Denisa Nesvačilová: Nemám problém dělat něco jiného, ale herectví mě baví a naplňuje

Deníky už nepíšu, to jsem opustila. Každé své postavě bych ho vést nezvládla. I když zrovna u Karolíny by toho bylo asi dost, s čím by se potřebovala svěřit: vzhledem k tomu, jak je komplikovaná, přece jen přišla z dětského domova.

Byly to různé výhrůžky smrtí, znásilněním. Že si mě najdou a pak podají. Nebylo to úplně příjemné, šlo o prudké výrony emocí. Pak se to naštěstí zklidnilo. Teď už jsem se jen dočetla, že mám předkus a jsem zrzavá, na což ale spousta lidí reagovala, že je to přece hezké. Už je to na přátelštější rovině, ty začátky ale byly drsné.

Chvíli jsem o tom uvažovala. Lidi jsou prostě podráždění a emoce vyhrocené. Kvůli tomu ale přece neopustím práci, kterou mám ráda.

Zpočátku velký stres. Jsem nervák a nastoupit do rozjetého vlaku, jak říkáte a jakým Slunečná beze sporu je, není snadné. Přišla jsem po roce natáčení do ustáleného kolektivu. Stejně jako když na základce měníte školu. Jdete do kolektivu, který neznáte, a on spolu nějak funguje.

Jde o to, jak se do něj začleníte a v jaké pozici. Byla jsem hodně nervózní, ale zbytečně, protože se už po pár dnech ukázalo, že jsou všichni super a že ten tým je opravdu slunečný. Nomen omen seriál.

Mnoho kolegů jsem znala, jsou to moje duše už léta, nové jsem poznala. S některými jsme přátelé, s některými kolegové, ale spřízněnou duši tam mám a ne jednu.

Moc jsem na televizi nekoukala, protože jsem hodně sportovala. Nebyl čas. Ale když už jsme ji zapnuli, byla jsem hodně ovlivněná starší sestrou. Ta určovala trendy. Takže jsme sledovaly seriály, na které já byla docela malá. Pamatuju si na Beverly Hills, kde mi něco unikalo, ale zápletky jsem chápala a líbilo se mi to. Pak proběhl Divoký anděl, ale jen občas, měla jsem hodně tréninky.

Můj srdcový seriál byly Čarodějky. Koukala jsem se na ně znovu při jarní karanténě a zase se mi to líbilo. Je to tak blbé, až je to výborné. Má to pro mě dnes tu přidanou hodnotu, že tam slyším spoustu mých kolegů z dabingu. Tím to dostalo ještě nový rozměr. Zákeřňák Cole je můj milovaný kolega Otto Rošetzký. Ve skutečnosti je to takový koblížek.

To už jsme odešli z Tábora a byli v Praze. Vévodil jí tehdy v mých očích mekáč ve Vodičkově, kde byl bazén s legem. Tam chodila máma s kamarádkami. My plavali v legu a matky pily kafe. Měla jsem hračku Baby Born (realisticky vypadající panenka-mimino, o kterou je nutné pečovat jako o živé dítě) a myslím, že jsem byla jedna z prvních v Čechách. Naši ji sehnali, ještě než se u nás začala prodávat. To pro mě byla pecka, nejvíc, co šlo.

Pokémoni (tvorové z animovaného seriálu) se mě nedotkli, ale toužila jsem mít tamagoči (elektronická hračka-zvířátko, o které se musí pečovat a starat se, aby bylo spokojeno). Tamagoči je můj nesplněný sen.

Ano a teď jsem o něj měla veliký strach, protože přestal chodit. Byli jsme s ním ale u veterináře a snad už to bude dobré.

Ano, chodili jsme na hřiště, ale já byla tak malá, že si to moc nepamatuju. Vím, že mě občas bral s sebou do šaten a jeho kamarád měl dceru stejně starou jako já. S ní jsme čekaly na tatínky.

Byla jsem s ním i párkrát na tréninku, kde jsem si hrála za tou tlustou bílou čárou. Trénovala jsem si tam techniku s náčiním jako správná gymnastka. Cvičila jsem se stuhou, míčem, kuželi a táta trénoval. Jinak moc zážitků z fotbalu nemám.

Moc jsem jeho úspěchy a aktivní kariéru nevnímala, byla jsem fakt malá. Ale když skončil, cítila jsem u něj stesk po sportu. Předtím jsem si neuvědomovala, jestli je dobrý. Pak jsem sama zažila, jak se člověk těžko vyrovnává s tím, když mu vezmete jeho jedinou obživu a zábavu. Stejně jsou na tom teď herci, když nemůžou už skoro rok hrát divadlo.

Když nás zavřeli v březnu, nehroutila jsem se, protože jsem věřila, že to bude trvat tak nejvýš měsíc. Měla jsem finanční zásobu na tři čtyři měsíce. Brala jsem to tak, že si konečně odpočinu, několik let předtím jsem neměla dovolenou. Ale když jsem zjistila, že to netrvá měsíc, ale bude to asi delší, začala jsem trochu panikařit.

Pak zrušili projekt, který měl být několikaměsíční, a ten by pro mě byl v kariéře zásadní. To jsem oplakala. A teď nás zavřeli zase, ale já už dostala nabídku na Slunečnou, za kterou jsem šťastná. Nejen proto, že je to teď můj hlavní zdroj obživy (natáčení seriálu nebylo přerušeno).

Nemám problém dělat něco jiného, tři roky jsem pracovala ve finanční sféře a vydělávala jsem víc než jako herečka. Ale když si můžu vybrat, jestli točit seriál, nebo pracovat v bance, vyberu si herectví. Volím to, co jsem vystudovala a co mě baví.

Nepanikařím, snažím se být pořád pozitivní. Držím palce našemu divadlu, aby nezkrachovalo, i všem ostatním, protože kdybychom o kulturu přišli, mělo by to nedozírné důsledky. Jsem vděčná za seriál, který mě vytěžuje natolik, že nemám čas tolik truchlit po divadle.

Dělám trochu dabing, ale i téhle práce ubývá. Nikde ve světě se netočí, takže nebude co dabovat. Možná nějaké pořady ze šuplíku, které se nenadabovaly v těch devadesátkách. Jsem za každou práci vděčná.

Tu práci miluju a trápím se, když na jeviště nemůžu. Je to pro mě poslání a chápu, že lidi, kteří to nedělají, nevědí, jak moc naplňující to je. Ale dělala jsem ve finanční sféře, protože jsem neměla hereckou práci a potřebovala jsem se nějak uživit.

Bylo mi devatenáct a musela jsem se postavit na vlastní nohy. Díky této zkušenosti vím, že když nebudu mít hereckou práci, půjdu klidně dělat něco jiného – třeba se vrátím do finančnictví, protože už ho znám. Byla jsem na tom finančně fakt líp než teď, takže se toho rozhodně neštítím, ale zároveň vím, že bych se vždy k herectví vrátila.

Je fakt, že když se člověk nechá zaměstnat na hlavní nebo i vedlejší pracovní poměr a má nějakou výpovědní lhůtu, nemůže dostatečně pružně reagovat ve chvíli, kdy přijde nabídka. Pak se obor těžko mění. Lidi občas nadávají, že by herci měli jít něco dělat, a oni by i rádi šli, ale v oboru, který je jejich.

Pokud děláte něco jiného a někdo zavolá s nabídkou dabingu nebo natáčení a uslyší: „Sorry, dám výpověď a mohu za dva měsíce,“ podruhé už vám nezavolají. Než mi nabídli Slunečnou, zařizovala jsem si, že bych šla čepovat pivo na zahrádky. To ještě byly otevřené. Byla to jedna z mála prací, která šla dělat a zároveň být trochu k dispozici v mém oboru.

Pracovalo se tam od pěti do noci a já věděla, že přes den budu mít volno. Kdykoli by mi někdo zavolal s nabídkou divadla, natáčení nebo dabingu, mohla bych říct, že můžu. A že v pět musím někde být, není problém, protože normálně v divadle musím být v šest.

Ne, financím jsem se věnovala před tím, než jsem je natočila, v prváku na DAMU. Byla tam flexibilní pracovní doba a já mohla studovat. Takže mě poznávat nemohli.

Když začaly chodit herecké nabídky, přestala jsem tolik potřebovat peníze odjinud a mohla jsem tu sféru opustit. Taky jsem se bála, že bych ztratila na důvěryhodnosti. Že bych možná pro klienty nebyla úplně seriózní, ale komediantka.

Kdyby mě viděli na obrazovce, tak by možná nevěřili, že mám praxi i ve financích.

Ano, ale tam platíte malé částky. Nesvěřujete jim svoje statisíce. V tom oboru člověk musí být důvěryhodný. A já chtěla, aby mi lidi věřili, protože já tu práci fakt uměla.

Dovedla, jsem hodně venkovský typ. Už ani nebydlím v centru Prahy jako dřív. Mám ráda svůj klídek. Ale nesmělo by to být daleko od Prahy, protože jak bych dojížděla do práce?

Mám chatu v jižních Čechách a na jaře a v létě jsem po představení jezdila tam. Řídit hodinu deset po okreskách, na které vám v noci skáčou srny a prasata, není úplně komfortní. Okraj Prahy mi vyhovuje, cestou do centra si opakuji texty.

To úplně nejsem, ale můj partner je velký praktik. Hodně věcí mě naučil. Řekl mi, co mám udělat, a já ho poslechla. Většinu prací ale udělal on. Pomáhala jsem jen s výkopy a koupila čerpadlo. Umím si věci nastudovat, hodně se pokouším zahradničit, cestou pokus omyl.

Rajčata, papriky, mrkve. A bylinky. Jen dýně se mi nepovedly.

Ano, vypichovala. Často pleju, až mi sousedka říká, abych se na to vykašlala a vytrhala všechno.

Učím se trpělivosti. A snad jsem na dobré cestě.

Moc si to užívám a je mi líto, že nemám tolik času, kolik bych chtěla. Nemám auto a sestra bydlí na opačném konci Prahy než já. Je pro mě složité naplánovat si to tak, abych měla aspoň hodinu na to tam dojet, hodinu pobýt a zase se stejně dlouho vracet zpět.

Ale tetičkuju ráda a neteř je skvělá. Mám původně pedagogické vzdělání, takže to s dětmi všech věkových kategorií docela umím.

Ona by určitě prohlásila, že ano. Ale já si jdu svou, každá jsme úplně jiná. Sestra je spíš racionální klidná voda. Ráda se svěřuju do její „psychologické“ péče, i když není psycholožka.

Ona je racio, já chodící emoce. Bezvadně se doplňujeme, i když jako děti jsme se mezi sebou někdy mydlily. Jsme od sebe šest let a teď máme skvělý vztah.