Jacob Erftemeijer: Jsou-li názory příliš pevné, může to být nebezpečné

Hlavní meta to nikdy nebyla. Moje ambice se váže k divadlu. Jsem však za tu zkušenost rád, hodně se naučím o práci před kamerou. Natáčecí tempo je vražedné, stojí to spoustu úsilí a času, který pak zase nezbývá na všechno ostatní.

Hodně mě baví, že se to neodehrává uprostřed nějakých kulis, ale na reálných místech v Praze. Třeba v Thomayerově nemocnici točíme ve skutečné pitevně. Odér, který tam prostupuje, mi asi zůstane v paměti napořád.

Když točíme, leží na pitevním stole figurant, ale půl hodiny před tím tam ještě ležela mrtvola, kterou na tu dobu zandají do boxu.

S kaskadéry jsme prošli základy zacházení se zbraní, odzbrojení a zpacifikování zločince. Bývají i při natáčení, aby poradili v případě náročnějších scén.

Přišli jsme třeba do haly, kde visel člověk a dusil se, rychle jsme museli zakročit, takže jeden ho podepíral za nohy a nadzvedával, druhý odpoutával. Což byla docela fuška. Užiju si dost běhání, v létě jsem litoval, že na sobě musím mít zimní bundu, protože jsme po koronavirové pauze dotáčeli zimní díly. Propotil jsem hodně triček.

Ukazuje se, že s kolegyní, kterou hraje Eva Leimbergerová, jsme něco kdysi měli. Nemůžu samozřejmě prozradit, jak se to bude vyvíjet. Víc než soukromé peripetie se ale ve Specialistech řeší jednotlivé kriminální případy.

V minisérii Sever Roberta Sedláčka jsem hrál kolegu hlavního hrdiny na policejní akademii, který pak ovlivní jeho osud jako příslušník inspekce. To mě hodně bavilo, točilo se to filmovým způsobem, na všechno byl čas.

Zločin prostě přitahuje, protože v sobě skrývá záhady lidských povah a pohnutek. Projektuje se do toho zároveň touha, aby zlo bylo potrestáno.

Když jsem byl v prvním ročníku na konzervatoři, to mi bylo patnáct, prošel jsem castingem do Ulice, ale nakonec jsem to odmítl, protože bych nemohl jet na prázdniny do Holandska. Tehdy to pro mě bylo důležitější.

Narodil jsem se a do svých čtyř let jsem vyrůstal v Nijmegenu, pak se naši rozvedli a my jsme se s mámou a dvěma sourozenci přestěhovali do Prahy.

Divadelní svět tam je nesmírně široký, od čisté klasiky po hodně odvážné experimenty. Sem tam sleduji holandskou televizi nebo si pouštím na internetu nějaké filmy. Ty jsou třeba výtvarně hodně experimentální. Celkově tam jsou odvážnější, nebojí se kontroverzí. Diváky to nijak nepobuřuje, jsou zvyklí vidět věci, se kterými nemusí nutně souhlasit.

Poslední dobou o tom přemýšlím a věřím, že by to šlo. Jazykově bych to myslím zvládl. Moje holandština je dobrá, občas jsou překvapení, že žiju v jiné zemi. Je zajímavé, že prakticky všichni Holanďané mají akcent podle oblasti, odkud pocházejí, a já žádný nemám.

V tom se možná paradoxně pozná, že odtamtud nejsem. V psané holandštině ovšem sekám hrubky, nikdy jsem tam do školy nechodil, pravopis se nikdy neučil. Všechno se totiž píše jinak, než se to čte.

Jako kluk jsem hodně četl Foglarovy Rychlé šípy, a tak když moje máma někde zahlédla oznámení na konkurz do muzikálu Rychlé šípy, vzala mě tam. Kupodivu mě hned přijali. To mi bylo deset.

Premiéra byla v rámci Pražského jara v Divadle na Vinohradech, pak jsme s tím vystupovali i na dalších scénách. Hrál jsem Černého jezdce, to byli ti, co šikanovali Jarku Metelku, než se za něho postavil Mirek Dušín a založili Rychlé šípy.

Můj táta bydlí u Tilburgu na jihu země, v okolí jsou přírodní rezervace, hlavně mokřady. Moji prarodiče žili v Den Haagu, mám na to město hezké vzpomínky z dětství, jak jsme vždycky jeli tramvají k moři. Fyzicky se tam teď dostanu čím dál tím míň, protože práce je čím dál tím víc. Aspoň jednou do roka tam ale v létě jedu.

V posledních letech hlavně do galerií, ty tam jsou skvělé. Naposledy mě okouzlila výstava Marka Rothka (americký abstraktní expresionista původem z Litvy) ve Schiedamu nedaleko Rotterdamu, jmenovala se Rothko a já.

Návštěvník byl podle pořadového čísla na patnáct minut zavřený sám s jedním jeho obrazem. Úžasný zážitek, takhle by se podle mě mělo vystavovat všechno.

Fandí mi, mají radost. Tátu jen mrzí, že to nemůže důkladněji sledovat. Když to jde, přiletí na premiéru. Česky rozumí dobře. Nevynechal ani ty Rychlé šípy.

Jsem hodně otevřený různým způsobům života.

Považuji to za rozumnou cestu. Jejich kriminalizace jen nahrává černému trhu. Benevolentní přístup umožňuje i lepší informovanost o úskalích užívání. Nechápu, proč by někdo měl být trestán za držení nějakých bylin, ze kterých nemá žádný byznys. Nepůsobí tolik škody jako alkohol, který je obecně tolerovaný.

Svým způsobem tam je společnost taky rozdělená. Historicky jsou ale zvyklí na to, že ve společnosti panuje mnoho názorů, často protichůdných. Umí s tím žít, žádný problém s tím nemají. Větší roli než u nás tam třeba hraje náboženství, tedy to, zda někdo patří ke katolíkům, nebo protestantům.

Vyhýbám se tomu, abych někomu stranil, jsem apolitický člověk. Mám totiž za to, že jsou-li názory příliš pevné, může to být nebezpečné. Navíc mám obavu z davu, je vždycky snadno manipulovatelný. Člověk se může ocitnout v davu, se kterým třeba nesouhlasí, a už s tím nic neudělá. To mě děsí.

Nijak zvlášť. Chci, aby to, co dělám, dávalo smysl. Víc než konkrétní role je pro mě důležité, s kým dělám a co se na tom naučím. Být populární moje meta taky není.

Obojí. Společenským jsem, ale jen mezi svými. Jinak jsem spíš introvert a vyhledávám klid domova.

Hlavně kolegy z divadla.

Víc bych se k tomu nevyjadřoval. Jsem prostě domácí typ.

Bydlím s Davidem Punčochářem, kolegou z divadla. A mám kocoura. To je můj parťák.

Ne, ale učím se to. Míval jsem s tím problém: Já a nabízet se? To přeci ne! Teď, když už mám něco za sebou, se nestydím říct někomu, jehož styl práce se mi líbí, že bych s ním rád někdy pracoval. Dřív mi to bývalo proti srsti. Dokonce jsem uvažoval o tom, že když to má k mé práci patřit, budu raději dělat něco jiného.

Peter Gábor, šéf činohry Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, kde jsem hrál, mi kdysi řekl, že dělám-li svoji práci dobře, někdo si toho vždycky všimne. To jsem si vzal k srdci.

Jsem vděčný za to, čím jsem dosud prošel. Vyhovuje mi, že mám stálé angažmá ve Švandově divadle, kde jsem se potkal s lidmi, se kterými rád pracuju, a dostávám tam zajímavé a náročné úkoly. Do toho se začalo nabalovat natáčení, nemám si proč stěžovat.

Snažím se nebýt pyšný.

Víte, že mě vůbec nic nenapadá? Žádné materiální tužby nemám.