Hlavní obsah
Anna Ingham - Grant Foto: Ondřej Lazar Krynek, Novinky

Anna Ingham - Grant: My ženy chceme být superbytostmi a zvládnout všechno

Jak skloubit funkci špičkové manažerky s mateřstvím? Není to opravdu nic jednoduchého. "Být na sto procent matkou a na sto procent dobrou manažerkou, to moc dobře nejde. Musíte něco obětovat na obou stranách," říká v rozhovoru pro Novinky obchodní ředitelka pro střední a východní Evropu letecké společnosti British Airways Anna Ingham - Grant(38).

Anna Ingham - Grant Foto: Ondřej Lazar Krynek, Novinky
Anna Ingham - Grant: My ženy chceme být superbytostmi a zvládnout všechno

 

Jak jste se se svou touhou stát se učitelkou dostala po studiu pedagogické fakulty k práci v British Airways?

Nebylo to tak rychlé a v podstatě šlo o souhru náhod. Na školu jsem šla z toho důvodu, že jsem učit chtěla. Byla jsem první porevoluční ročník, který vystudoval angličtinu. Naivně jsem si myslela, že mi to zajistí místo v mém rodném městě, ve Strakonicích. To se však nestalo, na angličtináře se přeučovali ruštináři a já dostala místo na vesnici. Tak jsem se rozhodla, že to zkusím v Praze.

Nejdřív jsem nastoupila do cestovní kanceláře, po třech měsících do multiservisu a pak do advokátní kanceláře na marketingové oddělení. Odtud jsem přešla do vydavatelství Mona, dnešní Sanomy, kde jsem pracovala jako manažerka časopisu. Po dvou letech jsem chtěla zkusit práci na druhé straně, tedy v public relations. Oslovila jsem personální agenturu a ta mi nabídla pozici v marketingu British Airways.

Kde jste po příchodu do Prahy bydlela?

Začátky byly docela těžké. Přišla jsem do Prahy v podstatě bez prostředků. Bydlela jsem v původních nezrekonstruovaných Ženských domovech. Stravovala jsem se u stánků na Andělu. Na pokoji jsem měla postel, židli a stůl. Žádná lednice, společné sprchy na chodbě. Tam jsem bydlela asi rok. Pak už jsem si z platu mohla dovolit podnájem.

Anna Ingham Grant

Foto: Ondřej Lazar Krynek, Novinky

Když jste nastoupila do British Arwais, byla jste v úplně jiném pracovním prostředí...

Ano, šlo o úplně jinou práci a jiné prostředí. Věděla jsem, jak se dělají marketingové kampaně, sestavují rozpočty, jedná s novináři, organizují se dodavatelé a agentury. Bylo však potřeba naučit se základní principy práce v letecké společnosti. Například, jak se oceňují letenky, jak fungují věrnostní programy, jaké jsou prodejní kanály, s jakými typy letadel létáme. Bylo to neuvěřitelně zajímavé. Celou dobu jsem se učila a po dvou letech...

Máte svoje dvouletky...

Jsem typicky dvouletkář (smích). Dostala jsem příležitost odejít do Curychu, koordinovat marketingové aktivity pro východní Evropu. To byly další dva roky práce. Pak už přišla pozice komerční a místo obchodní ředitelky. Nejprve jsem měla na starosti Českou republiku, rok nato mi přidali Maďarsko, dva roky poté Polsko a už to jelo.

Byla jste zvyklá pracovat v českých firmách, v českém prostředí. Lišila se pracovní kultura hodně v British Arways?

Když jsem nastoupila, byla jsem v české pobočce, takže můj šéf i moji kolegové byli Češi. Je pravda, že mě trošku překvapila uvolněnost vztahů. Angličtina nerozlišuje formální a neformální oslovování, takže si všichni tykají a to se přeneslo i na český tým.

Nestírá se tím tykáním a uvolněností pracovní hierarchie?

Ano, stírá.

Nezpůsobuje to občas problémy v komunikaci?

Myslím, že ne. Samozřejmě, záleží na přirozené autoritě vašeho nadřízeného. Měla jsem štěstí na šéfy, kteří měli přirozenou autoritu a respekt. Tihle lidé nikdy neměli zapotřebí člověka pod sebou znemožňovat a hledat primárně jeho chyby, aby jej nachytali. Je to spíš o tom, že se snažíte, aby lidé byli lepší a odváděli kvalitnější práci. Protože, když zaměstnanec odvede lepší práci, tak ve finále pochopitelně vypadáte lépe i vy a vaše firma. Má kariéra a můj postup v rámci jedné firmy je toho zářným příkladem. Pokud firma chce, aby její lidé byli lepší, musí je vzdělávat, dávat jim prostor a možnost růst po všech stránkách. British Airways pro mě v tomto ohledu znamenají neuvěřitelné možnosti a velkou otevřenost čemukoliv.

Takže splňuje tato firma i ty vaše dvouletky?

Nevím, jestli je to věkem, ale dostávám se do fáze, kdy už si neumím představit, že bych odešla někam jinam. Znám příliš dobře to prostředí i lidi. Navíc, na té firmě pořád něco je, i po těch letech. Má v sobě něco, co nás drží všechny pohromadě. Vyhovuje mi, jak si lidé důvěřují a možná také to, že tu není ta klasická hierarchie. Takové prostředí vám dává strašně moc volnosti a prostoru pro seberealizaci.

Nikdy jste okolo sebe nepocítila pnutí, že jste žena na šéfovské pozici?

Ne, pnutí určitě ne. Nároky jsou ale samozřejmě úplně stejné jako na muže. Když je schůzka v Londýně, tak se prostě očekává, že tam budete. Když máte pod sebou pět zemí, jste jeden den na jednání v Curychu a druhý den ve Frankfurtu. Nikoho nezajímá, že máte dítě a musíte si zajistit hlídání.

Jste-li na takové pozici, musíte se prostě rozhodnout, jestli jste schopna skloubit dítě s pracovními povinnostmi. Jsou situace, kdy to rozhodnutí musíte přijmout a mít řešení a pracovat, nebo to vzdát. Být na sto procent matkou a na sto procent dobrou manažerkou, to moc dobře nejde. Musíte něco obětovat na obou stranách.

Nezastáváte tedy názor, že lze skloubit mateřství a práci, obojí na sto procent?

Myslím, že to nefunguje. Musíte něco obětovat a musíte se s tím sama smířit. A je to strašně těžké. Všechny časopisy vám říkají, jak je dobré být doma s dítětem a zažít první slovíčko, první krůčky a první nočník. Je to hodně emotivní. Myslím, že my ženy máme takovou tendenci sebebičování. Chceme být super bytostmi a zvládnout všechno. U mužů to tak není. Manžel když pracuje, tak pracuje, i kdyby se mu tam dítě stavělo na hlavu. Naopak, když se stará o dítě, tak se stará o dítě a doma se to může rozpadnout.

Pro ženu je strašně důležité si to srovnat a říct si: nejde to, někde musím ubrat. Nemůžu být na každém mítinku a zároveň na každé školní besídce. To prostě nejde.

Kdo vám pomáhá kromě manžela? Musíte mít asi dobré zázemí...

Manžel moc nepomáhá (smích). Pracuje v Londýně a za námi jezdí jen na víkendy. Takže já jsem tady sama. Hodně mi z počátku pomáhala maminka, i když bydlí v jižních Čechách. Na pár dnů vždy přijela. Nechtěla jsem syna dávat do jesliček. Teď to máme tak, že Josh jednou za měsíc jezdí k babičce na týdenní prázdniny a já za ten týden obletím, co se dá (smích). Nemám pravidelnou paní na hlídání, ale když musím někam odjet na jeden den, tak paní učitelka ze školky malého do večera pohlídá, nebo maminka přijede na dva dny. No, je to takové pytlíkování. Logisticky velmi náročné. Pořád musíte plánovat a kombinovat. Díky tomu dnes přesně vím, jaký mám program na dva měsíce dopředu.

Naštěstí máte babičku, kterých je v současné době nedostatek.

Ano, mám babičku, která pohlídá. Bohužel nebydlí poblíž a nemůže vyzvedávat ze školky. Mám ale zase výhodu pružné pracovní doby. Školky fungují do půl páté, to znamená, že musím z práce odejít ve čtyři. Tedy v době, kdy jste v tom nejlepším. Vyzvednu syna ze školky, přijdeme domů, tři hodiny lítám kolem dítěte. Potom jej uložím a začínám druhou šichtu, která končí v jedenáct v noci. A druhý den nanovo. Tak to mám každý den.

Máte čas na svůj volný čas?

To vážně nemám.

Pociťujete někdy touhu mít třeba jen víkend pro sebe?

Já vám ani moc nevím, co bych dělala (smích). Máme rodinné víkendy. Zařekla jsem se, že o víkendech nepracuji. Jezdíme na výlety, na procházky. Zatím to funguje a baterky se za víkend stačí nabít.

Kde jste se seznámila s manželem? Ve firmě?

Ano, v rámci firmy. Máme tím pádem spoustu společných známých z jedné firmy. Všichni naši nejbližší známí, se kterými se stýkáme, jsou zaměstnanci, nebo exzaměstnanci, takže pořád máme společné téma.

Co váš muž dělá?

Giles pracuje jako property manager (správce nemovitostí - pozn. red.) pro region Asie, oblast Pacifiku a Afriku.

Kam létáte na dovolenou, když pracujete v letecké společnosti?

Já na dovolenou nelétám, pro zaměstnance letecké společnosti je létání za trest (smích). Jezdívali jsme autem po Evropě, hodně po Čechách, na hory. Teď, když už je syn větší, odhodláme se jednou za rok i někam vyletět (smích).

Když létáte, tak do těch destinací, kam létá vaše firma?

Více méně ano, ale není to samozřejmě vázané jen na destinace British Airways. Vloni jsme letěli do Mexika a nějak se nám tam zalíbilo. Asi to zopakujeme (smích).

Proč je pro vás letadlo za trest?

Protože žijete svůj život s kufrem. Někdy mám pocit, že mi držátko od kufru přiroste k ruce. Permanentně cestujete po Evropě, děláte hodně jednodenních pracovních cest, nebo jen přenocujete a letíte zpátky. V pátek po celém týdnu ve vzduchu přiletím, postavím kufr do předsíně a nechám ho tam stát celý další týden, jelikož nemám vůbec sílu vybalit. Po týdnu kufr vezmu a letím dál.

Kolikrát za měsíc musíte takto vyletět?

Zrovna nedávno jsem to počítala a zjistila jsem, že jsem měla tak patnáct, šestnáct cest za měsíc. Měla jsem týdny, kdy jsem od pondělí do soboty zvládla sedm zemí. Těch cest je strašně moc.

Co vám ta práce nejvíce dává, kromě toho, že vám dala manžela a potažmo i syna.

Manžela, syna a lidi. Opravdu mě drží můj tým, nebo i ti lidé, které mám v Londýně. Prostě vztahy. V práci trávíte tolik času, že bych nemohla pracovat s někým, s kým si nerozumím. A letectví má něco do sebe. Letadlo má stále pro mnoho lidí nádech luxusu a velkého snu, takže i ten produkt je zajímavý.

Vaše společnost je multikulturní, vyskytl se někdy náznak rasismu?

V žádném případě. Pamatuji si, když jsem poprvé přijela na centrálu British Airways do Londýna a byla jsem překvapena, jak multikulturní společnost to je.

Je zajímavé přizpůsobovat se myšlení jiných týmů. Člověk by řekl, že jsme všichni stejní. Ale když třeba jedeme na jednání a víme, že přijede někdo z Řecka, nebo z Izraele, děláme si legraci, že budeme celou dobu mlčet, protože se stejně nedostaneme ke slovu (smích).

Funguje to jinak. Co národ to perlička. Ale asi nejlépe se mi pracovalo se Švýcary. Tam, co se řekne, platí, můžete se na ně spolehnout. Člověka to i obohacuje. Získáte větší nadhled, jste tolerantnější. Pak vás zase věci, co se dějí doma, trochu víc rozčílí, protože víte, že v jiných zemích to jde jinak.

Máte ještě nějaký pracovní sen?

Musíme mít sen. Musíme mít tu naší dvouletku. Momentálně s manželem neustále řešíme, kde budeme žít. Náš syn by měl jít totiž příští rok do školy. Je tady ve vzduchu varianta života v Londýně. Tu myšlenku se stále snažím vstřebat. Vím, že ve Winsdoru, kde bydlíme, jsou výborné školy. Čím víc čtu, co se děje v českém školství a poslouchám české maminky, tak si říkám, jestli by pro syna nebylo lepší jít do školy v Anglii. Ještě nevíme.

Začínám si dokonce zvykat na variantu, že syn nebude s maminkou. Je to sice strašné, ale manžel má v Londýně pevnou pracovní dobu a vše by tedy bylo mnohem snazší. Tady bych to tak sama nezvládla. Smiřuji se s myšlenkou, že možná synka dáme do školy v Anglii a místo, aby tatínek jezdil na víkendy, tak bude jezdit maminka. Je to strašně těžké rozhodnutí, ale důležité je, co bude nejlepší pro dítě, ne pro vás.

Za dva roky vám zavolám a vy mi řeknete, kam se posunul váš život.

To bych taky ráda věděla (smích). Ale je důležité být připravený a ono se něco stane. Ta příležitost přijde, a když jste připravená, tak ji chytnete za pačesy, když nejste, tak si ji necháte uniknout a možná vám unikne to nejlepší. Takže jsme připraveni.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků