřevo. Najdou se ještě dnes nějaké věhlasné háje, kde se těží dobré dřevo na housle?

Věhlasné háje? Takto romanticky se mě ještě nikdo nezeptal. (směje se) Ano, jsou pořád, ale struktura tohoto dřeva je už přece jen jiná. Vybrat dřevo na stavbu hudebního nástroje, a to nejen smyčcového, je i dnes velký kumšt. A nesmírně krásný!

Jaroslav Svěcený spolu s houslistkou Annou Mlinarikovou během velkolepé show VIVALDIANNO – Město zrcadel v O2 aréně v roce 2016.

Foto: ČTK

Byl jste někdy v nějakém háji, ve kterém rostou stromy na výrobu houslí?

Byl. Navštívil jsem třeba lesy v okolí italského Val di Fiemme. Většina lidí tam jezdí lyžovat, já jsem se tam jel podívat na lokalitu, odkud bral dřevo i sám Antonio Stradivari. A samozřejmě řada jeho současníků a pokračovatelů.

Les, kde rostou stromy vhodné na výrobu houslí, zní jinak. Houslaři to poznají

Byl jsem i v tamním muzeu, které tuto oblast mapuje. Ukázali mně tam stromy široké i dva a půl metru v průměru, byla to nádhera. Znalí lidé jsou tam na svou historii nesmírně hrdí.

Jak takový „houslový“ les zní? Vrže třeba jinak ve větru?

Ten les zní opravdu jinak, houslaři to rozhodně poznají. Chodí po něm a klepou do jednotlivých kmenů. Poslouchají, jak zní.

Vy sám to poznáte? Víte, který strom dá dobré dřevo na housle?

Trochu asi jo, i když ze začátku bych s sebou musel mít odborníka. Ale to, že strom dobře zní, se dá opravdu odhalit.

S akordeonistou Ladislavem Horákem na koncertě v Letovicích v roce 2017.

Foto: ČTK

U nás žádný takový háj nemáme?

U nás byl a je velmi proslavený šumavský smrk. Obzvlášť v 19. a ze začátku 20. století ho používali i někteří italští, francouzští a němečtí houslaři. Znám například housle slavného boloňského mistra a také vlastníka části Stradivariho pozůstalosti Giuseppa Fioriniho, jejichž vrchní deska je postavena z překrásného šumavského smrku.

Z jakých dalších materiálů se dají vyrábět housle? Ptám se hlavně z toho důvodu, že jste nedávno na jedné ze svých výstav představil i housle ze žuly. To byla jen kuriozita, nebo se dá na takový nástroj skutečně hrát?

To byly housle z dílny sochaře Karla Kadeřábka. Hrát se na ně sice dá, jsou na nich natažené i struny, ten zvuk je ale pochopitelně jiný. Je slabší. Většinou musí být zesílený mikrofonem. Navíc jsou poměrně dost těžké. Je to myšleno spíš jako rarita a umělecké dílo. Ještě předtím jsem prezentoval housle z mramoru sochaře Jana Řeřichy. Něco nádherného!

Je to ale samozřejmě spíše nádherné výtvarné dílo. Práci obou autorů obdivuji i proto, že je to jakási oslava nádherného houslového tvaru.

Jak těžké ty housle jsou?

Tři až pět kilo. Ano, pronese se to… (směje se)

Takže hodinový koncert byste s nimi asi nezvládl. Nebo ano? Jak dlouho na ně vydržíte hrát?

Pokud mám dobrou podpěru, která ty housle dobře udrží na rameni, tak asi dvacet minut. Pak už to cítím. Z hraní na housle se najednou stane posilování. (směje se)

„Hrát se na ně dá, ale zvuk je slabší,“ říká o houslích z mramoru. Vyrobil je v roce 2004 výtvarník a sochař Jan Řeřicha, na vývoji nástroje se podílel i sám Svěcený.

Foto: ČTK

Podle čeho se vůbec rozhodujete, jaké housle si na určitý koncert vezmete? Střídáte větší počet houslí, nebo s sebou vozíte pořád jedny a tytéž?

To záleží na situaci. Já mám samozřejmě jedny hlavní housle, se kterými jsem srostlý a se kterými absolvuju většinu svých koncertů. Jdou mi dobře do ruky a mám je rád.

Jsou ale situace, kdy mám chuť vyzkoušet i jiný nástroj. Píšu o houslích publikace, dělám o nich přednášky, tvořím posudky.

Housle mě zradily jednou. „Rozlouply“ se mi vlhkostí asi hodinu před koncertem

Mám kulaté razítko. Tím pádem na housle pohlížím i jako na předmět, který chci dokonale poznat. Chci vyzkoušet co nejvíc nástrojů, abych se v nich orientoval. Občas proto sáhnu i po jiném nástroji, protože ho chci jednoduše prozkoumat.

Stalo se vám někdy, že vás housle zradily?

Bohužel stalo. Byla to opravdu hodně perná chvilka. Přijel jsem na koncert do Belgie, kde bylo tehdy dost vlhko, stále pršelo a já jsem zjistil, že se mi housle tou vlhkostí „rozlouply“. Stalo se to jen asi hodinu před koncertem. Ozvalo se takové děsivé zavrzání a krk se oddělil od korpusu.

Krve by se ve mně nedořezal. Naštěstí to dobře dopadlo – jeden z pořadatelů zavolal profesorovi z Královské akademie, který šel na můj koncert, a ten mi půjčil svoje housle.

Vybavujete si, kdy vás nějaký prostor překvapil a ohromil svou akustikou?

Hrál jsem v řadě skvělých koncertních sálů, kde byla nádherná akustika. Skvěle se mi hrálo třeba v lipském Gewandhausu nebo v chilském Frutillaru – tam mají sál postavený na pilotech v jezeře. Mám nesmírně rád chrámové prostory!

Virtuos doprovází operní pěvkyni Soňu Červenou.

Foto: Profimedia.cz

Pokud mě ale něco opravdu ohromilo a překvapilo, tak to jsou punkevní jeskyně. Tam je neskutečná akustika. Spojení hudby a přírody od té doby miluju, vždycky to přinese neskutečný zážitek. Hodně zajímavou zkušenost jsem zažil i v pražském metru. Tam jsem si jednou taky zahrál a zvuk se tam nesl hodně dobře.

O „koncertu“ v pražském metru jsem slyšela. Šlo prý o recesistickou akci, která měla prověřit, kolik lidí pozná hru houslového virtuosa. Jak ten nápad vznikl?

Inspirovali jsme se tehdy podobnou akcí v New Yorku. Tam se do jedné chodby metra postavil světový virtuos Joshua Bell převlečený za bezdomovce a začal lidem hrát. Zkoušel, kolik lidí pozná dobrou hudbu a kolik peněz si vydělá. Moc úspěšný ale nebyl – přišel si asi na osmdesát dolarů. Virtuos, který běžně dostává za vystoupení tisíce dolarů!

Co vy? Byl jste úspěšnější?

No, bylo to podobné. Vydělal jsem celou pětistovku. (směje se) Taky jsem předstíral bezdomovce. Návrhářka a kamarádka Věra Kocová mě navlékla do jednoho takového vytahaného svetru, ve kterém předtím hrál Jiří Bartoška ve filmu Líbáš jako bůh.

Na hlavu mi nasadila hučku a musel jsem si vzít takový hodně ošoupaný džíny. Takto ustrojený jsem se postavil do metra na Můstku. Akustika báječná.

Jak na vás lidé reagovali? Poznali, že jim k cestě do práce hraje světově známý virtuos?

Reagovali různě. Zpočátku mě moc nepoznávali. Hlavně po ránu byli myšlenkami úplně někde jinde, asi už v práci na poradě. Našel se jeden, který na mě pokřikoval: „Jdi dělat něco pořádnýho! Nefidlej a běž do fabriky!“

Lidi hudbu potřebují, protože uvolňuje důležité emoce

Ale postupem času přibývalo těch, kteří se zastavovali a zkoumali mě. Povolávali: „Dobrý! Hobluj!“ Nebo říkali: „Já toho člověka odněkud znám… to vibrato, to bude Svěcený.“ Nakonec mě řada lidí opravdu poznala, z čehož jsem usoudil, že stanice Můstek má kulturní genius loci. (směje se)

Na jakém dalším neobvyklém místě jste hrál?

Třeba v Jordánsku před skalním městem Petra. Během koncertu tehdy vypli proud a všude pověsili lampionky. Ve staré Petře fungují pouze generátory a ty by koncert rušily. Nad námi se klenulo hvězdné nebe a okolo čněly skalní stěny, od kterých se odrážel zvuk houslí. Bylo to nádherné, až kýčovité.

Nejenom virtuos, ale i soudní znalec. Jaroslav Svěcený dokáže rozpoznat kvalitu a stáří nástrojů, vzácné kusy také často představuje na koncertech. Tak jako v roce 2008 v Náchodě – tady zahrál na šestnáct houslí pocházejících ze tří století.

Foto: ČTK

Vám asi teď během koronakrize hodně chybí koncertování, že?

Nesmírně. A myslím, že nejenom mně. Chybí i posluchačům. Lidi totiž hudbu potřebují, protože uvolňuje důležité emoce. Ono to tak možná nevypadá, ale hudba může mnohdy zachránit i život.

Ve srovnání s leteckými spoji, metrem, prostorami obchodních řetězců by se podle mě vůbec nic nestalo, kdyby se komorní koncerty do 150 nebo do 200 osob povolily. Pokud vím, tak na žádném koncertu třeba klasické hudby nikdy k žádnému přenosu viru nedošlo, což zaznělo i z úst odborníků.

Pro ty, co nestihli a chtěli by vidět tento koncert, tak tady je celý. ÁSTOR PIAZZOLLA 100 ANNIVERSARY CONCERT!!!

Zveřejnil(a) Jaroslav Svěcený dne Neděle 14. března 2021

Vydal jste alespoň nové dvojalbum. Jmenuje se Way of Life a najdeme na něm nejenom klasiku, ale taky hudbu původně filmovou, jazzovou nebo swingovou. Hrajete tam dokonce skladby od Stinga nebo Eltona Johna. Proč právě tento nesourodý výběr?

Protože je to album narozeninové, kterým jsem si chtěl udělat hlavně radost. Jsou tam proto skladby, které v průběhu let navštívily moji duši a srdce.

Já jsem se navíc celý život snažil nespadat do žádné škatulky. Nikdy jsem se nechtěl smířit s tím, že bych měl dělat jenom hudbu pro promile lidí. Klasika samozřejmě zůstala mým základem, vždyť i třeba Vivaldi byl přece ve své době „popík“, vždycky jsem ale chtěl oslovovat lidi různého věku a založení.

Co plánujete dalšího?

Věřím a doufám v to, že se situace do léta uklidní a budeme moct uskutečnit letní festivaly. Už teď je všechny připravujeme. Chystám se znovu do Klášterce nad Ohří, jihočeských Nových Hradů i do Litoměřic.

Mezitím nám nezbude nic jiného než pokračovat alespoň ve streamovaných koncertech. Úplně zásadní je, abychom všichni zůstali pozitivní.

Může se vám hodit na Zboží.cz:
yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků