Hlavní obsah

Ivana Jiřičková: Štěstí je hrozně jednoduché. Naši předci to věděli

Právo, Kateřina Severová

Vyzařuje z ní takový klid, že jí ho až závidím. Možná je to i tím, že před lety Ivana Jiřičková vyměnila hektický život ve městě za farmu v malebném Pošumaví. Chová ovce, osly, lamy a s manželem i včelaří. A k tomu otevřela řemeslnou tkalcovnu „Na vlně”. Chráněnou dílnu, ve které vznikají pěkně postaru kouzelné výrobky hlavně - jak jinak - z vlny.

Foto: Petr Horník, Právo

Ivana Jiřičková

Článek

Půvabná žena s neskutečně milým úsměvem. To bylo první, co mě napadlo, když jsem se s osmatřicetiletou Ivanou Jiřičkovou setkala. Procestovala kousek světa, navštívila nespočet míst, nakonec ale zakotvila v rodném kraji. Když se podívá z okna svého domu, nelituje ani minutu. Krajina kolem je totiž jako z pohádky.

Co vás přivedlo do malé vesničky Bošice v podhůří Šumavy?

Můj manžel. Jeho maminka se narodila v domě, kde nyní bydlíme. Prožil tady dětství.

A musel vás dlouho přemlouvat, abyste se přestěhovala?

Ne. Já jsem vyrůstala kousek odsud, ve Volyni. Volné dny jsme trávili v malé vesničce Záhoříčko, kde měl dědeček farmu. Pomáhala jsem mu. Byla jsem trochu samotář a ráda jsem chodila do lesa. Mým oblíbeným místem byl tamější velký kopec, ze kterého je vidět na Boubín, a právě i směrem na Bošice. Takže já jsem sem vyhlížela už dlouho. (směje se)

Co bylo mezi tím vyhlížením a usídlením se tady?

Dokončila jsem střední školu cestovního ruchu a rodné město mi začalo být malé. Hned po maturitě jsem proto odjela do zahraničí, kde jsem byla několik let jako au-pair. Pracovala jsem v rodinách v Anglii, Holandsku nebo Španělsku. Byla to výborná zkušenost.

Když jsem se vrátila zpátky do Čech, měla jsem pocit, že bych měla jít do Prahy, protože v ní se přeci všechno děje. Žila jsem tam rok a pracovala v cestovní a v advokátní kanceláři. Jenže pak jsem se zamilovala doma na Šumavě.

Foto: Petr Horník, Právo

Na farmě v Bošicích

Takže vás nakonec vrátila domů láska?

Je to tak. Můj první manžel řekl, že jestli spolu máme být, žádné ježdění do Prahy nepřipadá v úvahu. (směje se) Našla jsem si proto místo ve zdejší firmě, která projektovala zemědělské stavby. Působila jsem tam s přestávkami asi šestnáct let.

Uměla jsem dobře anglicky, proto jsem měla na starosti zahraniční obchod. Často jsem cestovala do ciziny. Jedny z nejzajímavějších zemí pro mě byly Mongolsko a Izrael. Pak se narodila dcera a já odešla na mateřskou.

To nebyla jediná změna ve vašem životě.

Ano, s manželem jsme se rozvedli. Rozcházeli jsme se v názoru na způsob života. Po nějaké době jsem se pak seznámila se svým současným mužem, se kterým jsme spolu devět let. Spojuje nás životní styl i láska k přírodě.

Co váš manžel dělá?

Většinu času tráví v lese, je totiž strážce Národního parku Šumava. Také rád včelaří, máme proto vlastní med.

Foto: Petr Horník, Právo

Ivana Jiřičková má i stádo ovcí.

Svou originální tkalcovnu v Bošicích jste otevřela před pěti lety. Kde se vzal ten nápad?

Začalo to úplně nevinně. Kamarád si pořídil ovce. Když jsme u něj byli jednou s manželem na návštěvě, hladila jsem si je tam a představovala si, jak by se ta jejich vlna dala zpracovat. Že by z ní třeba byly pěkné koberečky. (směje se) Hned jsem se proto vrhla na kurzy zpracování ovčí vlny a tkaní. V tu chvíli mě také napadlo, že vybuduju tkalcovnu.

Takže impulsivní rozhodnutí?

Vlastně ano. Měla jsem malou dceru a zanedlouho se měl narodit syn. Dělala jsem několik let v kanceláři a bylo to pro mě silně nenaplňující. Chtěla jsem práci, která by mi umožnila trávit více času s rodinou. Tohle mi přišlo jako dobrý nápad.

Do podnikání jste se ale vrhla bez znalosti věci i řemesla.

Vzala jsem to hopem. Manžel mě podpořil, bez něj bych to nezvládla. Mám sice nápady, ale nejsem schopna je dotahovat do konce. Mojí výhodou bylo, že jsem léta vyřizovala ve firmě dotace. Tím, že jsem byla na vesnici, měla jsem možnost získat peníze na zařízení dílny.

Přestože jsem měla na podání žádosti jen pár týdnů, zvládla jsem to. Jenže ve chvíli, kdy jsem měla schválenou dotaci od ministerstva zemědělství a všechno vyšlo, jsem váhala, jestli do toho jít. Důvodem byly finance.

Foto: Petr Horník, Právo

Ovčí vlnu zpracovává tradičně spřádáním na kolovrátku.

Nakonec jste se ale nezalekla a pustila se do díla.

Začala jsem chodit na různé kurzy. Učila se za pochodu. Naučila jsem se česání, barvení i tkaní vlny. Koupila jsem od místního vyhlášeného mistra pana Kubaláka ze Strmilova tkalcovský stav. Naučila jsem se příst na kolovrátku.

A pořídila si k tomu spoustu zvířat.

(směje se) To je pravda. Chováme quessantské ovečky, které jsou nejmenší na světě, kašmírské kozy, osly i lamy krotké.

Čím je vaše tkalcovna jedinečná?

Zpracováváme vlnu tradičním způsobem. Chceme seznamovat lidi se zvířaty i řemeslem, aby neupadlo v zapomnění. To je velký problém dnešní společnosti. Děti ani netuší, kde se bere mléko, někdy ani nevědí, jak se říká mláďatům od domácích zvířat.

Takže u vás v dílně si to můžou lidé všechno takzvaně osahat.

Osahat si různé materiály přímo v originálním balení, na zvířatech. (směje se) Popíšeme celý proces tradičního zpracování vlny od praní až po plstění.

Vysvětlíme, co je to člunek, bidlen, krampl, sukadlo či motovidlo, které se ke zpracování používají. Všechno si mohou návštěvníci naší dílny vyzkoušet. Pořádáme i kurzy.

Foto: Petr Horník, Právo

Vlněné víly se tady tvoří technikou plstění

Kdo k vám jezdí?

Především rodiny s dětmi, ale také velké školní skupiny. Je úžasné vidět, jak jsou děti nadšené. Hlavně ze zvířat, protože některé z nich je v reálu ani neviděly.

Zmiňovala jste, že na samém začátku jste se těšila, jak budete vyrábět vlněné koberečky.

A taky že je tkám. I když manželovi to jde líp. Zrovna má jeden kobereček rozpracovaný. I v minulosti to byla výsada mužů, ženy hlavně předly. Jinak děláme také čepice, šály, tašky, šperky a plstíme i naše zvířátka, která chováme.

To zvládáte všechno sama?

Teď už ne. Netradiční tkalcovna Na vlně je provozována jako chráněná dílna, zaměstnáváme tři dámy, které jsou v invalidním důchodu. Každá má jiný druh handicapu. Vše se naučily a jsou velmi šikovné, takže mi s tvořením výrobků pomáhají. Jsou má opora. Ale nevydrží dlouho u jedné činnosti. Někdy se zapojí i manžel nebo má dvanáctiletá dcera.

Sice žijete v malé odlehlé vesnici, ale zákazníci si vás našli.

Myslím, že lidé v posledních letech stále více upřednostňují kvalitní a originální výrobky před levnou masovou produkcí například z Asie. Jsou ochotni si za ně připlatit.

Foto: Petr Horník, Právo

Z vlny vznikají na tkalcovském stavu pestrobarevné koberečky.

Takže kdybych chtěla nějaký váš výrobek, musím vyrazit za vámi?

To určitě ne, ale ochudíte se o ten zážitek vidět na vlastní oči, jak vzniká. (směje se) Máme samozřejmě internetový obchod a v létě jezdíme po různých řemeslných trzích.

Ve vašem případě to vypadá, že odvážnému štěstí přeje.

Není to věc, která nás živí. Nejsem podnikatelka v pravém slova smyslu. Nejde mi v prvé řadě o zisk, ale o to, aby lidé poznali kouzlo tradičního řemesla. Bojuju s ekonomickou stránkou, ale nechci jít zas cestou, že sem budou proudit davy lidí, úplně do komerce.

Pak by možná vaše malá tkalcovna ztratila své kouzlo.

Právě. Nedávno jsem proto začala opět chodit na částečný úvazek do zaměstnání, vrátila jsem se do firmy, kde pomáhám právě s vyřizováním dotací. Dělám to ale nejen kvůli financím, ale také proto, že po letech si chci dopřát určitý odstup a nadhled od naší farmy a zjistit, jak to dělat třeba jinak.

Co byste chtěla změnit?

Určitě se chci dál věnovat zpracování vlny, ráda bych se o něm ale dozvěděla ještě víc. I třeba jak se to dělá v zahraničí. Do budoucna jsme také uvažovali, že bychom nabízeli formu přírodního bydlení, v podobě jurty.

Nelitujete tedy někdy, že jste před lety opustila město?

Život na vesnici mi přijde přirozený, žijeme tady v souladu s přírodními rytmy. Máme ekologické smýšlení. Setkávám se s šamany. Jsme s manželem v Českém svazu ochránců přírody Šumava. Před lety jsme třeba zorganizovali takový šamanský rituál pro Šumavu, zapojilo se do něj velké množství lidí, sešli jsme se na jednom místě a bubnovali. Vyjadřovali tak přírodě respekt a zároveň jsme jí děkovali.

Zdá se mi, že si dneska sílu přírody už ani neuvědomujeme.

Dám vám příklad. Abych byla spokojená, stačí mi, když se projdu po zahradě bosá. Potřebuju takové uzemnění, jinak bych myšlenkami odlítávala někam daleko. To potřebuju denně, zaposlouchat se do zpěvu ptáků a poděkovat za všechno. Štěstí je hrozně jednoduché. Aby byl člověk šťastný, stačí opravdu málo. Naši předci to věděli mnohem lépe než my. Dneska to děláme vše složité, píšeme kolem toho tisíce příruček a knih.

Z toho, zdá se, vyplývá jediné - tady na vesnici jste pro sebe našla to správné místo k životu. To pravé.

Rozhodně. Práce se zvířaty je úžasná, člověk při ní může vypnout. Viděla jsem kousek světa. Ale stejně jsem nejradši tady. V určitém věku má však člověk pocit, že doma to je nuda, nic se tu neděje, že mu něco uniká. Já vyrazila do světa a došlo mi, že všude je to stejné. Když jsem se vracela a viděla tu naši krajinu, tak srdce zaplesalo. Jenže dokud v tom člověk je, nedojde mu to.

Názory se mění s věkem a zkušenostmi, ale i s dětmi.

S tím nemůžu než souhlasit. Právě narození dcery u mě vyvolalo výrazný myšlenkový obrat. Vždycky jsem měla nálepku hodné holky, která si nechala ledacos líbit, až s dcerou mi došlo, že nechci, aby byla také taková i ona.

Odrazilo se to v mém prvním manželství, kde jsme se v tomto ohledu s partnerem rozcházeli. Vrhla jsem se víc na duchovní cestu. Začala jsem cvičit jógu a přemýšlet o tom, co jím, jak se chovám k přírodě a podobně.

Foto: archív Ivany Jiřičkové

S druhým manželem sdílí Ivana stejné životní názory. Oba spojuje láska k přírodě.

Sama jsem se o něco podobného snažila, když se mi narodily děti. Okolí mě donutilo vrátit se zpět do zajetých kolejí.

Někdy je to opravdu těžké vybojovat a obhájit si své postoje. Dříve jsem se tím taky trápila, co na to řekne okolí. Teď ne, jelikož jsem sama se sebou smířená, neřeším to. Naše rodina je, řekla bych, na takové hraně. Máme přátele, kteří jsou extrémní. Jsou třeba striktně proti očkování, společnost je podle nich špatná. A my jsme mezi nimi ty černé ovce.

Jenže pak jsou lidé, se kterými se setkávám v práci, a pro ně je těžko uchopitelná zase naše rodina. Je těžké najít tu rovnováhu.

Žádný extrém asi není dobrý.

Nemám ráda extrémy. Nechci říkat, že toto je špatně, tohle zase ne. S manželem jsme vegetariáni. Ani naše děti maso příliš nejedí, ale když mají chuť, udělám jim ho. Jedí ho ve školce, škole. Třeba dcera má dva světy - u tatínka má všechny výdobytky moderní doby. Děti prostě nemůžete zaškatulkovat, aby v kolektivu působily jako nějací exoti. Je to o každodenním hledání rovnováhy.

Pro děti je přínosný i život blízko přírody.

Vidím na svém čtyřletém synovi, že si věci mnohem lépe propojuje než jiné děti. Ví přesně, co jeho rodiče dělají. Běžně to bývá tak, že rodiče jdou do práce, večer přijdou domů a jejich děti netuší, jak ten den strávili, jen si domýšlejí. V tom je určitě pozitivum.

Doufáte, že jednou po vás vše převezmou?

Nechceme je s manželem do ničeho nutit, svazovat je. Ať jdou na školu, jakou si vyberou, ale byla bych ráda, kdyby uměly také dělat něco rukama. Mně to v životě dává mnohem větší klid. Chtěla bych, aby uměly pracovat s vlnou. Dcera ví, jak ji zpracovat, umí plstit. Ale teď je v období, kdy má jiné zájmy. Hodně čte a ráda by cestovala. Byla jsem stejná. V určitém věku se to u ní ale třeba všechno změní, tak jako u mě. (směje se)

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám