Proč bych měla vidět hru Ta třetí?

Havlíčkův příběh o lásce a sobectví je velmi současný, v době singles a propagování myšlenky, že člověk má milovat hlavně sebe, nabývá na aktuálnosti.

Jde o trojúhelník: muž středního věku, žijící v mamahotelu, váhá mezi svou vrstevnicí a mladou ženou. Na jedné straně pochopení, jistota, zázemí, na druhé něco vzrušujícího, krásného, u čeho ale neví, jak dopadne.

Hra působí v druhé půlce skoro jako detektivka, s problémy, které postavy řeší, se v určité podobě setkává asi každý z nás…

A co prozradíte o hře Meda?

Bude se hrát v prostředí Sovových mlýnů na pražské Kampě, které slavná mecenáška umění, dožívající se v létě stovky, doslova vydupala ze země a nabídla tu Česku svou obrovskou sbírku umění.

Alternuju s Danou Batulkovou její maminku plus dalších šest rolí. Což je docela těžké, musím se pokaždé rychle střihnout do jiné postavy. Ale moc mě to baví.

Maminka byla tichá, submisívní, nábožensky založená žena. Němka žijící v Čechách, která se nikdy nenaučila dobře česky. Občas něco pomotá, místo roztržitá řekne roztržená, místo plynulá plynová. Své děti milovala, ale neuměla jim dávat lásku, nebyla dotyková, mazlící. V tom jsem já úplně opačná…

Snad i proto paní Meda vlastní děti neměla?

To si nemyslím. Ve hře se mluví o jednom potratu – neví se, zda kvůli manželovi, nebo šlo o nešťastnou náhodu. Nelze odhadnout, jaká by byla matka, zda by v sobě našla s dítětem něhu.

Místo toho máme díky ní ucelenou sbírku F. Kupky a pomohla ve světě řadě umělců. Jejím kladem i záporem je velká upřímnost, rezolutnost, urputnost, s níž šla za svým cílem. Vešla kamkoliv – dveřmi, oknem – a nic nevzdala. Držela se hesla: když chceš, tak můžeš. Výsledek je úžasný, ale na někoho mohla působit až trochu agresivně, záporně.

Jak působí na vás?

Je pro mne nesmírně inspirativní bytostí. Dostala jsem se do středního věku a mohla bych mít tendenci ledacos vzdát, ale ona začínala s novými projekty i po sedmdesátce.

Do všeho se vrhala naplno – snad i díky tomu se dožila tak vysokého věku, že v sobě zazdila špatné vzpomínky a stresy. Nemluvila o nich a šla dál. Vždy si našla něco, co ji naplnilo.

Co naplňuje momentálně vás?

Toho je víc. Mám ale špatný povahový rys – nic nedotáhnu úplně do konce a trochu to šidím. Prošla jsem řadou aktivit a sportů včetně různých druhů jógy a taiči, takže už mě asi nic nepřekvapí. I kickbox, který mě dlouho fyzicky uspokojoval, je v zásadě za mnou.

V Havlíčkově hře Ta třetí představuje Stáňa pochopení, jistotu a zázemí. Ve vlastním životě už k těmto hodnotám taky došla...

V Havlíčkově hře Ta třetí představuje Stáňa pochopení, jistotu a zázemí. Ve vlastním životě už k těmto hodnotám taky došla...

FOTO: archiv divadla Mana

Proč kickbox?

Odmala jsem tancovala a po dětech jsem hledala něco akčního na vyvážení. Kickbox mi přišel skvělý na soustředění, zklidnění mysli i těla, dostal mě do výborné kondičky. Trénovala jsem až čtyřikrát týdně a po tréninku jsem nebyla ani schopná se namalovat, jak se mi třepala ruka s řasenkou. Jako herečka jsem ale nezápasila, netroufla jsem si nechat rozbít nos.

Po mně začala s kickboxem rodina, dcera získala dokonce několik mezinárodních titulů. Manžel se po letech, kdy nás jen pozoroval, rozhodl, že to taky zkusí – a docela mu to jde. Já naopak výrazně polevila a jdu si zatrénovat jen výjimečně. Nechci vstupovat dvakrát do jedné řeky a spíš hledám, co začít nového.

S čím jste začala naposledy?

Před dvěma lety s volejbalem, jemuž se věnuje aktivně syn, je v extralize na Kladně. I manžel hraje, tak abychom si mohli jako rodina zahrát, šla jsem do toho. Dřív mě míčové hry nudily a nešly mi – a najednou se to obrátilo. Ale jsem lajdák, netrénuju pravidelně.

Další nová věc, kterou praktikuju, je pobyt v kryocentru, česky řečeno chodím do mrazu. Nejdřív jsem váhala, zda to není nezdravé, jestli to ve mně neprobudí nějakou nemoc, nebude mi zima…

Ale jde o jiný druh mrazu – suchý. Venku byste minus 120 stupňů nepřežila, tady ano. Chodíte čtyři minuty v plavkách, s čelenkou a rouškou – a nezmrznete. Chce to jen uspořádat si to v hlavě a vydržet.

A jaký je efekt?

Tak jsem se ptala všech, které jsem tam potkala, což jsou lidi od pěti do devadesáti. Starší odpovídali, že už mají návyk jako na drogu, vyplaví se jim endorfiny a odcházejí výborně naladění, povzbuzení, přestanou cítit únavu.

Navíc to skvěle funguje při rekonvalescenci a na imunitu. Když na mě něco leze, jdu dvakrát denně – a nemoc se zastaví. Sauna vám zánět vyprovokuje a urychlí, mráz naopak stáhne a organismus se s ním rychleji popere.

Úplný začátek není příjemný, ale když vydržíte, dočkáte se odměny. Operní zpěváci si pochvalují i účinek na hlasivky. Při jejich námaze vznikne otok působící nedomykavost – a ten v mrazu splaskne.

O svůj typický hlas, známý ze seriálu Přátelé, jste naštěstí nepřišla.

Jednu dobu jsem už nevěděla, co na otázky kolem Přátel dokola říkat, ale teď mě to začalo znovu bavit. Pořád mi chodí kladné ohlasy, gratulace, adorace seriálu, který stále někde dávají. A já si uvědomila, jak je kvalitní.

Sitcomů vzniká spousta, i dobrých, ale takhle nadčasových pomálu. Na Přátele reaguje další generace dětí, na druhou stranu mě vezl stařičký taxikář a znal zpaměti celé scénky a hlášky. Všichni se shodují, že Přátelé uvolňují napětí a fungují proti stresu. Podobně jako M. A. S. H.

Jak vzpomínáte na Phoebe? Mohla byste s ní kamarádit?

S Phoebe určitě. Herečku Lisu Kudrowovou osobně neznám, ale z Phoebe bych byla nadšená. Takoví mimózní lidé mě hrozně baví. Být kamarádky, asi bych pod jejím vlivem tropila lecjaké ptákoviny.

To máme společné: baví mě občas provokovat, provést něco, co se běžně nedělá. Dnes už se malinko cenzuruju, jsem ve věku, kdybych se měla chovat seriózně, ale v mládí jsem byla dost praštěná.

Prý jste bývala rebelka. Povídejte!

Když jsem nastoupila po DAMU do divadla v Pardubicích, rozhodla jsem se, že tam vnesu svěží vítr, všichni se mi zdáli zkostnatělí a rutinní. Třeba na apríla jsem zavolala, že jsem si zlomila nohu a nemůžu hrát. Přišlo mi to vtipné.

Přijela jsem do divadla a tam všichni lítali a sháněli změnu na večerní představení. Vůbec mi nedošlo, jakou patálii způsobím, myslela jsem, jak to bude legrační a společně se zasmějeme. Byl z toho strašný průšvih a pokuta.

Dobrodružná dovolená v kolumbijské džungli.

Dobrodružná dovolená v kolumbijské džungli

FOTO: archiv Stanislavy Jachnické

Nebo jsem panu řediteli a zároveň herci tajně naskládala do kufru, s nímž měl odběhnout z jeviště, těžká závaží. Záchvat smíchu mě brzy přešel – pan ředitel si hnul se zády. Ale já nechtěla škodit, jen mi to připadalo zábavné.

Vybrat dabérku tak blízkou postavě se povede málokdy.

Přitom to byla fakt náhoda, ten seriál tu předtím nikdo neznal. Režiséři vybírají někdy vizuálně, jindy hlasově. Já se svým hlubokým hlasem nemůžu dabovat naivky, ale různé komisařky, černošky.

Phoebe tak hluboký hlas nemá, občas i piští jako většina Američanek, takže hlasově shodné nejsme. Spíš opravdu typově, když mě viděli, jak na chodbě v dabingu blbnu, napadlo je, že mi sitcom půjde.

Ale nikdo nečekal, že se budou Přátelé dabovat deset let. Úspěšné natáčení skončilo kvůli běhu času, padesátiletí herci by těžko mohli hrát nezadané přátele. Mohlo by vzniknout pokračování po letech, ale to obvykle nedopadá dobře. Někde v USA jsou teď Přátelé dokonce zakázaní – z genderových nebo jiných důvodů. Amerika se zbláznila.

To říká skoro každý…

Jsem pro to, aby se odděloval osobní život umělce a jeho tvorba, veřejné vystupování. Vezměte si Michaela Jacksona. Byl to nemocný člověk a okolí ho v jeho pedofilii v podstatě podporovalo. Maminky mu svěřovaly své děti… byl k nim hodný, všechno zaplatil… a ony ani nechtěly vědět, co mohly tušit, že se děje za dveřmi ložnice.

A teď házejí všechnu vinu na Jacksona. Buď to měli zarazit a poslat ho na léčení, ale zakázat teď jeho písničky kvůli tomu, jaký byl v soukromí? Ať najdou absolutně čistého člověka, umělci bývají vnitřně složití a snad i díky tomu tvoří originální věci.

Baví Přátelé i vaše děti?

Ano, měli jsme je i na dovolené. A já byla docela ráda, protože některé díly jsem nikdy neviděla vcelku – jen ty části, které jsem dabovala. Objevila jsem spoustu nových situací a dost jsme se společně nasmáli.

Dcera ani syn nejdou v hereckých stopách?

Kristýně je 27, dostudovala Karlovu univerzitu a dělá si doktorát z polární ekologie, odebírá vzorky z ledovců. Matyášovi bude dvacet a dělá fakultu tělesné výchovy a sportu. Doma jsme zastoupení všemi kategoriemi: sportovec, vědkyně, herečka a stavař. Tedy manžel.

Jak se snášejí vaše profese a povahy?

Jsem ráda, že má manžel odlišné povolání. U dvou herců nastávají složité situace, zvlášť pokud je jeden úspěšnější. Divadlo domů netahám, bohatě stačí, že ho probírám s kolegy, stejně tak muž má svoji pracovní společnost. A v kuchyni se bavíme o jiných věcech. Už nám to funguje skoro třicet let.

Poznali jsme se na diskotéce, kam mi produkční měla přinést scénář. Koukali tam po mně dva kluci a jeden mě poprosil o sirku. Nabídla jsem zapalovač, ale on ji chtěl jen tak do pusy. V tom jsem mu nepomohla, přesto jsme po sobě pořád šilhali. Tancovat pro mě přišel až úplně na konci – a od té doby jsme spolu.

Prý máte italskou domácnost?

To někde psali v době, kdy jsem byla díky kickboxu hodně akční a jako vtip jsem hodila, že doma sem tam pročistíme vzduch hádkou a pak se usmiřujeme. Dnes už to neplatí.

Jsme starší a známe se tak dobře, že se velké výkyvy a manželská dramata nekonají. Naučili jsme se dělat kompromisy a naslouchat druhému. A našli jsme společného koně – cestování.

To je výborné na oživení vztahu.

Pokud byly děti malé, znali jsme jen dovolené u moře. Teď jezdíme na individuální poznávačky, velkým dobrodružstvím byla měsíční cesta do Peru. Zažili jsme brazilské Rio i kolumbijskou džungli. Ta mě okouzlila, vůbec mi nedocházela možná nebezpečí. Indiánští průvodci nás vzali na noční výpravu, kde jen upozorňovali: Pozor, nešlápněte na tarantuli, toho stromu se nedotýkejte, jsou na něm jedovaté larvy, po jejichž dotyku umřete.

Varovali i před roztomilými opičkami, které jsem chtěla pohladit. Pokousaly by mě. Ukryli nás před pádícím stádem divokých prasat, dostat se jim pod kopyta by byl konec. Když ale člověk poslouchá a není zbrklý, džungle se nechová nepřátelsky. A vydává úžasné, uklidňující zvuky…

Hodilo by se něco ze zákonů džungle v civilizaci?

Obdivovala jsem domorodce, jak žijí v symbióze s přírodou a dokážou si všechno vyléčit. Znalosti si předávají z generace na generaci. Průvodce ukazoval rostliny, listy a kůry se slovy: tohle léčí to a to.

Manžel se ošklivě poškrábal a při koupání v Amazonce jsme se báli, že se na něj vrhnou piraně, viděli jsme pár hororů. Průvodce mu ránu obložil nějakými listy a krásně se zatáhla. Nebo když nás bolelo v krku, dali nám vypít šťávu z jakési místní limetky se solí – a druhý den pohoda.

Zážitkem na celý život, i když jiného typu, byla i pouť do Santiaga de Compostella.

Tam jsem se vydala sama, prožívala jsem mezi 40 a 50 lety vnitřní krizi, stereotyp, děti odrůstaly. Našla jsem článek o Češce, která cestu absolvovala.

Byly prázdniny – a já za čtrnáct dnů jela taky. A bylo to nejskvělejší rozhodnutí. Zpočátku jsem se pozorovala, co to se mnou udělá – ale zjistila jsem, že musím naopak nechat všemu volný průběh, že mám hlavu přeplněnou myšlenkami a urputností. Tak jsem všechno pustila a bylo to báječné. Každý den se dělo něco jiného, poznala jsem nové lidi, jako bych si rozbalovala dárek.

Dobrodružnou dovolenou v kolumbijské džungli vystřídalo ohromení památkami dávných předků...

Dobrodružnou dovolenou v kolumbijské džungli vystřídalo ohromení památkami dávných předků...

FOTO: archiv Stanislavy Jachnické

Jakou novinku, cestu… chystáte příště?

Čím dál víc mě baví vnímat, co ke mně přichází, jak se to formuje a skládá. Následky mých kroků vidím za půl roku nebo klidně za pět let. Jsem v jádru fatalistka, věřím, že nic není náhoda, každý má svůj osud rámcově daný. Ale zároveň máme i možnost vybrat si vždy jednu ze dvou cest. Ta druhá se občas po letech objeví znovu…

Napadá mě banální případ s Divadlem Rokoko, které mi vstupuje do života v několika etapách: jednou mému hraní zabránila nemoc, jindy jsem nazkoušela hru a šla zase dál. Teď jsem se tam vrátila trvaleji.

Novinkou je i to, že jste se pustila do režie!

Máte pravdu, u nás na chalupě v Krompachu režíruju ochotníky. A není to jen legrace pro celou vesnici. Jsou tak šikovní, že od nich vyžaduju skoro profesionální výkony.

Každý rok uvádíme v rámci červnového jarmarku nové představení, letos Fantoma Morrisvillu. Je to dřina, ale krásná, zpětně obdivuju práci režisérů.

Taky jsem napsala hru Vražda v pivovaře. Hraje se v malém pivovaře v Dolních Počernicích: lidi sedí kolem stolu, zapojují se do příběhu a pomáhají řešit vraždu. Hra se líbí, a tak snad o prázdninách sepíšu další… A budu-li mít čas, zkusím trochu víc chalupařit.