Hlavní obsah

Horští psi záchranáři umějí i létat

Právo, Lenka Hloušková

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

„Hledáme až čtyři lidi. Policie objekt zabezpečila, jeho statiku kontrolují hasiči,“ říká u polorozpadlé chaty na Černé hoře Roman Končel. Informace poslouchají bedlivě člen horské služby a jeho pes. „Je odpojená voda? Elektřina?“ ptá se. Po souhlasném kývnutí vyrážejí do objektu. O životu pohřešovaných rozhodují v horách minuty.

Foto: archív Horské služby ČR

Lavinové hledání je považováno pro psy za nejtěžší.

Článek

Velká opuštěná krkonošská Sokolská bouda je plná odpadu, rozbitého nábytku. První do neznámých prostor vbíhá pes. Ladně přeskakuje překážky z dávno nefunkčních předmětů, včetně barového pultu, hledá pach člověka, jakéhokoli. Za chvíli se ozve z přítmí štěkot.

„Pašák, Rajo,“ pochvaluje si jeho majitel Robert Hýča. Ještě pár kroků přes rozlámané dveře, staré peřiny a už ho vidíme: právě objevil figurantku, splnil první bod zkoušek pro psy horské služby. „Tak ještě hledáme dál?“ ptá se psovoda Končel. Rajo na povel nečeká, po odměně v podobě několikavteřinové hry s oblíbenou hračkou vyráží znovu do nehostinných chodeb.

Desítky psů v horách

Ovčák Rajo našel postupně v Sokolské boudě všechny čtyři osoby. Na nedaleké louce posléze splnil i zkoušku poslušnosti. Podzimními atesty k radosti svého chovatele úspěšně prošel. Může být nasazen do ostrých akcí.

Podobně jako on slouží u Horské služby ČR (HS) v Česku více než deset psů, šest z nich právě v Krkonoších. Patřívají zpravidla členům HS. Než se dostanou do skutečného zásahu, procházejí zhruba dvouletým výcvikem, opakovaným přezkoušením. Podzimní ověřuje jejich schopnosti orientovat se v terénu. Zimní je lavinové.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Vedle poslušnosti se kupříkladu zjišťuje, jak reagují na pokyny, zda nejsou agresivní nebo i to, jestli nasednou do helikoptéry. „Někdy k zásahu letí, aby se cestou k místu nasazení zbytečně neunavili,“ přibližuje Pavel Smejkal, vedoucí krkonošské kynologické brigády HS. Být psovodem je podle něj jaksi práce navíc. S menší výhodou oproti amatérům. Splní-li svěřenec příslušné zkoušky, má nárok na měsíční tisícový příspěvek na krmení. Prvního psa profesionála, respektive profesionálku Báru si pořídil po patnácti letech služby.

„Teď je jí jedenáct, může být doma. Její místo u jednotky přebírá ovčák Class, toho mám dva roky. Spí venku, v kotci.“ Rozmístění pelechů přitom není náhodné, kdyby psi určení pro zásah uvykli vytopeným prostorám, nezvládali by zimu v horách: teploty hluboko pod nulou a ostrý vítr.

Pach bere řeka

Čtyřnozí záchranáři sloužívají u HS maximálně do devíti let. Pak získávají zmíněnou jistotu pobytu v teple. Před odchodem do „důchodu“ si k nim kynologové zpravidla pořizují štěně a začínají s jeho výcvikem. Shodují se, že klíčem k úspěchu je už jeho výběr. Přednost má to s větším temperamentem, jenž se později mění v dravost jít po oblíbené odměně. Při záchranné akci hledá právě ji, o ztracené nešťastníky mu až tak nejde.

Foto: archív Horské služby ČR

Z plemen se pro potřeby HS hodí nejvíc ta schopná rychle se učit, ovčáci, retrívři a labradoři, osvědčily se i border kolie.

„Vycvičit můžete také jorkšíra, jenže tomu by byla zima,“ říká Končel, policejní major ve výslužbě, jenž kynologii zasvětil život. Benevolence panující při výběru rasy podle něj nefunguje v případě pohlaví. Přednost mají psi. Fenky – trvá-li na nich chovatel – musejí být podle pravidel HS vykastrované, aby kolektiv „nerozptylovaly“.

Do výcviku štěně nastupuje asi v půlroce. Učí se přijímat okolí, lidi, psy, zvládat desítky povelů na poslušnost, osvojuje si schopnost hledat předměty a nakonec různé pachy. „Co na něj nejvíc platí, musí zjistit psovod,“ uvádí Končel s tím, že nalezení lidského pachu v terénu není lehké.

„Stačí, aby kolem místa, kde se hledaný nachází, vedl potok. Voda působí jako jakýsi komín, přenáší pach dál. Podobné je to s otevřeným oknem v prohledávaném objektu, tam zase může být přenašečem volně proudící vítr,“ vyjmenovává. Kam vane vítr, ostatně zjišťuje při akci sám psovod, aby svěřence dobře uvedl na prohledávanou plochu.

Čtyřnožci pod tělem

K těm pro laika zdánlivě složitějším dovednostem, které se musejí psi horské služby odmala naučit, patří let ve vrtulnících, případně pod nimi. Kupodivu se na něj – poté, co si zvyknou na hluk stroje – těšívají. Berou to prý, „jako by jeli autobusem“.

„Bezmezně psovodovi věří. Dobře snášejí i připevnění ve speciálním postroji na jeho těle. Můžete se s ním mazlit, uklidnit ho, aby nezazmatkoval. To se ale moc často nestává. Když nad našimi psy lítá helikoptéra, radostně štěkají, těší se na výlet,“ směje se Smejkal.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Dovednost trénují dvakrát ročně. Přece jen nejde o levnou záležitost. To ostatně nejsou ani situace, kdy skutečně spadne lavina, někdo se ztratí. Pak vyrážejí do terénu z HS všichni, bez ohledu na finance, občas na psí život.

„Classe cvičím proto, aby pomáhal. Situace, že bych ho někam nepustil, když jde o záchranu lidí, téměř neexistuje,“ upřesňuje Smejkal s tím, že podobný čtyřnožec nahradí při zásahu v horách až patnáct záchranářů z rojnice. Psovod navíc akci výrazně ovlivňuje. „Řídí si pátrače, aby mu nenarušovali šíření pachu. Pes se pak pohybuje padesát, sto, dvě stě metrů od něj. Má větší šanci najít ztraceného,“ shrnuje. Díky GPS vysílačce na obojku ví přitom on o každém jeho kroku.

Posila v rojnici

Zatrne mi při popisu, jak kynologové trénují miláčky na vyhledávání osob v lavinách. Při nácviku hledají zahrabané dobrovolníky. Nejdříve je vidí, postupně se od nich vzdalují, na tělech figurantů přibývá sníh. Zda si vše dobře osvojili, ukážou jednou ročně přísné atesty, v této sezóně budou v březnu v Peci pod Sněžkou.

V den jejich konání se vyhloubí v lokalitě několik až třímetrových jam. Do některých se pro věrnější simulaci vloží bedna s člověkem. Ta se zasype sněhem, nad ní přejede rolba. „Zní to hrozně, co? Figurantů, přiznám se, není úplný dostatek. Ale mají dole deky a vysílačky,“ chlácholí mě Smejkal.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Policejní major ve výslužbě Roman Končel

Lavinové hledání ostatně považuje Končel pro psy za nejtěžší. Doba od nalezení objektu ke kýžené odměně je z jejich pohledu přece jen delší. „Psovod je musí stále motivovat, aby hledali a aby se na to nevykašlali,“ shrnuje.

Na dotaz, kdo nejčastěji jako zarolbovaný „riskuje“, odpovídá pobaveně: „Někdy studenti naší spřátelené fakulty v pražském Suchdole. Jindy drahé polovičky, manželky a partnerky.“ Bez žen, jak jsem to na podzimních atestech na Černé hoře viděla, by cvičit psí záchranáře asi nešlo.

„Horal si vybírá ženu, aby se o něj a jeho psa postarala,“ shrnuje se smíchem jedna z nich. Sdílení domácnosti s kynologem, členem horské služby, přináší prý jedinou jistotu: počet hodin strávených se psem a s milovanou není přímo úměrný.

Reklama

Související témata:

Související články

V životě se psem je místo pro zázraky

Když člověk zhruba před 30 tisíci lety začal domestikovat vlky, netušil, co všechno pro něj zvíře může udělat a znamenat. Dnešní lidé – a jsou mezi nimi...

Výběr článků

Načítám