Duong Nguyen Jirásková: Ve Vietnamu se děti nechválí

„Dneska budu ještě upřímnější, než jsem obvykle. Promiňte. Zemřela mi česká babička. Ta třetí, s níž jsem slavívala Vánoce a další české zvyky,“ vysvětluje mi nad šálkem čaje. Popíjí ho i mluví zároveň, a ještě chová v náručí dvouměsíční Isabelku Ý Nhi.

„Mé křestní jméno lze do češtiny přeložit jako Slunečnice nebo Bříza. Já jsem ovšem radši za Slunečnici, Bříza mi přijde o něco smutnější, i když jsem občas taky smutná,“ pokračuje dál třicetiletá blogerka po vlastní ose. Vracím ji tedy na začátek a ptám se, jak se ona, respektive její rodina ocitla v Česku.

„Táta přijel do Československa jako tlumočník v polovině 80. let. Odjezd z Vietnamu mu umožnila jeho vojenská kariéra, zapojení ve válce (válka ve Vietnamu v letech 1955–1975 – pozn. red.),“ prozrazuje.

„On se narodil jako třetí z jedenácti dětí. Dvě z nich za války zemřely. Třetí, mého tátu, babička vysazovala na oltář, aby se najedl a přežil. Pro mě je to něco nepředstavitelného. Já před oltářem ani nechodím špatně oblečená…“

Malý Nguyen nástrahy překonal a šance odjet v dospělosti do ČSSR se chopil se ctí. Úřady ho poslaly do Meziboří, kde pomáhal krajanům pracujícím v tehdejším socialistickém hospodářství, v továrnách. Měnili se v nich po skupinách. V jedné z nich dorazila také máma Duong. Tkadlenka.

„On se vždy brání tím, že ji na starosti neměl, že byla v jiné skupině. Setkali se náhodně na jedné ubytovně. Tátu hned zaujala. Krásná, hodná, milá, o jedenáct let mladší. Prostě ideální žena pro Vietnamce,“ směje se jejich dcera. Příběh rodičů zná za ty roky dokonale. Jeho poslouchání ji nikdy neomrzí. Ví tak, že táta – vynikající básník – psával mámě básně a nosíval jí květiny. Trhával je na severočeských lukách, kde se toulávali. Svatba na sebe nenechala dlouho čekat, proběhla v Litvínově. „Poté počali mě,“ podotýká. Nicméně ona se narodila až ve Vietnamu, kam se všichni v 90. letech vrátili.

Poměrně záhy se ovšem ukázalo, že vlast jim lepší život nenabídne. Evropské vzpomínky nebledly, takže se po pár letech a na etapy vrátili. Tehdy již do České republiky.

„První sem odjel táta, aby vše připravil. Na jazykovém kurzu si oprášil češtinu a my za ním přiletěly. Rodiče se vraceli do země, kde začala jejich láska, já do světa, kterému jsem vůbec nerozuměla,“ ohlíží se.

Byl únor. Bylo jí osm. Česky neuměla ani slovo. Vypadala jinak. A místo domova v rušné Hanoji, kde vyrůstala obklopená širokou rodinou, se ocitla ve východočeské třítisícové Třemošnici.

„Najednou jsem se ocitla na vesnici. Promiňte, Třemošničtí, ale takhle jsem to vnímala. Nikdo mi nerozuměl. Takže mě místo školy poslali do školky, abych se naučila jazyk,“ zavzpomíná na první měsíce u nás. Zvykla si prý ale poměrně hladce: „My, Vietnamci jsme přizpůsobiví. Navíc drobní, takže jsem mezi mladší děti zapadla. Pamatuji si, že jsem chtěla vypadat jako ony. Být blonďatá, nosit tu zástěrku a ty punčošky… Jinak jsem se soustředila hlavně na to, naučit se dobře česky. Co mi ostatně zbývalo, že?“

Zatímco ona „bojovala“ se slovíčky, s novou kulturou, tradicemi, rodiče v Třemošnici začali podnikat. Prodávali oblečení a jiné nezbytnosti ve stánku na náměstí. Několik let jim pak trvalo, než si svůj byznys přesunuli do tepla, do krámku v domě manželů Vydrových.

„Vlastně byli v obchodě od rána do večera,“ zmiňuje zažitý přístup Vietnamců k práci Duong. Dovysvětluje mi, že zaměstnání je pro její krajany – vedle rodiny – to nejdůležitější.

„Moje o deset let mladší sestřička se našim narodila už ve východních Čechách. Máma se vrátila za pult měsíc nato,“ dodává, proč si začala v okruhu známých hledat paní na hlídání. Místo jedné mladé slečny nakonec do rodiny přibyli lidi hned dva: babička a dědeček.

Prostě Vydrovi. Tedy manželé, v jejichž domě si Nguyenovi pronajímali obchůdek. „Děda Vydra byl taxikář. Babička Vydrová vařila. Nebýt jich, nepoznaly bychom se ségrou Vánoce, Velikonoce, výlety a svačiny typu rohlík s paštikou, zámky, hrady… Zejména díky nim jsme obě neměly nudné dětství,“ zavzpomíná s láskou jejich adoptivní vnučka.

Po třemošnické základní škole zamířila na gymnázium do Chrudimi, pak na vysokou do Prahy. „V druháku jsem byla na Erasmu ve Francii, kde se mi hodně zalíbilo. Po bakalářských studiích v Praze jsem se tam vrátila a vystudovala magistra. Sice se mi tam podařilo najít práci, ale byla jsem jako Vietnamec pro úřady třetizemec, což je oficiální název. Ani Francouzka, ani občanka Evropské unie. Kvůli byrokracii jsem se tak vrátila do Česka,“ zhušťuje několik let do pár vět.

Záhy se ukázalo, že jí právě tohle rozhodnutí zásadně změní život. „Objevil se Jakub. Čech s italsko­židovsko­maďarskými kořeny. Já bych přitom nikdy nevěřila, že si vezmu vůbec nějakého Čecha. Navíc Jiráska… Vždyť stejnojmenný spisovatel se nedá kvůli složitosti textů ani číst,“ pokračuje spontánně.

Obratem se vrací k tomu, jak je těžké pro holku s jejím původem najít si partnera: „Co si budeme nalhávat, těžké je to hodně. Jsem z Třemošnice. Vyrostla jsem prakticky jen mezi Čechy. Všichni chtěli, abych si vzala Vietnamce, jenže v mém věku v okolí nikdo takový nebyl… Jednou se mě dokonce česká kamarádka zeptala, jestli nejsem lesba. Ne, nejsem. Jen jsem hledala někoho, kdo by mi seděl, abychom spolu zůstali napořád.“

S Jakubem se seznámili, jak tak občas bývá, v práci. „Nejdřív jsem ho nechtěla, byl o pár měsíců mladší. Ale on nijak nepospíchal. Měl čas. Tahle vlastnost je pro vás, Čechy, typická. Máte prostě na všechno čas… A já zjistila, že opravdu nikoho lepšího pro sebe nenajdu,“ tvrdí.

Slzy do očí jí vlije vzpomínka, jak jí v začátcích vztahu napsal povídku. „On je dysgrafik, dyslektik, takže o to je cennější. Nedávno jsem ji četla naší dceři,“ konstatuje. Nepochybuje nijak, že jejich vztah kulturní rozdíly spíš obohacují, než ničí. Až na jednu výjimku: vietnamštinu. Manžel není, přes opakované sliby, schopný rozluštit ani její základy.

„Celý byt jsme měli oblepený papírky, a on mi stejně místo slova pojď říkal: smrdí ti pr… Jedna slabika se totiž dá ve vietnamštině vyslovit na deset způsobů a znamená deset různých věcí. Jakub ty naše tóny prostě neslyší. Teď doufá, že mu dost věcí dojde přes naši dceru, až na něj slovíčko po slovíčku bude mluvit vietnamsky,“ směje se s nadhledem.

A jak si česko­vietnamská rodina vedle naplánované dvojjazyčné výchovy poradí s dalšími úskalími péče o potomka? Zatím vše vypadá, že poněkud navrch bude mít český model jejich řešení. „Ve Vietnamu se děti nechválí. Neříká se jim: To se ti povedlo. Ta pochvala musí – dle mé kultury – přijít jaksi zvenčí. V tomhle převezmeme český model,“ zamýšlí se Duong.

Některé kroky má promyšlené na řadu let dopředu, což je také podle ní u nich typické. Je si tak jistá, že nebude nikdy své děti nutit studovat jen vybrané obory, jak bývá zvykem ve Vietnamu. „Nejlepší je, když jste lékař, ekonom, právník, případně diplomat,“ konkretizuje tamní představy rodičů o budoucnosti potomků.

Z vietnamského modelu fungování rodiny by zase ráda převzala větší pospolitost, než bývá zvykem v Česku. „Více se scházíme, více slavíme,“ srovnává. Jedním dechem však dodává: „Jenže taky více pracujeme. Více věci řešíme. Často zbytečně… Vietnamce tak zpravidla definuje práce. Čechy spíš smysl pro humor.“

Podobný nadhled na věci kolem ní prochází všemi jejími tvůrčími snahami. Mimochodem, právě o malých velkých událostech svého života píše nejčastěji. Výjimkou nebyla ani svatba s Jakubem, kterou zaznamenala takto: „Ty svatby jsme měli čtyři – jen ve dvou, s rodinou, s kamarády a pro vietnamské přátele a známé. Ta vietnamská vypadala jako žlutý puč. Do Třemošnice se sjelo asi sto padesát Vietnamců z celé republiky. Místní jsem ani nezaznamenala,“ popisuje den, kdy ke jménu Duong Nguyen přidala příjmení Jirásková.

Zvědavcům prozradí také to, co se jedlo při třetí svatbě. Podávaly se česko­vietnamské pokrmy, mimo jiné guláš, bramboráky a tradiční asijská specialita, závitky.

„Guláš připravil Jakub. Závitky jsem měla na starosti já,“ upřesňuje jeden z detailů ze života na pomezí dvou kultur ve své knize.

Vyšla loni v listopadu. Jmenuje se Banánové dítě (Vietnamka v české džungli). Některé příběhy – aby byly skutečně kompletní – doplňují Jakubovy postřehy. Duong píše často právě o něm a o rodině jaksi obecně.

„Díky Jakubovi jsem objevila kouzlo toho, že – vy Češi – neřešíte, co řekne jakýsi vzdálený strýček, tetička na to či ono, necháváte si obecně víc svobody. Ano, některým Vietnamcům to může připadat jako nezájem, jenže mně to vyhovuje. Jsem šťastnější a tím i mí rodiče. Proto máme fungující rodinné vztahy. Svobodně se nám dýchá a mluví,“ prozrazuje.

A bezprostředně dodává ještě další věc, proč je v mnohém spíš Češka než Vietnamka: „Mám ráda politicky nekorektní (sebe)ironii, švejkovský humor, nadsázku. Mám totiž prořízlou hubu, která by ve Vietnamu byla okamžitě zalepena izolepou…“

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: