Článek
Dokončené dílo si mladá Romka nechala vytisknout, nalepila na něj vhodný obrázek a dala babičce k posouzení. Ta ho přečetla, pochválila a distribuovala dál mezi svou rodinu a známé.
„Nejdřív je dávala číst mámě a ségrám, pak dalším příbuzným, a nakonec se to celkem rozjelo," vzpomíná dvaatřicetiletá Judita Horváthová. „První román se jmenoval Dva obchodníci s jednou láskou." Pojednává o dvou kamarádech, kteří si společně založili restaurátorskou firmu a obchodovali se starožitnostmi, než se situace začala komplikovat.
„Společníci na sebe začali házet nejrůznější podvody, takže nebylo jisté, jestli ten, co působí jako hodný, je zlý a obráceně, a k tomu se připlete mladá asistentka," naznačuje zápletku milostného trojúhelníku spisovatelka.
Dětská knihovna
Rodačka z Jihlavy vyrůstala v typické romské rodině. „Jsme tři sestry.
Tatínek pracuje jako dělník, maminka uklízí," vyjmenovává. Svět knih přitahoval Juditu Horváthovou už od dětství. Na základní škole jí šly slohové úlohy a pokoušela se i o poezii - psala převážně zamilovanou. Také byla jednou z nejčastějších návštěvníků dětského oddělení místní knihovny.
„Nejdřív mě samozřejmě bavily pohádky, později, když jsem povyrostla, půjčovala jsem si knížky pro dívky.“ V té době už si svoje dílka schovávala do šuplíku. „Psala jsem po večerech v posteli pod malou lampičkou, aby mě rodiče neviděli a na nic se nevyptávali.“ A tak první prózu, kterou vytvořila ve dvanácti, nikdo nečetl.
Po skončení základní školy si udělala rekvalifikační kurz a stala se z ní šička, následně pár let pracovala jako prodavačka v uzeninách a dnes vypomáhá v závodní kuchyni. K tomu s přítelem vychovávají jejich sedmiletého syna Nicolase.
Zájem o harlequinky
Vymýšlení příběhů ji ale nikdy neopustilo. „Tak v šestnácti nebo sedmnácti jsem si oblíbila harlequinky, které si ráda kupovala babička.“ Žánr dívku natolik zaujal, že u něj zůstala. „Líbila se mi třeba La Vyrle Spencerová,“ prozrazuje Judita Horváthová.
Legendární spisovatelka, která na scénu romantické literatury vstoupila v roce 1979, žije v americké Minnesotě. Odtamtud pochází i hrdinka Judity Horváthové. Česká spisovatelka popustila uzdu fantazii a vymyslela postavu Brendy, dívky, kterou našly jeptišky před svým vchodem.
Nenápadná blondýnka na prahu dospělosti odejde z kláštera, aby mohla pracovat jako zdravotní sestra v Detroitu, kde žije skromným a obyčejným životem, dokud se jednou díky své kamarádce nedostane na ples smetánky. Tam se samozřejmě setká s mužem z horních deseti tisíc. A jak to v takových příbězích bývá, tajemný muž se nechá strhnout nevinnou krásou.
Nestydím se za svou barvu pleti ani za to, že mluvím romsky.
Román On je ten pravý vydalo v elektronické podobě nakladatelství romské literatury Kher. Kritici ho ohodnotili jako kvalitně napsanou žánrovku, která mezi svými souputníky rozhodně obstojí. Kniha ctí všechny zásady červené knihovny, včetně šťastného konce.
„Šťastné konce mám ráda, potíž nastane třeba někde uprostřed románu, ale do konce se zase hezky vyřeší. A hlavní hrdinka se většinou vdá.“ I když štěstí může potkat i hrdinu.
„Jednou jsem zkusila pracovat s hlavní mužskou postavou, ale to byla výjimka. Většinou píšu o obyčejné chudé holce nebo dámě z bohaté rodiny,“ vyjmenovává. Napsat jedenáct knih za pět let je úctyhodný výkon. Judita Horváthová se svému koníčku věnuje hlavně po večerech. „Přes den mám povinnosti a na tvorbu potřebuju klid. Než začnu, potřebuju si přesně představit, o čem bude a co se do ní hodí.“
Hrdá Romka
Autorka se o reakcích publika může přesvědčit i na veřejných čteních. „Měla jsem zatím tři. Na tom posledním jsem se necítila tak nervózní, už jsem si víc věřila. Vždycky jsem se začetla, pak se podívala do publika, jestli někdo poslouchá, a naštěstí poslouchali.“
Samizdatem vydané knihy jsou spíš výlety do fantazie a do světů, které spisovatelka nezažila na vlastní kůži, i tak nezapomene zmínit, že je hrdá Romka. „Nestydím se za svou barvu pleti ani za to, že mluvím romsky,“ prohlašuje.
„Všechno je nakonec o povahových vlastnostech, charakteru a o tom, jakými lidmi chceme být a čeho ve svém životě chceme dosáhnout. Je jedno, jestli jste Rom nebo Číňan. Problém je spíš v tom, že na světě nejsou jen dobří lidé,“ zamyslí se.
A čeho by chtěla rodačka z Jihlavy dosáhnout? Potěšit babičku, která vnučku od začátku podporovala, a věnovat jí výtisk vlastní knihy. „Líbilo by se mi, kdybych jednou prošla kolem knihkupectví a mohla si říct, že jsem dosáhla svého snu,“ uzavírá.