Hlavní obsah
Jaromír Nosek Foto: Petr Horník, Právo

Jaromír Nosek: Dneska se říká, že titul nic neznamená. Ale já si myslím, že znamená

Za malou chvíli vstoupí na pódium, kde i v převlečení do dámských šatů bude bavit publikum. To mu zatleská vestoje. Jedenačtyřicetiletý herec Jaromír Nosek, známý nejen ze seriálu Vyprávěj, ale i z řady českých filmů, má k muzikálu specifický vztah. A k tomu pěkně prořízlou pusu!

Jaromír Nosek Foto: Petr Horník, Právo
Jaromír Nosek: Dneska se říká, že titul nic neznamená. Ale já si myslím, že znamená

Muzikál jste vystudoval, ale prý vás moc nebaví. Přitom máte před vystoupením. Jak to jde dohromady?

Kvítek mandragory pro mě není muzikál, spíš písničkál. A muzikál mě opravdu na škole nebavil, protože já chtěl na činohru. I když původně jsem chtěl být veterinářem.

Jenže na činohru vás nevzali.

Protože jsem měl špatné sykavky. Teď mě zlobí taky, protože zrovna nosím rovnátka. (směje se)

Na činohru jsem se nedostal, ale prošel jsem do druhého, třetího kola a tam si mě všiml Radek Balaš, který byl u komise jako přísedící. Zrovna otevřel muzikálový ateliér a potřeboval lidi. Tak mě vzal do ročníku, sykavky mu nevadily. Měl jsem radost. Čekal jsem, že se tam k hraní bude i zpívat a tancovat.

A zatím?

A zatím se tam zpívalo a tancovalo, ale moc nehrálo. To mi trochu vadilo. Revoltoval jsem a získal pocit, že muzikál je divný žánr. Že skoro všichni chtějí být hvězdy, a když zpívají, tak se usmívají, i když jim zrovna na jevišti umře máma.

S veškerou úctou k tomuto druhu umění si myslím, že to trvá doteď. Devadesát pět procent muzikálových herců by si herci vůbec říkat nemělo.

V muzikálu Kvítek mandragory, složeném z písní Heleny Vondráčkové, pobaví kreací v dámských šatech.

Foto: Martin J. Polák

Ale vystudoval jsem to, udělal povinné čtyři muzikály za dobu studia, a nakonec to byla výhoda, protože v činohře jsem byl se zpíváním a tancováním trochu napřed. A v muzikálech jsem zase měl i hereckou průpravu.

Shrnuto, nevadí mi muzikál jako takový, nevadí mi v kamenném divadle, ale nemám moc rád muzikály, takové ty echtovní. Sebrané písně jednoho zpěváka, jako je Kvítek mandragory, Čas růží nebo Mýdlový princ, mi taky moc nevadí. Písničky z 60. a 70. let, jako byl i písničkový film Rebelové, to je vzpomínková záležitost.

V roce 1978 jste přišel na svět. Provázely vás tyhle písně?

Mě provázelo všechno možné. Měl jsem, co se týče hudby, široký záběr.

A jaký jste byl jako kluk? Sígr?

Moc jsem si to nemohl dovolit, protože jsem byl menší. Což mi částečně zůstalo. Ale trochu jsem zlobil, a dokonce mě vyhodili z letního tábora.

Byl jste bavič?

To ano. Určitě. Miloval jsem muziku, a v tom mě hodně podporoval táta. Bylo jedno, co mu pustím, ale chtěl, aby to bylo dobré.

Když slyšel některé české kapely zpívat anglicky, hrozně se smál. Ale snažil se, když jsem mu pustil nějakou brutální muziku, pochválil aspoň basu. Ale taneční muzice moc nerozuměl. Ta mu nesedla. Nelíbilo se mu, že je to složené na počítači a nehrají to lidi.

Oskar (Adrian Jastraban) a Ignác jsou gayové a oblíbené postavy z filmu Účastníci zájezdu.

Foto: Bontonfilm

Hrál táta na nějaký hudební nástroj?

Dodneška hraje na kytaru, malinko na piano. S kapelou hrál léta na kontrabas. Vedl mě k muzice, takže já poslouchal Guns N’ Roses, Simona a Garfunkela i hudbu 50. let. Bylo to od něj chytré, žádné škatulky.

Zato vám se škatulky nevyhnuly. Říká se, že často hrajete homosexuály nebo hajzlíky. Mimochodem, už vám odpárali gaye Ignáce z Účastníků zájezdu?

Ne. Jednu dobu mě pronásledoval i Bob z Rebelů, no a Ignác, to bylo samé nazdar, ty buzno. Dělám si z toho legraci. Účastníky zájezdu dávají čtyřikrát za rok, je to známý film. Jiné, kde buznu nehraju, se tolik neopakují.

A co ty záporné role?

Když se podívám na seznam svých rolí, byly všehovšudy asi čtyři. Ale máte pravdu, jsem ve škatulce „záporná buzna“. Hrál jsem spousty normálních postav, ale v těch známějších jsem byl buzna, hajzlík nebo debílek.

V seriálu Vyprávěj však ne.

No naštěstí! Tím se to vyvažuje a mohu tím argumentovat: pozor, jsem normální.

Vyprávěj byl také vzpomínkový seriál. Jaké jsou vaše vzpomínky na Podkrkonoší, kde jste vyrůstal? Lyže stále na nohou?

Docela často. Dost často se mě ptají, jak se mi ta doba v seriálu hrála, když jsem ji nezažil. Měl jsem progresivní rodiče. Byli naštvaní na komunisty.

Když bylo výročí Bastily, tak maminka, která učí francouzštinu, chtěla odjet do Francie. Už to měla přiklepnuté, ale nakonec jel šéf podniku. Pořád se nikam nesmělo, takže jsme byli asi třikrát v Bulharsku, v Maďarsku a v delfináriu v Rumunsku.

Tam jsem byla jako dítě taky.

Nebylo moc kam jinam. Rád vzpomínám, jak jsem viděl delfína z osmdesáté řady. Na Západ se dostala jen sestra, protože zpívala ve sboru Jizerka a v rámci výměnného pobytu expandovala až do Belgie. Zazpívat a zase zpátky.

Byl jste pionýr?

Ano. Dokonce jsem vyhrál orientační běh s názvem Partyzánský samopal. Když se rodičům něco nelíbilo, tak o tom přede mnou mluvili, takže celkem vidím paralelu mezi naším životem a tím ve Vyprávěj.

Na místě Antonína Sovy bych mohl být klidně já. Mám zvýšená čidla na nespravedlnost. Nevadí mi tolik, když se děje mně, ale pokud vidím příkoří vedle sebe, začnu křičet. A chci zachraňovat.

Vážně křičíte?

Ano, velmi. Dostávám i hysterické záchvaty.

Kdy?

Třeba v muzikálu. Nazkouší se, je druhá generálka, a lidi nedělají, jak mají, protože na to zapomněli. Perfekcionismus mě dost pronásleduje.

S tátou jste měli silný vztah?

Neměli. Často jsem od něj dostal nářez, pak mi bylo vysvětleno, že je to pro moje dobro, a potom následovaly bonmoty a poučky. A ty si pamatuju dodnes.

Neměli jsme špatný vztah, to vůbec, ale na tenis jsme spolu taky nechodili. Vím, že to myslel dobře, a ty jeho poučky se mi někde usadily.

Při matice pracují jiné mozkové závity než při kreslení a zeměpisu. Když jsem se věnoval malování, zjistil jsem, že potřebuju matiku, třeba jen kvůli poměrům. A že to spolu souvisí.

Například?

Třeba můžeš bejt blbej, ale musíš si umět poradit. Nebo buď chytrej, nebo blbej, nikdy ne průměrnej. Víte, děda byl zapálený komunista, a nikam ho nehnal.

Táta chtěl jít z průmyslovky na vysokou, a nemusel, děda nechtěl. A tak nám dětem říkal, že dokud si neuděláme vysokou, nebudeme nic. Vysoká škola byl základ.

A nevadila mu ta herecká?

Nevadila, protože jsem tátu odmalička vídal jako ochotníka. Nijak ho to nezklamalo. Chtěl, ať vystuduju vysokou, a bylo jedno jakou. Neříkal, co mám dělat, jen chtěl, abych měl titul.

Dneska se říká, že titul nic neznamená, ale já si myslím, že znamená. Jsem rád i za gympl, kde se získá všeobecný přehled. Dnes je trendem tvrdit, že není nutné učit se matiku a chemii, protože to není pro život třeba.

Ale já si myslím, že při matice pracují jiné mozkové závity než při kreslení a zeměpisu. Když jsem se věnoval malování, zjistil jsem, že potřebuju matiku, třeba jen kvůli poměrům. A že to spolu souvisí.

Kdybych byl dospělý v té době, byl bych na tom jako Tonda Sova,“ tvrdí o své roli v seriálu Vyprávěj.

Foto: Martin J. Polák

Když má někdo na konzervatoři jen zpěv a angličtinu, nedivím se, že se pak říká o hercích, že nejsou úplní chytrolíni. Jako někteří v některých seriálech, kde to čpí nehraním.

Na druhou stranu se herec u poctivého hraní a zkoušení může mnoho dozvědět. O autorovi díla, o době, kdy vzniklo, o tom, proč se jeho postava chová tak, jak se chová. Dnes je módní být hlavně známý a tvrdit, že takhle to stačí. Že přece každý potřebuje hlavně peníze.

Vy ne?

U hraní v divadle jsem stál deset let za barem. Když mi někdo řekne, že není práce, divím se. Práce je všude dost, stačí kliknout na nějaký server. To je, jako kdyby někdo měl hlad a nechtěl chleba.

Jasně že jít v pětačtyřiceti dělat pingla místo hraní je tristní, ale je dost věcí, které se dají dělat a mají s hraním dost společného. Třeba moderování.

Ještě mi prozraďte, zda byste se i vy už rád stal otcem.

Moc rád, ale mám jako na potvoru hrozně práce. Musím nejdřív splatit nová okna a mám hypotéku. Nechci kvůli tomu dělat divnoherecké práce, takže hodně hraju v divadle a natáčím. Moje biohodiny však již tlučou mocně.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků