Hlavní obsah

Igor Orozovič: Polechtat ego občas potřebuje každý

Právo, Dana Braunová

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Vloni vpadl na pražskou divadelní scénu a jde z jedné velké role do druhé. Z Ostravy, kde si zahrál mimo jiné Tristana, Nikolu Šuhaje, Oidipa, Mozarta, přestoupil do činohry pražského Národního divadla a rovnou do titulní role Strakonického dudáka. Hraním na velkých scénách však herecký rejstřík urostlého mladíka s balkánskými předky (dědeček je bosenský Srb) zdaleka nekončí.

Foto: Petr Horník, Právo

Igor Orozovič

Článek

„Rok dojíždění, kdy jsem v Praze v Národním zkoušel Strakonického dudáka a v Ungeltu Kurtizánu, byl hodně náročný,“ vzpomíná třicetiletý herec na loňský rok. „Jezdil jsem obden mezi Prahou a Ostravou: ze zkoušky v Národním rovnou na představení do Ostravy a v noci zpátky.“

Kvůli nabitému programu odmítl i velkou roli v seriálu První republika. Nijak však nelituje: „Do seriálů se mi zatím nechce. Ne že bych jimi jako žánrem pohrdal, ale mojí prioritou letos bylo dohrávání v Ostravě a poctivý start v Národním divadle. Do toho hledám prostor pro vlastní věci, spánek, sport, odpočinek, tvorbu, vztahy.

Není kam spěchat – myslím, že takzvané nekonečné seriály vyráběné továrním způsobem mi kromě peněz a rychlé popularity nic nedají. Peněz mám tak akorát, rodinu neživím a už takhle nestíhám spát. Energii si chci šetřit na projekty, které mě budou bavit a za které se budu moct postavit.“

Z jednoho Národního do druhého

V Národním divadle moravskoslezském začal ještě jako student DAMU Oidipem. Následoval Mozart ve slavném dramatu Petera Shaffera Amadeus a další velké role. „Bojím se, že mě už nic lepšího nepotká, ale kdo se bojí, nesmí do Prahy. A vlastně už mě potkal Švanda, takže dobrý,“ bilancuje pražský rodák pět ostravských let.

„Do Prahy mě spíš táhl stesk po rodině, kamarádech, rozhodně jsem z Ostravy neodešel kvůli castingům nebo televizím,“ ubezpečuje. Nabídce do Národního divadla předcházelo hostování v pohádkové inscenaci Juraje Herze Deváté srdce.

Foto: ND – Viktor Kronbauer

V pražském Národním divadle se uvedl titulní rolí Tylova Strakonického dudáka.

Nad stálým angažmá hodně váhal: „Nikdy jsem neměl ambici hrát v Národním. Spíš jsem chtěl do menšího divadla,“ přiznává. „Jsem hrozně nerozhodný člověk. Toustovač jsem si vybíral tři měsíce, nevěděl jsem, jestli trojúhelníčky nebo čtverečky. Takže si představte to rozhodování,“ směje se.

„Chtěl jsem nejdřív zůstat v Ostravě, kde to pro mě byl divadelní ráj a kde jsou skvělí lidé. Přišlo mi nefér odejít, protože jsem věděl, jaká to bude pro divadlo komplikace, a cítil jsem se zavázán. Na druhou stranu jsem si říkal, že se má odejít v nejlepším. A na třetí stranu, kde je jistota, že by mě za dalších pár let v Praze někdo chtěl? A na čtvrtou stranu… no, čtrnáct dní jsem nespal.“

Ze svého prvního úkolu v pražském Národním divadle byl nadšený: „Strakonický dudák je výborná hra. Člověk ho má v hlavě zaprášeného jako povinnou literaturu, ale je skvěle napsaný. Není to žádná sladkobolná pohádka, jsou tam existenciální dialogy, humor, akce, magie, napětí i erotika. A pracovat s panem režisérem Pitínským je zážitek, který něco těžko překoná!“

Od prvního zkoušení mi padá čelist, když se dívám na ostatní, jak pracují a hrají. Nemilosrdně mi to připomíná, že se mám na velkém jevišti ještě co učit.

Tylův Strakonický dudák patří k české klasice, kterou mají divadelní režiséři tendenci modernizovat. „Ano, každý se mě ptá: A děláte to klasicky, nebo nějak moderně? To je děsivá otázka. Měla by to být kolorovaná pohádka bez názoru? Ano, zpracovávat klasiky s respektem a pokorou, ale jít po myšlence a sdělení. Každý postup zpracování je správný, pokud vyjádří to, co chce básník, ať už to je autor, nebo režisér, říct.

A Tyl či třeba Shakespeare by jistě užili veškeré moderní postupy, jaké doba nabízí, protože to byli geniální divadelníci. Myslím, že Shakespearovy komedie byly psané, aby to byly kasaštyky, potřeboval do divadla natáhnout lidi a vydělat. Určitě by nedělal žádné artové alternativní divadlo, ale řachandu. Kdyby tehdy měl elektrické kytary, tak je tam klidně šoupne,“ soudí Igor Orozovič.

„Nesmějí tam ale být schválnosti. Nemám rád, když se u Shakespeara nerespektuje slovo. V něm je totiž jeho podstata. Pak nemusíte dělat Shakespeara. To ať si někdo vezme příběh dánského prince nebo krále Leara, zpracuje ho po svém a neschovává se za Shakespeara. My jsme ve Strakonickém dudákovi nezměnili ani slovo. “

Foto: ND – Martin Špelda

Jako mladý milenec Ivy Janžurové v Ostrovského dramatu Les na scéně Stavovského divadla.

Jeho poslední premiérou byla hra bratří Čapků Ze života hmyzu, kde ztělesnil Cvrčka. „Režisér Dan Špinar nás zavalil akční, tvořivou energií. A dostal ji snad i z nás. Jsem na jevišti asi deset minut, ale rozdýchávám to potom dalších dvacet,“ říká o nejnovější činohře na repertoáru naší první scény.

„O Národním se mezi divadelníky mluví často negativně a s despektem. On je to snadný terč. I pro kritiky. Ano, je to obrovský kolos a z toho pramení hromada překážek pro spontánní sevřenou tvorbu. Šéf činohry Michal Dočekal při zahájení sezóny řekl, že některé z věcí jsou pro náš soubor téměř nedosažitelné, ale že takové mají být ideály. Nedosažitelné. A že se musíme neustále snažit přiblížit se k nim.

Například v některých hereckých osobnostech ten předpoklad je. Od prvního zkoušení mi padá čelist, když se dívám na ostatní, jak pracují a hrají. A to mi nemilosrdně připomíná, že se mám na velkém jevišti ještě co učit. Spousta mých vrstevníků tím pohrdá, ale ono to je fakt těžké, aspoň pro mě,“ dodává.

Mezi charismatickými dámami

V Ostrovského dramatu Les, které se hraje ve Stavovském divadle, ztělesňuje Bulanova, milence postarší statkářky Gurmyžské v podání Ivy Janžurové. V podobné roli se ocitl v dramatizaci francouzského milostného románu Sidonie-Gabrielly Colettové Kurtizána, kterou mohou diváci zhlédnout na Letní scéně Ungeltu.

„Mám rád všechny herecké polohy,“ odpovídá Igor diplomaticky na otázku, zda se cítí v rolích milenců zralých dam. „Tohle je pro mě novinka a jsem za ni rád. I za tu zdvojenost. Pokaždé jsem totiž milencem na úplně jiný způsob, aspoň doufám. A jednou přijde doba, že už mladé milence nebudu moct hrát, tak si to teď můžu užít a těšit se na dobu, kdy budu hrát dědka a nějaká mladá kolegyně moji milenku.“

A jak se mu hraje mezi dvěma vyzrálými silnými hereckými osobnostmi, jako jsou Regina Rázlová a Chantal Poullain? „No je to divoký…“ odpovídá spontánně a rychle se vrací do diplomatické mluvy: „Oběma dámám ty postavy sednou jako… ehm… klobouk na hlavu. Chantal tomu dodává francouzský šarm, v paní Rázlové je neuvěřitelná energie, když jsem vedle ní stál poprvé, měl jsem pocit, že chce vybouchnout. Je vidět, jak se na hraní těšila.“

Na Letní scéně Ungeltu vystupuje už druhý rok v komorním muzikálu Touha jménem Einodis. Zde hraje a také zpívá vedle Marty Kubišové a Anety Langerové. „Napřed jsem se dost vylekal, ale bral jsem to tak, že tam jsem jako činoherní složka. A pokud jde o zpěv – aspoň ony dobře vyniknou,“ směje se.

Foto: Marie Krbová

S Chantal Poullain a Reginou Rázlovou hraje na Letní scéně Ungeltu v milostném příběhu z počátku minulého století Kurtizána.

Se zpěvem na tom však není vůbec špatně. Do dvojrole svých životních lásek si ho vybrala představitelka titulní role zmíněného muzikálu Aneta Langerová. Viděla ho v představení v Disku i při vystoupení v Barování, které v Malostranské besedě organizuje herečka Sandra Nováková. „Mám rád šansony i muzikály, dva roky jsem dělal muzikálovou konzervatoř a moc mě to bavilo,“ připomíná.

Své pěvecké a také skladatelské dovednosti realizuje v autorském Cabaretu Calembour, který založil s kamarády z DAMU Milanem Šotkem a Jiřím Suchým z Tábora. Vystupují s nimi ještě Klára Klepáčková a Lucie Polišenská.

„V Reduta Jazz Klubu jsme oslavili už pátou sezónu. Několikrát za rok tam děláme takové poloimprovizované Kalavečery, to bývá divoké. Jinak dvě představení hrajeme v divadle Kampa a poslední kousek ve Studiu Ypsilon. No kousek, spíš je to pořádný kus. Je to totiž Plejtvák (za tuto hru dostal autor Milan Šotek Radokovu cenu – pozn. aut.),“ vtipkuje Igor.

„Písničky i skeče píšeme všichni dohromady. Hudbu dělám já, ale bez klavíristy Zdeňka Dočekala, který mi pomáhá, bych to nemohl nazvat hudbou. Svůj autorský vklad přinášejí svými nástroji i další členové Orchestru Calembour. Vycházíme ze starých kabaretů, ale nejsme političtí. Spíš si užíváme češtinu, slovní hříčky, čirou zábavu. Řekl bych, že to je to pravé osvěžení pro diváky i pro nás.“

Léto na jevišti

Původně chtěl být veterinář, proto šel na gymnázium, ale pak převládl zájem o divadlo a po gymnáziu šel studovat muzikálové herectví na Konzervatoř Jaroslava Ježka. „Rovnou na DAMU jsem si netroufal, měl jsem dojem, že tam jdou ti, kteří se tím zabývají odmalička. Já nanejvýš psal v turistickém oddílu hry a s kamarády jsme je předváděli.“

V umělecké branži není v rodině jediný: strýc vystudoval dokumentaristiku a pracuje jako režisér a kameraman, starší bratr Nikola sice vystudoval technický obor, ale věnuje se improvizaci. „Má výbornou partu, jsou zapojení v Improlize a teď fungují jako samostatná jednotka Just Impro. Jsou skvělí, jděte na ně!“ doporučuje. „Občas mě pozvou a hraju jim na piano. Aspoň si tak zahraju s bráchou.“

Foto: Radovan Šťastný

Jako rytíř Tristan v legendárním milostném dramatu, které v Národním divadle moravskoslezském režíroval Janusz Klimsza.

Na léto žádné cestovní plány nespřádá, protože je stráví na Letní scéně Ungeltu, kde bude hrát jak v Kurtizáně, tak Touze jménem Einodis. „Několik let jsem neměl pořádnou dovolenou. Minulý rok jsem léto trávil s Ungeltem, předtím pár let se Shakespearem. Ale snažím se prchnout vždycky aspoň na chvíli někam pryč. Loni jsme s kamarádem cestovali po Maroku. Letos máme v plánu Írán. Ale vždycky je to jenom na chvíli. Příští léto ujedu a už se nevrátím,“ plánuje.

V tom případě ho to táhne na východ: „S kamarády z turistického oddílu jsme každé léto jezdili na východ – stopem do Rumunska, Turecka, na Ukrajinu. Směrem na západ to není takové dobrodružství. Před dvěma lety jsem cestoval po Francii – mám rád tu zemi i jazyk, ale má to tam moc pravidel, oplocení, vymezené cestičky, žádná divokost. Je to zkrátka moc sterilní. A to se nám pomalu děje i tady. Východ nabízí intenzívnější zážitky a autentičtější pohled na člověka a kulturu. Například v tom Maroku jsem pochopil, jakou oporou je pro národ tradiční kultura a náboženství. Bylo to tam úchvatné.“

Polechtat ego

„Z kamery mám zatím veliký respekt a teprve pomalu nabírám zkušenosti. Necpu se všude za každou cenu, spíš mě zajímají projekty, kde se něco můžu naučit a kde zažiju skutečnou práci,“ konstatuje.

„Mám štěstí, že jsem potkal už několik velmi zajímavých osobností, se kterými jsem mohl pracovat, ať to byl Martin Duba, u kterého jsem hrál ve filmu Bella Mia, nebo Ivan Vojnár a jeho snímek Nepravděpodobná romance. Teď jde v kinech Zakázané uvolnění, které točil Jan Hřebejk, to byla legrace.“

A jak hodnotí své krátké působení v Ordinaci v růžové zahradě? „Zvykl jsem si tam na kameru a potrénoval krátkodobou paměť, ale uspokojení v jiných ohledech se nedostavilo. Už je to rok, co mi dala sestřička z Ordinace košem, a lidé v tramvaji mě pořád poznávají. A já se vlastně trochu stydím. Mám totiž pocit, že si to nezasloužím, že jsem neodvedl žádnou práci. Jen jsem prostě odříkal text v televizi.

Přitom skoro denně někde potím krev na jevišti, makám jak šroub. Ale to ví jen hrstka lidí, co přijde do divadla,“ povzdechne si. „Nechci lacinou popularitu, ale uznání za dobře odvedenou práci přijímám rád. Polechtat ego občas potřebuje každý,“ připouští.

Jenom na divadlo a film však svůj život omezit nechce. „Moc mě teď baví skládání písniček pro dětské rádio Pigy. Rád bych cestoval, sportoval, jezdil za dědou na chalupu, četl. A taky se zase nějak vzdělával. Mám pocit, že mi trochu krní mozek. Tuhle mi kolega v divadle ukázal knihu Umberta Eca Dějiny legendárních zemí a míst a já si připadal, jako když mi někdo vpíchl vitamín, který mi v těle chyběl.“

Za podstatné považuje, aby se člověk nenechal oblbnout lacinou slávou nebo penězi a neztrácel ze zřetele, co skutečně chce, co mu dělá radost a co nedělá. „Je smutné, jak někdy zapomínáme na věci, které nás kdysi bavily a naplňovaly. Chce si to najít čas, zastavit se a zeptat se sebe sama, co chceme,“ uvažuje.

„Je to jako s jídlem. Někdy mě honí mlsná, nevím, co bych si dal, tak zastavím, zavřu oči a v duchu se zeptám svých chuťových buněk, co by si jako daly? A ony mi to vždycky řeknou. Tak je to se vším. Vnímat se a uvědomovat si svoje tužby a potřeby. A nenechat se semlít tou masáží z venku, kde nám diktují, co máme chtít a co musíme mít, abychom byli šťastní.“

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám