Barbora Černá: Jsem jako houba, která nasává i to, co by nemusela

Moc blízké mi není, asi jako drtivé většině lidí, co jsou se statusem pacienta v nemocnici neradi. Asi mám něco jako syndrom bílého pláště. Role sestřičky Emy je pro mě velký úkol. Podstoupila jsem několikahodinové školení, i když nijak rozsáhlé, kde jsem do sebe musela nasávat informace o různých nemocích, nástrojích a procedurách léčení.

Ne, ale jsem vnímavý člověk. Když jsem v čekárně, vnímám různé osudy kolem sebe. Někdy jsem jako houba, která nasává i to, co by nemusela.

Se všemi jsem si lidsky sedla. Máme hezké vztahy a jsme spolu ve spojení i mimo natáčení. Vzaly mě do svojí party. Oproti nim jsem méně zkušená, takže jsem za to na place byla vděčná. I za to, že se od nich mohu učit.

Náhodou. Skotačila jsem se svou sestrou – dvojčetem -– ve škole v Lovosicích, odkud pocházím. Procházela tudy paní z jedné pražské reklamní agentury. A všimla si, že jsme takoví kašpárci. Měly jsme hodně energie a hodně jsme blbly, a tak nám nabídla, jestli se nechceme přihlásit do herecké agentury. Složily jsme talentové zkoušky – a bylo to.

Měly jsme hrát, že si vychutnáváme nejlepší bonbon na světě. Vyjádřit nějakou emoci. Bylo nám jedenáct, jeli s námi rodiče, kteří to brali spíš jako legraci, jako náš rozmar. Se ségrou jsme se předháněly v tom, která to předvede líp. Hrozně jsme si to užívaly a rodiče se smáli tak, že se málem sesuli pod stůl. Poté, co jsme zahrály, jak si hrozně vychutnáváme bonbon, přišla nabídka hrát v reklamě s Bradem Pittem.

Co si pamatuji, byl to velmi milý a pokorný chlap. A hezký! Bylo to moc příjemné. Šlo o reklamu pro japonského operátora. Až později jsem se dozvěděla, že Brad Pitt reklamy netočí a výjimku dělá jenom pro Japonce. Nevím, jaký má k tomu motiv.

Často točil i u nás v Čechách. Přijíždí sem hodně zahraničních produkcí, i proto, že jsou tu levné prostory pro natáčení. A my si tam s ním tehdy házely míčem a moc nám nedocházelo, o koho vlastně jde. Jen si pamatuji, že máma byla vyřízená.

Pochopila jsem, že to bude nějaký hodně známý člověk, ale ve dvanácti letech mě to moc nezajímalo. Chtěla jsem se ho zeptat, jak se má, tedy „how are you?“, ale místo toho ze mě vypadlo „how old are you?“. Zasmál se a odpověděl, že „very“.

Ano. A vždy jsem potkala někoho, kdo si mě všiml a posunul dál. Třeba mi jedna paní doporučila, abych jela na herecký tábor, a tak jsme si postupně já i sestra prošlapávaly cestu.

Teď už ne, ale ještě před třemi čtyřmi lety ano. Už jsme ale každá v jiném prostředí, já odjela do Anglie a mám pocit, že se to na nás neodrazilo jen vnitřně, ale i navenek.

Od té doby, co s Luckou nejsme tolik spolu, jsme více jiné. Jsme dospělejší a fyziologicky se čím dál víc odlišujeme. Ale silný a intenzivní vztah máme pořád. Taky často v rozhovorech mluvím v množném čísle. Už bych s tím asi mohla přestat.

Ano, měnily jsme se třeba při zkoušení ve škole. Jediné, u čeho jsme podoby nevyužívaly, bylo randění a kluci. Mnoho lidí si myslí, že to dvojčata dělají, že si mění kluky. Ale jsou přece hranice, za nimiž chce být každá za sebe, a zrovna v partnerské oblasti je to snad logické.

Ale srandiček jsme dělaly dost. Lucka třeba ve škole neuměla něco na chemii a já jo. Učitelka ji vyvolala a k tabuli jsem šla místo ní já. Stihla jsem ale ucedit, že teda jdu, ale že mi půjčí své nové boty.

Ty oklamat nejde. Spletli si nás, maximálně když jsme byly otočené zády. Z toho jsme pak měly vždycky velkou legraci. Po hlase nás taky většinou dokázali rozeznat, i když v telefonu je to obtížnější.

Do dvanácti let asi ano, ale moc rády jsme to neměly. Chtěly jsme se odlišovat.

Ano, obě děláme herectví, a přesto jsme každá vystudovala něco jiného. Sestra studuje mezinárodní vztahy na VŠE (Vysoká škola ekonomická). Já vystudovala žurnalistiku a nakladatelství, protože mě to vždy táhlo i ke psaní. To mám asi po tátovi. Přes to, že jsme šly každá trochu jiným směrem, silný vztah k herectví máme společný.

Plánujeme společné projekty, tak uvidíme. Rádi bychom něco vymysleli. Táta studoval na literární akademii, ale nějak to nedodělal. Psaní je mu ale velmi blízké a mně taky.

Divné, že? V tom má mnoho lidí chaos, včetně mě. Mám pocit, že budu celoživotní poutník. To mám asi taky po tátovi. Ráda zkouším hodně nových věcí, ale narazila jsem na jisté mantinely. Nerada bych uměla od všeho trochu a nic pořádně. To je riziko mého přístupu.

Když jsem studovala první žurnalistickou školu a pak druhou v Anglii, v Česku s tím měli někteří profesoři problém. Že dělám herectví a že bych se měla vymezit, co chci dělat dál.

Často jsem kvůli tomu byla pod tlakem, nehledě na to, že jsem si nevedla špatně. A potom, když na některém castingu někdo zjistí, že studuji nehereckou školu, tak to někoho taky odradí. Jiné zase ne, ti dají na to, co předvedu. Je to takové věčné balancování. V tuhle chvíli je mi ale herectví bližší. O trochu!

To by bylo skvělé. Ale tak to u mě asi nefunguje.

Ke vzdělávání je tam úplně jiný přístup. Víc podporující, řekla bych. Když srovnám první školu s tou druhou, vidím velký rozdíl v přístupu, především co se týče inspirování studentů. Na první škole se řvalo a přístup byl mnohdy zbytečně agresivní.

Doteď k té škole mám rozporuplný vztah. Na druhé, anglické škole jsem přišla rovnou do třeťáku. Už jsem za sebou měla tři roky v Čechách a řekla jsem si, že chci ještě nabrat zkušenost v jiném státě. Ale nechtěla jsem znova na začátek. Proto jsem se rozhodla vedení školy přesvědčit, aby mě vzali do nejvyššího ročníku.

Angličtinu jsem ale na odpovídající úrovni v té době neměla, takže jsem se vedle velké ambice zároveň cítila dost nejistá. Prošla jsem několika skype pohovory s profesory z University of Derby.

Nakonec jsem je přesvědčila, ať mě přijmou rovnou do třetího ročníku. Celý rok jsem pak v podstatě ležela v učení angličtiny. Strávila jsem několik desítek hodin intenzivní prací na porozumění jazyka.

Byly momenty, kdy jsem se před anglickým profesorem skoro složila a měla za to, že to asi nezvládnu. Ale profesoři mě vždycky podrželi, řekli, že to dokážu a že věří tomu, co ve mně je.

Podobnou podporu jsem na české škole nikdy nezažila. Otevřelo mi to nové obzory a nakonec jsem získala cenu za žurnalistiku za třetí ročník. Byl to pro mě neuvěřitelný pocit. Doteď si ale myslím, že bych takového úspěchu nedosáhla, kdyby tamní profesoři nebyli tak podporující.

Derby je malé studentské město, jehož univerzita patří mezi šedesátku těch nejlepších mezinárodních. Je velmi vstřícná k cizincům, u kterých není angličtina rodným jazykem. Strávila jsem tam dva roky. Získala jsem titul bakaláře i magistra, toho už v oboru nakladatelství. Žilo se mi tam dobře.

První rok tam patřil k mým vůbec nejlepším letům. Vždy jsem si myslela, že jsem posera a že to nezvládnu. Když jsem na místě časem zjistila, že to naopak zvládám, v hlavě mě to vystřelilo vzhůru. Potkala jsem mnoho zajímavých lidí v mém věku z celého světa. Osudy různých lidí z různých částí planety se propojily na jedné koleji a já byla u toho. Chtěla jsem zkusit všechno, i to méně pohodlné.

Mohla jsem si najít lepší, privátní bydlení, ale šla jsem za dobrodružstvím. Takže jsem se nastěhovala do té nejlevnější koleje, co tam byla, a často usínala s velkým hlukem za hlavou i velkými zážitky.

Ano, druhým rokem studia. První rok jsem se soustředila jen na školu, abych to vůbec zvládla. Byla jsem jediným mezinárodním studentem ve třídě plné Britů. Nebylo to nejjednodušší.

Marketing a PR nejlepší burgeterii ve městě. Miluji totiž jídlo. Svůj entuziasmus jsem vložila do nabídky, že jim vybuduji nový marketing, s vášní, která byla opravdová. A pak přišla korona a já jela domů.

Ne, ale bylo super se po měsících na koleji najíst pořádně.

Dokumentaristika. Klaním se lidem ve zpravodajství, ale to je pro mě továrna. Já na žurnalistiku šla, protože mě zajímalo hodně věcí. Chtěla jsem různým věcem porozumět.

To žurnalistika nabízí, v dokumentaristice lze jít do hloubky a věnovat se určitému tématu pořádně. Ale přiznám se, že už mě to trochu pustilo. Momentálně pro mě nejvíc znamená herectví a k tomu trochu psaní. Další cesta, kterou jsem si rozmyslela.

Bavily mě ty zahraniční. Účinkovala jsem třeba v americko-francouzském seriálu Crossing Lines, kde jsem hrála po boku Trinity z Matrixu (herečky Carrie-Anne Mossové). Byla to malá role, ale mluvila jsem francouzsky. Maturita z francouzštiny mi tehdy pomohla tu roli získat. Objevila jsem se i v britském seriálu The Musketeers, kde jsem hrála zase v angličtině.

Zahraniční produkce mě baví, protože mohu oprášit cizí jazyky. Co se týče práce před kamerou, hodně mě naučilo moderování jednoho pořadu pro děti, kde jsem musela s Matyášem Valentou dětem srozumitelně vysvětlit různé vědecké termíny. Všechno to byly takové střípky, které mě vždy posunuly o kus dál. Role v Anatomii života je zatím největší výzvou.

Ano. Kvůli nešťastným okolnostem jsem na casting dorazila asi o hodinu později, což nebyl nejlepší start. Měla jsem pocit, že na mě musejí být dost naštvaní. Ale dali mi šanci a já zjistila, že když hraju, zapomínám na všechno kolem.

Stala jsem se na chvilku někým jiným. Uvědomovala jsem si, že se mi na roli Emy něco hodně líbí a že jsem v té místnosti už docela dlouho. Na režisérovi a producentce jsem rozpoznala určité sympatie, ale nijak jsem se neodvažovala věci hned vyhodnocovat.

Když mi druhý den volali, že tu roli mám, nemohla jsem tomu samým štěstím uvěřit.