Hlavní obsah
Emilie Kostrbová Foto: Petr Hloušek, Právo

Dámy před tabulí aneb Jak se změnily dnešní děti a jejich výuka

Emilie Kostrbová miluje literaturu. Eva Moravcová větné rozbory. Dvě češtinářky, které se kdysi rozhodly, že přes všechny nástrahy zasvětí své životy škole. Ta první učila desítky let na gymnáziu v moravských Bučovicích. Ta druhá působí na základce ve východočeském Horním Jelení. Aniž by se znaly, shodují se: „Děti nečtou, příliš se spoléhají na internet.“

Emilie Kostrbová Foto: Petr Hloušek, Právo
Dámy před tabulí aneb Jak se změnily dnešní děti a jejich výuka

 

Emilie Kostrbová, 61 let

Studenti mi říkali Emčo

„Na vnoučka jsem přísná,“ směje se sympatická dáma. Zastihla jsem ji během jednoho dopoledne na malé škole v jihomoravských Bohdalicích. Zkušená pedagožka tam od dubna do června vypomáhala vnoučkovi jako jeho asistentka.

Ve školství strávila více než třicet let. Před deseti lety dokonce na její hlavě seděla koruna pro nejlepšího učitele, respektive učitelku v Česku. Emilii Kostrbovou tehdy do soutěže přihlásili z vděku její gymnazisté. Učila je češtinu a dějepis v nedalekých Bučovicích, kde žije.

A svou profesi, jak říká, vždy milovala, stejně jako studenty: „V prvních letech jsem část prázdnin trávívala ještě v táborové kuchyni. Vařila jsem pro sedmdesát dětí. Pekla kačeny, dělala omelety se zmrzlinou… Vypadá to bláznivě, že?“

Vydřený sen

Zasloužilá kantorka dodnes nejraději relaxuje v kuchyni. Možná i proto jí a jejím blízkým nikdy nezachutnala strava ve školních jídelnách… Nyní jídla připravuje především pro vnoučata. Do důchodu odešla téměř hned, jakmile dosáhla příslušného věku.

„Byla jsem ze školy unavená. Navíc byrokracie je strašná. Sotva jsme dodělali ŠVP, vymysleli na nás něco jiného. Navíc mám tři úžasné vnoučky a chtěla jsem vypomoci dcerám v péči o ně. Chodí do práce a domů se vracejí obvykle po páté,“ vypočítává důvody, proč se stala v posledních měsících bučovickou babičkou na plný úvazek.

Ač je už v penzi, před prázdninami vypomáhala s učením vnoučkovi v Bohdalicích.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Rodačka ze Staré Vsi v Jeseníkách se na jih Moravy přestěhovala ve čtrnácti letech a začala studovat gymnázium. Po něm zamířila na nedalekou brněnskou filozofickou fakultu.

„Po prvním ročníku se mi narodil syn, ve třetím dcera. Říkali mi, že s malými dětmi školu nemůžu dodělat. Ovšem já, když si řeknu: Dokážu to, tak za tím jdu tvrdě,“ směje se. V předsevzetí uspět jí napomáhalo i to, že studovala milované předměty: literaturu a historii. Ostatně vždy ráda četla a v dějepisu ji oslnil zejména středověk.

Učitelská praxe potvrdila, že všechny tyhle záliby dokáže předávat dál. Vzpomínka, jak nosívala studentům do hodin náruče svých oblíbených knih, ji i po letech rozesměje.

„Mým nejoblíbenějším autorem zůstává Bohumil Hrabal, přečetla jsem ho snad do posledního písmenka,“ ohlíží se. Z novějších jmen ji okouzlila třeba Kateřina Tučková, některými tituly Michal Viewegh, Hana Androniková, Jiří Hájíček, ze světa John Irving, nedávno v knihovně objevená Katherine Pancolová či Slováci, autoři detektivek Juraj Červenák a Dominik Dán.

Překvapivý Ámos

Ač znalkyně oboru, pouze klasiků se striktně nedrží, ráda sáhne i po „odpočinkových“ titulech. Jedním dechem dodává, že jakákoliv její kariéra by bez prvotní podpory blízkých možná nebyla. Když studovala, do péče o děti se zapojili manžel, babička, prababička…

„Jen díky nim jsem mohla již v páťáku na vysoké nastoupit na bučovickou základku. Ta budovu sdílela s gymnáziem a já začala učit i tam. Plný úvazek jsem na něm získala v roce 1989,“ ohlíží se. Není proto divu, že ji v Bučovicích a okolí stále kdekdo uctivě zdraví.

Během pedagogické dráhy prošly lavicemi před paní učitelkou tisíce žáků a studentů. Včetně jejích tří dětí. „Byla jsem na ně přísná, ale dostávaly jedničky. Měla jsem štěstí, že je učení bavilo. Všichni jsou dávno vysokoškoláci. Nikdo z nich ovšem neučí,“ shrnuje.

Říká, že se vždy považovala jen za „takovou obyčejnou učitelku“. Její žáci v ní ovšem viděli pravý opak: výjimečnou, vtipnou osobu, jež umí být přísná i spravedlivá a tzv. naučí. Také proto ji v roce 2008 přihlásili do soutěže Zlatý Ámos oceňující nejlepší kantory u nás.

Zprvu se nominaci bránila: „Domlouvala jsem děckám, že nemám šanci, že mi je přes padesát, že nejsem mladá tělocvikářka, ale češtinářka.“ To, že se mýlí, jí ukázaly konečné výsledky klání. Emča, jak se jí na gymnáziu říkávalo, aniž by to tušila, získala, co mohla: Dětského Ámose, Ámose sympaťáka, Média Ámose a i cenu nejvyšší: Zlatého Ámose.

Oblíbená kantorka na jaře 2008 i díky svým studentům ovládla soutěž o nejoblíbenějšího českého pedagoga, pedagožku.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Doba se změnila

„Dodnes nevím, proč jsem tak uspěla. Trpím totiž obvykle před lidmi velikou trémou,“ tvrdí s tím, že nervy mívala dříve i za katedrou. Nejhorší pro ni proto bývaly třídní schůzky, setkání s rodiči, kdy se soustředila často nejen na slova, ale i na to, aby se jí netřásly ruce a hlas. „Ač na okolí působím jako suverénka, jsem vnitřní, skrytá trémistka. Syn to má asi po mně,“ líčí.

Jelikož ve školství strávila opravdu dlouhou dobu, má poměrně dobré srovnání, kam se od 80. let posunulo. „Teď máte v každé třídě nejmíň pět dětí, jež potřebují asistenta,“ odhaduje.

Státem nařízenou inkluzi, integraci znevýhodněných dětí do výuky, proto považuje sice za dobrou myšlenku, ale téměř nenaplnitelnou: „Zkuste zaujmout třicet žáků, z nichž část potřebuje speciální přístup. Neuděláte s celou třídou nic. Stát hodil kantory do situace: poraďte si. Ale jak? To už jim nikdo neřekne.“

K tomu všemu se podle ní přidávají další věci: plat asistenta činí kolem deseti tisíc korun a školy na ně ani nemají peníze. „U nás to dělávají holčiny čekající na místa učitelek. Starají se často o agresivní děti. Jak mají reagovat, když po nich jdou kružítkem? S nůžkami v ruce a se slovy: Zabiju tě!?“ zmiňuje další z mnoha neřešených problémů českých škol.

Z těch nejpodstatnějších však vyčnívá hlavně jeden: rodiče. „Nemají na děti čas. Nechávají na škole, aby je nejen vzdělávala, ale i vychovávala. Jenže tohle je přece jejich záležitost!“ Nutné je přitom podle ní věnovat se potomkům soustavně odmala. V případě školy tak mimo jiné dohlížet na to, zda mají děti náležitě připravenou tašku, zda napsaly úkoly, přečetly to, co měly.

„Učitelé nemohou suplovat rodinu. Některé děti nectí ani své rodiče. Jiné mají různé papíry z psychologických poraden, jimiž se vše omlouvá. I jejich nevychovanost. Další neuznávají autority. A co pak s nimi v hodinách?“ padá v našem hovoru další řečnická otázka.

Nezbytná kontrola

Máma tří potomků říká, že školní přípravu u Kostrbových rozhodně nepodceňovali. Vždy tak měla zevrubný přehled o tom, co dělají. „Odpoledne jsem obvykle mívala v ruce jejich rozvrhy, před sebou jejich sešity a učebnice, abych věděla, co probírali,” podotýká.

Zvládnout to prý šlo: „Čas jsem si našla na všechny. Tím neříkám, že jsem na ně někdy nekřičela. (smích) To víte, kantoři – a nejen oni – bývají v tuhle dobu poněkud unavení.“ Za nejdůležitější pokládá domácí péči o školáčky v první a druhé třídě. Naučí-li se přípravě cíleně věnovat, dělávají si posléze leccos sami.

A co se jí v její profesi nejvíce hodilo? „Paměť na obličeje,“ nezaváhá s odpovědí. S jejich přiřazením ke jménům to je horší, přiznává obratem. Na to, že ji v Bučovicích a okolí skoro každý pozná, si dávno zvykla: „Pod drobnohledem asi jsem, jako každý kantor na malém městě. Ovšem téměř kamkoli přijdu, potkám své bývalé žáky. V obchodech, u lékaře, na úřadech. Tohle mě stále baví.“

Jen tak mimochodem – mezi gymnazisty, kteří kdysi naslouchali jejím slovům, patří například známá herečka Lada Jelínková nebo bývalý český premiér Bohuslav Sobotka. „Ráda další životy studentů sleduji. Chodívám na různé třídní srazy. Hodně mladých z Bučovic odešlo, dost jich žije v Brně. Jiní jsou ve světě. A víte, co mě těší? Že slýchávám, jak díky mně stále čtou,“ zhodnotí.

Děti nejsou hloupější

Někdy, na oplátku, udělá na srazech radost jiným. A to v okamžiku, kdy vytáhne staré slohové práce. Ty nejlepší si totiž s obdivem nechávala. „Dřív během maturit byly na jejich napsání čtyři hodiny, často vznikaly skutečné poklady. Teď? Přišly na řadu maturitní slohovky formou motivačního dopisu, případně zprávy, jak hasiči uspořádali zahradní slavnost… Maturity na gymnáziích centralizací upadly,“ domnívá se.

Ani moderní technologie úrovni vzdělání vždy neprospívají: „Děti hloupější nejsou. Jen dříve jsem při vstupu do třídy věděla: třetinu to zajímat nebude, dvě třetiny budou dávat pozor. Dnes je to naopak. Většinu látka nezajímá. Studenti totiž bývají poměrně brzy zaměření na předměty, které chtějí po maturitě studovat. Na ostatní kašlou.“

Nicméně i pro tyhle výjimečné mívala jako kantorka dávku pochopení: „Jsou-li opravdu výborní v těch dvou třech předmětech, proč ne. Ale k čemu jsou maturanti, kteří mívají na vysvědčení čtyřky odshora dolů? Přidáte-li k tomu, že si všichni odmalička myslí, že vše najdou na internetu… Jednou postačí, aby vypadl proud, a oni se úplně ztratí. Všeobecné vzdělání obohacuje především vás osobně, neučíte se přeci kvůli jiným,“ uzavírá.

Eva Moravcová, 34 let

Eva Moravcová

Foto: Aleš Mádr

Nejraději učím větné rozbory

Na Základní škole v Horním Jelení u Pardubic vyučuje na druhém stupni český jazyk a hudební výchovu, navíc má hodiny etické výchovy a od září i občanskou výchovu. Učitelkou chtěla být už od dětství.

„Vyučovala jsem všechny, kdo byli zrovna po ruce. Prababička dostávala dvojku z hudební výchovy, protože falešně zpívala,“ vypráví Eva Moravcová, která také ráda sportuje, zpívá, tancuje a hraje na piano.

Narodila se a vyrůstala ve východočeském městě Borohrádek, je jedináček a učitelskou profesi si v rodině vybrala jako první. Její otec je vedoucím technického servisu nadnárodní společnosti zabývající se výkupem a zpracováním kovových odpadů, maminka staniční sestrou v Domově důchodců v Borohrádku. Po základní škole se přihlásila na Gymnázium Boženy Němcové v Hradci Králové, jezdila vlakem každý den třicet kilometrů. Následovala Pedagogická fakulta v Ústí nad Labem.

„Přihlásila jsem se tam, protože aprobace Český jazyk – Hudební výchova pro střední školy jinde nebyla vypsaná,“ vysvětluje. První rok po studiích začínala na Základní škole v Častolovicích. Teď už devět let učí na Horním Jelení v Pardubickém kraji. Z rodného Borohrádku, který leží v Královéhradeckém kraji, to má pět kilometrů. Do školy jezdí autem. „Na kole jsem nebyla ještě ani jednou,“ směje se.

Ani se nedivím, protože by každý den musela zdolávat pořádně táhlý kopec po silnici. Určitě by to ale zvládla, protože jejím koníčkem je běh, doma cvičí jógu, pilates a posiluje. O prázdninách nabírala jako každý rok energii na řeckých ostrovech. S manželem Martinem, který vystudoval tělesnou výchovu a biologii, už procestovali třeba Lefkadu, Thassos, Samos, Kos, Krétu, Rhodos, Kefalonii. Po ostrovech jezdí na pronajatých skútrech. Jsou spolu už sedm let.

„Manžel učil na církevní základní škole v Borohrádku, teď je starostou města. Je nadšený sportovec, hraje fotbal a hodně spolu jezdíme na kole.“

Vzorce na tabuli

Už na základní škole Evu bavila výuka češtiny, zvláště větný rozbor. To je ovšem téměř diagnóza. „Možná,“ bere statečně pichlavou poznámku. „Na vysoké škole to některým mým kolegům dělalo potíže, mně až tak ne. Zajímavá byla i literatura, hodně jsem četla, v pubertě například Remarqua. Nejvíc si ale pamatuji na výuku skladby vět. Větné členy dané pěkně do vzorců, to mě zaujalo nejvíce a dodnes to nejraději učím. Vyznačujeme vzorce na tabuli a žáky to baví. Nenutím je, aby se naučili úplně všechno, je to velmi těžká látka, ale je důležité, aby se uměli zeptat na to, co jim není jasné.

Raději pracuji se staršími dětmi. Snažím se s nimi hodně mluvit, volně debatovat a rozvíjet jejich vlastní názory. Usiluji o to, být v práci klidná, nerozčilovat se, ale někdy to prostě nejde. V naší profesi jsou nejdůležitější důslednost a vytrvalost.“

Využije toho i při výuce hudební výchovy. Na piano hraje od šesti let. Chodila na soukromé hodiny a při studiích na gymnáziu navštěvovala ZUŠ v Hradci Králové.

Skladbu vět ráda vysvětluje pomocí schémat a tabulek.

Foto: Aleš Mádr

„Byly roky, kdy mě to moc nebavilo, ale teď piano při výuce hodně využívám. Menší školáci začínají lidovkami. S dětmi na druhém stupni zpíváme populární písničky a věci od Zdeňka Svěráka a Jaroslava Uhlíře. Na Horním Jelení jsem vedla i dětský sbor, který ale pro nedostatek zájemců zanikl. Kolegyně mě upozornila, že letos dokončila první třídu dívčina s velkým hudebním talentem, tak se na ni těším. A v letošní osmé třídě je žákyně s krásným hlasem. Snažím se ji ke zpěvu vést.“

Výuka v podkroví

Školu, která byla v roce 2011 vyhlášena nejlepší školou na Pardubicku, navštěvuje přibližně 250 žáků z Horního Jelení a okolních vesnic. Součástí budovy je moderní kuchyně s jídelnou, tři oddělení školní družiny, prostorná sportovní hala, venkovní fotbalové, volejbalové a víceúčelové hřiště, běžecká dráha s doskočištěm.

V podkroví školy je hudební učebna bez klasických lavic. Děti sedí na židličkách s vyklápěcími stolky. O toto praktické vybavení se postarala ředitelka školy Pavla Nádeníková.

Při zpěvu děti doprovází na klavír.

Foto: Aleš Mádr

„Pro děti si chodím do tříd a odvedu si je do hudebny. Společně zpíváme a já je doprovázím na piano. Možná bude moje hra některé z nich inspirovat. Když se zeptám, kdo zpívá doma o Vánocích koledy, přihlásí se bohužel jen pár dětí. Lidové písně znají z prvního stupně a já pak navazuji těmi pohádkovými nebo filmovými. Do páté či šesté třídy žáci rádi zpívají, nestydí se. Starším ročníkům se už tolik nechce. A tak se u nich víc zaměřuji na teorii. Učíme se o skladatelích, hudebních nástrojích, oblíbené jsou referáty o hudebních skupinách, žánrech, které děti samy poslouchají, dále i hudební kvízy a hádanky.“

Jsou dnešní děti jiné?

Nečtou, nezpívají, sedí u počítače a tloustnou, nesportují, neznají pořádně českou gramatiku, naučí se zpaměti vyjmenovaná slova, ale neumějí je používat a jejich písemné práce jsou plné hrubek. Je to tak?

„Ano, je pravda, že dnešní přetechnizovaná doba moc domácí přípravě nenahrává. Také rodiče jsou často benevolentní, mnozí netuší, co jejich potomci zrovna ve škole probírají. Já jsem si doma musela učivo opakovat, což dnešní děti moc bohužel nedělají. Ale hlavně mají počítače a sociální sítě, tablety, mobily a sedí doma. My jsme šli ven. Dnes mají sice velký zdroj informací, ale někdy to je i na škodu, například u referátů z povinné četby. Dítě není nucené knížku přečíst, protože obsah opíše z internetu. Když se zeptám na podrobnosti, nevědí nic. Je to škoda, protože četba prohlubuje gramotnost, obohacuje slovní zásobu a rozvíjí náš jazyk,“ vyjmenovává paní učitelka.

Také jí vadí čím dál obsáhlejší administrativa. Časté vyplňování nejrůznějších formulářů, dotazníků a vyhodnocování zdržuje od skutečné kantorské práce.

Známá, neznámá inkluze

Od září Evu Moravcovou čeká inkluzivní vzdělávání, ze kterého velkou radost nemá, ale bere ho jako výzvu. Do její šesté třídy nastoupí dívka s lehkým mentálním postižením.

„Při jejím vzdělávání bude potřeba uplatňovat speciálně-pedagogické postupy, využívat alternativní metody, třeba kooperativní učení, otevřené vyučování, ale i modifikované metody používané v běžném vzdělávání. Bude důležité tuto žákyni dobře poznat a zajistit jí příjemné a přátelské prostředí. Mým cílem hlavně bude, aby děti dívku co nejdříve přijaly mezi sebe. Chtěla bych, aby do naší školy chodila ráda.“

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků