Hlavní obsah

Být supermáma je nesplnitelná mise

Právo, Magdalena Havlíková

Upravená žena s úsměvem pluje naklizenou domácností a servíruje rodině zdravou a chutnou večeři, na kterou nakoupila čerstvé suroviny po cestě z práce. Většina z nás ví, že podobné výjevy mají blíže k science fiction než k realitě, přesto nám ale takové obrázky zůstávají v hlavě. O to víc nás frustruje střet s každodenním životem, kdy všechno neběží jako na drátkách, jsme unavené, děti protivné a domácnost vypadá jako po rabování.

Foto: Profimedia.cz

"Vidím kolem sebe hrozně unavené mámy. Některé jsou doslova uštvané. A velmi často rezignované. Být supermáma je totiž nesplnitelná mise. To se vám nikdy nemůže podařit", říká Marek Herman, vysokoškolský pedagog.

Článek

Než se dnes staneme matkami, dlouho studujeme, porovnáváme se, vybíráme z řady možností. Učíme se mít na sebe nároky a pracovat na svém sebezlepšení.

Víme, jak máme ideálně vypadat, čeho dosáhnout. Na první pohled to vypadá skvěle – je přece lepší předem vědět co a jak než tápat a mnohdy marně hledat. Ale podívejme se na to blíž.

Expertní společnost

„Celý náš život je tak postavený: nejdřív to byli rodiče a pak učitelé, kdo nám říkal, jak co máme ideálně dělat, a brzy přišli další profesionálové ve svých oborech. Učitel matematiky nás učil matematiku, angličtinář angličtinu, trenér na volejbale volejbal, a to je jen malá výseč. Jsme expertní společnost, ve všem nám radí odborníci,“ vysvětluje původ naší touhy po dokonalosti psycholožka Pavla Koucká.

Taková společnost produkuje nekonečné množství expertů, příruček, rad a zaručených tipů, na co si jenom vzpomenete. Přestože by se mohlo zdát, že dobré příklady táhnou, někdy mohou vést naopak k rozčarování a rozpolcenosti. Rodiče jsou vzdělanější, než byli kdykoliv v historii, paradoxně o sobě ale zároveň více pochybují a díky sociálním sítím i televizi se neustále porovnávají s ideálními obrazy.

Některým ženám se to může vymknout z rukou až do té míry, že se v rodině ocitnou v pozici téměř služky, která se stará o celou domácnost a snaží se všechny své nekonečné role plnit na jedničku, aniž by se do procesu nějak zapojil zbytek rodiny. Třeba proto, že se nikdy nenabídli nebo protože by to podle ženy neudělali dokonale.

Slovy mentální zátěž označujeme množství informací a úkonů spojených s organizací rodinného života. „Když je celá na matce, je toho moc: myslet na to, co má které dítě kdy přinést do školy, co je třeba komu pořídit, koho kdy kam odvést, co kdy vyprat, aby to bylo včas suché, dokdy vyzvednout zásilku na poště, co nakoupit na večeři a co na snídani a svačiny… Každá z položek je primitivní, ale dohromady je to ono pověstné stokrát nic, co umořilo osla,“ vysvětluje Pavla Koucká. Řešením podle ní bývá, když matky nechají každého přejímat zodpovědnost za své záležitosti a společné věci se rozdělí. I za cenu, že někdy někdo na něco zapomene.

„Rizikem perfekcionismu, toho, že máma chce dělat všechno skvěle, je pak docela prostě to, že je přetížená, nervózní, neradostná,“ připomíná. V takovém případě si pomalu zadělává na psychické problémy i fyzické vyčerpání. A že dítě potřebuje především spokojenou mámu, netřeba připomínat.

Zrada mužů

„Každý průšvih je zpravidla kombinace několika příčin, které vás k němu přivedou. Přebíráme vzorce, které jsme viděli u svých rodičů, tlačí na nás média, která milují nerealistické kýče o věčně usměvavých maminkách, které vaří s příběhem, a chápajících otcích, kteří spolehlivě zabezpečují rodinu. A taky slepě napodobujeme to, co vidíme na Facebooku. A k tomu si ještě přidejte mimořádně zajímavý svět, který dneska máme kolem sebe, dá se dělat tolik zajímavých věcí,“ popisuje vysokoškolský pedagog Marek Herman s tím, že hlavní příčina podle něj ale tkví v samotné archetypální podstatě ženy: v její schopnosti bezmezně se obětovat pro své milované.

Právě kvůli tomu podle něj muži v minulosti ženy několikrát „podvedli“. Ten největší podvod spočívá v tom, že žena musela zhruba před sto lety začít chodit do práce, ale všechny povinnosti doma jí přitom zůstaly. Ano, víme, že se dnes o tomto fenoménu veřejně hovoří doslova všude – ale to neznamená, že ho není stále potřeba připomínat. Protože mluvit nestačí, je třeba, aby se něco dělo.

Takže – po návratu z práce ženě začíná „druhá směna“. „A muž? Ten přijde z práce a… odpočívá. On je totiž unavený. Chudáček. A to je přesně ten moment, který začne ženě zrychlovat tu šílenou spirálu povinností: že vás v tom muž nechá samotnou. To je ten bod zrady. A v některých rodinách k tomu ještě mají chlapi hloupé řeči a trapné poznámky o tom, jak oni živí rodinu a že ženská patří maximálně k plotně,“ konstatuje Herman s tím, že muž by měl naopak plnit svůj díl domácích povinností a postarat se i o to, aby je dělaly i děti. Jinak by také mohli za pár let mít doma rozmazlence, kteří si užívají mamahotelu.

Děti se musí umět o sebe postarat

„Vidím kolem sebe hrozně unavené mámy. Některé jsou doslova uštvané. A velmi často rezignované. Být supermáma je totiž nesplnitelná mise. To se vám nikdy nemůže podařit. A tak časem otupíte. A zahořknete, protože věci přestanou dávat smysl,“ pokračuje Herman.

Pokud už jste ve špatně zajetých kolejích, stojí za to pokusit se o změnu. Nemusí to být jednoduché, pro muže i děti je pohodlnější nechat se obsluhovat, případně domácí činnosti schválně odkládat nebo odbývat tak dlouho, až ženě dojde trpělivost a udělá je sama. To ale není z dlouhodobého hlediska dobré řešení, kromě neustálého kmitání matky má za následek nejen rozmazlené, ale i sobecké děti. Ty by se do péče o domácnost měly zapojovat přibližně od tří let, kdy mohou zastat jednu až dvě povinnosti.

„Cílem výchovy je přece samostatnost dětí. Aby se byly schopné o sebe postarat. A později taky o druhé, když to budou potřebovat. Kompletním servisem riskujete, že z nich vychováte sebestředné sobečky. Budou citliví k sobě, ale necitliví k druhým. Budou mít pocit, že svět je tu výhradně pro to, aby uspokojoval jejich potřeby,“ dodává pedagog.

Může jít třeba o odnášení slupek na kompost, prostírání stolu, sklízení po jídle, stlaní postele a používání koše na prádlo namísto pohazování oblečení a ručníků.

Co zjistili vědci

Pro nevěřící Tomáše máme exaktní výsledky výzkumu české Akademie věd z roku 2016.

  • Přes týden stráví žena domácími pracemi a péčí o děti denně 4,5 hodiny a o víkendu o deset minut méně.
  • Muž 2,5 hodiny přes týden a o víkendu o čtvrt hodiny víc.
  • Socioložka Michaela Röschová tato fakta uvádí do zajímavých souvislostí. Platí totiž, že ať už ženy souhlasí, či nesouhlasí s tradičním rozdělením rolí, dělají dvě třetiny prací.
  • Ty, co nesouhlasí, odpracují 63 procent, ty, které souhlasí, 66 procent.
  • I když muž souhlasí s rovností, stále dělá jen třetinu.
  • „Ať už je hodnotový postoj jakýkoliv, v dělbě práce v domácnosti se to příliš neprojeví,” uzavírá socioložka.

„Mám kamaráda a ten syna stanovil velitelem odpadkového koše. To jsem se musel smát, moc dobré. Víte, je strašně důležité, aby dítě pochopilo, že pokud má být doma dobře, tak musí taky přispět. To je zdravý vzorec. Důležitý. A děti ho mají přirozeně v sobě. Každé mládě chce být užitečné a chce pomáhat,“ uzavírá Marek Herman.

Reklama

Výběr článků

Načítám