Hlavní obsah
Jana Bernášková Foto: Petr Hloušek, Právo

Jana Bernášková: Moje rodina? Typičtí Homolkovi

Na nějaký čas omezila zkoušky v divadle, protože se starala o tatínka, který umíral na rakovinu. „Byl to cenný čas pro celou rodinu,“ říká čtyřicetiletá herečka Jana Bernášková. Otevřeně mluví nejen o tomto těžkém období, ale i o tom, proč svou rodinu považuje tak trochu za bláznivou.

Jana Bernášková Foto: Petr Hloušek, Právo
Jana Bernášková: Moje rodina? Typičtí Homolkovi

Jak moc náročné bylo starat se o tatínka?

Rakovina slinivky je prakticky neléčitelná. U taťky šlo zejména o to, zlepšit mu kvalitu života a prodloužit ho, pokud to bude možné. Moc času mu nedávali.

Rozhodla jsem se, že tu budu jen pro něj. Nevěděla jsem přesně, do čeho jdu, ale zrušila jsem v divadle zkoušení. Taťka se kupodivu dlouho držel. Déle, než jsme čekali, což bylo velmi radostné, takže jsme i trochu cestovali po Evropě, aby se podíval na místa, kde nikdy nebyl.

Cestování si do té doby neužil?

Táta byl workoholik. Pořád pracoval. Až ta nemoc ho naučila. Bojoval s ní více než rok a to, že nemusí do práce, si moc užíval. A taky že má čas na nás, svou rodinu. Dokonce i na mamku, se kterou se sice rozvedli, ale měli skvělý vztah.

Mamka mi dokonce pomáhala se do poslední chvíle o taťku starat. Nebylo to úplně jednoduché, musely jsme si nějaké věci vysvětlit a urovnat.

Starala se o svého bývalého manžela? To není běžné.

Není. Její současný manžel to respektoval. Všechno se ale dá vyladit a dějou se zázraky. Není to tak, že bychom byli nějaká harmonická rodina. Naši neměli moc pěkný rozvod, ale tátova nemoc u nás uzdravila několik vztahů.

Stačí k vyladění vztahů tolerance?

Všechny problémy v komplikovaných vztazích je nejlepší řešit tak, že člověk nejdřív začne sám u sebe. Nesmí si lhát do kapsy a přiznat si: ano, někdy jsem protivná, hádavá, náladová. Pozorovat sám sebe a svoji černotu a teprve potom se podívat na konfliktní vztahy.

Podstupujete to často?

Asi ano, protože nejsme úplně standardní rodina, děti taky nejsou podle tabulek, prostě jsme cáklí. Nechci na děti křičet, ale někdy mi lezou na nervy a vím, že je pak podněcuju svou protivností a netolerantností.

Jenže táta byl dlouho introvertní a vůbec o ničem nechtěl mluvit. Až když přišla nemoc, začal některé věci nazývat. Taky to, že je život krásný, když nic nemusí. Bylo mi líto, že na to přišel až pár měsíců před smrtí, přestože jsem mu vždycky říkala, ať si nebere tolik práce.

Jako bílá paní se objevila v seriálu Mazalové.

Foto: Česká televize

Vycházíte stejně dobře se svým bývalým manželem, režisérem Davidem Drábkem, jako vaši rodiče spolu?

Asi je to jedna z věcí, kterou mě rodiče naučili, i když jinak udělali spoustu chyb. Ale to je v pořádku, ty chyby nás všechny posunuly. Nevědomky mě naučili i toto a věřte, nebylo to jednoduché. A zase jsem začala u sebe. U vlastního ega. Máme je všichni hrozně nafouklá. Ale pochopila jsem, že to jinak nejde, že je úplně jedno, kdo se podílel na rozpadu vztahu víc.

Žádné zraněné city?

Neříkám, že nebyly, když jsem se odstěhovala. Ale mně přijde docela trapné po delší době svého expartnera nenávidět. A když máte dítě, musíte spolu nějak fungovat a začít ukrajovat ze svého pohodlí oba dva. Pokud to rodiče neudělají, dítě se „roztrhne“, jako je to u nesmyslných střídavek.

Místo, aby rodiče řekli „tak jsme to nezvládli, je to náš průser“, tahají se o dítě. To nese důsledky rozvodu v každém případě. Rodič si založí nový domov a dítě putuje. Pořád má nějakou povinnost někoho navštěvovat. Není to ani pohodlné, ani příjemné. Udržet styk rodiče s dítětem je důležité, ale jedna věc je, co máme v soudním rozsudku, a další, na čem se domluvíte.

Jsou období, kdy děti tátu potřebují víc, ne?

Jako třeba teď moje pubertální dcera. Chodí s tátou do kina a na večeři a on zase chápe, když je unavená z taneční soutěže, a netrvá na tom, aby přijela na „jeho“ víkend.

Když byla malá, někdy jsem ji nechala s tátou u sebe v bytě a šla pryč, aby se nemusela táhnout přes celé město, třeba v dešti. I od exmanžela to byla oběť, nebyl ve svém, ale byl s dcerou. Podle mě je to lepší model než urvat si pohodlí a rozříznout dítě na půl.

Se svým druhým manželem, scenáristou Rudolfem Merknerem, má syna Theodora. Z prvního manželství má dceru Justýnu.

Foto: Profimedia.cz

Dcera byla hyperaktivní, změnilo se to?

Ano, ono se to často v pubertě srovná, ale bylo to náročné. A syn Tedík je opak, pomalý a mimoň.

V čem?

Dám příklad. Mám dvě děti a udělám dvě svačiny do školy. Jedno dítě si tu svačinu nikdy neodnese, protože vystřelí do školy moc rychle. A pak se celý den trápí hlady.

Druhé dítě si svačinu odnese, ale ve škole ji z nějakého záhadného důvodu nikdy neotevře. Doma pláče, že celý den mělo hlad. Jsou to dva extrémy a já vůbec nevím, co s tím. Takhle jsme všichni praštění, každý z jiné strany.

I manžel (scenárista a producent Rudolf Merkner)?

Ten je úplně normální a trápí se s námi. Býval sportovec a chtěl by mít vše v tom správném tempu. Jenže my jsme jak Homolkovi. Výsledkem toho je, že když jedeme na dovolenou, tak nás zapomene na benzínce.

Počkejte, on vám ujel?

Jeli jsme do Itálie a zastavili v restauraci na benzínce v Německu. Dcera byla rychlá, syn pomalý, já unavená. Každý jedl jinak.

„Počkejte tady, ať vás něco nesrazí, já jdu nabrat benzín,“ prohlásil manžel. Jenže pak sedl do auta a odjel. Zjistil, že je v autě nezvyklé ticho, jenže to už byl na dálnici. No, v Německu jsou nájezdy na dálnici pěkně daleko od sebe, takže než to mohl otočit, projel se.

Aha, tak proto píšete knížku Jak přežít svého muže!

To ale není o naší rodině. Každá žena má několik mužů, které musí přežít. Moje hlavní hrdinka je herečka třicátnice. Ale není to autobiografie, jen vycházím z prostředí, které znám.

Holky nejsou tak křehké, jak vypadají, to je jen jejich určitá část.

Jde o to, jak najít toho pravého pomocí vnitřního hlasu, který máme všichni. Jenže ho moc neposloucháme. Můj jediný čtenář je zatím můj manžel, ale na podzim by knížka měla vyjít.

Jak se manželovi – scenáristovi vaše psaní líbí?

Líbí. Ptala jsem se, jestli mě nechválí proto, že mě miluje. On tvrdí, že psát jsem začala v období, kdy jsem nemohla zkoušet divadlo. Hrála jsem jen občas večer, začala jsem točit seriál o hasičích. Taťka si přál, abych točila. Váhala jsem, protože se blížilo finále jeho nemoci, ale on říkal, ať jdu. Měli se s mamkou rádi, nakonec byl stejně radši, když místo mě přišla ona.

Jste pořád tak veselá?

Ne, jsem i vzteklá a taky mluvím sprostě.

Zahrála si i v seriálu Co ste hasiči z venkovského prostředí.

Foto: TV Nova

Jako dlaždič?

Přesně tak. Četla jsem, že vysoce inteligentní lidi jsou někdy bordeláři a používají sprostá slova. To mě uklidnilo. Holky nejsou tak křehké, jak vypadají, to je jen jejich určitá část. Mnoho žen je tvrdších i sprostějších než muži.

Já jsem dlouho trpělivá, ale pak přijde výbuch. Nejvíc mě vytočí, když mi někdo lže. Chápu lidské chyby, sama jsem z nich sešitá, ale musejí být autentické. Faleš nesnáším. A taky lajdáctví.

Jste pedant?

V práci jo. Třeba když se kolega nenaučí text, vadí mi to. Vím, kolik je se scénářem práce, kolik se na něm podílí lidí, že každé slovo má svůj význam, a on se to pak za ty peníze ani nenaučí? A vloží si tam nějaký svůj slang? To fakt šílím.

Natáčení zmíněného seriálu Co ste hasiči jste označila za dosud nejnáročnější práci. Proč?

Všechno se odehrává venku, což je krásné pro příběh, ale být půl roku pořád venku bylo těžké. Letní scény se točily v prosinci v letních šatičkách. Taky jsem tam vyšetřovala koně a stála u něj zezadu, dost jsem se bála.

Nevím, kdy to poběží, ale táta už to nestihne. Umřel náhle, odešlo mu srdíčko. Dozvěděla jsem se to dvacet minut před tím, než jsem měla točit milostnou scénu. No, nedalo se nic dělat, na plac jsem musela.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků