Hlavní obsah
Gabriela Novotná Foto: Petr Horník, Právo

Gabriela Novotná: Každý má nějaký svůj Dakar

Drobná okatá dívenka s odzbrojujícím úsměvem, jinak tlumočnice a absolventka dvou vysokých škol, se rozhodla jít za svým snem. Gabriela Novotná investovala veškerý čas, energii i peníze – dokonce si vzala hypotéku –, aby mohla zažít na motorce nejtěžší rallye světa Paříž-Dakar.

Gabriela Novotná Foto: Petr Horník, Právo
Gabriela Novotná: Každý má nějaký svůj Dakar

Poprvé musela kvůli zranění odstoupit, vloni dorazila jako první Češka do cíle. Letos jí přehodil výhybku přítel a těhotenství, ale kdo ví, jakých překvapení se od ní ještě dočkáme.

Kdy jste seděla poprvé na motorce?

Strašně mě to lákalo odmalička, ale kdy jsem na ní seděla úplně poprvé, nevím. Vždycky jsem někoho přemlouvala, aby mě svezl, i cizí lidi. Tak mi naši vysvětlili, že to není úplně dobrý nápad.

Když jsem chodila na gympl, pořídil si motorku táta. Ale sama jsem ji řídila až v autoškole v jednadvaceti, našetřila jsem si na první stroj a začala jezdit.

Rallye je v podstatě forma meditace: jste totálně ukotvená v přítomném okamžiku a soustředíte se jen na to, co děláte.

Byla jsem poměrně dobrodruh a nedělala nic holčičího, lákaly mě adrenalinové věci: musela jsem vylézt a skákat nejvýš, trumfovat se s ostatními. Maminka se mi to snažila zakazovat, což vedlo k tomu, že jsem jí vše říkala až zpětně. Třeba že jsem skákala padákem.

Čím vás zaujala rallye Paříž-Dakar?

Když jsem ji viděla v televizi poprvé, přišla mi jako úžasná pohádka, ultimátní dobrodružství spojující cestování, sportovní výkon i adrenalin. Líbilo se mi, že tam je člověk vlastně sám, musí si poradit, všechno vyřešit. Je to o překonávání sebe sama.

Nejsem typický závodník, cpát se s někým na lokty při motokrosu do zatáček, na to nemám dravost, průbojnost.

„Cesta za snem mě změnila. Musela jsem bojovat se svým egem a zjistila, že nesmím být urputná. Už chápu heslo Konej nekonáním. Nelze si vydupat, na co nejste zralá. Což ale neznamená pasivně plynout s proudem. Je náročné najít rovnováhu.“

Foto: archiv Gabriely Novotné

Na Dakaru se startuje po minutě, soupeře sice na trati potkáváte, ale primárně zápolíte sama se sebou. Rallye je v podstatě forma meditace, protože jste totálně ukotvená v přítomném okamžiku, soustředíte se jen na to, co děláte. Jak vám myšlenky utečou, objeví se nějaká překážka, která vás rychle vrátí do reality. Což je úžasná dovolená pro hlavu zvyklou z běžného života stále něco plánovat.

Rodiče vás asi směrovali ke klidnější profesi než závodění!?

Rodiče jsou vysokoškoláci a měli pocit, že to je základ dobré budoucnosti. Nevím, zda to ještě dnes platí, řemesla jsou na tom možná líp. Já se učila dobře a bylo automaticky dané, že budu studovat – zajímaly mě jazyky.

Zároveň s tlumočnictvím v Česku jsem studovala ve Francii pedagogiku, nejhorší bylo psát v jednom roce dvě diplomky. Pak jsem začala učit a tlumočit…

K tomu jste intenzivně jezdila na motorce, že?

Nejdřív jsem měla silniční motorku, respektive naháče. Ale lákalo mě vyzkoušet si terén. Chodila jsem s klukem, který našel na inzerát levnou terénní motorku, ovšem v hrozném stavu. Přesto jsem okamžitě věděla, že se na silnici nevrátím.

Brzy jsem ten křáp vyměnila za slušnější enduro a začali jsme cestovat po destinacích nakloněnějších offroadu – po Rumunsku, Albánii, Ukrajině. U nás, pokud nechcete porušovat předpisy, nebylo moc kde jezdit. Poznávala jsem specifickou komunitu motorkářů, díky níž jsem se dostala na první amatérský závod.

Tehdy uzrála myšlenka jet osobně Dakar?

Ano. Do té doby jsem měla naivní představu, že si odbudu normální životní cestu: kariéru, manžela, děti… a možná někdy v padesáti zkusím Dakar, na který si mezitím ušetřím. Jenže když máte určitou silnou vizi, těžko vás uspokojí něco jiného, nic není dostatečné.

Na tom závodu mě okouzlila kombinace jízdy s navigací. Samotná jízda byl skvělý koníček, ale najednou získala úplně jiné obrátky, vznikla opravdová vášeň. Tak jsem se rozhodla nic neodkládat a vrhnout se na přípravu co nejdřív.

Zpočátku nebylo snadné najít sponzory. „Na schůzkách, kam přiběhla drobná slečna v šatičkách, převládla nedůvěra, zda vůbec dojedu, nebo to bude ostuda,“ vzpomíná Gabriela.

Foto: Petr Horník, Právo

Rodina to sledovala velmi skepticky a doufala, že mě ten adrenalinový výstřelek přejde. Babička si povzdechla: Tak na tohle jsi studovala tři vysoké, abys jezdila po lesích na motorce!

Vaše rozhodnutí ovlivnila i složitá situace v osobním životě.

Ano. Psal se leden 2015 a všechny životní pilíře, všechny mé jistoty se bořily. Rodiče se rozváděli, já skončila dlouhodobý partnerský vztah a ani v profesi jsem neměla pohodu – shánět tlumočení stálo občas víc úsilí než samotná práce.

Ležela jsem přes Vánoce s chřipkou a rozmýšlela, kudy a jak dál. A o tři roky později v lednu 2018 jsem startovala na Dakaru.

Co obnášela příprava?

Na internetu jsem si našla trenéra a napsala mu, že sice nemám moc zkušeností, ale chci začít trénovat, jezdit větší mezinárodní závody – a jednou i Dakar. Kupodivu odpověděl a chtěl toho exota – čili mě – vidět.

Poradil, jaké enduro si mám koupit, a zajímal se, zda mám auto, kterým ho budu vozit na tréninky. Začala jsem trénovat úplně od začátku s malými kluky na motokrosové trati. Byli to opravdu malí prcci, co mají helmy zároveň s ramínky a vypadají jako kosmonauti. Přesto byli na trati rychlejší, pak slezli z motorky a šli si hrát s bábovkami na písek.

V tradiční anketě Zlatý volant 2019 získala Gabriela Cenu Elišky Junkové.

Foto: archiv Gabriely Novotné

Takže jsem musela hodně potlačit ego a přijmout fakt, že jsem se pustila do naprosto nové disciplíny, s níž děti začínají v pěti letech, a já na ně budu mít v technice jízdy pořád obrovský handicap. Snažila jsem se ho trochu stáhnout a kompenzovat extrémně dobrou fyzičkou.

Jak se na vás tvářili muži, pomáhali, nebo se pošklebovali?

Jak kdo, bylo to vtipné. Nejdřív mi vždycky někdo pomohl motorku přivézt a připravit, ale když jsem koupila prastaré auto, z něhož každou chvíli chtěl vypochodovat motor, bylo vše na mně.

Na spoustu věcí kolem údržby jsem musela přijít sama. Brácha se smál, když jsem šla poprvé do garáže v jedné ruce s lahví oleje a v druhé s počítačem s puštěným návodem, jak se mění olej. To trvalo až do Dakaru 2018, kdy si se mnou sedl náš tehdejší mechanik a udělal mi nalejvárnu, co lze na trati vyřešit. Že když motorka nestartuje, musím zjistit, zda jde do motoru benzín atd.

A co fyzička?

Zpočátku jsem taky nevěděla, jak do toho. Měla jsem trenéra typického fitnessáka, který kladl důraz na posilování. Pak jsem se přes Ondru Klymčiwa, což je historicky nejlepší český motorkář a můj tehdejší tréninkový parťák, dostala k Ivanu Svědíkovi. Ten mi nastavil trénink tak, aby do sebe vše zapadalo.

Start pro motorku na Dakaru stojí 16 tisíc eur. A finance nabíhají, celá dakarská sezona mě vyšla na 100 tisíc eur.

Svaly jako takové moc potřeba nejsou, důležitější je vytrvalost. Strašně jsem naběhala, najezdila na kole a na motorce. Všechno směřovalo k dlouhodobým aktivitám, což Dakar je.

Jsou podmínky k přijetí na Dakar hodně náročné?

Musíte si vytvořit prezentaci pro komisi, která to posuzuje. Podmínkou je mít určité zkušenosti, zajet dobře několik závodů rallyového typu – aspoň jeden Dakar Series organizovaný stejnou asociací jako Dakar, ASO.

Já jela závod Merzouga, který byl pro mě finančně dostupnější. Samotný start pro motorku na Dakaru pak stojí 16 tisíc eur (cca 430 tisíc korun). A finance dál nabíhají: jako nováček musíte jet s týmem, kde každý člověk v bivaku stojí devět tisíc, doprovodné auto 22 tisíc… Sečteno, vyšla mě celá dakarská sezona na 100 tisíc eur (cca 2,7 milionu korun), i s letenkami.

To není málo. Pomohli sponzoři?

První rok to bylo obtížné, protože jsem neměla jak prokázat, že mi to půjde. Myslela jsem, že můj příběh bude nosný a osloví. Byla jsem první Češka v té situaci a přišlo mi, že každý má nějaké přání, každý má svůj Dakar někde jinde: ať už jde o domek s muškáty za okny, nebo třeba o podnikání.

Jenže na schůzkách, kam přiběhla drobná slečna v šatičkách, převládla nedůvěra, zda vůbec dojedu, nebo to bude ostuda.

Na startu v roce 2018

Foto: ČTK

Já o to ale moc stála a brala to jako investici: když se mi závod povede, další roky seženu peníze snadněji. Tak jsem si vzala hypotéku. Jely se Peru, Bolívie a Argentina.

Jak probíhal závod?

Cesta k němu byla tak strašně náročná, že jsem na startu měla pocit, že už stačí „jen“ dojet do cíle a bude to. S tou radostí jsem vstávala každé ráno k další etapě (celkem jich bylo 14). Budíček byl v půl čtvrté, tma a zima, často pršelo. Dostala jsem do sebe trochu kaše a müsli tyčinku. Kafe ne, to zatíží celý systém, voda je zase do žaludku těžká, takže raději iontové nápoje.

Během dne jsem měla na motorce nalepené energetické gely a tekutiny – asi tři litry denně – jsem doplňovala na tankovačce. Tam jsem vždycky spěchala za sanitku…

Chlapi mají vyprazdňování jednodušší, používají urinální kondomy s hadičkou a můžou i za jízdy. Po skončení etapy jsem si dala další tyčinku nebo sušené maso, teplého jídla jsme se dočkali až večer v bivaku.

Co bylo nejtěžší, zaskočilo vás něco?

Nemyslím, že bych něco vyloženě podcenila. Ale zpětně si vyčítám poslední den. Dozvěděla jsem se o nějakých podvodech, a protože mám mirkodušínovskou povahu, nedokázala jsem to vytěsnit. Čímž jsem se uvedla do rizika, že se něco stane.

Stalo se: najela jsem na kámen schovaný v písku a dopadla tak nešikovně, že mi chránič páteře zlomil klíční kost. Nemohla jsem pokračovat a ta bezmoc byla horší než bolest. Měla jsem totiž slušný čas a v ženách jsem to dotáhla na druhou pozici. Hrozné. Ale okamžitě jsem věděla, že se chci za rok vrátit.

Jak jste prožívala druhý start? Bylo to jiné?

Už jsem věděla, do čeho jdu, takže jsem byla trochu klidnější. A zároveň pokornější. Poprvé jsem si naivně myslela, že to bude těžké a sáhnu si na dno, ale když to nevzdám a odevzdám tomu poctivě všechno, tak to vůlí dotáhnu.

Jenže přišlo nepříjemné vystřízlivění, že vše nejde vůlí vyvzdorovat. Je to i o jiných věcech včetně štěstí a je nutné mít ještě větší pokoru. Poušť musí člověka trochu pustit a dovolit mu to, ne že on ji přepere. Byla jsem proto opatrnější, vědomá si toho, co se může stát.

Přála jsem si skončit mezi první půlkou a to se podařilo. Byla jsem sedmdesátá (ze 148 motorek) a mezi ženami čtvrtá. Čili velká radost.

V jihoamerické poušti

Foto: archiv Gabriely Novotné

Taky ale se šrámy na těle – v důsledku řady zranění.

Měla jsem jich za kariéru samozřejmě víc. Brala jsem je dlouho jako výzvu, že mám něco dělat jinak. Domnívala jsem se, že jejich příčinou je nevybroušená technika, a čím se budu lepšit, budou se eliminovat. Ale to platí jen do jisté míry.

Moje urputnost a tlak byly chyby. Potvrdilo se to vloni v létě na závodu Silky Way, kde jsem měla nejhorší zranění vůbec: rozlámanou pánev a nohu. Do hry totiž vstupuje řada faktorů: technické závady, překážky v terénu, které objektivně nevidíte…

Navíc se na závodech zbytečně zvyšuje obtížnost tratí. Motorky dnes dokážou jet velmi rychle, přitom jde o velmi nestabilní věc, a když v rychlosti 180 km vletí na kámen, končí to hodně špatně.

Konkrétně na Dakaru byla letos dvě úmrtí. Co tomu říkáte?

Zkušení závodníci to komentovali slovy: závod nebyl těžký, ale extrémně nebezpečný. Takže by bylo dobré přejít zase do těžších terénů, jako byl loni v Peru. Etapu 200 kilometrů jeli ti nejrychlejší šest hodin.

Tam se pozná jezdecké umění a na druhou stranu se i při extrémní fyzické náročnosti výrazně snižuje riziko, protože rychlosti jsou nižší. Věřím, že návrat rozumně vedených závodů je otázka času.

Teď ale máte před sebou nový cíl – v květnu se vám narodí miminko.

Ano. Změnila se mi životní situace, potkala jsem člověka, s nímž chci strávit zbytek života. Narušil můj sebevražedný životní styl a rozšířil mi obzory. Absolvovali jsme vloni nádhernou cestu do Nepálu, uvedl mne do řady dalších sportů jako jachting a lezení po horách, které mi přinášejí radost a nové zkušenosti. To, že čekám miminko (už vím, že to bude kluk), je přirozený vývoj událostí.

S přítelem Alešem na docela normální dovolené u moře.

Foto: archiv Gabriely Novotné

Můj předchozí život byl náročný na partnerské vztahy – chlap se o svoji babu bojí, zároveň do hry vstupuje jeho ego a vyspělost. Moc si proto považuju, že nám to s Alešem krásně funguje.

Jak jste se poznali?

Známe se asi šest let, ale secvaklo to na besedě po mém prvním Dakaru: Aleš mi přes známé pomáhal sehnat peníze a přišel si mě poslechnout. To téma je mu blízké, jezdí taky na motorce a má stejně dobrodružnou povahu jako já. Je vzdělaný, pracuje jako manažer nadnárodní firmy a svým nadhledem a klidem vyvažuje můj temperament. Máme stejné představy o soužití…

S Alešem plánujeme endurové kempy a tréninky. A mě osobně namlsal představou výstupu na osmitisícovku.

A k tomu je pěknej chlap, prostě jsem se zamilovala. Už rok spolu bydlíme v Brně.

Co říkají vašemu vývoji rodiče?

Když pochopili, že to myslím vážně, stali se mi úžasnou oporou. Objektivně vzato bych to bez nich nedokázala. Dnes jsou nadšení, oba si pochvalují, jak si letošní Dakar konečně užili, když nebyl spojený se strachem o mne.

Ale vědí, že nebudu ani s dítětem sedět za pecí. Nechci ježdění pověsit úplně na hřebík, ty roky usilování mě velmi osobnostně změnily. Zůstanu u menších závodů – je to obrovská vášeň a vždycky bude. Ovšem už ne za každou cenu.

O svých zážitcích napsala Gabriela knihu. Stojí za to si ji přečíst, i když nejste motorkářka.

Foto: archiv Gabriely Novotné

Ráda bych taky své zkušenosti předala dál. Vyšla o mně kniha Cesta na Dakar, která je snad zajímavá i pro lidi, kteří nemají s motorkami nic společného. S mým příběhem se může ztotožnit každý.

Chci navázat besedami a motivačními školeními o překonávání překážek. S Alešem plánujeme endurové kempy, tréninky, cesty na motorkách do zahraničí. A mě osobně namlsal představou výstupu na osmitisícovku…

Co byste řekla těm, kdo mají podobný sen jako vy?

Obecně bych doporučila každému, kdo má nějaký velký sen, ať se za ním vydá bez ohledu na výsledek. S pokorou a láskou. A ať ho nedeptá, když se zrovna nedaří. Nelze totiž dohlédnout, kam všude ho to zavede, co mu to přinese.

V každý moment cesty je na tom líp, než kdyby se na ni nevydal. Nikdo na smrtelné posteli neřekl: Kéž bych strávil víc času v kanceláři. Lituje věcí, které ho lákaly, ale neudělal je. Je fajn mít něco, kvůli čemu ráno vstáváte z postele.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků