Hana Kynychová: Když si něco umanu, neslevím

Zastihla jste mě v momentu, kdy jsme po dvou letech na pár dnů odjeli s rodinou na hory a moc jsme si to užili. Ale i na sjezdovce nebo v pokoji jsem stejně řešila s mužem pracovní věci. Asi by to chtělo odjet na delší čas, abych totálně vypnula.

Ťukám do dřeva, že je vše OK, protože situace kolem stěhování a otevření nového fitka nebyla vůbec jednoduchá. Šlo o velké komplikace a velký risk, který se ale vyplatil. Bylo by to na román…

Na znameních určitě něco je, aspoň základ. Dovedu se pořádně rozlítit a křičet na lesy. Naštěstí syn Filip je Blíženec čili tmelitel, dovede mě zklidnit a dát zase všechny pěkně dohromady.

Každopádně jsem urputná, mám pevnou vůli a tah na branku. Jsem za svoji povahu ráda, těžko bych ustála kolotoč se třemi dětmi s vlastnostmi bohéma. Dovedu nastavit pevný režim a vím, že pokud nebudu důsledná, vymstí se mi to. Můj muž je naopak Vodnář a věčně se někde vznáší, takže ho musím stahovat dolů – do mé vody, kde potřebuju, aby plaval. V tom se doplňujeme.

Jasně, sil ubylo, možná přispěl i ten masakr, kterým jsme prošli, spousta přátel mě zklamala… Na druhou stranu se stalo mnoho krásných věcí. Když vejdu do tělocvičny, cítím se stále tak silná, jak jsem bývala.

Snad jsem se naučila i občas si sednout a odpočívat, což jsem neuměla a lezla tím lidem na nervy. Já byla ta, kdo na horách budil děti v osm, v devět musely být na sjezdovce a jet hned za rolbou. A lyžovalo se do za pět minut čtyři, aby se stihla poslední kotva. To už nedělám.

Moje manažerka by byla ráda, kdybych fungovala stále stejně. Na to řeknu: Hele, holka, jsem ve věku tvé mámy, nehoň mě… Ovšem na padesát se necítím. Když jsem si ve čtyřiceti nesla domů dvojčata, vnímala jsem lehký úbytek sil – a v tom bodě to asi zůstalo. Není to ještě průšvih.

To je spletitá historie. Táta byl zámečník, šikovný na ruce, což zdědil Filip. Maminka pracovala jako dělnice ve výzkumném ústavu. Oba chodili na šestou a mě vypravovala babička, byla takový můj kumpán – když jsem dostala špatnou známku, podepsala žákovskou a rodičům nic neřekla. Jen mě varovala, že nesmím propadnout.

Na Kroměříž vzpomínám moc ráda, měli jsme tam a pořád máme statek, všude je kousek, obejdu si oblíbená místa. Učím to i děti, chodíme do „naší“ kavárny, léto si užívají na zahradě v teplákách. Sofinka miluje koně a chtěla by je v budoucnu chovat, což není nereálné, protože vedle bývala jízdárna. Tyhle geny má po mně, kdybych nepotkala sport, bavilo by mě starat se o zvířata.

Odmala mě nejvíc zajímal sport, jenže rodiče za mě rozhodli, že budu zahradnice. Až na škole v Bzenci mi došlo, že se v hlíně fakt hrabat nechci. Zdálo se mi to ponižující.

Vystudovala jsem nástavbu na vychovatelku a přitom vysílala signály ke sportu. Dělala jsem gymnastiku, atletiku, volejbal, běhala jsem a skákala přes švihadlo. To má po mně zase Sašenka, je jako na drátku.

Není. Vloni jsem zažila zvláštní zlom, déja vu – v obchodech se začala opakovat móda, kterou jsem nosila před pětadvaceti lety, kdy jsem poprvé naplno šlápla do tréninku a skončila se zahradničením. Teď mi naopak dělá práce na zahradě dobře, těší mě si na chvíli odskočit a něco hezkého tam udělat, abych se nemusela úplně stydět.

Sice nemám chronologicky poskládané kytky na skalce, aby pořád kvetla, jak nás učili, ale v hlavě to mám. A na Vánoce a Velikonoce se vyřádím na tvorbě dekorací, pletu věnce a moc mě to těší.

Předtím jsem si ještě udělala pedagogické minimum a pět let pracovala jako vychovatelka v kroměřížském internátě. Ředitel chtěl pro středoškolačky co nejvíc sportovních aktivit, aby nepokukovaly po vojácích, trochu jako v Láskách jedné plavovlásky. Zavedla jsem tedy kroužek volejbalu, aerobiku, učila je posilovat, pomáhala tvořit choreografie…

Bavilo mě být stále v pohybu, přihlásila jsem se na školu aerobiku do Prahy a najednou se mi úplně zatočil svět. Začátky byly krušné, bydlela jsem v podnájmu a rozváděla se. Azyl jsem našla ve fitku Heleny Jarkovské, pomáhala jsem na recepci. Před každou hodinou pro veřejnost jsem dřela pět hodin u zrcadla. Do toho jsem začala točit s Českou televizí, získávala první zkušenosti s kamerou a mikrofonem, učila se mluvit.

Založila jsem nadační fond, který se stará o volnočasové aktivity dětí v dětských domovech. Učí se různé taneční styly, zpěv, herectví i to, že úspěch přijde až po tvrdé dřině. Je k nevíře, že vše se mnou absolvoval můj muž – jezdila jsem po republice těhotná, když jsem kojila… Takže za úspěchem stojí celá rodina.

Filip tím prošel taky. Jeden čas mu nebyly příjemné reakce děvčat v domovech, dnes už je v jiné pozici a dokáže si s nimi hezky povídat. I dcery tam našly kamarádky. Posledně se divily, že jedna dívenka kouří. Vysvětlila jsem jim to jako odstrašující příklad. Možná se k takovým věcem dostávají brzo, ale aspoň budou dřív poučené.

U Filipa jsem udělala chybu, že jsem se s ním první dva roky školy nevěnovala učení, šlo mu samo. A ve třetí třídě to bez varování bouchlo. Takže u holek jsem si to ohlídala a poctivě se jim věnuju. V tom se projevuje moje povaha: když si něco umanu, neslevím.

Další mezník byl mobil: mám podlehnout stádnosti, kdy ho nosí všichni, nebo trvat na své představě, že ho dítě nepotřebuje? Filip ho dostal až ve čtrnácti. U holek jsem se snažila o totéž, ale o Vánocích podlehl můj muž. Je to neustálý boj, telefony jim beru a schovávám, protože je fakt nepotřebují. Vytáčí mě to a ječím, nechci být za policajta, jenže vím, že musí do školy přečíst spoustu knížek, což při hraní her na mobilech těžko stihnou. Na horách jsem dokonce brala mobily všem u stolu!

Filip šel nejdřív na leteckého mechanika, ale teorie byla strašně těžká. Dala jsem mu čas na rozmyšlenou a rozhodl se pro uměleckého kováře. Je spokojený a já taky. Oba s manželem jsme začínali řemeslem. Jindřich je automechanik a ve Fitku zvládl vše od elektřiny přes vodu po vzduchotechniku – Ferda Mravenec, práce všeho druhu. Makala jsem i já, když bylo potřeba, vzala jsem lopatu nebo jezdila s kolečkem.

A co vyroste z holek? Sofinka možná bude pečovat o ten statek a malovat. Sašenka je sporťák a dříč, ale nevidím tah na branku. Zatím válčíme s vyjmenovanými slovy, násobením…

Hlavně se snažím, aby moje děti byly čestné, nedělaly intriky. A aby dovedly pracovat s myšlenkou a uměly komunikovat. Obvykle se vracím kolem půl osmé, uděláme rychle školu, dám si dvojku vína a řeknu: Pojďte! A každý vypráví, co za ten den zažil, co má na srdci. Je to důležité pro ně i pro mne. Taky chci, aby se jako sourozenci všichni měli rádi a mohli se na sebe spolehnout. Takže když se holky hašteří, nepřejdu to, ale jdu s nimi konflikt vyřešit, aby se z něj poučily.

Tím, jak byla nadčasově extravagantní. Líbilo se mi, že všechno dělala naplno a pracovitá je pořád. Není to střela, která vysekne kariéru a pak se hřeje v paprscích úspěchu a vzpomíná, jak bylo na vrcholu. Ona tam je stále a sálá z ní energie. Podobně jako z Lucky Bílé nebo Marie Rottrové.

Madonna měla taky ke každé desce neskutečně kvalitní promo. A nikdy nejela jen na své vlně, starala se o potřebné, chápala, že když je vidět a slyšet, může být užitečná. To mi přijde smysluplné. Samozřejmě často a ráda provokovala. V tom jsem jiná.

Ano, s jedním z předchozích partnerů. Je zvláštní, že kdykoliv se v hovoru nebo v myšlenkách k tomu tématu vracím, připadám si ohrožená. Proto bych tu etapu jednou provždy uzavřela. Pokud se zeptáte: Jak to probíhalo? Bil vás? Psychicky týral? Pak znovu otvírám živou ránu. Ano, šikanoval mne, zakazoval mi chodit ven, bil mě, zažila jsem velké příkoří, ublížení, ponížení…

V projektu, jehož jsem se stala tváří, jsem se proto snažila vysvětlit týraným ženám, že si nesmějí nechat vše líbit a dovolit, aby situace došla za hranu, ze které se nevzpamatují. Že nesmějí přehlédnout žádnou indicii násilnického chování. Jakmile na ni jednou muž vztáhne ruku, měla by okamžitě odejít, i kdyby to znamenalo rozvod, jiné působiště. Takový člověk se nezmění a dokáže ji zpracovat, že za to může vlastně ona. Kdyby se nechovala tak a tak, on by to nedělal.

Důležité je vědět, kam se obrátit o pomoc. Za mých časů ta možnost ještě nebyla a nesvěřila jsem se ani rodičům. Měla jsem silně pošramocené sebevědomí…

Štěstí bylo, že partner musel vycestovat za prací do ciziny a já zůstala chvíli sama. Uvědomila jsem si, že mi je bez jeho každodenního tlaku líp. Bezpečněji. Roli sehrálo i to, že jsem už byla jednou nohou v Praze, a odchodem jsem spálila mosty úplně. Logicky jsem pak nikoho dalšího nehledala.

Byli jsme si dohozeni. Přihlásila jsem se na konkurz Miss cvičitelka a v užším výběru jsem tam potkala kamarádku z Jablonce, která nás posléze seznámila. Velké ­ finále jsem sice nevyhrála, skončila jsem čtvrtá, ale mou výhrou byl právě Jindřich. A jsme spolu šestadvacet let!

Asi i proto, že mě nechává takovou, jakou si mě našel: jako holku, která už měla jasnou vizi, co chce. Chodil ke mně cvičit, věděl, že jezdím i dost po republice. Začal mě doprovázet a dělat zázemí, vzhlížel ke mně stejně jako já k němu, a protože je povahově klidný, umí mě vyslyšet, když mám splín. Můžu se na něj obrátit, kdykoliv se změní z hodiny na hodinu situace, on mě bez řečí zastoupí. Což by chlap s přebujelým egem nevydýchal.

Občas to pro něj není snadné, například nedávno se dočetl, že jsem na plese tančila s cizím pánem. Hned se vyptával, kdo to byl. Jednalo se o člověka, který mě poprosil o selfíčko, já s ním pak ze slušnosti šla na parket, jenže se ke mně vinul víc, než mi bylo příjemné, a fotografové cvakali.

Manžel to nakonec pochopil, ale cítila jsem, že by tam byl nejraději se mnou a chránil mě. Domluvili jsme se, že příště už půjdeme společně, děti to doma zvládnou a my si užijeme.

Máte pravdu, začínám to vnímat podobně. Chodím do společnosti moc ráda, lidi miluju, chutná mi víno, líbí se mi posedět a povídat… Ale čím dál víc dávám přednost komornější atmosféře.

Jsem ve své podstatě sportovec, a ne večírkový typ, ty vyžadují jinou náturu. Kritika šatů mi nevadí, každý může mít na módu jiný názor, všechny modely, které jsem oblékla, jsem si užila a nesla je s pocitem hrdosti.

Ano. Nechodí nikam pravidelně, to bychom neskloubili, ale běhá, zajde do posilovny, jezdí na kole a lyžuje. Onehdy si vzal prkno, jenže šedesátka se blíží, a tak ho zase odložil.

Zahraje si tenis, ping­-pong, badminton, plave, je všestranný. Byl i na mateřských dovolených se všemi dětmi, což považuju taky trochu za sport, hlavně druhá mu dala docela zabrat.

Ve výchově. Jindřich je benevolentní, rozmazlující, a já tvrdá. Odmítám dávat dětem dárky pořád, měly by je dostat jen výjimečně, za odměnu, měly by se na ně těšit.

Taky nechci doma žádnou muziku, přijdu a vypínám rádio i televizi. Jsem za celý den vyhučená od lidí a musí se jen šeptat. Ale vím, že jen odejdu, pustí si Jindra s holkama na plné pecky rádio a zpívají. Což je dobře.

Ne. U nás se za ně většina žen na rozdíl od světa stydí, nechápu proč. V padesáti přece nemůžeme vypadat jako ve třiceti, a pokud ano, je jasné, že se sebou něco děláme. Ještě se akceptuje, že cvičíme, změnily jsme kadeřníka… Ale že jdu po třech dětech na plastiku prsou, víček nebo si nechám píchnout botox, už je tabu. Mně to připadá úplně normální.

Já teď navíc přicházím do věku, kdy řeším problémy související s přechodem. Kamarád lékař mi říká v žertu „babička“ a pomáhá krotit divočinu, způsobenou hormony. Ty mi rozhodily i stravovací režim. Zabraly naštěstí bylinky a totální změna jídelníčku, už se vyznám v příjmu a výdeji, úplná alchymie. Chce to ovšem pevnou vůli.

Kolem osmnácti, když jsem začala nabírat ženské tvary. Byla jsem zdravé moravské děvče, to víte, zabijačky, česká kuchyně… Uvědomila jsem si, že je zbytečné naříkat: tohle mám po babičce, po mamince a nedá se s tím nic dělat, ale že mám vše ve vlastní režii. Široká pánev je možná dědičná, zato velikost pozadí má každá „po sobě“.

Ne že bych na zabijačky zanevřela, bývá tam super atmosféra, stmeluje se parta, ale stačí mi jednou za rok ochutnat kousek tlačenky, zavzpomínat. Sníst víc, nebylo by mi dobře, znám své tělo.

Abych si udržela figuru, musím se dost hlídat a jíst zdravě, čokoládou zhřeším jen málokdy a s věkem mi stále méně chutná maso. Někdo řekne: co má holka ze života? Ale mně to vyhovuje. Je jednodušší odmítnout řízek a mít občas mírný pocit hladu, díky tomu se pak v tělocvičně netrápím. Víte, že jídlo ovlivňuje kondici ze dvou třetin a pohyb pouze z jedné?

Aby se srovnaly s tím, že se tělo chová jinak než třeba ve třiceti. Aby mu pomohly i tím, že budou zobat víc vitamínů, železa. Ale hlavně by měly zůstat stále akční. Většinou už mají odrostlejší děti a mohou si dopřát komfort jít do sauny, běhat, plavat. Říct si, že padesátka dnes není žádný věk a chovat se tak, jak se cítí!

Sama taky doháním resty. Ale naplánovala jsem si už opravdovou dovolenou na Kanárských ostrovech a začínám si dávkovat těšení. A zjara se chystám na tu zahrádku, před časem jsem dostala kuřátka, Jindra stloukl kurník a já teď každé ráno vybírám vajíčka.

Z podnikání jsem si odnesla poučení, že musím být důslednější. Občas mě převálcovala moje základní profese cvičitelky a neměla jsem čas ani náladu na administrativu. Fůru věcí jsem proto přehlédla.

To jsem změnila a přibrala kvalifikované lidi: účetní, recepční, daňového poradce. A když vyjdu z tělocvičny, kontroluju, zda všechno funguje. Jsem víc zodpovědná. Ale úplně splněno ještě nemám, plánuju další patro ve svém Fitku i pro pány. Hejbejte se, fakt se to vyplatí!