Hlavní obsah
„Jednoho dne jsem si sedl a začal psát. Šlo o jakousi duševní hygienu,“ ohlíží se milotický kastelán. Foto: Milan Malíček, Právo

Evžen Boček: Život na zámku je občas pěkná dřina

„Letos jsme chovali patnáct hus. Včera jsme jim usekali hlavy,“ říká mi milotický kastelán Evžen Boček (53). Právě ony jsou společně s muflony, ořechovkou, restituenty a svérázným personálem hrdinkami jeho knížek. A film podle jednoho z románů, Poslední aristokratky, zválcoval nedávno kina.

„Jednoho dne jsem si sedl a začal psát. Šlo o jakousi duševní hygienu,“ ohlíží se milotický kastelán. Foto: Milan Malíček, Právo
Evžen Boček: Život na zámku je občas pěkná dřina

„Jak se vám jelo po D1?“ ptá se mě s pobavením hned poté, co po tříhodinové jízdě z Prahy dosednu na nabízenou židli. Než stačím odpovědět: šlo to, Evžen Boček nadšeně přijme fakt, že si dám klasického turka a dovolím mu – v jeho vlastní kanceláři – kouřit. Na první pohled staromilec, pomyslím si a svůj povrchní postřeh hned vyslovím.

„No to já su. A ty kávové lžičky chcete dvě, nebo tři?“ ptá se s roztomilým jihomoravským přízvukem. „Hlavně nepište, že jsem spisovatel. Jsem spíš sepisovatel,“ prosí mě ještě před spuštěním diktafonu.

Všude dobře, na zámku nejlépe

V té chvíli už vím, že je velký sportovec, velký fanoušek FC Zbrojovky Brno, v dorosteneckém fotbalu se v kyjovském týmu setkal s nynějším hradním kancléřem Vratislavem Mynářem, že rád jezdí na kole – jen po osvědčených trasách – a rád v rádiu poslouchá pořad Zelená vlna.

Nenechte se mýlit. Pravidelné dopravní informace mu neslouží k plánování výletů. Naopak. Potvrzují mu osvědčené přísloví: všude dobře, doma nejlépe. V jeho případě v Miloticích.

V den premiéry hráli v Kyjově film třikrát. Lidé stáli na lístky už od půl sedmé ráno, kasa přitom otevírala v osm.

Kastelánem se tam stal v roce 1992. O rok později se nastěhoval s rodinou do druhého patra, do pokojů, které do jara 1945 obývali původní vlastníci objektu, Seilernové.

Cestování nemá rád, ale koncem října udělal výjimku – se ženou vyrazil do Prahy na premiéru nového snímku režiséra Jiřího Vejdělka Poslední aristokratka. Jde o zfilmování části Bočkova románu o česko-americké rodině vracející se po 40 letech na rodové sídlo Kostka.

„Vlastně ani nevím, jak se mi film líbí. Potřebuji ho vidět víckrát.“

Filmujte opatrně!

Tomu, že na Vejdělkův snímek zatím přišlo přes půl milionu diváků, se sice naoko diví, ale je si vědom toho, že má velký úspěch i v Miloticích.

„Občas nám sem po projekci chodí Slováci. To víte, ze Skalice, kde je kino, to mají kousek,“ vysvětlí mi Evženova manželka Miroslava Bočková. Její muž doplní, že nebývalý zájem o návštěvu kina hlásí také nedaleký Kyjov: „V den premiéry tam hráli film třikrát. Lidé stáli na lístky už od půl sedmé ráno, kasa přitom otvírala v osm.“

Křišťálový lustr, který se ve filmu třese, padá, nepochází ze zámku. Filmaři si jej přivezli z Preciosy. Nyní je opět na svém místě ten pravý.

Foto: Milan Malíček, Právo

Ze současnosti se ve vyprávění na chvíli vrátíme k letošnímu jaru, kdy zámek na devatenáct dnů obsadili filmaři. Pan Boček na ně ze své funkce dohlížel, aby nic neponičili. Zároveň mohl na vlastní oči sledovat, jak se jeho literární postavy zhmotňují.

Nijak se netají tím, že spousta věcí v jeho knihách má reálný základ. Třeba husy, zmíněné v úvodu článku, na zámku skutečně chovají. Končívají na pekáči u Bočků i ve spřízněných domácnostech.

„Řeknu vám, že letos s nimi tedy byla práce! Zabíjeli jsme jen ve dvou. Známí po nás tradičně chtěli i krev. Dneska husy skoro nikdo nechová, ale jedl by je každý,“ usmívá se.

K Miloticím také neodmyslitelně patří ořechovka, která leckdy hýbe dějem jeho knih. Ořechy rostou v rozlehlém zámeckém parku, o nějž pečuje sedm zahradníků. A mufloni? Tak se v hantýrce správců památkově chráněných objektů říkává turistům.

Volné ruce pro umělce

„Schválně, myslíte si, že jsem popsal v Aristokratce taky sám sebe?“ zjišťuje pan Boček. Aniž bych se víc zamyslela, znalá první knihy a filmu, vypálím: Jste Josef.

Jde o, na první pohled, nerudného kastelána, který touží po jediném: aby nepřišly vůbec žádné návštěvy.

Poslední aristokratka

„A to právě ne!“ odpoví mi rozhodně. „Já mám turisty rád! Vždyť nás živí.“ Hned přidává historku z natáčení. O tom, kdo bude hrát hlavní role, věděl. Tedy alespoň si to nějakou dobu myslel.

„Pak přišel Martin Pechlát. Zdvořile jsem se ho zeptal: Koho budete hrát vy? Nehnul brvou a odpověděl: Vás! A tím právě myslel toho nerudného kastelána. Poprosil jsem ho, aby to nikde neopakoval. Abych z Milotic nevyletěl jak zlý duch z Marie Terezie!“

Martin Pechlát

Foto: Falcon

Dívám se do Evženovy tváře a hledám jakoukoli podobu s hercem Pechlátem. Nula, vychází mi neomylně. Ani ty oči nemají stejné. Jeden je hnědooký, druhý modrooký. Tak mi nedá nezeptat se, jestli se jeho představy setkaly v tomto ohledu s těmi, jaké měli filmaři.

„Ať si s předlohou umělci dělají, co chtějí. Dávám jim volné ruce. Když něco sepíšu, a že to bolí, posílám to jiným se slovy: už mě s tím neotravujte. To jsem řekl jak panu Vejdělkovi, tak i panu Hrušínskému, který z Aristokratky udělal v Praze divadelní představení. I to je prý vyprodané.“

Dcera posledního hraběte Marie Henriette Norman-Audenhove, roz. Seilernová (1918–2008), se po roce 1989 ráda do Milotic vracela.

Foto: Milan Malíček, Právo

Leštit, dokud nepřijdou mrazy

Slova zaznívají na nádvoří zámku, kam jsme se mezitím přesunuli z vytopené kanceláře. Už v minulosti se na něm natáčel nejeden filmový a televizní hit. K těm nejznámějším patří komedie Muži v říji (2009) či pohádka Za humny je drak (1982).

Poslední aristokratka plná vánočních záběrů má zatím našlápnuto k dosažení podobné obliby. Z Milotic se v ní ovšem objevují jen interiéry: nádvoří, schody, kuchyně…

Právě posledně jmenovaná místnost zůstane v expozici zachovaná tak, jak si ji filmaři upravili. Při trošce fantazie můžete mít při její návštěvě pocit, že si kuchařka alias Eliška Balzerová někam jen odběhla… Většinou ale u kamen čaruje žena kastelána, paní Miroslava, která je současně jeho zástupkyní. Peče tu a vaří, jak jinak než pro turisty.

V této kuchyni vařila herečka Eliška Balzerová. Vy si tu můžete posedět s dortem a kávou z blízké kavárny.

Foto: Milan Malíček, Právo

Život na zámku, jakkoli vypadá romanticky, je jinak podle Bočkových občas pěkná dřina. Jen vytopit místnosti s vysokými stropy, v nichž bydlí, s sebou nese vysoké náklady.

Roční účet za elektřinu se směle šplhá k sedmdesáti tisícům, takže hlava rodiny – v rámci úspor – nakládá v chladných dnech jeden koš za druhým dřevem a vynáší je ke krbům. Denně se takto otočí hned několikrát.

„V zimě máme naštěstí zavřeno. Jsme státní zámek s klasickou otvírací dobou od konce března do konce října. Ale nemyslete si, neflákáme se. Právě uklízíme. Leštíme v expozicích jeden předmět za druhým. Dokud neklesne teplota v objektu na čtyři pět stupňů. To už nenaleštíte nic,“ popisuje čas, kdy zámek takzvaně spí.

Zhoubný dech turistů

Jelikož vytopit ho celý prakticky není možné, v Miloticích dávno vzdali adventní prohlídky. Ale nejde jen o to, že by byla návštěvníkům zima.

„Dech stovky turistů se vysráží ve vodu a ta se z nevytápěných místností špatně odvětrává,“ vysvětluje Evžen Boček, proč musejí diváci, které film okouzlil v kině, počkat s výlety až do jara.

Úspěšná kniha Evžena Bočka míří po divadle také na filmové plátno. Režie snímku se ujal režisér Jiří Vejdělek.

Foto: Evolution Films

Sám se návštěvníků v Miloticích ujímá výjimečně. Asi před pěti lety se totiž jeho prohlídky začaly měnit v besedy se čtenáři a to ho moc nebavilo. Aby fanouškům přece jen vyšel vstříc, dává jim dvě možnosti, jak ho zastihnout. Knihy s jeho autogramem mohou získat v blízké konírně, tedy v informačním centru. Turista si výtisk koupí, nechá ho na pokladně a může v klidu vyrazit na prohlídku. Když se z ní vrátí, bude ho mít možná, pokud je pan Boček v zámku, podepsaný.

Kastelán a spisovatel v jedné osobě dodává, že někteří zájemci se způsobně hlásí předem, nejčastěji e-maily, přičemž se někdy podepisují: vaši mufloni/váš muflon.

Mezi ty, kteří za ním přijeli, patří mimo jiné manželka prezidenta Ivana Zemanová. „Je to velmi milá dáma. I nadávat před ní mohu. Koupila snad dvě stě mých knih. Ráda je rozdává,“ líčí. Přestože je raději neviděn, občasným setkáním s fanoušky se v zámku nevyhne.

„Jednou jsem šel přes nádvoří, paní tam telefonovala a pak řekla: Hele, pan Bočko! Chápete? Bočko? To je jak z Černých baronů,“ směje se.

Padne v roce 2020 návštěvnický rekord?

Letos do Milotic přijelo přes 44 tisíc turistů. Mnohé z nich nalákaly krásné kostýmy, které si mohou zapůjčit a projít se v nich třeba po zámeckém parku. K dnešku je jich tu 170 a jsou k mání ve všech velikostech. Šije a spravuje je hned několik švadlen.

„Vymyslela to má žena. Šikovná je, co? Loni jsme museli zavést dokonce rezervační systém, aby se dostalo na všechny, co dorazí,“ upřesňuje kastelán.

Vyzkoušet si je zájemci budou moci od posledního březnového víkendu, kdy zámek znovu otevírá. Do té doby musejí zaměstnanci nejen uklidit, ale také prořezat stromy a osázet park květinami.

O kostýmy pečuje paní Bočková. Zájem o to, stát se na chvíli šlechticem, šlechtičnou je podle ní veliký: „Už v lednu máme vyprodaný květen a červen, to přijíždějí školy, školky.“

Foto: Milan Malíček, Právo

Do následujících týdnů si kastelán přeje, třeba od Ježíška, hlavně klid a vlídné zacházení. Než se rozloučíme, ještě poznamenám, že v roce 2020 bude mít zámek díky filmu nejspíš rekordní návštěvnost.

Se svým typicky suchým humorem reaguje: „Tak snad se všichni nebudou divit, že Milotice jsou krásný zámek. To průčelí, kde stojí filmová rodina, patří totiž severočeskému Lemberku! Taky jsem filmaře žádal: Prosím vás, kdykoliv budete dávat rozhovor, upozorněte na to.“

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků