Hlavní obsah
V nové inscenaci Slečna Julie, kterou uvádí Divadlo Na Maninách, si zahrála služebnou. Foto: archiv Divadla Na Maninách

Františka Stropnická: Schází mi respekt k určitým autoritám

Je nejmladší ze sourozenců Stropnických, ale co do vyřídilky si s nimi nezadá. Dlouhá léta se věnovala moderní gymnastice a její zájem o pohyb ji dovedl až k muzikálu a divadlu. Nejnovější roli má v inscenaci Slečna Julie, kterou uvádí pražské Divadlo Na Maninách. „Na jaře se chystám navštívit tátu,” prozrazuje čtyřiadvacetiletá Františka Stropnická, dcera herce a politika, nyní velvyslance v Izraeli, Martina Stropnického.

V nové inscenaci Slečna Julie, kterou uvádí Divadlo Na Maninách, si zahrála služebnou. Foto: archiv Divadla Na Maninách
Františka Stropnická: Schází mi respekt k určitým autoritám

Vaše starší sestra Anna je herečka, bratr Matěj se taky ukázal před kamerou, otec se divadlu věnoval dlouhá léta. Měla jste vůbec jinou volbu než začít hrát?

Uvažovala jsem hodně dlouho o všech možných oborech. Máma by určitě proti nebyla, zato táta nadšení neprojevoval, často jsme o tom spolu mluvili. K divadlu mě nakonec spontánně dovedl tanec, protože mám ráda pohyb. Čtrnáct let jsem se věnovala moderní gymnastice.

Posléze jsem v divadle potkala mou nynější kamarádku Ivu Marešovu, která mě nasměrovala ke zpívání, a já zanedlouho zjistila, že mě zpěv naplňuje víc než tanec. Samotnou činohru jsem nikdy dělat nechtěla.

Rodiče vám tedy nefandili?

Táta by mě raději býval viděl jinde. Asi se mě snažil ochránit, ale na druhou stranu o divadle často hovořil, a my děti jsme toho tudíž byly součástí. Zajímalo nás to. Zákulisí divadla je myslím zábavnější než chodit po pitevnách. Ačkoli...

Zkrátka, kdyby z nás byli lékaři nebo právníci, byl by táta jistě rád. Ale je to tak, jak je, a i v tomto oboru potkávám i nemilé lidi, jako všude jinde.

Kolik vám bylo, když jste začala s moderní gymnastikou?

Čtyři roky.

Byla jste pohybově nadaná, nebo zapracovala náhoda?

Začala s ní ségra a rodiče nás většinou dali na stejný sport. Chodily jsme obě i chvíli na tenis. Já pak u gymnastiky na rozdíl od ségry vydržela. Měla jsem k ní zřejmě větší dispozice a zároveň typ postavy - dlouhé nohy po tatínkovi. Což je v gymnastice plus, jelikož se v ní hodnotí i celková estetika, jak pohybu, tak těla.

Jakých úspěchů jste dosáhla?

Několikrát jsme s holkami vyhrály mistrovství republiky ve společných skladbách. V jednotlivkyních jsem byla nejlépe osmá.

Jaký nejsložitější prvek jste zacvičila?

Nejde ani tak o prvky jako o celou skladbu. Ta je rozdělená na skoky, piruety, ohebnosti, výdrže a rizika, jako například vyhodit náčiní do vzduchu, udělat pod ním tři kotouly a náčiní pak zase chytit, třeba mezi nohy.

Každému jde něco jiného, pro mě byla nejošemetnější manipulace s náčiním, i když mě bavila. Stát sama polonahá na koberci 13 x 13 metrů a naproti sobě mít rozhodčí, co se cpou chlebíčky a dorty a zároveň sledují, zda jsem někde nepřibrala, ve mně vzbuzovalo jistou nervozitu. Ta se pak odrazila především v manipulaci s náčiním.

V muzikálu Michala Davida Muž se železnou maskou vystoupila jako Cecílie.

Foto: archiv Divadla Broadway

Vybavuji si kužele a stuhy, doplníte mě?

Švihadlo, obruč, míč. Absolvovala jsem vše, v každém roce však vždy podle nového olympijského cyklu jedno náčiní musí chybět.

Co jste měla nejraději?

Společné skladby. Mám ráda týmovou práci, když jsem se ocitla na place sama, byla jsem z té přemíry pozornosti nesvá. Při společných skladbách je mnohem větší sranda.

Jak velkou část dětství vám zabíraly tréninky?

Značnou, někdy i dopoledne místo školy. Na gymnáziu jsem měla dokonce chvíli individuální studijní plán. Byla to taková moje druhá rodina.

Když byl tatínek velvyslancem ve Vatikánu, cvičila jste i tam?

Ano, i v Římě jsem chodila trénovat. Ale bylo mi šest, chodila jsem jen dvakrát týdně a neúčastnila jsem se žádných závodů, to až později v Čechách. Byly obvykle o víkendech, a to už jsem více meškala školu, protože se trénovalo minimálně čtyřikrát týdně.

Kdo vás vozil na tréninky?

Jezdila jsem sama. Asi od desíti let. Nejprve do sokola v Riegrových sadech a později na Chodov.

Tančí a zpívá (vpravo) v muzikálu Doktor Ox na volné motivy Julese Verna, který má na programu Divadlo Hybernia.

Foto: Michaela Feuereislová, Právo

Jak vzpomínáte na Itálii?

Čím dál víc bych se tam chtěla vrátit. Objet místa, kde jsme bydleli, a každý víkend trávili u moře. Víkendy na pláži byly fajn.

Byli jste se sourozenci silná trojka?

Brácha byl vždy dost solitér, dělal si svoje. Měl hodně učení, studoval na francouzském lyceu. My se ségrou jsme sice chodily na stejnou anglickou školu, ale ten pětiletý rozdíl mezi námi byl tehdy markantnější, než je teď.

Jako děti jsme si moc nerozuměly, jako by si každá žila ve své bublině. I když jsme měly se ségrou společný pokoj, všude vládla tátova přísná ruka. Režim byl dost daný. Že bychom se tehdy nějak moc kamarádili, si nepamatuju, spíš jsme měli každý svoje zájmy a kamarády. Výjimkou byly víkendy u moře. Tam jsme byli semknutí.

Změnilo se to?

Určitě, čím jsme starší, tím víc se rozdíly smazávají. Máme společné zájmy, rádi chodíme třeba do divadel.

Bratr Matěj se odstěhoval na vesnici, kde koupil zámeček. Už jste ho byla navštívit?

Párkrát ano. Je to legrace, mají tam teď nově i oslíka, ale toho jsem ještě neviděla. Že brácha koupil zámek, byl nejdřív trochu šok. Vlastnilo ho sedmnáct majitelů čili domluvit prodej, navíc bez hypotéky, kterou nedostali, ač se o ni snažili, trvalo velmi dlouho. Ale klaplo to.

Jsem překvapená, s jakou vervou se toho kluci ujali. Je vidět, že je to baví, je tam opravdu krásně.

Františka Stropnická

Foto: Petr Hloušek, Právo

Kam jste zamířila po gymnáziu?

Zároveň se čtvrtým ročníkem gymnázia jsem začala studovat Mezinárodní konzervatoř, obor muzikál. Hlásí se tam méně lidí než na Pražskou, a tak se může stát, že 10 lidí ze 13 neví, co chce vlastně dělat. Během studia jsem se navíc dostala do pár projektů v divadle.

Na škole byli nejprve rádi, že se jejich student někam dostal, vzápětí začali dělat problémy kvůli absenci ve škole. Podpora zvláštní, až pokrytecká. Po dvou letech jsem studium ukončila. Praxe mi dává víc. Asi nejsem úplně studijní typ. Schází mi respekt k určitým autoritám.

To asi máte v rodině, ne?

No ale u bráchy i táty převáží rozum, umějí se zakousnout. Já nepotřebuji za každou cenu bojovat a překonávat se. Což se mi potvrdilo během přijímaček na JAMU. Asi to vypadá, že se s nikým nesnesu, no ale ono to tak někdy je. (směje se)

Nicméně jsem se dostala až k pohovorům do posledního kola. Jisté vlohy tedy asi mám, ale školy už nechám být. I když...

Nějaká další výzva?

Od bráchy jsem dostala k narozeninám přihlášku na vysokou školu, obor psychologie.

Originální dárek!

Ano, hrajeme takovou hru, že si dáváme trochu pichlavé dárky. Bratr dostal od přítele Dana trombon, Dan od něj zase hodiny plavání, protože plavat neumí. Už hlásil z první lekce, že se dostal na schůdky.

A co vy uděláte s přihláškou?

No právě. Jsou k ní i testy, ty už jsem i otevřela. Nikam se však tlačit nenechám. Od bratra je to trochu legrace, ví, že mě začala psychologie bavit. Věnuju se jí v rámci sebepoznání, zajímá mě duchovno.

Matěj je spíš racionální typ, takže mě nabádá, že k duchovnu je třeba znát i tu vědeckou část.

O vašem tatínkovi se toho ví hodně, jaká je ale vaše maminka, textařka a scenáristka Lucie Stropnická?

Moje maminka je zkrátka moje maminka. Stále bydlíme ve stejném domě, ale každá v jiném bytě.

Tak to je ideální, nebo ne?

Trochu mě to brzdí postavit se na vlastní nohy.

Řachanda je filmová pohádka, kde si zahrála jednu ze zelených dryád (vpravo nahoře).

Foto: archiv Františky Stropnické

A jak probíhají setkání se širší rodinou Veroniky Žilkové?

Vídali jsme se častěji, když jsme k tátovi chodili pravidelně. Veroničiny děti kromě Korduly už jsou všechny z domu. Táta s Veronikou si k sobě pak na nějakou dobu nastěhovali své maminky, což mi přijde obdivuhodné. Všichni jsme se sešli na Boží hod a na rozlučce s tátou.

Chystáte se tátu v jeho novém působišti velvyslance v Izraeli navštívit?

Ano, ale musí se tam rozkoukat. Bydlel zatím jen provizorně a nejprve za ním pojedou Veronika s Kordulou. Je těžké dát dohromady termín, když je člověk vázán v divadle, a Matěj má zase jeden den kominíka a druhý den instalatéra. Takže čekáme na jaro, až bude hezky a čas budeme mít my i táta.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků