Hlavní obsah
"Svět dělám já, ne svět mě. Řeším to, co je teď a tady, a ne to, co bylo. Funguje to," říká Alena Kupčíková. Foto: Jan Handrejch, Právo

Alena Kupčíková: Jsem všechno, jen ne feministka

Její díla jsou plná lásky, sexuality a ladných ženských křivek. Dominují jim tři barvy: bílá, černá a červená. Rodačka ze Šumperka Alena Kupčíková (42) se do nich také ráda obléká. Nestihla dodělat ani maturitu, přesto se pyšní titulem Ph. D. Procestovala kus světa, aby zjistila, že životní lásku potkala již v šestnácti. A letos se chce vdávat.

"Svět dělám já, ne svět mě. Řeším to, co je teď a tady, a ne to, co bylo. Funguje to," říká Alena Kupčíková. Foto: Jan Handrejch, Právo
Alena Kupčíková: Jsem všechno, jen ne feministka

Všimnete si jí hned, jak vejde. Výraznou tvář neopouští široký úsměv. „My si tykáme!?” optá se zároveň s pozdravem. Pokrčím rameny, ona gesto přijme jako jasné ano. Proč ne?

Známe se roky. Doma nám už léta visí její grafika. V obývacím pokoji. Nad gaučem. Polonahé krásky na ní jedí melouny, těší se na dort, malují se. Návštěvy dělí na dva tábory. Jedni říkají: Boží! Druzí: A nepatří to spíš do ložnice? Líbí se ale všem. Není divu. Díla Aleny Kupčíkové se dobře prodávají i v cizině, kde nějaký čas rovněž studovala.

Fajn, Aleno, budeme si tykat. Sexualita tvých děl může někoho i dráždit, ne?

To víš, že jo. Dodneška jsem naštvaná, jak byli zbabělí Francouzi. Vyhrála jsem tam před lety cenu Louis-Vouitton Moét-Hennessey a tehdejší první dáma Francie, Bernadette Chirac, mi ji odmítla předat. Mou „chlupatou tvorbu” vykázala dokonce z expozice. Puritáni jedni. (smích)

Netušila jsem, že netradiční výtvarná technika může rozpoutat až mezinárodní skandál. Cenzur v mém dosavadním díle bylo víc, ale Paříž byla pro mne velmi osobní.

Velký zájem je i o její litografie.

Foto: archiv Aleny Kupčíkové

Stále tuto techniku používáš?

Ano, ale nedělám těch děl mnoho. Řekla bych, že jsem jediný člověk na světě, který s tím takto pracuje. Dokonce je stále inovuji! Abych vše vysvětlila neznalým - na první pohled ty „reliéfy na papíře” vypadají jako jemné kresby. Ve skutečnosti jsou „čáry” chloupky z ohanbí. Jde o intimní díla, sny ženy, ženy v nejintimnějších momentech, důkaz lásky.

Obraz, jenž vytvořím pro životní partnery, jim visí většinou v ložnici. Také se mi stává, že žena chloupky nemá kvůli laseru, tak použiji na akt ženy chloupky jejího muže. O všem dělám zápis na zadní stranu obrazu, vzkaz generacím. Či genetickým inženýrům. (smích)

Tento nápad tě zviditelnil, ovšem živí tě i úplně jiná tvorba.

Nejčastěji pobíhám mezi ateliérem, smaltovnou, poslední dobou i litografickou dílnou, chystám 10. ročník Dne dyslexie. Obecně mě navíc teď lákají velké objekty a instalace. Tedy lákaly mě vždycky, jenže jsem na ně neměla čas a dostatek fyzické síly. Cestu mi otevřel partner David, řeší za mě technické věci...

Do toho se staráme o naši dceru Sarah, v dubnu jí budou tři. Mateřství mi spoustu věcí v hlavě srovnalo. Jiné mi zase přineslo. Vždyť to znáš.

Znám. Mimo jiné nevyspání, obavy, jaká jsem matka, když chci vedle výchovy dětí ještě pracovat. Dělat to, co mě baví a co jsem na školách studovala desítky let.

Přesně tak. U mě je to ještě výraznější o to, že výtvarničení je hodně časově náročné. Když máš inspiraci, je těžké si nařídit: teď končím, musím jít domů uvařit.

Mám v tomhle štěstí, že moje maminka uvaří a upeče a Sarah pohlídá. Báječně se stará také můj partner David. Je to ten nejhezčí, nejhodnější chlap, s nímž jsem kdy chodila. Seznámili jsme se už v prváku na strojařině v Uničově. Na niž jsem šla, abych nemusela do devítky, a protože mě vzali bez přijímaček.

Chvíli jsme spolu chodili, ovšem tehdy mi přišel až moc hodný. Kdo by chtěl v pubertě hodného kluka a bezhlavě zamilovaného, že? Tuhle vlastnost jsem docenila po letech, kdy přišel na jednu z mých, zatím největších, výstav v Tančícím domě v Praze.

Proslavily ji spoře oblečené holky nebo dámy oslavující krásu ženství.

Foto: archiv Aleny Kupčíkové

Náhodou?

Přivedl ho jako překvapení jeden z mých přátel, paradoxně jeho švagr, což jsem já předtím nevěděla. Koukala jsem se tehdy z okna, on stál na ulici, já si řekla: Pěkný chlap. Nepoznala jsem ho hned.

Pak vešel dovnitř, začali jsme si povídat a od té doby jsme spolu. David se mi přiznal, že pořád nějak sledoval mou kariéru, věděl o mně. Ostatně předurčil mi ho horoskop, podle něhož jsem měla objet svět, abych si vzala chlapa ze sousední vesnice. V létě jsme se zasnoubili. Letos by mohla být svatba. Přemýšlíme kde a kdy. Tedy spíš já to promýšlím. Tohle taky znáš.

Každá nevěsta má o tom svém dni určité představy. K těm mým patří: půjdu k oltáři naboso, v jednoduchých bílých šatech, vymodeluji si květinu, vytvořím velký náhrdelník v podobě draka z českého křišťálu Preciosa. Oba jsme podle čínského horoskopu draci. (smích)

Hledám místo, kam by se vešli všichni naši přátelé, a že jich nemáme málo.

A co milovaný statek v Dolní Libině na Šumpersku, odkud pocházíš?

Tam to asi nebude. Je ve stadiu částečných oprav. A tohle ti taky řeknu. I náš rodinný statek přijal Davida bez protestů. Máme v něm složitý systém rozvodů elektřiny, vody. Poměrně dlouho trvá, než ho zprovozníš. David to dal napoprvé.

Ano, je technický typ, ale to můj brácha taky, a stejně mu to leckdy nešlo. Bylo to až dojemné. Já řekla tak, dům a otec, který již zemřel, tě přijali. Celý život věřím, že vše přichází tak, jak má.

Měli jsme si s Davidem odžít každý zvlášť desítky let, aby nám to teď fungovalo. Táhne nás k sobě řada věcí. Zjistili jsme například, že naše rodiny na sebe napříč Moravou narážely po generace. Moje máma a ta jeho jezdívaly do stejné vesnice na prázdniny. Pekly stejné buchty. Tohle nevymyslíš.

Zní to jako příběh z červené knihovny. Kráska před čtyřicítkou potká první lásku, která je také náhodou ve složitém vztahu, počnou dceru a šťastně spolu žijí.

Tvými slovy to tak zní, jenže hladké to zprvu nebylo a není. Měla jsem jedenáctiletý vztah, ke konci komplikovaný, a David žil v té době v nefunkčním manželství.

Bohužel já byla pak tím konečným spouštěčem rozvodu. Ze mě se stala macecha dvou dětí. Emoce jsou emoce. Musíme se tím vším probrat, poprat se s tím. Mám heslo: Svět dělám já, ne svět mě. Řeším to, co je teď a tady, a ne to, co bylo. Věř mi, funguje to.

Instalace z deštníků nazvaná Zpívající tančící strom od října 2015 zdobila na rok pražskou Dlouhou ulici.

Foto: archiv Aleny Kupčíkové

Někdy je to ale těžké. Vraťme se desítky let zpět. Kdy ti došlo, že budeš „ta umělkyně”?

Asi v jedenácti. Do té doby jsem spíš sportovala, běhala po venku. Vzít tužku, hodiny cosi tvořit, to mě nelákalo. Umění u nás ovšem vždy v nějaké formě bylo. Táta i brácha krásně kreslili...

Zároveň tohle nadání nikdo neřešil. Vždyť koho by na Šumpersku napadlo živit se jako malíř, sochař?! Já byla ještě k tomu holka a táta vždy říkal: Holky, ty nemusejí nic umět.

Kdy jsi poprvé slyšela, že jsi dyslektička, dysortografička?

Od jedné hodné češtinářky. Někdy v páté třídě, kdy jsme začali psát diktáty. Jsem opravdu obojí. Mám problémy s pravopisem a slovosledem. Nemá to vliv na inteligenci. Jak vidíš, dosáhla jsem nejvyššího vzdělání titulem Ph. D.

Jenže tato postižení se v 80. letech ve školách moc neřešila.

Učitelé mě považovali za poměrně nadanou. Sportovala jsem, hrála na kytaru, šla mi fyzika, matematika. Jen ty diktáty byly za pět. Písmenka si v mé hlavě dělala, co chtěla. Když jsem se učila číst, viděla jsem u nich různé věci, někdy i barvu, což mě rušilo.

Později, v rámci doktorandského studia na Akademii výtvarných umění v Praze (AVU - pozn. red.) u prof. Milana Knížáka jsem si vymyslela, že udělám něco, co zmapuje mozek dyslektika. Napadl mě slabikář, pak přibyly Multimediální interaktivní testy. Je to prevence počátečních problémů při čtení a psaní pro děti od čtyř let.

Za projekt jsme získali nespočet mezinárodních ocenění. Nejhrdější jsem na zlatou medaili z Číny, obstáli jsme v konkurenci 260 vynálezů z 35 zemí. Tohle dokáže dyslektik, spojí-li svůj sen a skvělý tým lidí. Takže: Nedejte se, dyslektici!

Co ti tehdy ta osvícená češtinářka řekla?

Aleno, ty jsi asi dyslektička. Neboj, spolu to nějak zvládneme. Tohle je podle mě nejlepší. Na co ti je papír z poradny, jež se teď vydávají jako na běžícím pásu?

Ano, máš diagnózu, ale když to v některých školách nerespektují? Vím to od rodičů, kteří mi píšou, a já se jim snažím poradit. Jenže v životě stejně poznáš, že, chceš-li uspět, musíš se snažit překážky překonat. Úlevy nefungují, doženou tě.

Samozřejmě boj s dyslexií je těžký, bez pedagogů, rodičů ho nevyhraješ. Ostatně, tahle porucha se v naší rodině asi dědí. Přes babičku z maminčiny strany.

V poslední době směřuje k velkým projektům. Na snímku instalace z deštníků nazvaná Zpívající tančící strom.

Foto: archiv Aleny Kupčíkové

A ty jsi vyhrála?

(smích) Vždyť občas čteš mé e-maily! Boj je to doživotní. Zvykla jsem si. Chci-li mít jistotu, že je text správně, vždy ho po mně někdo čte. Proto dělám Den dyslexie, který dosud na světě neexistoval. V září bude desátý ročník. Chci pomoci ostatním nestydět se. Není za co!

Otestovala jsi už i vaši dceru?

Je sice malá, ale to víš, že jsem to zkoušela. Zatím to vypadá dobře. Je po tátovi. Sára se o písmenka zajímá. Už počítá, mluví anglicky, učí se dovednosti lehce v posloupnosti. Baví ji. Zatím to vypadá, že se jí dyslexie vyhnula. Má po něm taky absolutní sluch.

Jsi asi ráda, co?

Podívej se, každý je v něčem dys- (zkratka vzniklá z předpon specifických poruch učení - dyslexie, dysortografie atd. - pozn. red.). Každý se vymykáme z nějakého ustanoveného průměru. Což je dobře! Nejsme stroje, jsme lidi.

Svou dys- neberu jako něco, co je špatně. Hodně výtvarníků, umělců ji má nebo mělo. I můj milovaný profesor Aleš Veselý (vynikající sochař, 1935 - 2015 - pozn. red.) mi říkával: Víš, že já jsem asi taky tak trochu dys-? Fantazie dys- se pak ubírá jinam. Vymyslí jiné vazby mezi věcmi.

Říkávám: Dyslektik se nemůže vykrást. Nic si nepamatuje. Říká se, že Picasso, Edison, Michelangelo byli taky dys-. Pravda je, že občas pak kvůli téhle „poruše” lidé nemají ani maturitu a ztrácejí své sny.

Počkej. Tu maturitu nemáš ani ty. Vysvětli mi, jak můžeš mít doktorát bez maturity?

Dlouhé roky to šlo, s výrazným talentem tě mohli vzít na vysoké umělecké školy i bez ní. A já jsem tak na svých třech středních, v Uničově, v Bechyni na keramické, v Praze na Hollarce, tvrdívala: Maturitu nepotřebuju, stejně jdu na AVU. Takhle jsem byla drzá.

Snažila jsem se být ale na přijímačky připravená. Lidí jsem potkala na cestě k AVU mnoho. Hodně, opravdu hodně mě naučila Alena Petříčková, moje malířská máma. Říkala: Neomezuj se, hlava člověka může být i zelená, hlavní je výraz, a aby dobře seděla.

A může být zelená?

Může, ale někdy se to nelíbí. Pamatuji si, jak jsem v Bechyni za podobný obrázek dostala dvojku. Byl krásně anatomicky ztvárněný, jenže právě ta zelená někoho podráždila. (smích)

Její díla často směřují k designu.

Foto: archiv Aleny Kupčíkové

Vsadila jsi tedy jako dospívající všechno na jednu kartu?

Nikdy jsem neuvažovala o tom, že bych se živila něčím jiným než uměním. Pevně jsem věřila, že se na AVU dostanu. Bylo to mé obří přání. A jak známo, ta se plní. Vzali mě hned.

Nebo se ta přání taky neplní.

Víš, já mám hlavně pocit, že si lidé už neumějí přát. Myslím něco skutečného. Jsme zahlcení tisíci věcmi, které nás rozptylují. Máme zbytnělá ega.

Na poslední pražské výstavě jsem právě vytvořila projekt, aby si tam lidé chodili přát, dala jsem tam schránku na přání. Házeli do ní papírky s tím, co by chtěli, aby se jim vyplnilo. Víš, co převažovalo?

Zdraví a štěstí pro celou rodinu? Taky jsem tam lísteček vhodila.

Přesně tak. Pak ještě láska, partner(ka). Podle písma usuzuju, že přání píšou dospělí. Děti se odvážou víc. Chtějí lego. Letadlo. Všechno z čokolády. Něco konkrétního. Překvapilo mě ale, že tam nikdo nenapsal, že chce peníze, velký byt, protože ego si ve mně řekne, že tohle vše můžu ovlivnit. Ale přát se člověk nemá bát.

Tak jsem to měla i já s AVU. Šlo o hmatatelné přání, o němž jsem od jedenácti nepochybovala. Proto se mi to splnilo. Stejné to bylo s doktorátem, se slabikářem, testy pro lidi s dys-...

Dřív jsem si myslívala, že když něco nejde, nemám to dělat. Teď si myslím, že jde o překážky, jež musím překonat, abych se dostala dál. A takhle si nějak představuju víru v „nějakého boha”. Jako kdyby tě něco neustále znovu a znovu přesvědčovalo. Chceš to? Nebo ne? Věříš tomu? Nebo ne?

Na tvém facebookovém profilu jsou věty: „Všichni Kupčíci jsou jako děda. Velký nos, velká ústa, přímý pohled a oplývají velkým duchem.” Jaký duch je ten tvůj?

Asi velkorysost. Vůči lidem. K sobě jsem přísná. Možná, kdyby tady s námi seděl David, ozve se: Cože?! (smích) Já se ale snažím být velkorysá, otevřená. Což patří k naší rodině.

Podobně jako statek v Libině. Dědeček z tátovy strany ho koupil od Němců a zaměstnal je. Byl u koní, také jako žokej na Pardubicku, chtěl se usadit a skončil na Šumpersku. Pro mě je to i po letech hodně důležité, že ten dům jen nezabral po válce. Věřím totiž v přenos energií. V gruntu tak zůstala ta dobrá.

Maminčina rodina zase pocházela z Uherskohradišťska, z kulacké rodiny s německými kořeny. Podobný mix býval přece u nás po staletí běžný. Ostatně táta na ty „náplavy”, lidi, kteří pohraničí dosídlovali, koukal skrz prsty. Bohužel to byla taková doba.

S přítelem Davidem a dcerou Sarah.

Foto: archiv Aleny Kupčíkové

Jak vůbec vypadá „typický” kupec tvých děl?

Hele, to jde těžko popsat. Od lidí z byznysu po lékaře. Jsou všichni hodně autentičtí, sví, asi jako já. Většinou jde o Evropany, často o ženy.

Kamarádčin dědeček říkal: Tohle není běžný prací prášek. A teď tě pobavím. Jednou se takhle dívám na televizi, běžel zrovna jeden díl kriminální ústředna pátrá a tam vidím povědomou tvář, pána, který jedno mé dílo koupil. I to se stává. (smích)

Jinak jsou mí sběratelé slušní lidé. Je to asi moje úchylnost, ale jsem ráda, že má díla zůstávají u těch, kteří si je ode mě koupili. Že nejsem někde v aukcích.

Ty znáš své kupce osobně?

Snažím se je znát. Udržovat s nimi přátelské vazby, někteří jsou už jako moje rodina a mám je ráda. Je mezi nimi hodně žen, jak jsem říkala. Občas slýchávám od chlapů: Já bych si váš obraz koupil, ale žena by mi dala. Tak je přemlouvám, ať ji přivedou, že se domluvíme. Což se obvykle stane.

Vůbec si myslím, že bychom si měly, my holky, pomáhat. Máme velkou sílu. Stačí se spojit. I proto si myslím, že má díla jsou určená spíš ženám. Oslavují jejich krásu, sílu. I proto je tvořím štíhlé, pohledné, sexy. Takhle se chceme vnímat!

Abychom dostaly depresi ze vzhledu, řadě z nás stačí kouknout se po ránu do zrcadla. (smích)

To zní až feministicky. Nebojí se tě chlapi?

Pozor! Jsem všechno, jen ne feministka. Uznávám mužskou sílu, obdivuju ji. Mám ráda tradiční rozdělení rolí. Zároveň říkávám, že ten náš ženský rod jsou zastánkyně bílé magie a spiritualismu. Vykazujeme určité rysy, jež nás táhnou k magičnu.

Já se od dětství věnuji numerologii, tarotu a astrologii. Teta má schopnost načítat věci z minulých životů... Možná to zní někomu divně, myslí si, že jsem šílená. Tak ať to nečte. (smích) Naše rodina je vůbec plná podivných znamení.

A víš, co jsem udělala v den, kdy mi zemřel táta, ještě ke všemu na můj svátek? Vytáhla jsem bečky, začala do nich házet švestky, ovoce na kvas, na slivovici. Bylo to automatické, nikdy předtím jsem mu s tím nepomáhala. I letos je kvas hotový. Jen ho musíme odvézt do palírny. Zatím jsme to časově nezvládli.

Nicméně velmi dobře se prodávají také smalty, do nichž se zamilovala na studiích v jihoafrickém Durbanu.

Foto: archiv Aleny Kupčíkové

Vrátím se k tvým studiím. V rámci nich ses ocitla i v jihoafrickém Durbanu. Proč tam?

Původně jsem se spolužačkou Kamilou plánovala střed, Kongo. Někdy v roce 1997 a pak 1998 jsem totiž byla v Maroku, vždy na měsíc. Afrika mě nadchla!

Na studijním na AVU o mém snu věděli a jednou mi zavolali: „Do Prahy jede někdo z JAR. Nechcete jet spíš tam?” Koukla jsem se do mapy, našla mys Dobré naděje, řekla si: Beru. (smích)

V Praze jsem se s Kamilou ujala vzácné návštěvy, nakoupily jsme fernet, becherovku, žádný chléb a sůl... Jihoafrická profesorka nás pak pozvala na oplátku do Durbanu, na univerzitu Natal Technikon.

Co jste tam, dvě Češky, dělaly?

Reprezentovaly. (smích) Byly jsme první české studentky na téhle univerzitě. Psal se rok 2000. Na místě jsme zjistily, že to s naší angličtinou vážně není dobré. Přidáš-li k tomu ještě jejich afrikánštinu...Hrůza!

Pak jsem objevila v novinách kreslený komiks Asterixe a Obelixe, u hlav měli ty bubliny s větami. Zjistila jsem, že spojení gesta, obrázku a textu mi vyhovuje. Od té doby tvrdím: se svou angličtinou se domluvím kdekoli. Zdůrazňuji se svou. Posloužila mi i v Paříži. Francouzštinu jsem nedala vůbec, když to nešlo, mluvila jsem klidně česky.

To jsme odběhly. Co ti dala JAR odborně?

Budu upřímná, do školy jsme moc nechodily, z AVU jsme totiž většinu věcí uměly. Dělala jsem tam tak projekt Hudba očí založený na očních duhovkách, v nichž se zobrazovaly emoce, jejich změny.

Tenkrát jsem jako jediný student na výtvarném oboru v Durbanu měla přístup do počítačové laboratoře. A z toho jsem pak dělala podle iris diagnostiky zvukový záznam, partituru. Proto jsem v Durbanu hodně chodívala mezi lidi. A hodně jezdívala na kole.

Vedle toho sis odtamtud přivezla další inspiraci, viď?

Hodně mě tam zaujal smalt. Pro lidi v Africe je něco jako pro nás porcelán. Milují ho. Není daleko od keramiky, i když hmotou je to spíš sklo. Když mě pak oslovili z Ostravy na Art smalt, neváhala jsem, odjela jsem dělat velké smaltované obrazy. Dělám je dodnes, ale již v Praze.

Kdo ucítí vůni Afriky, nikdy na ni nezapomene. Čas tam ubíhá nějak pomalu, do spirály.

Přešla jsem navíc do designu, chtěla jsem na obraze mít pohyb - tím se staly hodiny. Vytvořila jsem jich hned několik, a to i kyvadlových. Mám naprostou závislost na smaltování.

V Durbanu jsem byla. Na kole bych tam nejezdila. Bála bych se a jsou tam kopce.

Mě to bavilo, ani jsem se nebála. Musela jsem nějak vybít energii. Taky jsem si za ty měsíce vysportovala postavičku jako nikdy. Ano, běloši na mě z aut mávali, já jim mávala zpátky. Hodně jsem taky plavala, u domu tam má snad každý bazén.

Jeden jsem měla přímo před zahradním domečkem, v němž jsem u holandské rodiny bydlela. Jo, taky tam rostl strom s ohromnými zelenými plody. Avokáda, Durban je jimi vyhlášený. Mňam.

Láska k Africe tedy trvá?

Kdo ucítí vůni Afriky, nikdy na ni nezapomene. Čas tam ubíhá nějak pomalu, do spirály. Já zažila ještě tu „bílou Afriku”. Byly jsme mladé a blbé, až neuvěřitelně drzé. Dost věcí jsme si nepřipouštěly. Chodily jsme s drahými foťáky a kamerami.

Já nosila hodně krátkou sukni, vždyť jsem měla 54 kg, nechala si naplést vlasy do pasu. Kamarádily jsme se s lidmi z pouličních gangů, slumů za městem. Černoši na ulicích se nás ptávali, zda nejsme policistky. Když jsme jim na důkaz toho, že jsme studentky, předložily univerzitní legitky, nevěřícně je obraceli a zírali na ně...

Takže vážně žádný špatný zážitek?

Spíš divný. Jednou nás takoví týpci vzali s Kamilou na výlet za město. Vysadili nás s tím, že pojedou pro alkohol. Řekly jsme něco jako: Super. Já si pro jistotu z auta vzala tašku s pasem, což je urazilo. Odjeli bez nás. Chvíli před setměním jsme tak zůstaly kdesi v přírodě.

Věděly jsme, že je to průs..., že nás mohou ohrozit zvířata i zlí lidé. Mrakodrapy jsme viděly kdesi v dálce. Takže jsme sešly na silnici k oceánu s cílem dorazit do našeho oblíbeného baru a tam zavolat kamarádům.

Brzy nám zastavil Ind, milý chlap v obleku. Nařídil nám nastoupit, seřval nás, co tam děláme. Hned nás otipnul na Evropanky. Nebály jsme se, Ind v JAR tě neohrozí.

Dopřála bys jednou vaší Sarah podobný výlet?

Blázníš? Já v JAR byla i později, vím, že jsme měly obrovské štěstí, že jsme to přežily. Moje mamka, holka z Moravy, měla výhodu, že si nedokázala představit, do čeho mě pouští. Posílala jsem jí jen e-mail, když to šlo. Nebo jsem jí volala z telefonní budky. Víš, že tam mají ty modré, jaké známe z dětství? Na mince?

Ne.

On to ví asi málokdo. Jenže k nám se vozily právě z JAR. Tam taky fungovaly. To až Češi se naučili do nich házet kde co. Pracovali s přístrojem jinak, než se mělo. (smích)

Vrátila jsi rozhovor domů, do Česka. Aleno, co je pro tebe vlastně láska?

Sdílení, pochopení, partner, rodina. Já jsem vždycky měla dlouhé vztahy. Věřím v dlouhé štace. Baví mě mít partnera po boku, podporovat ho, fandit mu. Líbí se mi, když vedle mě rozkvete. Rozhodně neberu muže jako konkurenci žen.

Žena dělá chlapa, tomu fakt věřím. O Davidovi vím, že se o něj dá opřít, že mi odnosí těžké pytle do ateliéru. (smích) Vymyslí, jak zavěsit má díla na výstavě...

Víš co? My holky si musíme své chlapy hýčkat. Obecně jsme od přírody jaksi psychicky odolnější. Rodíme, pečujeme o děti, domácnost, chodíme do práce. Ovšem bez těch chlapů by náš život smysl neměl. Proto nejsem feministka.

Jak do tohoto všeho zapadá tvé vysoké pracovní nasazení?

Podívej se, pro nás s Davidem je důležitá Sarah. Já se tak snažím pracovat tři dny v týdnu, abych na ni měla čas. Chci si její dětství užít. Dát ji do jeslí? To bych radši nepracovala. Nerada bych svěřila naše dítě cizím lidem. Do toho pořád uvažuju o tom, zda jsem dobrá máma. Tyhle úvahy zatěžuje ještě moje další postižení, profesní: cit pro estetičnost.

Jak estetičnost souvisí s feminismem a mateřstvím?

Jednoduše, vidím se občas v zrcadle. A jen ta představa, že jdu se Sárou plavat a musím se svléci do plavek, mě děsí. (smích) Kéž by se mohlo chodit ve skafandru.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků