Matka

Proč se syn jmenuje také Joshua?

Mám židovské předky. Jméno se mi líbilo, ale manželovi příbuzní v Dánsku ho pořád komolili a přišli s návrhem klasického skandinávského jména Tobias. A zůstala mu obě.

Měla jste připravenou variantu pro případ, že by se narodila holčička?

Jednoznačně Mína. Tak se jmenovala moje teta, dědečkova sestra. Byla to mimořádná žena, která přežila stejně jako dědoušek koncentrační tábor. 

Odkud to všechno víte?

Teta Hana mi k třicetinám dala album, kde jsou fotografie i příběhy předků. Hezčí dárek mi nemohla dát. Jsem ráda, že mám zmapované své kořeny a vím, odkud pocházím.

Jak se vám daří pěstovat v synovi dobré vlastnosti?

Snažím se, ale zatím mi to moc nejde. Tobík je zvyklý, že vše jde jeho cestou. Ale na druhou stranu se nechá velmi silně ovlivnit kamarády a je ochoten jim věnovat i oblíbené game boye a hračky, aby ho náhodou nevynechali ze hry.

O co přesně jde ve hře Nešťourej se v nose?

Jsou v ní různé otázky. Třeba kdo se představí jako první, jak se máme chovat ke zvířatům, jak se chovat při jídle, co je v životě důležité a tak. Tobík velmi nerad prohrává, a toho chci využít. Když se mu zásady slušného chování podají jako hra, jde to s ním snadněji. Zapomene-li si vyčistit zuby, stačí jen připomenout hru a běží do koupelny, aby neztratil bod. Věřím, že časem, až bude větší, rozliší bez ohledu na ztrátu bodů, co je dobré a špatné.

To v Monaku nemáte vlastní chůvu?

Už dlouho ne.

Kdo tedy syna hlídá?

Když pracuji, pomáhá mi hlavně mamča a někdy zaskočí i naše zlatá paní Poděbradská, která fantasticky vaří, peče a vypráví pohádky. Mamča je spíš aktivní babičkou. S Tobíkem lyžuje, plave, jezdí na kole a hraje tenis. Když jsem v nadaci, občas na něj dohlíží náš dobrovolník Michal.

Foto: IDMZ - Veronika Vařeková a Tereza Maxová na charitativní akci

Žena

Vím. Voják z hradní stráže. Psalo se o něm jako o vašem novém partnerovi.

Je mi líto, že i jeho, chudáka, protáhli novinami. Za dobrotu na žebrotu. Ve dvaadvaceti se nabídl nadaci, že bude pomáhat, a dodnes je s námi. Tahá krabice, pomáhá při akcích, občas pohlídá Tobiáše. Jinak těch partnerů už mi bulvár přisoudil několik. Podle nich jsem za poslední rok prošla několika ložnicemi. Samé hlouposti.

Ale je pravda, že vás zanedlouho čeká rozvod s dánským tenistou Frederikem Fetterleinem?

To s vámi nechci řešit. Je to moje osobní věc. Snažím se Tobíka těchhle věcí uchránit.

Nikdy jste se nechtěla manželovi za nevěru pomstít?

Nic není černobílé. Když člověk jedná emocionálně, mnohdy jedná neuváženě. Uvědomila jsem si, že jsme se k sobě možná ani nehodili.

Proč jsou partnerské vztahy mezi sportovci a modelkami téměř pravidlem?

Sportovci žijí podobným stylem jako modelky. Začínají v mládí a jejich kariéra je krátká. Jsou pořád na cestách, často se setkávají. Není tedy divu, že se navzájem seznamují, chápou jeden druhého a nevadí jim vztah na dálku. Podobné to bylo se mnou a s Frederikem.

Vaším kamarádem je monacký princ Albert. Musíte před ním zachovávat dvorní etiketu?

Občas jsme trávili společně s přáteli dovolenou, ale při společenských akcích ho nazývám Jeho Výsostí. Albert má zažité manýry pravého džentlmena. Když třeba přijde žena do místnosti, vstane a chová se velmi galantně.

Třeba zná taky Nešťourej se v nose. Ale vážně. Nemyslíte si, že džentlmenství v chování mužů ubývá?

Kupodivu jsou na tom kluci v Česku lépe než ti na Západě. Souvisí to s výchovou. Dnes se po většině dětí chce, aby byly nejlepší ve škole, ve sportu, prostě ve výkonnosti. Na džentlmenství už jim asi tolik času nezbývá a není to bohužel ani prioritou. Dnes je důležité vyhrát. Jak? To řeší málokdo.

Foto: PRÁVO/Michaela Říhová - Tereza Maxová a Petra Němcová

Šéfka nadace

Slušné chování se snažíte pěstovat i v dětech z dětských domovů. O jaké programy konkrétně jde?

Například projekt Zaostřeno na život, který pořádáme společně s Nadačním fondem Veolia. Je určen pro děti, které se chystají odejít z dětského domova. Probíhá formou několikadenních kurzů. Jeden z nich byl třeba o společenském chování, tedy jak podat ruku, jak jíst u stolu, jak se vzájemně představit nebo jak zavázat kravatu. Jiné se věnovaly plánování života.

Nadace Terezy Maxové funguje už deset let. Vzpomenete si na její začátky?

Aby ne. Žila jsem tehdy v Paříži a byla plná optimismu. Při jednom návratu domů jsem se dostala do pražského kojeňáčku. Moc útulně to v něm nevypadalo. Erární prostředí, plné postýlky a sestřičky v bílém ani trošku nepřipomínaly rodinné prostředí. Chtěla jsem jim pomoct. Dali mi seznam věcí, kde byla mimo oblečení a hraček i nová sanitka. Tak jsem ji sehnala. Aby bylo po byrokratické stránce všechno v pořádku, musela jsem založit nadaci, která sanitku kojeňáčku propůjčila. Vůbec jsem netušila, kolik to přinese do budoucna práce, starostí i radostí. O nadaci se ale více dozvíte na stránce www.nadacetm.cz.

Kde se ve vás vzaly pečovatelské ambice?

Ve třiadvaceti jsem hodně uvažovala o tom, že se vzdám všech materiálních potřeb a budu se starat o potřebné. Právě v kojeňáčku jsem zjistila, jak naivní to bylo. Člověk se jim místo pomoci spíš motal pod nohama. Uvědomila jsem si, že je lepší zůstat v modelingu a pomáhat dětem skrze profesi.

Nemají to nadace zaštítěné slavným jménem podstatně lehčí?

Určitě. Známá osobnost přitáhne média, ta pak sponzory. Proto se snažíme pomáhat i ostatním neziskovkám, které se zabývají podobnou problematikou a nemají celebrity v zádech. Se společností Drop In například pořádáme projekt metadonové léčby drogově závislých matek. Tak se mohou starat o děti, aby neskončily v děcáku.

Neprokazujete těmto dětem spíše medvědí službu?

Není to tak jednoduché, že žena na drogách rovná se špatná máma. Když se chce léčit, je dobré jí pomoci. Každodenní starost o dítě ji navíc v léčbě motivuje. Myslím si, že by se mělo udělat všechno, aby děti, pokud to jde, zůstávaly v biologických rodinách.

Co jste si myslela, když bývalá komunistická poslankyně Květa Čelišová označila děti z dětských domovů za lidi druhé kategorie?

Doteď tomu nemůžu uvěřit. Učila mě v první třídě na základce v Ústí nad Labem. Byla pro mě vzorem. Hltala jsem každé její slovo.

Které ženy jsou pro vás vzorem?

Ty, které něco dokázaly. Třeba paní, co adoptovala pět romských kluků a v tomhle prostředí plném rasismu jim poskytuje zázemí a lásku. Nebo maminka, která se stará o postižená trojčata, přestože od ní odešel manžel a peněz má málo. Prostě tyhle bezejmenné hrdinky, ne hvězdy z reality show.

Modelka

Do soutěže Miss byste prý nikdy nešla. Proč?

Ve věku současných missek jsem měla o šest kilo víc, byla bez partnera a připadala si méněcenná. Myslela jsem si, že zůstanu do smrti na ocet. Neměla jsem vybudované sebevědomí. Až později, v modelingu, jsem si uvědomila, že se stávám objektem něčí pozornosti.

A zůstala jste sedmnáct let. Čemu to přisuzujete?

Asi jsem klasický typ. Když se na mě čtenářky podívají do módního časopisu, řeknou si, ta mě moc neprovokuje, tak bych mohla vypadat taky. Možná i proto mám delší kariéru.

Proč se na žádné umělecké fotografii nesmějete?

To byste se měl spíš zeptat fotografů, kteří je vybírají. Při všech foceních se naopak pořád řehtám jako kůň a musí pro ně být dost těžké vybrat vážné snímky.

Měla jste někdy na sobě něco hodně netradičního?

Když jsme fotili titulní stránku časopisu Glamour, byla jsem celá zakrytá malajským tetováním. Šlo o vzory jednoho kmene z Bornea a malovali je podobnou barvou jako hena. Nebo v New Yorku jsem na sobě měla v pětadvacetistupňovém mrazu jen noční košilku. Celé focení se odehrávalo na soše George Washingtona.

Propagujete loga a značkové zboží, tedy symboly konzumu. Co si myslíte o spotřebitelské horečce, která zachvátila západní společnost?

Lidé by měli více dbát o originalitu. Nedávno jsem Tobíkovi přivezla z Indie kaftanové košile. Přes léto je v nich příjemně. Přišel ze školky s tím, že se mu holky smály, že chodí v šatech. Tak jsem mu řekla, že holky nevědí, co se nosí, a že vlastně udal ve školce nový trend. Ze všech nedostatků se dá udělat přednost.

Co budete dělat, až vám v modelingu odzvoní?

Nerada plánuju. Když člověk hodně přemýšlí o budoucnosti, připravuje si mnoho zklamání.

Určitě ale nějaké, byť mlhavé, představy máte...

Sedět doma nebudu. Možná budu ambiciózní a budu se věnovat práci v nadaci anebo se ze mě stane tlustá mamina obklopená kupou dětí. Manželovi budu vařit knedlo vepřo zelo, nosit pivo k televizi a těšit se, až upustí ovladač a budu si moci přepnout na oblíbenou telenovelu.

Moc tomu nevěřím. Nicméně můžete dnes prohlásit, že už jste finančně zajištěná na celý život?

Můžu. Nejsem velký spotřebitel. Na nakupování v sekáčích, třeba v těch newyorských, kde mají úžasné věci, nebo na ekonomickou třídu v letadle mi to bohatě stačí.

Pořád se prohrabujete ve vlasech. Nejste nervózní?

Trochu jo. Stále přemýšlím, co všechno ještě dneska musím stihnout. Doma jsem zapomněla gumičku na vlasy, takže mi pořád padají do očí.

Není to spíš kvůli tomu, že jste modelka a pózujete i bez fotografa?

Možná. Říká se tomu profesionální deformace.

Foto: Jetix Kids - Dětskou cenu za rok 2005: prazident Václav Klaus a topmodelka Tereza Maxová