Co musí člověk dělat, aby byl v osmdesáti v takové kondici?

Číňané říkají, že kámen, který letí, neobrůstá mechem. Člověk musí být neustále v pohybu. A nesmí přestat. K tomu jsou ještě třeba i nějaké genetické předpoklady, a hlavně vůle.

Vždycky jsem se hodně pohyboval: tančil jsem, dělal různé kaskadérské vylomeniny. Přede dvěma lety jsem měl pauzu, protože mi vyměnili obě kolena. Hned po operaci jsem se k pohybu vrátil: každý den jsem ráno a večer po 20 minutách cvičil na rotopedu. Teď se mi běhá líp než předtím.

V muzikálu Kvítek mandragory hraje, tančí a zpívá mafi ánského majitele nočního podniku, ruku zákona ztělesňuje Adéla Gondíková.

V muzikálu Kvítek mandragory hraje, tančí a zpívá mafiánského majitele nočního podniku, ruku zákona ztělesňuje Adéla Gondíková.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Co životospráva?

Narodil jsem se ve znamení Lva, a tak nic zbytečně neřeším. Chutná mi všechno, piju všechno, snad kromě mléka. Ničemu se nebráním. Ovšem všeho s mírou.

Vidíte, zrovna jsem se vás chtěla zeptat na divoká šedesátá léta, která vás zastihla v tom správném věku.

Měl jsem to štěstí, že jsem jejich první půlku prožil na DAMU, kde jsem vystudoval herectví. To jsem už koketoval s bigbítem. Showbyznys mě rychle vcucnul. Hlavní podíl na tom měl český muzikál Gentlemani (premiéru měl v březnu 1967 v Hudebním divadle Karlín, jeho autory byli skladatel Bohuslav Ondráček a textař Jan Schneider – pozn. red.). To byl odrazový můstek.

Já spíš měla v souvislosti se šedesátými lety na mysli sex, drogy a rokenrol.

Rokenrol byl, sex taky, na drogy jsem nikdy nebyl. Tenkrát bylo v módě LSD, do toho jsem ale nešel. Nikdy jsem to nepotřeboval, měl jsem dost vlastních halucinací. (smích)

A co krásné ženy?

Na tyhle otázky nikdy neodpovídám. Když jsem byl gentleman tenkrát, zůstanu jím i teď.

V roli „zuřivého reportéra“ E. E. Kische v seriálu Tržiště senzací, který režisér Martin Hollý natočil roku 1985 pro západoněmeckou televizi.

V roli „zuřivého reportéra“ E. E. Kische v seriálu Tržiště senzací, který režisér Martin Hollý natočil roku 1985 pro západoněmeckou televizi.

FOTO: soukromý archiv

Takže se vraťme k vaší kariéře.

Tehdy jsem už měl svoji kapelu a začal jsem vystupovat v zahraničí, zpočátku na festivalech, kde si mě všimli producenti ze západní Evropy. Třeba na festivalu MIDEM (významný celosvětový hudební veletrh ve francouzském Cannes) jsem dostal nabídky na natáčení v Německu a Anglii.

Zároveň jsem měl štěstí na pár filmových postav, jako byl Egon Erwin Kisch (pětidílný seriál Tržiště senzací, natočený v německé koprodukci – pozn. red.) nebo J. V. Frič ve slovenském filmu Niet inej cesty. Točil jsem s Jurajem Herzem, Karlem Kachyňou, Zdeňkem Podskalským.

Od kdy se datuje vaše nadšení pro rokenrol?

Vyrostl jsem v Anglii a angličtina je jazyk rokenrolu. Když jsem se tři roky učil ve Vrchlabí na elektrotechnika, navštěvoval jsem tam známé svých rodičů, kteří měli rádio Máj, na němž se dala poslouchat stanice americké armády z Mnichova.

Hrál se tam swing i rokenrol, ten úplně počáteční v podání Little Richarda, Buddyho Hollyho, Elvise Presleyho. Hltal jsem to.

Na vrchol popularity ho vynesla role Juana v prvním českém muzikálu Gentlemani, který měl premiéru v roce 1967.

Na vrchol popularity ho vynesla role Juana v prvním českém muzikálu Gentlemani, který měl premiéru v roce 1967.

FOTO: soukromý archiv

Kdy jste měl možnost ukázat to před publikem?

V roce 1963 v Semaforu v pořadu Ondráš podotýká. Sešlo se nás tam tenkrát několik: Pavel Bobek, Miki Volek, Yvonne Přenosilová, Věra Křesadlová, Pavel Šváb.

Každý jsme s něčím přišli. Já s hitem Fever, který původně zpívala Peggy Lee, pak Elvis Presley. Vystupuji s ním dodnes. S Miki Volkem jsme se předháněli, kdo udělá na jevišti větší alotria.

Mě ale bavil nejen rokenrol, ale i funk beat a funk jazz. Na mých show si každý mohl najít to své. Hlavní byl vždycky bigbít.

Setkal jste se prý s Beatles.

Ano, na premiérovém večírku filmu Help! (Pomoc!) v roce 1965. Zrovna jsem něco točil v Londýně. U stolu vedle mě seděl George Harrison, mluvil šíleným liverpoolským slangem, Ringo Starr moc nemluvil, už měl něco vykouřeno, Paul McCartney pobíhal mezi hosty.

Vpravo ode mne seděl John Lennon, ptal se mě, odkud jsem. Odpověděl jsem, že zpoza železné opony. On na to, že dosud poznal jediného komunistu, nějakého Poláka. Ubezpečil jsem ho, že komunista nejsem. Zajímalo ho, zda jsou u nás „queens“, což může znamenat homosexuálové nebo transvestité.

Začal jsem si vymýšlet, že to u nás mají fajn, že se dokonce mohou brát. Popisoval jsem růžové kočáry, poházené květy. Věděl, že si vymýšlím, a já věděl, že on ví, že si vymýšlím.

Na aukci jejich věcí, která se tam pořádala, jsem si za pět liber koupil Johnovu manšestrovou kšiltovku. Doma jsem se s tím pak hrozně vytahoval, což jsem samozřejmě neměl, protože mi ji během zkoušek v karlínském divadle někdo vzal.

Jako legendární poručík Columbo v detektivní hře Vražda na recept, kterou uvádělo Divadlo Broadway.

Jako legendární poručík Columbo v detektivní hře Vražda na recept, kterou uvádělo Divadlo Broadway.

FOTO: ČTK

Na jevišti jste se, pokud vím, setkal s mnoha hudebními legendami.

V letech 1968–70, kdy jsem nejvíc jezdil po světě, jsem zažil jam session s Jamesem Brownem (král soulové a funkové hudby 60. let – pozn. red.), vystupoval jsem s Ritou Pavone, Tomem Jonesem, s Everly Brothers…

Také moc rád vzpomínám na Expo 1967 v Montrealu, kde jsem vystupoval s paní Juditou Čeřovskou, z Las Vegas tehdy přijel Karel Gott.

Vystupování v zahraničí jste měl jistě ulehčené znalostí několika jazyků.

Angličtinu a španělštinu jsem měl z domova. Učit jsem se musel rusky, protože jsme tam pravidelně jezdili, a německy: vystupoval jsem jak v západním, tak východním Německu. Dokonce jsem dvakrát moderoval východoněmeckou estrádní show Ein Kessel Buntes.

Povězte něco o historii vaší mnohojazyčné rodiny.

Otec byl lékař, který odešel v roce 1936 jako interbrigadista do Španělska, maminka pocházela ze španělského statku, její tatínek choval býky na zápasy. Když vypukla občanská válka, udělala si zdravotnický kurz a pracovala v nemocnici, kde se poznala s tátou.

Po porážce republikánů museli interbrigadisté utéct do Francie, kde jsem se narodil. Po okupaci Francie odešel otec do Británie, kde pracoval v nemocnici RAF, dával dohromady rozmlácené britské piloty.

S režisérem Jurajem Herzem při natáčení muzikálu o středověkém dobyvateli ženských srdcí Toulavý Engelbert (1973).

S režisérem Jurajem Herzem při natáčení muzikálu o středověkém dobyvateli ženských srdcí Toulavý Engelbert (1973).

FOTO: soukromý archiv

Jaké máte vzpomínky na dětství v Anglii?

V pěti jsem tam začal chodit do školy, nosil jsem školní uniformu Cavendish School: šedé kraťasy, pulovr s červenomodrým lemováním, podkolenky, tmavomodrý blejzr s emblémem školy na náprsní kapse, červenou čepici. Už si nepamatuju, jakou barvu měla kravata.

Rokenrol byl, sex taky, na drogy jsem nikdy nebyl, měl jsem dost vlastních halucinací.

Když mi bylo sedm, přijeli jsme zpátky do Československa. Otce, „zápaďáka“, šoupli do pohraničí, dělal nedaleko Sokolova obvodního lékaře. Prožili jsme tam však s o rok mladším bratrem hezké dětství, i když jsme zpočátku neuměli česky ani slovo.

Mluvili jsme spolu anglicky, ostatní děti měly za to, že jsme neodsunutí Němci, takže jsme šli z jedné rvačky do druhé. Rychle se to ale srovnalo. V roce 1950 jsme se přestěhovali do Prahy.

Jak jste mluvili doma?

Anglicky, španělsky, posléze česky. Nejhůře to šlo mamince, která sice rozuměla úplně všemu, ale měla svůj jazyk. Když třeba chtěla česky říct: Jsi slabý jako moucha v mléce, vyznělo to jako: é slaby jako muha na mliko.

Co vás přivedlo do Vrchlabí?

Původně jsem chtěl být lékař jako otec, ale neměl jsem dělnický původ a nevzali mě ani na gymnázium. Nastoupil jsem tedy do Ústavu vakuové elektrotechniky, odkud mě poslali do učňáku Tesly Vrchlabí. Po vyučení následovaly dva roky vojny na Slovensku.

Na letošním Světě knihy představil čtenářům svou třetí knihu povídek Pro srandu králíkům.

Na letošním Světě knihy představil čtenářům svou třetí knihu povídek Pro srandu králíkům.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

To jsme od showbyznysu stále hodně daleko.

Právě na vojně jsem využil všechny příležitosti k nějaké kulturní činnosti, vyhrál jsem třeba celostátní soutěž v sólové pantomimě. Zbožňoval jsem francouzského mima Marcela Marceaua, dojímal mě Kožíkův román Největší z Pierotů (o životě mima Jeana Gaspara Debureaua). Tehdy u nás pantomimu nikdo nedělal, byl jsem samouk.

Založil jsem tam i divadelní kroužek a režíroval jsem. Díky tomu jsem dostal z vojny doporučení ke studiu na DAMU. V Praze jsem založil vlastní pantomimické divadélko Radar, pantomimu jsem pak nějaký čas učil na konzervatoři.

K tomu jsem udělal konkurz na eléva do Divadla ABC, kde jsem poprosil Stanislava Fišera, aby mě připravil na přijímací zkoušky. Udělal jsem je napoprvé a měl jsem tehdy pocit, že mi narostla obrovská křídla a splní se mi každý sen.

V době, o které mluvíme, někdo s tak netypickým rodinným zázemím a světoběžnickou zkušeností hodně vyčníval, ne? Byl jste hodně jinaký.

Nijak mi to nepřišlo. Otec nikdy doma nemluvil o své židovské rodině, o kterou za války přišel. Maminka byla z katolické rodiny. Neznám liberálnější prostředí, než v jakém jsem vyrostl. Otec měl heslo, které sdílím: Every day holiday (Každý den je svátek).

Opravdu to bylo tak jednoduché?

Vyrostl jsem v Anglii, a protože dětství zanechává hluboké brázdy na celý život, převažovala u mě vždycky bezprostřednost nad opatrností. Dost často jsem narazil, protože jsem neuvažoval česky opatrně. Tam nás už tenkrát učili být osobností: stoupnout si před třídu, něco říct a obhájit svůj názor… Zároveň učili naslouchat. V životě mi to pomohlo i ublížilo.

S kostýmní výtvarnicí Irenou Greifovou je již půl století. Při jejím nedávném vážném onemocnění a náročné rehabilitaci o ni neúnavně pečoval.

S kostýmní výtvarnicí Irenou Greifovou je již půl století. Při jejím nedávném vážném onemocnění a náročné rehabilitaci o ni neúnavně pečoval.

FOTO: soukromý archiv

V čem?

K mnoha věcem přistupuju naivně. Dokonce bych řekl, že strádám celoživotní naivitou, pro niž jsem udělal dost bot. Opatrnost mi je cizí. V tom je moje jinakost, na kterou se ptáte.

K vaší image neodmyslitelně patří doutník.

Od puberty jsem kouřil cigarety, tak to tenkrát chodilo. Když jsem v prvním ročníku DAMU udělal v předstihu zkoušky, odjel jsem na půl roku na Kubu: na Barrandově potřebovali tlumočníka pro film, který tam natáčeli. Jmenoval se Komu tančí Havana, strašná hovadina.

Seznámil jsem se tam s jednou mulatkou a ta mě naučila kouřit doutníky. Takže je kouřím od roku 1961. Denně jsem klidně vykouřil čtyři pět doutníků. Teď už šestnáct let nic.

Proč?

Když jsme v divadle Kalich zkoušeli muzikál Hamlet, byla tam kuřárna, kde to příšerně čpělo. Kolem premiéry jsem už byl tak překouřený, že se mi přihodilo něco, co bych přál všem kuřákům na světě: tělo řeklo dost.

Asi měsíc jsem si nezapálil a zjistil jsem, že se nic neděje. Jenže to ke mně natolik patří, že to mívám předepsáno v rolích.

Ke Kameňáku jeho Leo Kohn neodmyslitelně patří. Na snímku s Václavem Vydrou a Markem Vašutem.

Ke Kameňáku jeho Leo Kohn neodmyslitelně patří. Na snímku s Václavem Vydrou a Markem Vašutem.

FOTO: Bontonfilm

Čtyři roky jsem hrál ve hře Vražda na recept poručíka Columba, tam jsem doutník prakticky nevyndal z pusy. V Kvítku mandragory hraju mafiána, k němu to neodmyslitelně patří. Už si ho ale na jevišti nezapálím, protože se to teď nesmí.

V Kameňácích (komediální filmová série – pozn. red.) jsem měl doutník taky. Nic to ale se mnou nedělá. Klidně si zapálím, vychutnám si to a tím to končí.

Postava Lea Kohna v Kameňáku s vámi hodně srostla.

Když mi režisér Troška řekl, že si jiného Kohna nedovede představit, byl jsem rád. Židovský humor mi je blízký a byla to postava, která ani nebyla sprostá, jen vtipně glosovala. Postava u diváků zabrala, v každém díle měla větší prostor.

Když dneska přijdu na jeviště a řeknu, že pro ně mám dobrou zprávu: Tchyně se mnou není, všichni tomu rozumí a smějí se.

Vám se vždycky dobře dařilo?

A víte, že ano? Tenhle přístup k životu by měl mít každý a takhle odpovědět, ať v životě prožije cokoliv. Když si po revoluci někdo stěžoval, jak nemohl pracovat, a lomil u toho rukama plnýma zlatých prstenů, přišlo mi to směšné.

Taky jsem prožil období, kdy jsem nemohl pracovat. V roce 1971 jsem měl těžkou bouračku a ti, co mi zrovna nepřáli, začali šířit, že už nebudu chodit, natož vystupovat. Tím jsem byl nadlouho na Západě odříznutý.

Ještě předtím mi na Pragokoncertu nedovolili odletět do New Yorku, kam mě pozval do své slavné televizní show Ed Sullivan. Neměl jsem do čeho píchnout, a tak jsem se naučil polsky a čtyři roky jsem tam režíroval televizní pořady.

Když to začne skřípat, musí mít člověk vůli se o sebe postarat jinak než dosud. Skutečné starosti jsou ty o bližní. To se pak člověku dobře nedaří.

S maminkou Edelmirou Perez de Montanez a o rok mladším bratrem Allanem za války v Anglii.

S maminkou Edelmirou Perez de Montanez a o rok mladším bratrem Allanem za války v Anglii.

FOTO: soukromý archiv

Takovou situaci jste nedávno prožíval, že?

Moje žena (významná kostýmní výtvarnice Irena Greifová – pozn. red.) byla tři roky velmi nemocná, ale podařilo se jí z toho dostat. Mohli jsme tak oslavit padesát let společného života. Kazíme tím umělcům průměr.

Co se pro to musí udělat?

Jeden druhému naslouchat a zároveň si dávat hodně prostoru. Oba jsme ze stejného prostředí, ale jiné profese, vzájemně jsme se obohacovali a inspirovali. Celý život jsme si tak měli o čem povídat. A měli jsme úctu k tomu, co ten druhý umí.

Seznámili jste se v divadle?

Ne, na ulici. Jel jsem Národní třídou, když jeden kamarád zrovna vycházel s několika lidmi, mezi nimiž byla Irena, z Violy. Zastavil mě a ptal se, zda bych ji nevzal domů na Vinohrady, že ji bolí nohy. Takhle jsme se seznámili.

Rok jsme se pak oťukávali, ona se v té době rozváděla, měla čtyřletého syna, který se pak stal hercem. Brzy nato se nám narodila Esterka.

Rodičovské umělecké geny se u dcery neprojevily?

Vydala se úplně jinou cestou. Dlouho pracovala pro Člověka v tísni, například v Kosovu. Pak nastoupila na ministerstvo zahraničních věcí a dělala zmocněnce pro Afghánistán a Pákistán. Tři roky byla generálním konzulem v Istanbulu. Spíš se u ní po mém otci projevily humanitární a světoběžnické sklony. Jsem na ni pyšný.

Zmínil jste se o zlomu v showbyznysu po roce 1989. Jak se projevil u vás?

Zpočátku to vypadalo, že každý, kdo do té doby pracoval v showbyznysu, je stará struktura a už se do nové doby nehodí. Je to celkem logické, děje se to při každé změně režimu. Někdo si s tím poradil, někdo ne. Za kým stála kvalita, kdo uměl, poradil si. Nakonec došlo k rozumné symbióze.

S dcerou Ester v roce 1973.

S dcerou Ester v roce 1973

FOTO: Miroslav Zajíc, Právo

Měl jsem kliku v tom, že moje kapela Golem dostala v roce 1988 nabídku od západoněmeckého producenta na celoevropskou show Best of Broadway.

Předložil jsem nějakou koncepci, jim se to líbilo (pomohla mi němčina) a dostal jsem za úkol to celé připravit a režírovat. Oslovil jsem taneční skupinu UNO, která tehdy měla světovou úroveň. Z New Yorku přijelo několik výborných zpěváků, celé jsem to dal dohromady a jezdili jsme s touhle show několik měsíců po západní Evropě.

Stejný producent mi nabídl manažerskou pozici u show sestavené z nejznámějších operet, kterou jsem i režíroval. Pak přišly operní projekty na Bertramce: Noc s Mozartem a komorní úprava Dona Giovanniho.

Začaly se hromadit nabídky na firemní akce, lidé zkrátka chtěli vidět ty, s nimiž jim bylo dobře. V 90. letech se vyrojily muzikály, tam se musí opravdu umět. K mým prvním patřily Hamlet a Galileo. Celkem jich bylo sedmnáct. Nikdy jsem o role nemusel žebrat, nikdy jsem nemusel dělat žádný casting.

Udělal byste něco v životě jinak?

Ano. Nenatočil bych už nic, co bych si řádně nepromyslel.

Tuším, že máte na mysli jednu hloupou píseň z roku 1976 (Dopis Svobodné Evropě).

Prostě jsem se nechal hloupě vyhecovat k něčemu, z čeho už nešlo vyskočit.

V roce 1968 na mezinárodním hudebním festivalu v Cannes spolu s M. Kubišovou, W. Matuškou, H. Blehárovou, K. Gottem, H. Vondráčkovou, V. Neckářem a Y. Přenosilovou.

V roce 1968 na mezinárodním hudebním festivalu v Cannes spolu s M. Kubišovou, W. Matuškou, H. Blehárovou, K. Gottem, H. Vondráčkovou, V. Neckářem a Y. Přenosilovou.

FOTO: ČTK

Showbyznys vás, jak jste sám řekl, vcucnul před více než půlstoletím. Necítíte únavu či vyhoření, jak se dnes s oblibou říká?

Vyhořelí jsou dneska jen mladí. Únava je ovšem přirozená věc. Proto chodíme spát. Všechno je ale v hlavě. Naštěstí stále funguje, pamatuju si texty, stále mě baví učit se nové věci.

Váš život by vydal na román. Nechystáte se sepsat své memoáry?

Stále to po mně někdo chce, ale nechce se mi do toho, nemám rád pomníky zaživa. Místo toho píšu písňové texty, těch mám na svém kontě kolem pěti set (nejznámější je Lásko, já jedu dál – pozn. red.) a povídkové knížky. Nedávno mi vyšla už třetí.

Může se vám hodit na Zboží.cz: