Hlavní obsah
Jana Zelenková Foto: Petr Horník, Právo

Jana Zelenková: Tančit se má srdcem

Na parketech se Jana Zelenková (33) pohybuje od tří let. Už ve čtrnácti se stala šéftrenérkou taneční školy Stardance v Chomutově. A v televizní soutěži StarDance se teď snažila s Richardem Genzerem ladně doplout co nejdál. I jen svou účast v ní považuje za velké vítězství. Před třemi roky totiž stačilo málo, aby vůbec nechodila.

Jana Zelenková Foto: Petr Horník, Právo
Jana Zelenková: Tančit se má srdcem

První prosincový pátek oslaví další narozeniny. To už bude „jen” mezi diváky sledujícími úspěšnou taneční soutěž. Desátého listopadu z ní totiž s Richardem Genzerem vypadli.

„Při vyhlášení jsem si do poslední chvíle myslela, že nevypadneme my, že zůstaneme ještě jedno až dvě kola. A můj tip na vítěze? Pavla Tomicová. Hodně dře. Ale to i další. Vyhrát může vlastně kdokoli," říká upřímně.

To, že ji jiní hodnotí, jí nevadí. „Jsem na to zvyklá od dětství,” vypráví mi v sídle ČT na Kavčích horách. Pár kroků od nás jsou sály, v nichž páry týdny trénují, aby byly co nejlepší.

I když... Ona s Geňou mezi nimi byli výjimkou. Sympatická blondýna měla původně tančit s hercem Václavem Koptou. Když se těsně před spuštěním StarDance zranil, nastalo hektické hledání důstojného náhradníka. „Přišel další bavič, Geňa," směje se. Právě známý komik byl jejím tajným tipem, ač ho v tu dobu znala jen z pořadu Partička.

Mezi Prahou a Chomutovem

Nečekaná situace se změnou pánů v páru ji prý nijak výrazně nerozhodila. Týdny tréninku s panem Koptou však přišly vniveč. Proti „konkurenci” byli tak stále v jisté nevýhodě. „Měli jsme manko, ale dřeli jsme,” komentovala vše s nadhledem.

Situaci podle ní spíš komplikoval fakt, že trvale žije v Chomutově. Svůj čas se tak snažila spravedlivě dělit mezi tamní Stardance, kde je dvě desítky let šéftrenérkou, a televizní StarDance, v níž vystupovala s Geňou. Přiznává nicméně, že česká metropole přece jen nad severem mírně vítězila, protože tam také bydlí její nový přítel.

„V chomutovské škole mě naštěstí zastupovaly šikovné kolegyně. Bez nich bych tenhle zápřah nezvládla. Stejně jsem měla asi oprávněný pocit, že nestíhám,” líčí zkušená taneční pedagožka a choreografka.

Jana Zelenková a Richard Genzer diváky televizních přenosů bavili.

Foto: ČT - Mikuláš Křepelka

Tvrdí také, že naučit se ladnému pohybu po parketu může být sice pro někoho těžší, ale zvládne to nakonec každý, tedy chce-li.

„Já jsem díky talentu ani jinou cestu, než byl tanec, neměla. Rodiče naši školu kdysi založili a ve čtrnácti mi pak řekli: Teď je to na tobě, buď to společně zvládneme, nebo zavřeme,” ohlíží se. Začínala v dost složité situaci. Její tehdejší trenérka, pod níž se stala v roce 1999 mistryní světa v disco tancích, si v nevelkém městě založila konkurenční podnik.

„S ní jaksi přirozeně skončila má aktivní kariéra. S ní odešly i mé kamarádky. Najednou jsem neměla ani tanečníka do páru, kterých se u nás na severu nedostává. Mou specializací do té byla hlavně latina a standard, trénoval mě táta, Josef Zelenka,” podotýká s tím, že si na celé věci cení hlavně jednoho: přes tuhle křivdu si přítelkyně udržela.

Medaile, kam se podíváš

A jelikož tanec vždy milovala, do nové šéfovské role se vrhla po hlavě. V době, kdy končila základní školu a odcházela na gymnázium, běžně řešila úplně jiné starosti než její vrstevnice. Konkrétně: jak udržet rodinnou firmu nad vodou. Tomu přizpůsobila i vlastní studia. Původně chtěla do Mostu, na pedagogickou školu, jenže dojíždění by nešlo s chodem školy sloučit, proto nastoupila na chomutovské gymnázium.

Již od prváku zároveň se studiem připravovala svěřené týmy na závody, sestavovala jim co nejnápaditější choreografie, hledala vhodnou hudbu, snažila se získávat nové nadšence pro tanec - že vše dělá dobře, se ukázalo poměrně záhy, když svěřenkyně začaly vozit titul za titulem, včetně těch nejvyšších z mistrovství České republiky, Evropy a světa. Do její školy si v nejvytíženější době našlo cestu kolem 450 lidí, hlavně dívek a holčiček.

Všechny jimi získané medaile, poháry, diplomy by se do jejich prostor skoro nevešly. Jen v roce 2013 si odvezl její tým z mistrovství světa 22 zlatých, 18 stříbrných a 10 bronzových medailí.

Když proto chtěla Jana Zelenková nedávno učebny a sály zmodernizovat, vymalovat, začala právě rozdáváním cen, pohárů, diplomů. Nově zavedla pravidlo, že zůstávají jen ty nejnovější, nejcennější.

Až po hokeji a fotbalu

„Mamku napadlo zavolat těm, kteří u nás tancovali, aby si přišli vzít to, co chtějí. Úspěch netradiční úklidové akce byl veliký,” popisuje, jak přistoupila k „očistnému” procesu.

Měkké „i” ve shodě přísudku s podmětem je přitom v textu záměrné. Mezi jejími svěřenci, respektive svěřenkyněmi vždy sice převažovaly holčičky, dívky, slečny, ale i hochů, kluků, mladých pánů by se pár našlo. Mezi současnými 250 studenty je jich asi pět.

Jana Zelenková a Richard Genzer bavili nejen diváky televizních přenosů, ale viditelně se bavili i oni.

Foto: ČT - Mikuláš Křepelka

„V Chomutově každý kluk začíná nejdřív s hokejem, fotbalem. Když řekne, že chce tančit, hodně rodičů mu to rozmlouvá. U tance proto zůstávají opravdu jen ti, co na něm důsledně trvají. A mají pak úspěchy. Jeden absolvent, je mu dvanáct let, teď studuje v Praze na konzervatoři. Jsem ale hrdá na každého, který dokáže ustát to, že se tanec stále u nás vnímá jako typický sport pro ženský," podotýká.

Podle ní tihle malí mužští nadšenci hledají v životě jiný způsob pohybu než honění se za míčem, pukem a parket jim ho nabídne. Zapojit na něm musíte vážně leccos. Rozhodně totiž nejde „jen” o to, jak sladit ruce s nohama. Cení se i výraz ve tváři, správné držení těla.

Známá trenérka přitom nepochybuje, že se klukům natrénované hodiny a hodiny z dětství v dospělosti vrátí: „Nebudou se stydět vyzvat dámy, slečny k tanci, což ony i oni jistě ocení."

Choreografka na Broadwayi

Z krásné vize budoucnosti jiných se záhy ve vyprávění opět na chvíli vrací do vlastní minulosti, v něčem i současnosti: „Ani na gymnáziu jsem vlastně neslezla z parketu, i když jsem už aktivně nezávodila. Soutěž StarDance proto beru jako opožděný návrat ke kariéře, kterou jsem ve čtrnácti opustila.”

Připouští, že kvůli chomutovské škole rychleji dospěla. Ale nelituje toho. Právě ona jí umožnila vypracovat se v oboru mezi ty nejlepší. Že nejde jen o planá slova, o tom svědčí například titul Česká choreografka roku 2013. Vedle dobrého pocitu, že si její práce všimli znalci, jí přinesl i skutečně výjimečný zážitek: cestu do USA, konkrétně čtrnáctidenní stáž na slavné newyorské Broadwayi.

Jana Zelenková se netají tím, že tam z Česka vyrážela bez hluboké znalosti angličtiny, ovšem o to zvědavější. Nakonec se podle ní ukázalo, že někdy jsou pro dorozumění lidí slova vlastně úplně zbytečná. Zvlášť jde-li o tanečníky.

Vzpomínka na lekci latino jazzu, což pro ni tehdy byla naprosto neznámá kombinace, ji rozesměje i po letech: „Předcvičovala nám ji taková statná, postarší černoška, s poněkud velkým zadkem. Po důkladném rozcvičení, u čači, najednou vypla hudbu a zeptala se mě: Ty jsi kdo? Nějak jsem jí sdělila, že jsem v New Yorku za odměnu. Podívala se na mě a řekla: Tak pojď tu čaču všem ukázat.”

Ostatně tenhle tanec jako by byl pro ni stvořený. Právě s čačou začínala s Geňou StarDance. „Hodně jsem si ji užila,” konstatuje. První televizní přímý přenos považuje obecně za velké osobní vítězství. Před třemi roky stačilo málo, aby skončily všechny její sny...

Tma, černá zeď, výbuch

Osudný den - 18. května 2015 - se hodinu a půl po půlnoci vracela ze soutěže v Bohumíně. Do Chomutova jí zbývalo třináct kilometrů, když před sebou najednou spatřila převrácený kamión. Jeho řidič vlivem mikrospánku havaroval, auto zatarasilo oba pruhy silnice, po níž jela.

„Najednou jsem viděla černou zeď. Bylo mi jasné, že to neubrzdím,” popisuje zlomky vteřin před srážkou Jana Zelenková a snad poprvé v našem rozhovoru zvážní. Po nárazu ještě stačila vyběhnout z vozu, který vzápětí vybuchnul.

„Pud sebezáchovy zafungoval. Ušla jsem asi tři kroky, pak se mi podlomily nohy,” líčí. Do nemocnice ji převážel vrtulník. Následoval sled několika operací. Lékaři jí totiž záhy po příletu záchranky diagnostikovali otevřenou zlomeninu stehenní kosti i ruky, rozdrcenou čéšku a vážné zranění střev.

K jejich projevu, pohybu na parketu patřila i výrazná mimika.

Foto: ČT - Mikuláš Křepelka

Žena zvyklá být hodiny a hodiny v pohybu najednou musela ležet v klidu. Odpočívat. „Jenže to bych nebyla já. Čtrnáct dnů po operacích jsem vstala z vozíku, opřela se o chodítko a pohybovala alespoň zdravou nohou,” říká a do tváře se jí vrací úsměv. To, že by už netančila, nechodila, si nepřipustila ani na chvíli.

S vervou pro ni typickou se pustila i do náročných rehabilitací. Bez pomoci řady lidí by to nezvládla. Chomutovskou školu převzaly maminka a kamarádky trenérky. Její ekonomický chod pomohla zčásti pokrýt i veřejná sbírka. Sešlo se v ní kolem osmdesáti tisíc korun.

„Pomoc od úplně neznámých osob mě vážně dojala. Sama beru dopravní nehodu jako varování. Za vzkaz, že život není jen o tanci, dokonalosti, ale také o maličkostech,” ohlíží se.

StarDance? Splněný sen

I proto vzala nabídku být ve StarDance bez velkého rozmýšlení. Od začátku října se těšila na každou sobotu, na publikum, na porotu, na kostýmy. A všem se snažila s Geňou ukázat, že tréninkové manko dohnali. „On je vzděláním tanečník, povoláním bavič. Tohle je krásná kombinace,” vypočítala věci, které mohly diváky přesvědčit, aby právě jim posílali hlasy.

Do seznamu plusů jejich páru zahrnula i velkou škálu grimas, které při vystoupení její taneční partner střídal. Zaujaly také porotu, v jejichž hodnocení nicméně nechybělo přirovnání pana Genzera k „medvědovi v pubertě”.

„Myslím si, že k němu patří. Je to způsob jeho komunikace se světem,” brání bavičovu výraznou mimiku. V soutěži chtěla s Geňou dojít alespoň do půlky. Což se jim skoro povedlo. A není divu. Esemesky pro postup do dalších a dalších kol jim posílala (nejen) podstatná část Chomutovanů.

„Kamarádi mi říkali, že další k nám putovaly i z jiných, konkurenčních škol v Česku,” směje se.

Původně měla tančit s hercem a bavičem Václavem Koptou.

Foto: ČTK

Doplňuje, že televizní soutěž jí samotné v posledních měsících poněkud nabourala roky zažitý, fungující stereotyp. Od září do prosince totiž obvykle se svěřenci jezdívá po nejrůznějších mezinárodních soutěžích. Od ledna vyráží na ty české, kvalifikační, od března do června je členkou nejrůznějších tanečních porot.

Snad se lékaři dívají

Počet kilometrů, které při přesunech najezdí, dávno nepočítá. Řídit se ani po nehodě nebojí.

„Teď jsem jela v režimu: od pondělí do středy jsme s Geňou trénovali. Od čtvrtka do soboty jsme se pohybovali na holešovickém Výstavišti, kde probíhaly zkoušky: od generálek s kapelou po kostýmní, kamerové zkoušky.”

A co bude teď? Odpoví mi s velkou, pro ni typickou otevřeností: „Vrátím se k holkám. Už se na mě těší. A hodně si přeju mít děti. Věk na ně mám. Doufám, že i já školu předám třeba dceři. Tedy, bude-li chtít, protože tančit se má hlavně srdcem.”

Důkazem toho, že motto funguje, jsou absolventi, kteří se k ní vracejí: „Holky jsou jako staré dobré holubice. Často vystudovaly vysoké školy, chodí si k nám zatančit pro radost. Některé mi pomáhají s chodem Stardance, učí další generace.”

Shrnuje, že všechno je teď tak, jak má být: „Lékaři z motolského ára, kteří mě před třemi roky zachránili, říkali, ať se někdy stavím, že mají radost, když jimi ošetřovaní, zachránění, vážně zranění lidé dokážou plnohodnotně žít dál. Ještě jsem k tomu nenašla odvahu. Tak snad se dívali na StarDance. Já jim alespoň touhle cestou za jejich práci, nasazení moc a moc děkuji.”

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků